Pieniny 2008 - .: Artie :.

Okolo páté hodiny ranní přijíždíme do Spišské Staré Vsi. Parkujeme na vhodném místě a jdeme na autobus. Ten nám jede v 5:45. Hned za první zatáčkou se nám otevírá pohled na dominantu Pienin - Trzy Korony. Míjíme polské a později i slovenské přístaviště pltí a projíždíme okolo Červeného kláštora ve stejnojmenné vesnici. Následuje výhled na Haligovské skály. Hned na začátku máme tedy možnost nahlédnout do míst, která máme v plánu navštívit ... tedy alespoň ti, co v autobuse neklimbají ;-) Zanedlouho jsme již ve Stráňanech. Řidič nám ochotně zastavuje až ve Stráňanském sedle (730 m). Již odtud jsou pěkné výhledy. V dálce na východě rozeznáváme Lubovnianský hrad, západní straně dominují Trzy Korony. Je tu docela zima - odhadujeme jen pár stupňů nad nulou. Navlékáme na sebe co můžeme a vyrážíme do kopce. Stoupání není prudké, cesta nám ubíhá rychle a po 40ti minutách jsme v Sedle pod Vysokými skalkami (970 m). Zde již máme výhled na polskou stranu. Zdržujeme se jen na pár fotek a pokračujeme pod nedaleké Vysoké skalky - Wysoka (1050 m). Od turistické trasy se tu odděluje vyšlapaná pěšina. Batohy zanecháváme na místě a škrábeme se nahoru. Po prudkém svahu následuje skalnatá část s asi trojkovým lezením a nahoře nás čeká překvapení - vyhlídka je ohraničena zábradlím a z druhé strany na vrchol vede kovové schodiště :-) Nechali jsme se napálit :-) Ovšem výhled je zde krásný. Vidíme celé Pieniny jako na dlani. V dálce se tyčí zasněžené Vysoké Tatry, na severu jsou Sadecké Beskydy a vidíme i naše výchozí místo - Stráňanské sedlo. Scházíme dolů po schodišti a vracíme se k batohům. Pokračujeme dále. Kousek za rozcestím dáváme pauzu a svačíme. Dobrou chuť a pěkný výhled do Polska nám kazí blížící se déšť. Rychle pokračujeme dál a dešti tak utíkáme. Přecházíme vrchol Durbaszka (942 m) a odoláváme lákání pivka na schronisku Pod Durbaszkou. Hlad ani žízeň nemáme a tak se tam snad zastavíme jindy. Krásnou krajinou pokračujeme pod Šlachovky. Polská turistické cesta vrchol míjí, ale my jdeme přímo nahoru podél hraničních patníků. V 9:00 jsme na vrcholu Šlachovky - Wysoki Wierch (899 m). Po žluté značce se pak vracíme na modře značenou polskou cestu. Chudák Mik. Po probdělé noci se dostavuje únava má co dělat, aby neusnul za chůze :-) Sledujeme polské městečko Szcawnica. Na rozdíl od slovenských vesnic tam stojí velké, do očí bijící hotely. Horskou louku opět střídá les a bohužel začíná i pršet. Potkáváme první lidičky - polské turisty. Blížíme se k turisticky frekventovaným místům, což dokládají i na zemi pohozené obaly od sušenek a plastové láhve. Na vrcholu Šafranovka - Szafranówka (742 m) je dokonce celý pytel plný odpadků!!! Zde je to míněno asi jako odpadkový koš, ale vypadá to hrozně. Na nedalekém kopci Palenica (719 m) stojí chata. Na kopec vede lyžařský vlek a je tu i bobová dráha. Stále prší a my sestupujeme do údolí. Míjíme hraniční přechod (v Polsku již vlastně jsme) a sestupujeme k Dunajci. Klouže to a kolikrát máme co dělat, abychom si nehrcli na zadek do bláta. Přicházíme na schronisko Orlica. Možná je to náš dnešní cíl, možná budeme pokračovat dál. Vše závisí na tom, zda pro nás mají ubytování. Snažili jsme se dopředu místa rezervovat, ale nějak jsme tu naši komunikaci nedotáhli dokonce ... Naštěstí si nás pamatují a počítají s námi. Hurá!!! Ubytováváme se v bungalovu 17a (20 zlotych/noc/osobu). No, žádná sláva to není. Některý z předchozích nájemníku nad mou postelí zanechal docela výstižný nápis "Ten kurnik jest the best." :-). Navíc zrovna vedle naší chatky začíná správce brousit člun. To že je to randál nám ani nevadí. Horší ovšem je, že nám ten prach vniká netěsnostmi dovnitř. Oh shit!!! Zlatý bungalov v Bulharsku ... Půjdeme se osprchovat a pak vyrazíme do městečka... Bohužel se venku mezitím strhla pořádná bouřka a tak zatím jdeme na jednoho lahvového Zywiece do místní restaurace (bufetu). Mik mě potěšil. Dostávám od něj láhev vína k mým nedávným narozeninám!!! A to se s ní celý den nesl!!! Po dešti scházíme do Szcawnice. Krátce procházíme dolní částí městečka. Je tu pár restaurací a tržnice. Sledujeme přistávající pltě a jdeme ještě na jedno pivko. Mikovi se opět zavírají víčka (spíš padá hlava :-)) a tak to dál nehrotíme a vracíme se zpět na Orlicu. Je 17:00 a lezeme do spacáku. Člun je již naštěstí obroušen a tak můžeme spát v klidu až do rána.

Vstáváme před osmou hodinou. Spali jsme 15 hodin a navíc jsme ještě zaspali :-) Okolo deváté hodiny vyrážíme ven. Scházíme k Dunajci a vydáváme se proti jeho proudu. Do Červeného Kláštora to máme 10 km. Cesta je to ovšem pohodová. Asfaltový chodník vede po rovině a slouží zároveň jako cyklostezka. Míjíme přívoz a přecházíme hranice na Slovensko. Hned za přechodem je přístav slovenských pltí. Jen o pár metrů dále do Dunajce ústí Lesnický potok. Ten přitéká pěknou soutěskou, do které zatím jen nahlížíme ... budeme se jí vracet zpět. Okolní skály ovšem vypadají impozantně. Stezka dříve sloužila jako solná nebo také jantarová cesta. Dopravovala se tudy sůl z polské Wieliczky nebo také jantar od Baltského moře. Dunajec je vlastně hraniční řeka. Levý břeh je polský, pravý pak slovenský. Celé toto údolí se nazývá Prielom Dunajce. Ten zde vytváří celkem pět meandrů a zařezává se mezi okolní skály. Nejimpozantnejší z nich je asi Sokolica. Její stěny se tyčí do výšky 300 metrů nad Dunajec a Poláci jí nazývají Matka Pienin. Za další zákrutou je sedm skalních věží - Sedem mnichov. Podle pověsti je těch sedm osmdesátimetrových skalních věží sedm zkamenělých mnichů z nedalekého kláštera, kterým se přihodila sexuální nehoda. Chodívali se družit za mniškou na polském břehu. Nějakou dobu to fungovalo k mezinárodní spokojenosti. Ovšem slovenští mniši byli po družbě tak nenasytní, že jednou vyrazili všichni najednou. A to neměli, protože zkameněli. Od té doby tam zkameněle trčí a čekají, až někdo kletbu zlomí. Prý nejsou bez naděje. Povídá se, že kouzlo přestane působit, až na plti pod nimi projede tisícitýdenní panna nebo manželský pár, který si nebyl nikdy nevěrný... Všímáme si, že v řece je velké množství ryb, hlavně pstruhů. Je po desáté hodině a již tu jsou první lodě. Nejprve vodáci v kánojích a raftech a později i první pltě. Občas se z pltě ozve výkřik nějakého turisty, ale řeka je klidná a plavba poklidná. Pltníci to se svými plavidly umí a jen tak někoho nepřevrhnou. My jsme alespoň svědky žádného ztroskotání nebyli, ačkoli jsme v to tak trochu doufali :-) Nejužší místo se nazývá Janošíkov skok. Řeka je tu široká jen 12 metrů a hluboká také 12 metrů. Podle legendy zde Jánošík přeskočil na polský břeh, když ho honili četníci. Přicházíme do Červeného kláštora. Odtud jsou krásně vidět Trzy Korony. Jedná se o několik skalních věží, které svým tvarem připomínají královskou korunu. Nazývají se Medvedia hora, Polska skala a Okruglica. Poláci pak vrcholy nazývají jmény svých královen - Kaška, Baška a Maryška. V Čěrvenom kláštore je klid. Stánkaři se teprve připravují na nápor turistů a my vcházíme do kláštera. Na nádvoří stojí auta společnosti TOTAL HELPART. Asi se tu právě natáčí nějaký film. V klášteře je zřízeno museum s historickou expozicí. Dovniř však nejdeme. Kupujeme si jen Cypriánov bylinný čaj jako suvenýr a Mik se ptá na turistickou známku. Bohužel ji nemají. Prohlížíme si kostel a vracíme se zpět. Pokračujeme podél silnice proti proudu Dunajce. Přicházíme k lávce, která vypadá jako zmenšenina bratislavského mostu SNP a fotíme z něj Trzy Korony. Přímo proti sobě tu stojí dva kostelíky. Starobylý na slovenské straně a moderní na straně polské. Blíží se čas oběda a tak jdeme do nedaleké, stylově zařízené Goralské restaurace. Oba si objednáváme kapustnicu, poté hlavní jídlo a pivo Kelt. Po jídle se vracíme ke klášteru a na nedalekém parkovišti si Mik kupuje dřevěnou turistickou známku. Je sice značně předražená (60 Sk), ale i tak z ní má Mik radost. Pokračujeme po červené značce. Stoupáme do sedla Čerla a přes Bielou Skalu přicházíme na vrchol kopce Plašná (889 m). Pokračujeme dále, míjíme rozcestí a jdeme až k vysílači. Zde končí les a otevírá se nám tu krásný výhled na okolní louky a hřeben, který jsme šli včera. Po tatrankové pauze se vracíme na rozcestí a jdeme po zelené k Haligovským skalám. Klesáme až k dierám. Šli bychom i dále, ale nechce se nám to celé stoupat zpět :-). Vracíme se tedy zpět k rozcestí a scházíme do vesničky Lesnica (492 m). Zde dáváme krátkou pauzu na schodech před kostelíkem. S mírným pobavením si čteme nápis propagujícím přátelství se SSSR na jednom z domů. Kousek za vesnicí přicházíme k chatě Pieniny. Usedáme venku pod slunečníky a dáváme si pivko a opět kapustnicu. Můžeme tak porovnat, kde dělají lepší :-) Turistické známky tu také mají, takže jsme maximálně spokojeni. Občas okolo projede dodávka s vlekem a naloženými pltěmi - vracejí se do Červeného Kláštora. Po pauze se chtě nechtě zvedáme a vydáváme se po asfaltové cestě dál. Procházíme krátkou, ale pěknou soutěsku Prielom Lesnického potoka a ocitáme se opět u ústí Lesnického potoka. Zde to již známe a vracíme se zpět do Polska na chatu Orlica. Po sprše jdeme do restaurace na čaj. Je to tu samý Čech. Jejich vedoucí je Pavel Stránský - předseda republikového KČT a bývalý ministr. Ostatním na zítřek naplánoval náročnou tůru. Mohou si vybrat z 12ti nebo 14ti hodinové tůry. Dámy jsou z té délky docela vyděšené. Prý snad zítra raději zaspí :-) Usmíváme se, ale nemyslíme to zle. Půjčujeme si sklenky a vracíme se do našeho "kurníku". Otevíráme víno, popíjíme a chroupáme křupky. Čas už řádně pokročil, v ostatních chatkách už je klid, když k nám přichází dva chlapíci. Mluví na nás polsky, moc jim nerozumíme, ale otevíráme dveře ... K našemu překvapení nám nabízejí plnou mísu grilovaných klobás a uzeného masa ... prý jim zbylo. S díky si každý bereme po klobáse a prý si máme vzít více. Nojo, jenže my to ani nemáme kam dát ... :-). Je to příjemné a chutné překvapení. Klobásky jsou opravdu vynikající a bude se nám po nich dobře spát.

Ráno se nám samozřejmě vstávat nechce, ale musíme. Balíme věci a v 9:30 vyrážíme. Přicházíme k přívozu. Jdeme akorát včas, již do něj nastupují lidé. Ptám se převozníka, zda můžeme nastoupit. Odpovídá polsky něco v tom smyslu: "Už čekáme jen na Vás" :-) Sedáme tedy do plti, batohy skládáme k nohám a už se odrážíme od břehu. Převozník nám podává výklad o cestě, která nás čeká. Alespoň jsem tak vyrozuměl z některých slov, jako Sokolica, zamek, Okruglica atd. Během chvilky jsme na druhém břehu a každý za přívoz platíme 1.5 zlotych. Následuje stoupání na Sokolicu. Cesta je místy zpevněná a opatřena zábradlím. Jdeme převážně lesem, ale i tak se nám místy otevře pěkný výhled na okolní krajinu. Za výstup na vrchol se platí poplatek 4 zlote. Lístek prý platí i na Trzy Korony ... uvidíme. Z vrcholu Sokolica (747 m) je nádherný výhled. 300 metrů pod námi se stáčí Dunajec a skálu doslova obtéká. Vidíme Zamkovu Goru i Trzy Korony. Na opačné straně pak Šlachovky - Wysoky Wierch i Vysoke skalky - Wysoka. V údolí pak Lesnicu a chatu Pieniny. V dálce se samozřejmě vyjímají Vysoké Tatry. Vzájemně se fotíme i se zakrslou borovicí, která je pro tento vrchol typická. Až nyní nahoře si uvědomujeme, že jsme mohli nechat batohy u kasy a nemuseli se s nimi vláčet nahoru. No někdy je potřeba si uvědomit, že je člověk hlupák :-) Vracíme se zpět ke kase a pokračujeme dál. Sestupujeme do sedla Przelecz Sosnów (655 m) a stoupáme na Czertez. Zde cesta vede docela skalnatým terénem, ale opět tu nechybí zábradlí. Poláci zde mají díky příjmům ze vstupného prostředky na udržbu turistických chodníků. Na vršku obědváme a sledujeme první pltě na Dunajci. Následuje sestup k Pieninskému potoku (678 m). Ještě před rozcestím sedí na lavičce babička a prodává sýr. "Copak to máš babičko v tom velkém kastrólu? ... Říkáš, že šťávu z kompotu? Koukám, jěště ti v ní plave pár zbylých švestek ... Že ty jsi snědla švestky a nabízíš nám jen zbytky? ..." :-))) Ne vážně, musíme uznat, že to lákalo. Babička byla ale mírně rozmrzelá, když jsme jí dali košem. U Pieninského potoka nabíráme vodu z pítka a pokračujeme dál. Před 13:00 přicházíme k Pieninskému hradu. Jedná se o jeden z nejvýše položených hradů v Polsku (750 m). Je tu ovšem jen zbytek jedné zdi a kaplička. Zdržujeme se jen krátce a pokračujeme dál. Scházíme k rozcestí, kde se to hemží lidmi. Na Trzy Korony to již není daleko a tak bez zastávky stoupáme nahoru. Na chvilku z poza mraků vylézá i sluníčko. Pěkně pálí ... to musí právě teď, když jdeme do kopce :-( Je 13:20 a jsme nahoře. Kupa lidí tu okupuje dřevěné lavičky a k vrcholu Okruglice vede kovová plošina se schodištěm. Po krátkém oddychu jdeme na vrchol (982 m). Nahoře je zřízena vyhlídková plošina tak pro 6 až 8 lidí. Ale stojí to za to! Červený Kláštor a Stromowce-Nizne máme jako na dlani. A nejen ty, ale i celé okolí. Za kopcem sopečného původu Nowa Gora (902 m) je vidět náš cíl - Czorstýnské jezero. Na druhé straně sledujeme místa, která jsme poznávali předchozí dny. Tatry mají opět vršky v mracích, ale to nevadí. Fotíme ostošest a necháváme se vyfotit i společně. Je nejvyšší čas se vrátit - na vyhlídku se hrne školní výlet. V létě to tu musí praskat ve švech. Zájem turistů je prý tak velký, že je jejich počet na Okruglici omezen. Nandáváme batohy a jdeme dál. Sestupujeme do sedla Przelecz Sopka (779 m) a pokračujeme dále po modré značce. Za sedlem Przelecz Trzy Kopce se ocitáme na krásné horské louce. Vše tu pěkně kvete, prostě tichá nádhera. Přicházíme k silnici v sedle Przelecz Osice. Zde se rozhodujeme změnit původní plán přenocovat u jezera a rozhodujeme se vrátit k autu, přenocovat na Slovensku a vrátit se sem zítra. Jdeme tedy po silnici ke státní hranici. Je tu větší provoz než bych v pohraničí čekal, ale to nevadí - cestou stopujeme. Sice nám zastavuje mikrobus, ale za svezení do Sromowce Wyžne chtějí 8 zlaťáků od každého. Díky, ale už z principu odmítáme. Pokračujeme dál po svých a pozorujeme okolní pěknou krajinu, vzdálené stádo ovcí atd. Cestu si zkracujeme přes louku a přicházíme do Stromowce Wyžne. Scházíme k přehradě odkud je pěkně vidět hrad Niedzica. Z tohoto místa to vypadá, jako by stál přímo na hrází Czortynské přehrady. Zítra si vše prohlédneme důkladněji a tak neleníme a za chvilku překračujeme hranice v obci Lysá nad Dunajcom. Je tu jen pár domků podél silnice, ale přitom samý obchod (nejčastěji "sklep aloholowy"). Poláci sem jezdí nakupovat levnější potraviny a alkohol. V 17:00 přicházíme do Spišské Staré Vsi - kruh se uzavírá. Naše auto je na svém místě a tak již za chvilku frčíme do Haligovců, do kempu Goralský dvor. Zde se ubytováváme v pěkné chatce za 250 Sk na osobu. Po teplé sprše si jdeme ještě vyfotit Haligovské skály, které se tyčí nad kempem a poté jdeme na večeři do restaurace. Zde trávíme zbytek večera až do 23:00, kdy jdeme spát.

Je neděle - poslední den výletu. Dopoledne jedeme do polského Czorsztyna prohlédnout si hrad. Vstupné stojí 4 zlote a není to špatné. Jsme tu dnes první návštěvníci a můžeme se po hradu volně pohybovat. Z hradeb je pěkně vidět hrad Niedzica na protějším břehu přehrady. Hrad opouštíme právě v okamžiku, kdy sem míří dav hlučných Poláků. Přesouváme se do Niedzice. Zdejší hrad je podstatně zachovalejší, dovnitř však již nejdeme. Mik si zde za poslední zloté kupuje výborný sýr a jdeme si ještě prohlédnout hráz. V 10:30 sedáme do auta a vracíme se zpět. Cestou zastavujeme a svačíme na odpočívadle na Spišské Maguře a později se stavujeme v Rožumberoku v restauraci na oběd. V Jihlavě, kde se loučíme, jsme v 19:00. Mik přijíždí do Litoměřic krátce před 23:00.