Zillertalské Alpy 2011

Volba, kam pojedeme začátkem prázdnin, nebyla jednoduchá. Mluvili jsme o Verdonu, ale v létě bychom se tam upekli a tak na poslední chvíli vymýšlíme jiné lokality. Zkoumáme možnosti lezení ve Švýcarsku, Itálii a Rakousku. Už to vypadá na Švýcarsko, ale pak se odehrává klíčová scéna. Začíná to slovy: "Jsem si myslel, že bychom se my dva sešli a ještě to jednou všechno probrali ...". Takže toho dne jsem se na obědě s Kamilem potkal úplně náhodou :-) Výsledkem této konspirační schůzky je oznámení ostatním, že jedeme do Zillertálských Alp. Jedna věc je ale tuto skutečnost oznámit a druhou obhájit. Pravda je, že při odpoledním lezení jsem si nebyl jistý, zda ho přežiji ve zdraví. Večer u pivka už to pak bylo lepší :-)

Rozdělili jsme se do dvou skupin. První skupinu, pro jednoduchost jí říkejme skupina A, jsem vedl já. Jejími dalšími členy byli Ing. Kamil a Ing. Michal. Jeli jsme vozem Fiat Brava 1.6 Steel s drobnou závadou na klimatizačním zařízení. Druhá skupina pod Ramonovým vedením, jejímž dalšími členy byly buchty a mimo jiné také Mgr. & Mgr. Linda a Mgr. Maruška - pro jednoduchost jí říkejme skupina B, tím nechci říci, že by byla nějak podřadnější ... jedná se pouze o rozlišovací označení, jela vozem Škoda Fabia 1.2 HTP s karosérií typu combi. Z Jihlavy jsme vyjeli ve 20:00. Skupina B hned začala zdržovat pod záminkou tankování benzínu. Alespoň jsme měli příležitost prohlédnout si obsluhu čerpací stanice a Michal si mohl zakoupit chléb v blízkém supermarketu. Bohužel nebylo příliš času na seznámení s děvč ... ehm ... s obsluhou benzínové stanice, museli jsme jet dál. V Batelově se koná pouť. Což se tam zastavit? Skupina B je ale zásadně proti, najednou spěchají, a tak si pouť užíváme pouze krátce a jen zpoza stažených oken automobilu. Zastávka je nám dopřána až za Novou Bystřicí, poblíž hraničního přechodu. Všichni si pochutnáváme na buchtách - občerstvení zajišťeném Mgr. & Mgr. Lindou. Jen se po nich zaprášilo ... Přejíždíme hranice a uháníme si to dál. Nálada u skupiny A je výborná - posloucháme doom metal. Možná to pochopil i řidič vozu Audi, který nás v jednom méně kontrolovaném okamžiku předjížděl :-) Skutečnost, že skupina B nemá rakouskou dálniční známku, se ukazuje jako problém. V noci je většina benzínových stanic zavřená, a když už má některá otevřeno, tak známku nemají. Nezbývá nic jiného, než ji koupit na první dálniční benzince. Ta je naštěstí hned po několika kilometrech dálničního úseku a tak si skupina B ani neužila příliš strachu. Ale i tak to jsou REBELOVÉ! :-) Za Salzburgem se od nás skupina B odtrhává a zajíždí k pumpě, zatímco skupina A jede na čas a pokračuje dál směr Rosenheim. Tím si buduje solidní náskok na ta béčka, ale není jí to nakonec nic platné. Nejen že také staví na benzince, navíc přejíždí správný sjezd z dálnice a tak si trasu prodlužuje. Do cílového města Mayrhofen tak skupina A přijíždí až po skupině B. Ramon nám tak může zopakovat svoje heslo: "Lepší mrtvej, než být druhej." :-)

Tak už víte, že jsme se do Zillertalu dopravili auty, a že jsme cestou tankovali benzín ... Teď vás konečně seznámím s tím, co jsme na místě dělali a hlavně co jsme vylezli:

Do Mayrhofenu přijíždíme v 4:00 +/- 1800s :-) a pokračujeme dál do hor. Přijíždíme pod tunel, jehož průjezdnost je v 15ti minutových intervalech řízena semaforem. Zrovna máme peška a tak čekáme asi 13 min, než můžeme pokračovat dál. Tunel je dlouhý a vyjíždíme z něj už docela vysoko. Následně projíždíme vesničku Ginzling a stoupáme dál, až přijíždíme na parkoviště u oblasti Ewige Jagdgrunde. Je kolem páté hodiny, už začalo svítat a my jdeme spát. Stany se nám nechce stavět (stanování je zde zakázáno) a tak se dospáváme alespoň pod stanovou celtou, napnutou mezi auta.

Vstáváme okolo osmé hodiny. Je zataženo a zima. Kromě nás tu parkuje ještě několik aut, jinak je parkáč prázdný. Stojí tu také dřevěná budka a není to obyčejná budka - je to kadibudka :-) Skály jsou nedaleko, ale pravděpodobně jsou mokré. Půjdeme to obhlédnou ... Počasí zatím vypadá všelijak a tak se pořádně oblékáme a vyrážíme ke skalám. Někdo tu již leze. Orientujeme se dle našeho průvodce a prohlížíme si jednotlivé cesty ... Skála ani není mokrá. Je to lezitelné a tak se vracíme na parkáč pro lezení. Občas vykoukne sluníčko. To je pak příjemně, ale zanedlouho se opět schová za mraky a to je pak kosa, zvlášť když do toho fouká nepříjemný vítr. Proto lezeme v bundách. Kamil s Lindou na rozlezení dávají cestu Gisela (5a 10m) a my cestu Walter (4b 10m) v sektoru Wachter - Walter. Bohužel do toho začíná pršet ... Lezu a najednou okolo na mne padají kroupy ... to je teda síla. Rychle to balíme a vracíme se na parkál. Byla to jen krátká přeháňka, ale skála je teď mokrá. Hlavně Kamil se nechce smířit s tím, že by ho těch pár kapek zastavilo a tak nás hecuje, ať jdeme dál lézt. Chlapy jdou a holky přijdou později (se ví, si toho musí hodně říct :-)). Skála, kterou jsme lezli, je opravdu mokrá, ovšem protější strana (sektor Hauptling - Snooker) je lehce převislá a tam je to suché. Jdeme do cesty 08/15 (5b 35m). Parádní cesta skvělou spárou. Sokolíkujeme až nahoru, odkud je parádní výhled na okolní štíty a zelené louky. Všímám si i letícího letadla, které mi najednou připadá tak blízko ... Kamil leze ještě jednu těžší cestu (už nevím jakou) a je naštvaný, že z ní vypadl. Zkouší to i Michal. Později přicházejí i holky. Lindě se moc lézt nechce a musíme jí hodně přemlouvat, aby šla do té úžasné 08/15. Dává si to s přehledem a po spuštění je to úplně jiná Linda, než před pár minutama. Člověka to až pobaví, jaká je to změna. Najednou je plná energie a už se ptá, co může lézt dál :-) Ano, i to dokáže dotyk se skálou :-) S Ramonem a Michalem se přesouváme do sektoru Einhorn. Michal zkouší tahat cestu Weg durch das Puff (5b 10m). Skála je ale mokrá. Když to vidím, tak se mi do toho ani nechce. Navíc je už večer a tak to necháváme na další dny. Vracíme se na parkál, který se už docela zaplnil. Přijel i Vlčák se svými kámoši. Ještě před pár dny jsem se s ním bavil, a ani mne nenapadlo, že se uvidíme i zde :-) Někteří lidé zde bez rozpaků staví stany. My s tím chceme čekat do setmění, a proto nejprve večeříme. Později ovšem opět přichází déšť a tak bez rozpaků stavíme také. Vedle nás parkují 2 mladí rakušané. Já se o ně příliš nezajímám, ale ostatní si už všimli, že je jim trochu teplo. To mrzí hlavně holky, protože to jsou ti nejhezčí kluci široko daleko :-) Večer dodatečně slavíme Kamilovi narozky. Prší a tak se všichni mačkáme ve velkém holčičím stanu a hrajeme hry. V noci přijíždí skupina C - Kohy a Eliška. Budím se, když parkují. Vzápětí slyším kroky vedle stanu a kohyho hlas: "PanDa?" :-), ale nemám sílu lézt ven ...

Ráno po snídani hurá zase do skal. Začínáme v sektoru Wachter - Rutschpartie. Trochu vlhké, ale dá se to. Začínám cestou Weisse Wolke (3c 15m), následuje Tettino (6a 15m), což už pro mne není žádná sranda, hlavně ta převislá část. Musím odsedávat. Na závěr lezu Die Kurse (6a 12m). V této cestě se ukáže, co dokáže s člověkem psychika. V horní části blízko hrany skály, nalomen předchozím Michalovým pádem v jedné z vedlejších cest, začínám zmatkovat. Ten pocit, že při pádu půjdu až za hranu ... Najednou se mi nechce :-) a musím se přemlouvat. Někdo to ale musí zrušit, tak se chlape snaž!!! Je to o jednom kroku a už je to zase dobré. Nahoře chybí slaňovací kruh, takže se musím jistit smycí přes skálu a nestandardně slanit přes borhák. Následně lezeme v sektoru Einhorn a poté se přesouváme do sektoru Hauptling - Schwanzeltanz, kde lezeme cesty přímo nad řekou. Odpoledne již máme krásné počasí - teplo a slunečno. Na závěr pak z druhé strany skály zkoušíme nějakou 7c. Hodně těžké už při nástupu. To je jen pro Kamila. Večer je jako každý den ve znamení očisty v ledové řece a plánování dalšího dne.

Dnes jsou v plánu vícedélky. Jdeme po silnici dál západním směrem a procházíme okolo Gasthausu Breitlahner. Následně stoupáme po cestě vedoucí podél toku řeky k chatě Berliner hutte a k přehradě Schlegeis Speicher. Míjíme hospůdku Klausenalm a za ní přicházíme pod stěnu Rabenwand. Zde se od nás odděluje Maruška, která jde na výlet dál do údolí. Odděluje se i Kamil s Lindou a Kohy s Eliškou, kteří jdou Rabenwand lézt. Mají to k nástupu ještě docela hodně do kopce. Já se s Michalem a Ramonem kousek vracíme, přecházíme most přes říčku a jdeme k protějším skalám, kde je naše cesta Stille Wasser. Jsou tu již nějací lezci před námi. Čekáme tedy až se nastrojí a odlezou. Prohlížíme si stěnu a Michalovi to nedá a zeptá se na obtížnost. Cesty tu jsou totiž dvě, zatímco my máme popsanou pouze jednu. Při pohledu do jejich podrobného průvodce se vše vysvětluje. Borci lezou pravou a těžší variantu první délky. Ta naše je více vlevo. Tahá Michal, druhý jde Ramon a já jdu jako třetí. První oficiální délku 5- si rozdělujeme na dvě části a štandujeme asi ve 2/3 délky. Následuje krátký úsek s přelezením hrany skály a pozvolná část vedoucí až nahoru. Druhý štand máme nad hranou skály. K dalšímu štandu následuje traverz přes tekoucí vodu ... Michal si sundává lezečky, aby si je nenamočil a neklouzalo mu to v nich při dalším lezení ... všichni jsme v tu chvíli zajedno a domníváme se, že přechod toho potůčku bude snadná záležitost ... a není tomu tak :-) Michalovi to klouže. Už je skoro na konci, když nemůže udělat krok tam ani zpět. Každým pohybem mu hrozí uklouznutí a pád ... Vyndává friend a připevňuje ho do spáry v potůčku. Jde dál, ale najednou mu ujíždí nohy ... Michal padá ... friend letí ze spáry a Michal se smýká po skále ... Následuje trhnutí lana, zastavení pádu ještě nad hranou a pak už následuje jen sprška sprostých slov :-) Druhý pokus v obutých lezečkách už je v pohodě. Následuje chodecký úsek (celkově 4 délky obtížnosti 3 až 3+), kdy je potřeba se sehnout, aby člověk cvakl preso :-) Nasledující štand vynecháváme s tím, že nám délka lana vystačí ... vystačila, ale bylo to jen tak tak :-) I když padají slova, že je to zbytečné, tak dolézáme až na samotný konec cesty a slaňujeme dolů. Nejvyšší čas. Ve třech nám to trvalo docela dlouho. Jsme už ve stínu a je docela zima. Tak tato cesta nás lezecky moc neprověřila, ale pár zkušeností jsme si také odnesli :-) Dle Michalových vlastních slov, je asi jeden z mála lezců, co vypadl z 3ky a ještě se u toho vykoupal :-) Ostaní už jsou na parkáči a tak se vracíme za nimi.

Jako každé ráno to začíná v 7 hodin chroupáním sušenek. Následuje ještě odpočinek a vstáváme nejdřív v osm hodin. Pak už poctivě snídáme a chystáme se do akce. Dnes budeme od lezení odpočívat a půjdeme ferratu v nedalekém Ginzlingu. Ve vesnici je kromě restaurací také pekárna a také pramen s pitnou vodou, pro kterou si denně jezdíme. Nástup pod ferratu Nasenwand vede krátce lesem (8 minut dle průvodce). Následuje oblečení úvazků, blembáků atd. Připomínáme si ještě pár zásad a pak už jdeme na to. Jdu jako první, Kamil vše jistí zezadu. Začátek je celkem solidní - obtížnost C. Maruška, která nikdy ferratu nešla, má s nástupem problém a nakonec zůstává dole. Ferrata je rozdělena do několika sektorů a stěn. Lezeme různé stupně obtížnosti B, C, D a výjimečně nás čeká i nějaký chodecký úsek, většinou na rozhraní jednotlivých sektorů. Michala to moc nebaví. Prý to není žádný lezení a je to jen pro lidi, co se na skálu nedokážou jiným způsobem dostat... Ze stěny vidíme i Marušku, která je v lese pod námi a mává nám. Ve 2/3 cesty v oblasti klettergarten je únikovka - sestup dolů. Ramona bolí rameno, tak to zvažujeme, ale nakonec jdeme nahoru. To nejlepší nás totiž terve čeká - úsek s obtížností E. Lezu Éčko v převisu a volám na ostatní pode mnou: "Pošetřete sí-ly. Eh. Ta-dy je to docela těž-ký!" :-) Jo je to paráda. I Michal si nakonec přichází na své ;-) Následuje přechod dvou lanových mostů. Za nimi před sebe pouštíme chlapíka, který si cestu filmuje kamerou připevněnou na helmě. Díky svému piercingu si od nás vysloužil přezdívku Mistr Ferrata :-) Po mostících následuje závěrečná pasáž a po asi 2,5 hodinách od nástupu jsme nahoře. Při focení vrcholové fotografie musí Ramon během několika vteřin doběhnout až k nám a ještě se cvaknout na ocelové lano :-) Svačíme a pak sestupujeme do Ginzlingu po pěšině. Jdeme do hospůdky, kde už je i Kohy s Eliškou (boulderovali) a později přichází i Maruška. Dáváme si pivko i něco k jídlu a trávíme zde zbytek odpoledne. K večeru se vracíme na náš parkál a stavíme stany. Přichází velká bouřka. Po jejím odeznění si uvědomujeme, že řeka hučí mnohem silněji než dřív. To bude vody!!! Povzbuzeni nějakým tím pivem, se rozhodujeme, jít se podívat. Scházíme k řece a svítíme si čelovkami. Všechny ty velké balvany, u kterých se pravidelně myjeme, jsou pod vodou. Vykukuje jen část jednoho z nich. To je hukot!!! Ale raději se hned vracíme ... může přijít velká vlna a to by nemuselo dobře dopadnout ...

Dnes máme v plánu výstup na Ahornspitze (2973 m). Po snídani usedáme do aut a jedeme dolů, do Mayrhofenu. Jako každý den cestou pokukuji po vrcholu Tristner (2765 m), který je ze silnice u Ginzlingu pěkně vidět. Sice není tak vysoký jako Ahornspitze, ale přijde mi mnohem hezčí. Vjíždíme do Mayrhofenu a lanovku Ahornbahn vidíme už z dálky. Přijíždíme ke stanici lanovky a parkujeme na přilehlém parkovišti. Kupujeme si lístky (16,5 Euro) a pak už nastupujeme do velké kabiny lanovky, která nás přibližuje k vrcholu o 900 výškových metrů. Už odtud máme pěkný výhled - jak na okolí kopce, tak do údolí. Vyrážíme v 10:30. Kamil s Kohym nasazují ostré tempo a zakrátko nám mizí z dohledu. Míjíme množství lidí. Přecházíme planinu Hahnpfalz a pouze krátce traverzujeme svah vrcholu Filzenkogel (2227 m). Cesta se zde totiž rozdvojuje. Nejprve jdeme vpravo, ale když vidíme, že kluci jdou vlevo, jdeme za nimi. Asi je to lepší volba, protože jsme na cestě najednou sami :-) Procházíme údolím a pak už stoupáme až k chatě Edelhutte (2238 m). Zde na nás u pivka čekají kluci. Začátek prý přepálili a teď jsou rádi, že jsou rádi :-) Po odpočinku pokračujeme dál. Travnatý porost postupně střídá suťovisko a míjíme také několik sněhových polí. Za pěkným hřebínkem Filzenkogelu vykukuje Tristner a mám možnost si ho prohlédnout i z druhé strany - od východu (vlastně je vidět i od stanice lanovky). Ve 12:50 přicházíme do sedla, kde se nám otevírá výhled také jižním směrem. Ze sedla následuje prudké stoupání až na samotný vrchol, kam přicházíme v 13:20. Vrcholy jsou vlastně dva. Právě stojíme na tom nižším. Je zde ale víc místa, tak se rozhodujeme zdržet se zde a posvačit. Linda a Michalem šli sice napřed na hlavní vrchol, ale později se k nám vracejí. Byli až u kříže. Když jsme ale nešli, tak se za námi vrátili. Dobudou tak vrchol 2x :-) Prohlížíme si okolní hřebeny. Vidíme jak rakouské tak i italské vrcholy. Z nejvýraznějších to jsou například Olperer (3476 m), Hochfeiler (3510 m) nebo Schwarenstein (3369 m). Na předvrcholu se fotíme a pak jdeme i na ten hlavní. Fotíme se u kříže a pak se vracíme zpět. Kohy má při sestupu problém s kolenem - pravděpodobně vazy. Sestupujeme na Edelhutte a dáváme si pivko. Odpočíváme a přitom bedlivě sledujeme čas, abychom stihli poslední lanovku jedoucí v 16:00 dolů. Po třetí hodině pokračujeme dál. Jsme už skoro u lanovky a přicházíme k umělému jezírku. Nikdo nikde a tak se všichni chlapi svlékáme na Adama a hup do vody :-) Uaauuu!!! Voda je úžasně osvěžující a nejsou to žiletky jako v řece pod parkálem. Škoda, že není víc času. Opět se oblékáme a scházíme ke stanici lanovky. Za pár dalších minut už jedeme dolů. Z lanovky si prohlížíme Mayrhofen a toužebně koukáme po bazénech u místních hotelů. O tom si teď už můžeme nechat jen zdát - nás čeká jen rozpálené auto a ledová řeka :-) Po návratu na parkál jsou kluci ještě lézt. Michal má stále rozpracovanou jednu cestu v sektoru Einhorn. A nakonec ji utrápil :-)

Čtvrtek je odpočinkový den. Jedeme do Mayrhofenu. Kamil, Kohy a Eliška sice chtějí lézt, ale déšť je vyhání a tak jedou za námi - a také do restaurace na pečená žebra ;-). Nakupujeme jídlo a pak si procházíme městečko. Je hrozné vedro ... Zlatej parkál v 1600 m :-) Naštěstí obchody jsou klimatizované a tak se chladíme nakupováním. Procházíme všechny sporty, z nichž nejzajímavější je velká speciálka Salewa. Tady by se nakupovalo ... Věci tu mají parádní, ale ty ceny ... :-/. Na ulici se koná sraz vozů značky BMW. To je něco pro Ramona :-) Jsme už na severním okraji města. Před námi je ještě takový cíp a tam někde má být kemp. Kdoví, ale jak je to ještě daleko ... vracíme se a do kempu už jedeme auty. Camping je moc pěkný. Mají tu restauraci, bazén a pěkné sociálky. Ověřujeme ceny a ty jsou stejné jako ty uvedené na netu. Vyjde nás to zhruba na 10 Euro/osobu/den. Ačkoli se holky už nemůžou dočkat, tak dnešní noc ještě strávíme na parkáči. Zítra pak půjdeme do kempu. Koupačka by ale přišla vhod. Zkoušíme vyjet k přehradě Stillup Speicher. Platí se zde mýtné a podle slov paní pokladní je voda dost ledová. Navíc už je po 17té hodině a tak to po poradě otáčíme. Tak holky, zase na parkáč ... :-) Dnešní den měl být sice odpočinkový, ale z toho vedra jsme utahaní víc, než kdybychom lezli :-)

Ráno jako první vstává Kamil, který jede s jedním z vlčákových lidí lézt nějakou vícedýlku. My jedeme do Ginzlingu. Jsou tu cvičné skalky hned u parkoviště - sektor Ubungswandl. I Maruška si chce lezení vyzkoušet a to je pro ni ideální skalka. Dlouho hledám sektor Masterpiece. Běhám dlouho po lese s kouskem papírku, až jsem úspěšný. Později sem jdeme, ale při pohledu do velkého průvodce zjišťujeme, že zde pro nás nic lezitelného není. Je tu hodně rozpracovaných projektů a zbytek je dost obtížný. Pokračujeme dál k sektoru Bergstation. Přicházíme ke spodnímu sektoru. Je zde varování před padajícími kameny. Kohy si tu ale jednu cestu vybírá a s Eliškou zde zůstávají. My jdeme ještě výš. Přicházíme k dalšímu sektoru v jehož pravé části jsou cesty přesně pro nás. Potkáváme také vracejícího se Vlčáka. Dáváme pár cest a pak už se musíme vracet. Kamil s Kohym jsou už dole a čekají na nás. Vracíme se tedy do Ginzlingu. Už je tu jen Kamil, který se druží s partou Slováků - pálenka koluje :-). Kohy s Eliškou už na nás nemohli déle čekat a jeli už domů, do ČR. Dnes už opravdu jedeme do kempu. V autě skupiny B se popíjí pivo, takže následné vyřizování ubytování je docela veselé. Stačí jedno malé pivo a už se kolonky plní tituly ... :-) Stany stavíme na krásně posekaném trávníku a hurá do horké sprchy. Někteří se sprchují i opakovaně, že Šampóne? ;-) Večer je příjemné teplo. Trávíme ho v krátkém rukávu, na rozdíl od parkáče, kde jsme klepali kosu i v bundách.

Ráno jdeme s klukama na osmou hodinu do bazénu. Slečna na recepci nás upozorňuje, že ho otevírají až v 9:00, ale kvůli nám ho otevře. Plaveme a cachtáme se ve výřivce. Kamil, kterého bolí záda, zkouší i kabinku s léčivými paprsky :-) Jen aby to nebyla mikrovlnka ... raději dáváme pozor, zda necítíme spálené maso :-) Po snídani jedeme do města a jdeme ke stanici Penkenbahn. Lanovka nás za 16,5 Euro vyváží k lezeckému sektoru Knorren. Jedná se o velmi pěkné skalky ve výšce 2081 m. Nejsem geolog a nevím přesně, co je to za matroš. Zatím jsme tu vždy lezli na žule, ale tyto skály mají vápencový charakter. Navíc ty parádní výhledy na všechny strany ... jen je škoda, že jsme nedorazili dřív, protože je to moc fajn. Chtělo by to víc času. Linda ztrácí náušnici. Ta zapadává mezi kameny v suťovisku. Sice přerovnáváme půlku suťoviska, ale nenacházíme ji. Po třetí hodině se už musíme vracet, abychom stihli poslední lanovku. Máme hlad a tak se ještě stavujeme supermarketu a pekařství, kde si s Kamilem kupujeme bagety. Tu svou pokládám na palubovku a startuji s tím, že ji co nejdřív zakousnu ... Projíždíme město a následuje kruhový objezd. Projíždím ho ve stylu Fellipeho Massy a bageta letí ven skrz otevřené okno :-))) Po návratu do kempu samozřejmě míříme rovnou do bazénu. Perlou večera je historka, kterou bych nazval Blondýna a slunečnice ;-)

První vstávají Kamil s Michalem a už v 7:00 odjíždějí do Ginzlingu lézt vícedélku. My si dáme nedalekou ferratu na Gasthof Zimmereben - chatu, kterou vidíme přímo od našich stanů. Jedná se obtížnost C/D, takže to zkusí i Maruška. Jdeme pěšky ke Gasthof Zillertal a napojujeme se na pěšinu vedoucí do kopce. Za chvíli přicházíme k nástupu, kde si oblékáme úvazky. Začátek je jednoduchý - B a posléze i A. Pak následují úseky obtížnosti C a jeden krátký C/D. Maruška vše zvládá v pohodě - je to holka šikovná. Cestou je několik odpočívadel s lavičkami. Nad jedním takovým je i krátký lanový most. Na lavičce si někdo zapoměl helmu. Je to pán od rodiny, která jde před námi. Linda mu ji vezme nahoru. Asi po hodině jsme nahoře a přicházíme k chatě. Usedáme ke stolu na terase a každý si objednáváme malé pivko. Servírka nám ho přináší a k tomu navíc po panáku šnapsu - pozornost podniku. :-) Z terasy jsou pěkně vidět okolní hory. Vidíme Ahornspitze, Filzenkogel i Tristner. Mayrhofen máme jako na dlani, vidíme náš kempík a tam u toho kruháče se válí moje bageta :-))) Mírně se motající se vracíme dolů. U lanového mostu dáváme pauzu, svačíme a pak scházíme ke Gasthof Zillertal. S Ramonem máme ještě zálusk na druhou a o něco obtížnější ferratu, která vede paraleleně. Je ale velké vedro, tak se domlouváme, že ji dáme až k večeru. Vracíme se zkratkou do kempu a jdeme k vodě. Okolo 16:00 píše Michal (zprávu jsem četl až večer), že vše vylezli a jdou do hospody. K večeru přicházejí mraky a vypadá to na bouřku. Navíc válení u vody je strašně namáhavé, takže z ferraty už nakonec nic není :-( Kluci přijíždějí večer a mají skvělou náladu. Lezení bylo dobré, jen skála se láme (byl tam dokonce vylomený celý blok) a nevypadalo to úplně bezpečně.

Dnes je v plánu lezení v sektoru Maruschkas Gartl. Dobrý název ;-) Jedeme směr na Ginzling, ale zastavujeme ještě před ním. Stoupáme po louce, přecházíme elektrické ohradníky - jednu ránu jsem schytal :-), až přicházíme ke skalám. Zde nevěříme vlastním očím - z jištění jsou odstraněny nýty a to u všech cest. Je tu sice cedule upozorňující na padající kamení, ale pravý důvod bude asi jiný. Místní louky jsou soukromé pozemky využívané jako pastviny a vstup na ně je zakázán. Majitel pozemku pravděpodobně nechal nýty odstranit, aby mu sem nechodili lezci. Možná se obával, že by jeho kravky měli málo mléka ... , kdyby třeba spatřili lezce, lekli by se ... no a co pak s tím sraženým mlíkem, že? Jiný způsob boje místních chovatelů proti lezcům je vzít vidle a naházet kravince na skály. To platí hlavně u místních boulderovacích skalek. Vyprávět své, by o boulderování po zahovněných skalkách mohl Kohy. Ne, že by to lezce odradilo. Spíš jim to jen lezení znepříjemní ... Ovšem cesty bez nýtů, to skutečně odradí a tak vymýšlíme nahradní aktivitu. Vracíme k autům a jedeme až do Ginzlingu, kde lezeme u skalek sektoru Ubungswandl. Lezeme několik cest obtížnosti 5 a 6 (přesně už to fakt nevím). V jedné z cest jsem si poranil prst. Teče z toho docela dost krve, takže s lezením už končím. Ale oni končí i ostatní, takže se vlastně ani nic nestalo :-) Maruščina zahrádka za to může ... objevuje se trudnomyslnost. Většina lidí už chce jet dnes domů, což je o den dřív, než jsme měli v plánu. Vracíme se tedy do Mayrhofenu, v supermarketu nakupujeme jídlo na cestu a vracíme se do kempu. Zde zjišťujme, že musíme zaplatit i za nadcházející noc. To už zase mnozí otáčejí :-) a tak se nakonec rozhodujeme ještě zůstat. Večer vypíjíme zbytky našich tekutých zásob a v nejlepším jdeme na procházku - k nástupu na ferratu. Čelovky ani vybavení nemaje, jdeme s Kamilem do ní. Linda chce jít za námi, ale zastavuje ji Michalův hlas: "Lindo, aspoň ty měj rozum!" :-) S Kamilem poslepu vylézáme první úsek obtížnosti B a pak se vracíme. Cestou do kempu pak ještě lezeme po sloupech veřejného osvětlení a také po ohradách ... :-)

Ráno balíme a pak nás čeká poslední bazén, poslední sprcha a odjezd. Chci jet v plaveckých šortkách, ale ty jsou ještě mokré. Suším je v autě a jsem oblečen zatím ehm ... jen v triku a ve spodkách :-) Sranda musí být :-) Co si ale o mne myslela obsluha čerpací stanice, kde jsme tankovali, to ani nechci domýšlet. V lepším případě si říkali: "To je ale divnej Ital." Jedeme domů a na dálnici nás zastavuje dálniční hlídka. Hoši jsou docela ostří, ani vystoupit z auta nás nenechají. Při předávání dokladů se už cítím trochu trapně. Předávám je uniformované blondýně a stojím tu v těch spodkách ... :-)))) Si ty šortky asi přece jen obleču ... Nic jsme nespáchali a tak po kontrole můžeme jet dál. Skupina B na nás čeká na další benzince. Ale já vám řeknu, proč nás stavěli: "Může za to Kamil!!!" Pokaždé když někam jedeme, tak auto v kterém Kamil jede, projde policejní nebo pohraniční podrobnou kontrolou. :-))) Jedeme dál a přejíždíme hranice do Německa: "Letko, pohybujeme se nad územím Reichu. Udržujte rádiový klid!" Okolo osmé hodiny přijíždíme do Jihlavy, kde se loučíme ... ale vždyť se zase zítra uvidíme :-)