Bihor 2003 - .: Artie :.

Vyrážíme v neděli 13.7.2003 ve 21:00 z Jihlavy. Cílem naší cesty je rumunské krasové pohoří Bihor, jenž je součástí masívu tzv. Západních hor, známých pod názvem Apuseni.

Po mírném napěchování auta vyrážíme směr Brno. Dálnice sice mírně připomíná valchu, ale na to jsme už zvylklí. V Brně děláme první zastavku, nakupujeme ještě nějaké potraviny a pořádáme půlnonoční piknik na parkovišti supermarketu Tesco. Pak už pádíme dál směr Bratislava a hraniční přechod Rajka. Tam začínají první komplikace. Slovenský celník nás při pasové kontrole upozorňuje na nesvítící přední světlo a musíme auto odstavit stranou a vyměnit žárovku. Jinak prej nás nepustí dál. Funkce automechanika se zručně ujímá Pavel a po chvilce je vše OK. Předávám řízení Pavlovi a po chvilce usínám. Po víkendové pařbě se není čemu divit. Probouzím se v Budapešti, kde nás staví policejní hlídka. Kontrola dokladů a pokračujeme dál. Až na hraniční přechod Artánd-Bors spím.

Po úspěšné pasové kontrole měníme peníze a jsou z nás zase na nějakou dobu milionáři. No a to bychom nebyli správní milionáři, kdybychom je hned nerozfofrovali. V městě Oradea bereme plnou nádrž nafty a naše "tučné" konto je zas o něco tenčí. Z Oradea pokračujeme směrem na Beius a potkáváme první povozy tažené koňmi. Také krajina je typicky rumunská - zvlněná kopci, jejichž prudké svahy nazasáhla žádná kultivace. Stavíme na odpočívadle a snídáme naše Tesco saláty a Tesco rohlíčky. Něco ze zásob dáváme i místní drůbeži a dobytku. V pozadí se už rýsují vrcholky hor, ale po chvilce zjišťujeme, že se nejedná o Bihor. Na Bihor si musíme počkat až do vesnice Stej, za kterou odbočujeme a v serpentýnách stoupáme do hor. Cestou nás pobaví komická dopravní značka, znázorňující auto padající ze silnice do řeky. Dnešním cílem je největší rumunská ledová jeskyně Ghetarul de la Scarisoara. Od původního plánu nechat auto ve vesnici Garda de Sus a pokračovat k jeskyni pěšky upouštíme - cesta na první pohled vypadá sjízdně. Na druhý pohled už to tak slavné není. Děr a kamenů přibývá stále více a více. Naštěstí poměrně brzo příjíždíme k jeskyni Poarta Lui Ionel. Jedná se o klasickou jeskyni s velkými vnitřními prostorami. Průvodci platíme malé vstupné a spolu s několika rumunskými turisty lezeme dovnitř. Průvodce - místní speleolog, sice svou čelovkou svítí poměrně dostatečně, přesto si občas blikneme i našima baterkama - bludičkama. Po návratu zjišťujeme od domorodců cestu k jeskyni Ghetarul de la Scarisoara. Jsem z toho trochu zmaten. Podle mapy nás všichni posílají oklikou. Zprvu jim věříme, ale po několika kilometrech se rozhudujeme pro jinou cestu. Důvodem je stále se zhoršující stav cesty. Dál už to zvládne jen Jeep nebo místní Dacie s notně zvednutým podvozkem. Kus cesty se tedy vracíme a z roscestí jedeme několik kilometrů po dalších dírách a šutrech. Opět se ptáme na pesteru Ghetarul de la Scarisoara a nakonec parkujeme ve vesničce, odkud vede stezka k jeskyni. Stezka , značená červenými trojúhelníky, se zvedá z údolí podél salaší do kopců a lesů. Cestou se kocháme idylickou venkovskou krajinou. Na konci pěkné procházky nás čeká největší rumunská ledová jeskyne Ghetarul de la Scarisoara. Sestupujeme po upraveném schodišti do 45 metrů hluboké propasti. Její dno vyplňuje sněhový firn, na který navazuje podlahový led o tloušce až 10 metrů. Ten přechází do velkého dómu o rozměrech 45 x 25 metrů a výškou 8 metrů. V zadní části dómu je schodiště do zadní části zvané Biserita. Biserita obsahuje až 5 metrů vysoké stalagmity. Až k nim nás průvodce nepouští. Při návratu zjišťujeme, že venku mezitím začalo pršet. Naštěstí se jedná jen o malou přeháňku, která nás jen tak nerozhodí. Okolo čtvrté hodiny jsme zpět u auta, tlačíme do sebe chleba s paštikou a navštěvujeme místní mikrohospůdku. Jedná se o dřevěnou boudičku s jedním stolem uvnitř a stolkem venku. Sedíme na zápraží, popíjíme Ursuse a B.J. začíná mluvit o nočním životě v Sighisoare s nepřehlédnutelnou jiskrou v oku. Sob i Pavel v Sighisoare ještě nebyli a B.J. tvrdí, že je to kousek. Oslaben pivem nekladu příliš velký odpor, upouštím od svých původních plánů a dávám svolení k menší zajížce. Sedám za volant a za chvilku jsme zpět ve vesnici Garda de Sus, kde najíždíme na rozumnou silnici. Všichni ostatní mezitím vytuhli - dobře jim tak. Komunikovat sice s nikým nemůžu, ale vychutnávám si pohled na skalní útesy nad silnicí. Na první pohled do mapy se skutečně zdálo, že se jedná o kousek. Druhý pohled po hodině jízdy už je varovný a třetí už jasně říká, že si pěkně zajedem. Stavím u jakési přehrady, čímž se všichni probouzí. Se Sobem prozkoumáváme hráz, ale nic moc. Valime dál. Po pravé straně míjíme pohoří Trascauliu a po levé straně máme impozantní soutěsku Cheile Turzii. Tam se v budoucnu také chci podívat. S přibývajícím časem a tmou nám je stále více jasné, že z nočního života v Sighisoare nic nebude. Silně prší, což naše tempo zpomaluje. Nakonec přijíždíme do Sighisoary ve 22:15 (23:15 místního času) a během chvilky jsme u našeho bývalého hotelu. Bohužel mají plno, ale nabízejí nám ubytování v kempu za městem. Mají tam poslední volný bungalov. Už se nám nechce v tuto pozdní hodinu hledat něco jiného a tak to bereme. Pikolík se nám snaží vysvětlit cestu, ale po chvilce to vzdává a navrhuje, že nám cestu ukaže osobně. Bereme ho tedy do auta a na oplátku jim necháváme Soba. B.J. si ani nevšiml, že máme nového pasažéra a furt nechápe, jak se do kempu dostaneme. Celou cestu se mu snažím situaci vysvětlit, a když konečně chápe, tak propadáme v smích. Kemp je umístěn na kopci za městem, odkud je pěkná vyhlídka na "drakulovo" město. Kluci se vrací zpět pro Soba a já mezitím prozkoumávám bungalov. Nic moc, ale prežijeme to. Dva budou muset spát na postelích, dva na zemi. Kluci už mezitím přijeli, takže vybalit spaní, najíst, umít a spát. Na dobrou noc ještě popíjíme slivovičku. Vyhlašuji budíček na 7:00 a už všichni spíme.

Ráno mě budí bouchání na dveře. Nikdo se k otevření nemá a tak jdu já. Za dveřmi je chlápek, který se mi snaží něco v Rumunštine vysvětlit a omlouvá se. Nejspíš to je místní budíček. Kupodivu je přesně 7:00. Se slovy "Chlapi vstávat !!!" lezu zpět do postele a za chvilku opět spím. Vstáváme v 10:00. Vaříme snídani a balíme věci. Pavel ješte seřizuje světla na autě a jsme připraveni k odjezdu. V neodtékajícím záchodu ještě chtě nechtě zanechávám jednoho plaváčka a jdeme se jestě podívat na vyhlídku. Pohled je to opravdu pěkný. Kluci si ještě dávají k snídani Ursuse. Po příjezdu do města parkujeme auto a vydáváme se do města. Procházíme podobnou trasu jako na podzim. Zastavujeme se u rodného domu Vlada Tepese a jdeme do hospody, která je jeho součástí. Točí Ciuc - taková limonáda, s Ursusem se nedá srovnat. Při odchodu vzniká konflikt s jedním z místních štamgastů (sotva chodícím). Nevim co se mu na nás nelíbí, má nějaký průpovídky. My se ho ale nebojíme - máme s sebou přece Pavla. Ten ho připadně uzemní. Pokračujeme dál na kopec. Se Sobem jdeme do kostela. Zajimavé jsou originální pohřební kameny a také krypta pod oltářem. Je v ní úplná tma, přesto rozeznáváme po stěnách zazděné výklenky. Třeba tam jsou jestě nebožtíci - drákulové. Pomalu se vracíme zpět k hlavní městské věži. Uvnitř je muzeum s vyhlídkou na město. Velmi pěkný je funkční hodinový stroj a orloj. Výhled je také pěkný, ale již máme hlad a táhne nás to do hospody. Za chvilku už v jedné sedíme. Bohužel nic moc navaří, dávame si tedy jenom pivko - Silba. Docela dobrý. Naštěstí hned na náměstí je restauračka s bohatým jídelním lístkem. Mají mou oblíbenou Tochituru a doporučuji ji i klukum. Musím ale přiznat, že ta co jsem měl na podzim v Brasově byla mnohem lepší. Kluci objevují místní WC. Nové, čisté, ale turek. Sob ho hned vyzkoušel. Cestou k autu ještě kupujeme nějaké potraviny v jednom obchůdku. Kupodivu jsme se doruzuměli i po našem. Slova jako čokoláda a bombóny jsou univerzální. Bylo z toho hodně srandy a i nejaká fotka. Auto nám nikdo neukradl, tak vyražíme směr Medias a Sibiu. Cestou se zastavujeme na hradě Schazenburg (nebo tak nějak). Jedná se o zřiceninu, kupodivu postavenou z pálených cihel. Zajímavá je na něm asi jenom věž se zvonicí. Jinak mi to spíše připominá kurník - všude behají slepice a další domácí zvířectvo. Platíme dobrovolné vstupné a vracíme se k autu. Až ve vesnici pod hradem si najednou uvědomuji, že nemám brýle. V autě nejsou a na hradě jsem je neměl. Hledáme je tedy v místě, kde jsme parkovali, ale bez šance. Nedá se nic dělat, pokračujeme dál. Za chvilku již přijíždíme do Sibiu. Parkujeme u vlakového nádraží a vyrážíme na prohlidku města. Docela pěkný náměstí a několik velkých kostelů v centru. Občas jsme zahlédli i pěknou lištičku. Pomalu se stmívá a my začínáme řešit otázku, kde dnes budeme spát. Nabízí se možnost zůstat v Sibiu a poznat noční život, což by se urcitě líbilo B.J. . To ale zavrhujeme. Už tak se expedice docela zvrhla a dnes se musíme dostat co nejdál. Jedeme tedy dál směrem na město Deva a poté na Oradeu. Okolo půlnoci nacházíme docela pěknou loučku u jedné vesnice. Pěkně posekaná tráva, vedle kukuřičné pole, dostatečně daleko od silnice. Spím se Sobem pod širákem. Pavel a B.J. v autě. Svým příjezdem jsme zburcovali snad všechny psi v okolí, ale čím méně hluku děláme, tím se štěkot ztišuje. Ještš vypálit červa slivovicí a dobrou noc.

Ráno vstáváme okolo 8:00. Rychlá snídaně a pokračujeme v cestě. V poledne přijíždíme konečně do vesničky Pietroasa, kde chceme nechat auto a pokračovat dále pěšky. Nikde ale žádný pension, tak musíme najít nějakého domorodce, který by nám ho na pár dnů pohlídal. B.J. se ptá místních lištiček, ale jen na to, zda se na Padis dá dojet autem. Prý ano. Ja bych přeci jen auto nerad dál trápil a stále se nevzdávám plánu jít na Padis pěšky a cestou stopnout nejaký místní dopravní prostředek. Zkoušíme tedy místní hospodu, kde si každý dáváme dvanáctku Ursuse. Je tu ovšem jen jeden podnapilý štamgast, který s námi po chvilce komunikuje smesicí angličtiny, němčiny, rumunštiny a snad i francouštiny. Zřejmě místní intelektuál. Jazyk se mu hodně plete. Ríká, že Sob vypadá jako Putin. Máme z něj akorát srandu. Vypadá to, že moc nepochodíme. Navíc nahoru jezdí poměrně dost aut. Zkusime to tedy taky. Sedáme do auta. Řídit bude Pavel. Trochu nás znepokojuje místní policista, který má stanici přímo vedle hospody. Mluví do vysílačky a vypadá, že ho nezajímame. Každý máme v sobě jednu dvanáctku, ale musíme to risknout, takže startujeme. Jen se rozjedem, policista na nás okamžitě mávne a jsme v pr... ! Vypadá drsně, kontroluje doklady a povidá něco o alkoholu. Pavel mu jeste ukazuje svůj řidičák a nenápadně před ním ukazuje i svou policejni placku. Policista najednou měkne a začíná se usmívat. Pavel ještě dodává "I'm policist." a pak už si i vymejšlí: "In Czech Republic one beer OK". Rumun na to "In Rumunia - No beer". A najednou z toho je přátelký rozhovor. Policista mávne rukou a můžeme jet dál. Ptám se ho na stav silnice na planinu Padis. Povídá, že když pojedeme pomalu, tak to zvládne i náš Fiat. Prý je to 26 Km. Celý šťastní a vysmátí sedáme do auta a rozjíždíme se. Policista opět něco gestikuluje, běží k nám a zavírá nám pátý dveře. :-)) Cesta je chvilku OK, ale v serpentýnách je to už horší. Jedeme na první rychlostní stupeň, občas musíme vylézt ven, abychom trochu zvedli podvozek a uhýbáme protijedoucím vozidlům. Asi po dvou hodinách trápení přijíždíme na nádhernou louku. Uprostřed je smrkový háj a stádo polodivokých koní. Poblíž rozcestí parkujeme auto, převlíkáme se a svačíme. Dnes se ještě stihneme podívat na Cetatile Radesei. Vydáváme se tedy na sever po červené značce. Opět potkáváme stádo koní, jsou docela přítulní - někteří až moc. Vidíme i první závrty, kterými je posetý celý Bihor. Na zpáteční cestě je určitě prozkoumáme. Cesta není dlouhá, po čase vcházíme do lesa a za chvilku už vidíme vchod do jeskyně Cetatile Radesei. V černé jeskyni vidíme blikající světýlka - baterky turistů. Začínám fotit. Kluci jdou kousek napřed a míjejí se se s několika turisty v protisměru. Najednou se za mnou ozve "Hele tady máš Coolpix 4300, nebo 4500?" S usměvem odpovídám, že "4500". Dvojice Čechů překvapeně kouká, ale hned se jim na tváři rozzáří úsměv. Češi jsou tady všude. Bihor je taková naše provincie. Mezitím se vrací B.J. s Pavlem a říkají, že je prý lepší nejdřív jít okolo, projít vyhlídky, kaňon a tuto jeskyni nechat až na konec. Sob to prý ví také, ale jen zdálky sledujeme, jak sestupuje k jeskyni a mizí ve tmě. Nedá se nic dělat - jdeme tedy bez něj. Střídavě jdeme do kopce a z kopce, až přicházíme k rozcestí. Poblíž je docela pěkný vodopád. Potkáváme český párek. Ztratili se a hledají své kolegy, které jsme potkali na začátku. Borec ukazuje zkrvavenou ruku, kterou si poranil při výstupu z kaňonu. Ukazují nám cestu, kudy máme jít. Po prudké cestě do kopce přicházíme na vyhlídku. Je z ní pěkný pohled na protější skály a kaňon s divokou říčkou. Dále jdeme kus po vrstevnici a rozhodujeme se pro sestup do kaňonu. Okoukáváme ještě jeskyni Captorui, ale je malá, nic moc. Sestup je opravdu lahůdka. Je dost prudký a máme co dělat, abychom se udrželi na nohou. I mě jednou ujely nohy na suti a pěkně jsem se praštil do stehna o nějakou vyčnívající skalku. Koryto říčky je ale super. Jdeme proti proudu, skáčeme z kamene na kamen - občas to klouže. Přicházíme k pastere Moloch. B.J. zůstává venku. Já s Pavlem jdeme dovnitr. Jo to docela velká jeskyně. Třeba bude průchozí. Pavel se tedy vrací pro B.J. a společne jdeme dál. Bohužel narážíme na konec. Na konci je ještě díra plazivka, ale ta asi taky nikam nepovede. Vracíme se tedy ven a opět sestupujeme do říčního koryta a později přicházíme na naše staré známé rozcestí s vodopádem. Někde by tady měl být druhý vchod do Cetatile Radesei. Dobu ho marně hledáme. Až když to chceme vzdát, B.J. ho objevuje. Jedná se o jednu z nejkrásnějších ponorných jeskyní, kterou lze prolézt po dřevěnných žebřících. U východu opět potkáváme Čechy. Chvilku jdeme spolu a zjišťujeme informace. Je tady celý autobusový zájezd, bydlí na Padiši. Koukáme ješte, jestli někde neuvidíme Soba - nejspíš bude u auta. Taky že jo, válí se tam v trávě a ani se mu moc nechce vstávat. Teď už nám stačí dojet na planinu Padis a budeme spokojeni. Naštěstí je to kousek. Měl jsem představu, že zde bude jen jedna chata a ono jich je tu hned několik a samá hospoda. Parkujeme auto na louce a hurá do hospody. Ochutnáváme točeného Ursuse 10°. Docela ujde. Na zahnání největšího hladu mají polévku. Mezitím přicházejí nám již známí Češi. Skupince velí nezapomenutelný Zdeno z Přerova. Je to prý jejich maskot. Od prvního nástupu do autobusu prý nazavřel pusu. Nezapomenutelné jsou výkřiky "Rumunia!, Czechoslovakia!". Další "Ja su milionááár!" nám pripomínají postavu Bohuše z filmu Bolka Polívky. Po dvou pivkách se přesouváme do horní hospůdky, kde si objednáváme grilované kuře s hranolkama. Dávají nám k tomu misku salátu gratis. Ten ovšem po několika výbojích mistra B.J. končí pod našima nohama. Obratem máme misku nového. Nepořádek se snažíme uklidit, v čem se nám snaží zabránit jedna z ženštin - místní obsluha. Sob ji odhání slovy "Kurva neserte mě!!! Co si nadělám, to si taky uklidím". Žena se směje, některá slůvka přeci jenom rozumí. Po jídle se ještě jdeme ohřát k ohni a okolo 1:00 jdeme spát. B.J. spí v autě (nějak se mu tam zalíbilo), zbytek expedice spí pod širákem. Je nádherná obloha, sledujeme padající hvězdy, probíráme metly lidstva (alkohol a ženy), Sob nám jestě ukazuje Jupiter a usínáme.

Ačkoli nás čeká dlouhá tůra, vstaváme poměrně dlouho. Nějaká babička nám nabízí kravské mléko. Sice mám chuť, ale před chvilkou jsem měl zdravotního panáka slivovice a to by nebyla dobrá kombinace. Snad zítra. Jdeme směrem na jih po značených stezkách, převážně lesem. Neseme jen jeden batoh s vodou, svačinou a oblečením. V jednom kopci potkáváme ovčí stádo. Hlídá jej nádhernej pes. Velkej, bílej se srstí podobnou ovčí vlně. A strasně hodnej a pritulnej. Přicházíme na rozcestí. Jen několik pár desítek metrů od něj je pěkná vyvěračka Izbucul Ponor. Sob by se nejraději potápěl. Lituje, že s sebou nemá potápěčskou výstroj. Voda je ale pěkně ledová. Sob ještě hledá baterkou ve vodě nejakého živočicha, ale marně. Vracíme se na rozcestí a za chvilku se ocitáme na nádherné louce s říčkou a stádem koní. Usedáme do trávy a kocháme se tou nádherou. Za zády máme skály s několika jeskyňkami. Postupně je prozkoumáváme, ale nestojí to moc za řeč. Hupky dupky přes kopec a jsme u ponorných propastí Cetatile Ponorului. Nejprve sestupujeme do doliny 1. Batoh necháváme před vstupem do jeskyně a zkoušíme vlézt dovnitř. Zdá se že to ale nepujde. Dělám tedy alespon pár fotek a rozhoduji se, že půjdu do vedlejší doliny. Už se šplhám do kopce, když najednou vidím, jak na mě kluci gestikulují, atťse vrátím. Našli cestu dovnitř. Už jsou dole. Chce to vylézt na jeden velký kámen a skočit z výšky na další, mokrý a na pohled pěkně kluzký kámen. Přiznám se, že mám strach. Stačí opravdu trochu uklouznout a sjedu do burácejicího toku pode mnou. O kaňoning zrovna teď příliš nestojím. Chvilku mi trvá, než se rozhodnu. Skáču a kupodivu stojim pevně na zemi. Paráda. Teď už jenom prolézt uzkým průchodem mezi dalšími kameny a jsme vevnitř. Rozsvicíme baterky a pak už je to opět skákačka po kamenech. Příliš to neklouže, ale chce si to dávat pozor. Na konci jeskyně je propadlý strop, baterky tam tedy nejsou příliš potřeba. Voda mizí v podzemí a vytéká až v Izbucul Galbenei. Tam se podíváme později. B.J. se rozhoduje k návratu, jdu tedy s ním. V půlce jeskyně zjišťujeme, že oba máme baterky a kluci žádnou. Rozhoduju se, že na ně počkám. Docela jim to trvá a začínám být nervozní, zda se jim něco nestalo. Když už se začínám vracet, vidím jak se v dálce cosi hýbe. Jsou to oni a v pořádku. Před jeskyní si dáváme sváču a pak pokračujeme do doliny 3. Opravdu velmi pěkná propast - kam se hrabe Macocha. Z doliny se dále musí vylézt. Jedná se o pěkně prudkej kopec. Jsem docela rád, ze neneseme plnou výstroj. I tak jsme docela udýchaní. Do propastí je nádherný pohled z vyhlídek. Jsou zde celkem čtyři balkóny.

Dále jdeme k vyvěračce Izbucul Galbenei. U ní odpočíváme, je zde pěkna laguna, jen do ní skočit. Z protisměru přichází početná parta Čechů. Ptají se na nejbližší místo k táboření. Zřejmě toho už mají dost. B.J. už asi taky. Oznamuje nám, že dál už nejde a vrací se k autu. Nic s ním nehne, ale o hodně přichází. Procházíme nádherným kaňonem s několika jeskyněmi, které podrobněji prozkoumáváme. Voda vždy vyvěrá ze skály a poté v ní s hukotem opět mizí. Ferata je v jednom místě roztřepená a musíme opatrně, abychom se nepořezali. Na konci je vše zakončeno krásným vodopádem. Potkáváme u něj partu Slováků. Prohazujeme pár slov a pokračujeme dál. Konec kaňonu je zakončen zvláštní feratou, která se musí přeručkovat. Další možnost je jít přímo řekou. Čas již dost pokročil a je nám jasné, že se musíme vrátit. Bohužel jsme si zapoměli nabrat vodu, čehož litujeme celou zpáteční cestu. Sil už taky moc neni. Kromě snídaně jsem měl jen jednu tatranku a dvě musli tyčinky. Jednu jestě mám, ale vůbec není chuť. Pletu nohama, hlava třeští a z úst se mi dere jedno slůvko - Ursus. Pomalu nás dochází ta parta Slováků, se kterou jsme před časem mluvili. Usedám na pařez a čekám na ně. Odpočíváme společně. Jen smutně koukám jak se posilňují a popíjejí množství vody. Jen hrdost mi zabránila v žebrání o alespoň jeden doušek. Nezbývá než pokračovat dále. Procházíme opět kolem propastí Cetatile Ponorului atd. Se západem slunce se vracíme na planinu Padis. Jdeme rovnou do hospůdky. B.J. nás už zdálky vidí a jde za námi. Objednáváme patru Ursus - čtyři Ursusy a už to syčí. Obratem dáváme ještě jedno kolo a klobásku. Ještě si dáváme kuře a zjišťujeme, že už nikdo z nás není milionář :-)). Zato Zdeno ještě určite je. Jsou zde poslední den a tak se pěkně zlískal. Je ho plná hospoda. Moc to nepřeháníme a jdeme na kuťe. Opět je nádherná noc a usíná se nám dobře.

Nad ránem zjištujeme, že s námi spí asi osm koňů. Někteří leží a někteří stojí jak solné sloupy. V 8:00 jsou s námi už jen dva a pasou se jen pár metrů od nás. Sleduju je ze spacáku. Později přibíhají čtyři čuníci a váleji se ve zbytku bahna u cesty. Trvá nám dost dlouho než najdeme sílu vstát. Při snídani neprozřetelně krmíme koníky zbytky chleba, a za chviku jsme v obležení celého stáda. Už pro ně nic nemáme, ale koníci to nějak nemůžou pochopit. Jsou schopni nám sežrat i karimatky. Proto vše co nejdříve musíme schovat do auta. Po čase se do auta schováváme i my a sledujeme, jak nám koníci olizují okna. Neodežene je ani usilovné troubení. Začínám být lehce nervozní a rozhodujeme se k definitivnímu odehnání stáda. Zezačátku se nám příliš nedaří, ale pak nacházím jednoduchý způsob, jak se jich zbavit. Roztáčím své šusťáky nad hlavou a koně odháním. Sice se za chvilku opět vrací, ale naštěstí objevují něco k snědku u našich belgických sousedů. Rychle se vydáváme na cestu. V blízké salaši si kupujeme dvoulitrovku mléka za 30.000 Lei a její obsah během chvilky mizí v našich útrobách. Asi po hodinové tůře přicházíme k dnešnímu hlavnímu cíli - jeskyni Focul Viu (Živý plamen). Sestupujeme po suťovitém svahu a dřevěných schůdcích k jeskyni a zjišťujeme, že zde nejsme sami. Trojice rumunských speleologů čistí vnitřek jeskyně od napadaných větví. Trochu se jim snažím pomoci. Pavel se chytá jejich lana a už chce sestoupit do hlavního dómu, ale rumunští hoši ho zastavují. Jedná se o přírodní rezervaci, kam je přístup zakázán. Nezbývá nic jiného než se kochat pohledem zpoza zábradlí. Vnitřek jeskyně je naštěstí dobře osvětlen velkým stopním oknem. Ve světle dobře vynikají ledové stalagmity i stalagnáty. Přímo pod stropním otvorem je navršena velká kupa sněhového firnu, který sem padá v zimním období. Nedaleko jeskyně Focul Viu se nachází skalní útes Piatra Galbenei. Z něj je nádherný výhled na jižní svahy plošiny Padis se soutěskou Cheile Galbenei a louky Poiana Florilor. Na cabanu Padis se vracíme stejnou cestou. Přicházíme právě včas - přichází velká oblačnost a nepochybně bude pršet. Nelze přehlédnut pošramocený VW Transporter našich belgických sousedů. Koně mu urvali anténu a pravé zpětné zrcátko. Náš Fiat přežil bez újmy. Narychlo balíme věci a jdeme na klobásu do hospůdky. Objednáváme si i posledního Ursuse a zvažujeme kudy jet zpět. Nabízí se možnost vrátit se druhou stranou, než jsme přijeli. Na jedné mapce se zdá, že cesta je bez serpentýn a snad i kratší. Navíc se jede kolem jezera, které by snad mohlo stát za vidění. Zdá se mi, že kluci jsou pro a tak také souhlasím. Venku zuří bouřka a střídavě vypadává elektrický proud. Začínáme mít obavy o osud našich klobás. Babka povídá "Není proud, není klobása". Až když vidí, že chceme odcházet, slibuje že klobásy budou. Za chvilku už slyšíme zvuk smažících se klobásek, ačkoli světla stále nesvítí. Babka asi vyrábí energii šlapáním na kole :-)). Přicházejí noví Češi, žádají nás o pár rad a s radostí jim doporučujeme nejzajímavější lokality v okolí. Až při loučení se ptám odkud jsou. Prý od Jihlavy - z Třeště. Tak to je pěkný, my jsme taky z Jihlavy. To byla pěkná tečka na konec a už utíkáme v dešti k autu a vyjíždíme. Všichni s vyjímkou řidiče Pavla usínáme. Po probuzení si uvědomujeme, že jedeme už poměrně dlouho, ale furt jsme v horách. Vzpomínám si, že přeci jen mám jednu mapu této části, vytahuji ji a děsím se. Cesta je sice trochu lepší, ale zhruba dvakrát tak dlouhá než cesta do Pietroasa. Musíme ale pokračovat dále. Po třech hodinách trápení konečně najíždíme na asfalt a konečně můžeme řadit třetí rychlostní stupeň. V Oradea ještě utrácíme poslední Lei za víno a dárky pro naše známé a jedeme směr ČR. Několikrát nás staví maďarští policisté, ale když vidí, že jsme Češi, pouštějí nás. V osm hodin ráno jsme zpět v Jihlavě, kde celá akce končí.

V pohoří Bihor je mnohem větší množství propastí , jeskyní a ponorů než jsme měli možnost vidět. Přesto jsme shlédli nejzajímavější a největší krasové útvary této lokality. Vzhledem k časové tísní jsme si ani více přát nemohli. Jsme tedy s akcí spokojení a již se těšíme na další výpravu.