Andalusie 2005 - .: Artie :.

Vše začíná ranní cestou autobusem do Prahy. Na Florenc přijíždím v 7:40. Mám tu jen pár minut na přestup na autobus StudenceAgency, jenž jede na letiště. Kluci zrovna nakládají batohy do zavazadlového prostoru autobusu. V rychlosti se zdravíme a rychle nasedáme dovnitř. Nemám ani čas jít koupit jízdenku, ale je to v pohodě. Řidič mě bere i bez ní :-) Na letiště tedy přijiždíme s dostatečným předstihem. Všichni máme obavy, zda se s váhou našich baťůžku vejdeme do limitu 20 kg. Sice jsme si vše předem převážili, ale kdo ví. Největší obavy má Krtek. Ráno zmoknul a ne vše mu stačilo uschnout. To je váha, se kterou nepočítal. Pokládá batoh na váhu a všichni s napětím sledujeme, jak se na displayi ustáluje číslice ... 19,8 kg :-). Po odbavení nás všech se ještě slečna ptá, kde je pan Novotný, který s námi má letět. Prý letenku nezrušil a tak ji překvapuje, že tu není. Odpovídáme, že pan Novotný zrušil sám sebe :-) Máme dostatek času a tak jdeme utratit poslední drobné za třetinku plzně do baru a pak již následuje pasová kontrola a nástup do letadla. Letíme se španělskou společností AirEuropa. Let je pohodový. Viditelnost nic moc, mraky se rozestoupily až nad Pyrenejským poloostrovem. Po dvou a půl hodinách přistáváme v Madridu na letišti Barajas. Teplota je tu o poznáni vyšší než v ČR, rychle se převlékáme do kraťasů, svačíme a zjišťujeme informace o metru. Jedna jizda zde stojí 1 Euro. Síť metra je zde poměrně hustá. Jedná se určitě o víc než dvacet linek. Nejprve jedeme na stanici Av. America, odkud by měli jezdit autobusy do Granady. Po delším dohadování se slečnou na informacích, zjišťujeme cenu autobusu i časy odjezdu. Jezdí to poměrně často. Nám nejvíce vyhovuje noční spoj v 1:00 ráno. Máme tedy dostatek času na prohlídku Madridu. Batohy uzamykáme v boxech úschovny zavazadel (tak tak se tam vejdou) a vycházíme do rozpálených madridských ulic. Prozkoumaváme mapku metra a hledáme zajímavá místa. Najednou nacházím stanici Santiago Bernabeu a hned je jasné kam půjdeme nejdřív. Chceme jít pěšky a ptáme se kolemjdoucích na cestu. Všichni nás posílají metrem, pěšky je to prý nemožné a zvedají oči v sloup. My to ale zkusíme. Jdeme ulicí plné bank a čas od času se někoho zeptáme na cestu. Nakonec to netrvá dlouho a před námi se objevuje velká bílá stavba - Estadio Santiago Bernabeu. Není to zádný supermoderní stadion. Má už svá léta, ale je to legenda. V jeho okolí je množství stánků se suvenýry. Za 9 Eur je možno vstoupit do útrob stadionu Realu Madrid, prohlédnout si síň s trofejemi a vstoupit na ochozy. Tuto možnost nakonec zavrhujeme, i když nás hodně láká. Pokračujeme na jih, směrem k centu města. Procházíme náměstí Pablo Ruis Picasso a další. Zase samá banka a výškové stavby. Na križovatkách jsou často fontány, jen nikde nevidíme žádnou hospodu. Hledáme tedy v přilehlých uličkách a po hledání, na které z Česka nejsme zvyklí se nám daří najít venkovní posezení ve stínu. Pivko točí do třetinek. Jsme na něj tak natěšení, máme chuť okamžitě sklenice vyprázdnit, ale vychutnáváme si ho - za ty love :-). Dále pokračujeme do centra okolo ministerstev a čim blíže jsme k centru, tím více přibývá kaváren, restaurací a hospůdek. Mezi silnicemi jsou široké ostrůvky s posezením ve stínu stromů. Jsme již téměř na náměstí Puerta de Sol, ale už nemáme nic k jídlu a pití a tak musíme hledat obchod. Nakonec se musíme zeptat a terve poté nacházíme malý krámek s potravinami. Majiteli jsou Vietnamci a tak domluva vypadá jako u nás. Mimojiné kupujeme i pár plechovek piva - večer bude dlouhý. Pokračujeme dalšími uličkami dál a najednou si uvědomujeme, že jedna je taková nějaká jiná. Každý druhý obchod má nápis sexshop a v pravidelných odstupech zde postávají holky, které po nás házejí očkem víc než ostatní. Jsme v místní ulici lásky. Na vše zde dohlíží policie. Z ulice lásky vstupujeme přímo na Puerta de Sol. Právě zde je střed Madridu a i celého Španělska. Je zde vyznačen nultý kilometr, odkud se měří vzdálenost do všech koutů Španělska. Není tu žádná pamětihodnost. Brána slunce, podle které se náměstí jmenuje, zmizela prý někdy v 16. století. Nejzajimavější je zde asi socha krále Carlose III. Architektura okolních domu je zajímavá, jen je škoda, že se zrovna hodně opravují a tak je hyzdí lešení. Usedáme na lavičku v blízkosti kašny. Pomalu se stmívá, turistů ubívá a mi načínáme pivko. Přichází k nám ale policista a upozorňuje nás, že pití alkoholu na veřejnosti je zde zakázáno. Veřejná prostituce jim tu nevadí, ale pivo ano. Jiný kraj, jiný mrav. Přesouváme se tedy na náměstí Plaza de Mayor, které je odtud jen pár kroků. To je nádhera. Je to rozlehlé náměstí, jemuž dominuje jezdecká socha Filipa III. a které je ze všech stran obklopeno domy s nádhernými freskami a podloubím. Je tu množství kavárniček a restaurací s venkovním posezením. Hraje zde hudba - španělské kytary a zpěv, předváději se zde různí kejklíři. Zde již pivko můžeme popíjet nerušeně a vychutnáváme si tu atmosféru pohodového večera. Okolo jedenácté se však neradi zvedáme a musíme na autobusové nádraží, než nám přestane jezdit metro. Cestou ještě kupujeme pohledy a potkáváme rytíře, jehož brnění je poskládáno z kuchyňských struhadel, sít a jiného kuchyňského náčiní. Nakonec se z rytíře vyklubal slovák, který se tím zde živí, a dovolil Ivošovi zadarmo si ho vyfotit. Na autobusáku kupujeme lístky do Granady po 14 Eurech a po usednutí do autobusu usínáme.

V 5:00 jsme v Granadě. Zbytek noci trávíme na autobusovém nádraží. Různě poleháváme a pospáváme na lavičkách v nádražní hale. Svítá až po sedmé hodině. Jdeme zjistit nějaký večerní spoj do Dílaru, odkud chceme vyrazit do hor. Autobusy ale jezdí jen do vesničky, vzdálené od Dílaru několik kilometrů. To nám ale nevadí. Teď je na řadě prohlídka Granady, města granátových jablek a bývalého královského města maurských králu. 25 vládců dynastie Nasridu zde panovalo 250 let, až do konce 13. století, kdy byla Granada dobyta křesťany. Jdeme směrem do centra. Ulice jsou zatím poloprázdné, město se teprve probírá. Některé obchody jsou již ale otevřeny. Hledám nějaký s nápisem "Libreria" a netrvá dlouho a jednu prodejnu knížek nacházíme. Jdu se zeptat na mapu Sierra Nevady, kterou musíme koupit. Prodavač chvilku šmátrá pod pultem a vyndává mapu místního vydavatelství. Přesně tu, kterou jsme měli vyhlídnutou z internetu. Stojí necelých 5 Eur. Spadnul mi jeden velký kámen ze srdce. Přicházíme na Plaza de Toros s býčí arénou a poté pokračujeme na pahorek Albaicin - starou arabskou čtvrť. Stoupáme uzkými uličkami vzhůru a čím jsme výše, tím máme lepší výhled na město. Na vrcholu kopce je kostelík a vyhlídka na největší perlu Granady - Alhambru. Zvenčí nevypadá Alhambra nijak půvabně. Připomíná spíše pevnost, než královský palác. Uvnitř se však maurští králové pokusili vytvořit ráj na zemi. Přepychově vyzdobené paláce s množstvím zahrad a fontán. Za Alhambrou se tyčí mohutný masiv Sierra Nevady s vrcholem Pico de Veleta. Z Albaicínu pokračujeme do staré cikánské čtvrti Sacromonte. Dříve zde v četných jeskynních obydlích žili cikáni. Dnes tu již na žádného nenarazíme, ale flamenco se zde po večerech provozuje stále - už jen pro turisty. Večer to tu asi žije, teď je tu ale mrtvo. Přicházíme pod samotnou Alhambru a stoupáme k jejím hradbám. Předjíždí nás nějaký cyklista, který se snaží zdolat prudký kopec na horském kole. Jizdu mu ztěžují drobné schůdky, které musí překonávat. Evidentně se trápí, ale nevzdává to! Podcházíme dva kamenné mosty a v podstatě obchazíme Alhambru podél hradeb. Poté přicházíme k silnici odkud se již na Alhambru valí davy turistů. Není ještě ani 11 hodin a už je pěkný pařák. Vítáme tedy možnost nechat se skropit vodou ze zavlažovacích systému, které zásobují vodou keře nad silnicí. Příjemné osvěžení :-) Přicházíme na první nádvoří s kanóny. Jdeme k nim a pokračujeme k antickému paláci, kde se v dnešní době pořádají konzerty. Procházíme i další nádvoří, jen do Alcazaby nás nepustí. Nemáme lístky a čekat na ně několik měsíců nehodláme :-) Vracíme se směrem k městu a v polovině kopce se osvěžujeme a odpočíváme v blízkosti antické fontány. Nemůžeme se ale zdžovat příliš dlouho, musíme ve městě koupit plynovou bombu k vařiči. Máme z internetu seznam obchodů, kde by je měli prodávat. Ve městě kupujeme pohledy a jdeme směrem k ulici Al Arabia, kde by měl být hypermarket. Cestou nás zaujala příjemná resturace a po nákupu se sem chceme vrátit a ochutnat něco z místní kuchyně. Jenže ulice Al Arabia je hrozně dlouhá, a navíc hypermarket je až na jejím konci, takže s postupem času tuto možnost zamítáme. Ve zničujícím vedru nakonec přicházíme k několikapatrovému hypermarketu. Po dlouhém ptaní, hledání a bloudění nakonec kupujeme plynovou bombu, kterou jsme nemohli sebou vzít do letadla. Nyní již máme vše potřebné a můžeme si dát siestu v některé z restaurací. Na hlavní třídě je samá pizzerie a to my nechceme. Musíme tedy hledat v přilehlých uličkách a jsme uspěšní. Ceny zde vypadají přijatelně, pivo točí do půllitru a obsluha nás zve dál. Na stěnách jsou komiksové obrázky a jemně tu voní vonné tyčinky. Ty příliš nevoní Bohumilovi, ale i ten si nakonec zvyká. Z jídelního lístku vybírám "Carne un salsa", což je jediný, čemu rozumím. Krtek vybírá něco, co mu názvem připomíná flamendr :-), prý by to mohlo být ono. Podle mě střelil hodně od boku, ale je to jeho volba. Bohumil věří mé volbě, Ivo zase Krtkovi. Objednáváme a paní nám přináší kouřící brambory ve slupce - tapas. Jen se po nich zaprášilo. Uvažujeme, co nám to asi tak přinesou za to jidlo - byčí žlázy nebo býčí ocas? :-) Nakonec to není tak hrozný. Brambory s cibulkou smažené po andalusku v olivovém oleji s pikantní masovou směsí. Přesně to jsem očekával. Krtek s Ivošem vypadají taky spokojeně, i když flamendr to není :-). Po jídle jestě dlouho sedíme nad mapou Sierra Nevady a vypadá to, že budeme muset změnit náš plán. Z Dílaru nevede stezka, kterou jsme čekali. Budeme tedy muset jít od jihu - z Lanjarónu. Dostáváme ještě pozornost podniku - každý panáka cherry. Nadšeně sledujeme paní, jak kvůli nám otevřela novou láhev a efektně nám nápoj nalila. Asi po dvou hodinách podnik opouštíme a koukáme, že i obsluha zavírá a odchazí domů na siestu. Celou dobu jsme tu byli jediní zákazníci a kvuli nám si zkrátili siestu. Zde se nikam nespěchá. Jsou to prostě pohodáři. Musíme se vrátit na autobusák a zjistit spoj do Lancharónu. Slunce opět pekelně pálí a cesta je dlouhá. Na ulicích nikdo není. Všichni jsou zalezlí doma na siestě, jen čtyři češi se tu plazí s jazyky na vestě. Nakupujeme ještě nějaké jídlo v Coopu. Naštěstí tu mají klimatizaci. Nemají tu ale velký výběr pečiva. Místo chleba kupujeme osm vek. Na nádraží zjišťujeme, že autobus do Lanjarónu nám jede v 18:00. Po nástupu do autobusu všichni okamžitě usínáme a pak se postupně budíme a ani nevíme kde jsme a zda jsme to již nepřejeli :-) Dlouhou chvíli v autobuse krátíme popíjením krabicové sangrie. Před osmou hodinou přijíždíme do Lanjarónu. Čekali jsme malou vesničku a jedná se o městečko s množstvím turistů. Lanjarón leží ve výšce 600 m nad mořem. Čeká nás tedy téměř 3000 m stoupání. Následujících několik dnů a přechod Sierra Nevady popisuje článek Sierra Navada 2005

Po čtyřech dnech v horách jsme v obci Trevélez. Jedná se o nejvýše položenou obec ve Španělsku. Po noci strávené u místního vodojemu sestupujeme do vesničky, jenž je proslulá výrobou šunky, které zde říkají jamón. Všímáme si několika studánek se svatým obrázkem a s vodou pocházející z přepadu vodojemu. Když si vememe, že jsme se v ní včera myli šampónem, holili a čistili zuby ... :-) Ptáme se jedné paní na autobusovou zastávku. Ona nám sice rozumí, ale my jí ne. Jdeme tedy dál až k hlavní silnici, kde se ptám chlapíka nastupujícího do dodávky. Prý musíme jít po hlavní silnici až na Plaza grande, odkud prý jezdí. Jsem potěšen, že veškerá komunikace proběhla ve španělštině a krásně jsme si rozuměli. To jsou nejednou pokroky :-) Plaza grande moc grande nevypadá. Je to takové námestíčko s množstvím krámků se suvenýry, několika restauracemi a lavičkou, která sice připomíná autobusovou zastávku, ale nějak tu postrádáme jizdní řád. Po dlouhém vyptávání se nám daří zjistit, že autobus jede až okolo třetí hodiny odpoledne. Máme tedy dostatek času. Nejprve jdeme koupit něco k jídlu do obchůdku nad náměstím, jenž hrdě nese nápis supermercado. Je to obchůdek se smíšeným zbožím o několika metrech čverečných. Kupujeme každý litr mléka, jogurty, crosainty a i něco sladkého. Ivo nahrazuje mléko džusem. Vracíme se na zastávku, kde vše ve stínu konzumujeme. Poté jdeme hledat lékarnu. Není to ale velký problém, stačí jeden nápis se šipkou a po několika desítkách metrů jsme u ní. Potřebujeme koupit jelení lůj. Sice nevíme, jak se to řekne, ale lékarnici stačí ukázat na naše rozpraskané rty a hned ví, co potřebujeme :-). Vedle lékárny je obchod s potravinami, kde je již celkem solidní výběr a my dostáváme nápad ochutnat jamón. Necháváme si ho nakrájet 400g a hned na ulici před obchodem ho konzumujeme. Jedná se o vepřovou kýtu, která se nejprve namočí do slaného nálevu a pak se dlouho suší v suchém horském vzduchu Sierra Nevady. Maso tak získé velmi dlouhou trvanlivost. Kluci trochu brmlají, že od toho čekali víc, ale mě to chutná. Je to libové a opravdu jen lehce slané. Jdeme hledat nějakou hospůdku, kde strávíme siestu. Jednu opravdu pěknou nacházíme, ale není na náměstí a tak neuvidíme autobus, pokud nějaky přijede (moc Španělům tu třetí hodinu nevěříme, může to být klidně o hodinu dříve :-)) Nakonec se přeci jen rozhodujeme pro hezkou hospůdku a už jdeme k ní, když na náměstíčko přijíždí autobus. Vracíme se tedy zpět (lidi z nás mají asi docela prču, když sledují, jak stále couráme sem a tam) a ptám se řidice na spojení na pobřeží do letoviska Nerja. Chvilku přemýšlí a pak povídá, že nás vezme v 15:30 do Beznaru, kde přestoupíme na autobus do Motrilu a pak pojedeme do Nerji. Překvapeně na něj koukám a nevěřím svým očím, jak ze sebe chrlí jizdní řád :-). Jdeme tedy do restaurace. Usedáme na venkovní zahrádku do stínu větví velkého stromu a popíjíme víno, které zde ale nemají příliš dobré. Dostáváme i tapas - krajíčky veky s jamónem :-) Vždyt to jsme mohli jít rovnou sem na ochutnávku :-). Nicméně tento vzorek je poměrně tučný, první byl lepší. Zprvu jsme tu sami, ale po druhé hodině se restaurace začíná solidně plnit lidmi. To je pro Španěly čas oběda. Všichni objednávají kupy jidla, jen čtyři suchánkové z Česka asi nemají hlad :-). Při odchodu zjištujeme, že nám ptáci pokáleli batohy. Můj dostal jeden zásah a Bohumilův batoh dokonce tři. Zbytek výpravy byl ušetřen. Autobus čekal celou dobu na náměstí. Společně s námi do něj nastupuje i nějaká parta španělských turistů, kteří evidentně byli také v horách. Velké batohy a spálená pokožka je prozradili :-) Silnice se klikatí po úbočí hor. Na jedné straně jsou vidět hory, na druhé pak hluboká udolí. Velký zážitek je pohled do udolí u vesničky Capileira, kam se nejprve musíme vyšplhat a pak ho sjet až na jeho dno. Takový sráz se silnicí jsme ještě asi nikdo neviděl. Téměř po dvou hodinách jizdy projíždíme i městečkem Lanjarón, odkud jsme před pár dny vyráželi do hor. Z Trevélezu je to sem dobrých 60 km po silnici. Řidič nás vyhazuje u kruhového objezdu před Beznarem. Přes křižovatku je tu zastávka, kde staví autobusy jezdící na Motril. Na zastávce sedí dva důchodci, kteří nám tuto skutečnost potvrzují a ještě nám upřesnují čas příjezdu autobusu. Vypadá to, že tu takto tráví každý den, žvatlají a sledují dění na křižovatce. Jdeme s Ivošem s pískem. Jdu raději trochu dál, k nějakým keřům a najednou koukám, co to tu roste. Hroznové víno :-) Cpu se jím, co to jde a jestě přináším klukům celý trs hroznů. Jen se po nich zaprášilo. Autobus přijíždí včas. Musíme mávat, aby nám zastavil. V Motrilu pak máme asi 15 minut na přestup na autobus do Nerji, kam přijíždíme okolo osmé hodiny. Je již dost pozdě a máme jediný ukol - najít místo k přespání. Kemp je daleko za městem. Krtek prosazuje variantu spát na pláži. Máme obavu, že zde budou pláže hlídané a možná i uzavřené a tak tuto variantu zavrhujeme, zatím. Jdeme nejkratší cestou ven z města. Vyschlé koryto řeky bereme jen jako nouzovku a jdeme dál. Je zde množství zahrad, ale oplocených a mnohdy i hlídaných psi. Později nacházíme místo, kde by se možná dalo spát. Nic moc, ale noc by se tu přečkat dala celkem v klidu. Bohužel si nás všímá majitel jednoho z pozemků a vyhání nás pryč. Hledáme ještě dál, ale je to čím dál tím horší. Nejhorší je, že každý máme úplně jiný názor, jak problém vyřešit. Nakonec podléháme Krtkovi, který už vypadá docela zoufale a jdeme do centra. V jednom parčíku večeříme a pak jdeme na pláž. Je hodně dlouhá, lidí je zde již pomálu, ale pláž je v celé délce silně osvětlená. Musíme dojít až na samý konec pláže až téměř k sousední obci. Jedná se o pláž Castillo, patřící k nedalekému hotelu. Písek je zde jemný a hlavně je tu tma a klid. Rozděláváme karimatky a uleháme. Pokušení jít se vykoupat odkládáme na zítřek. Dlouho do noci popíjíme krabicové víno mizerné kvality, takže většina zbyla na Krtka :-).

Ráno se budím se svítáním, stejně jako Bohumil, který sleduje východ slunce. Já se jen přetočím na druhý bok a chrupčím dál. Stejně nás všechny nakonec sluníčko vyhání ze spacáku a jdeme se koupat. Voda je příjemná, jen ty vlny by mohli být menší (pro mě). Střídavě se koupeme a sluníme. Je tu klid. K obědu vaříme špagety a poté balíme naše věci a vracíme se do Nerji. Je to docela daleko, horko je opět takové, že se potřebujeme někam schovat a tak vybíráme jednu z restaurací, kde popíjíme pivo. Poté jdeme nakoupit a procházíme cetrum města až přicházíme na další pláž, kde se opět koupeme. Vlny tu jsou hodně dobrý, kluci mají možnost se pěkně vyřádit. Já blbnu jen chvilku a pak raději plavu do klidnějších vod. V 17:30 již máme značný hlad a tak se vracíme do restaurace, kde jsme již dnes jednou byli s úmyslem pořádně se nadlábnout. Bohužel je stále ještě odpolední siesta a kuchyně je do sedmi zavřená. Objednáváme si tedy zatím jen pití. Kluci hrají mariáš a já píšu pohledy. Dále objednáváme litr sangrie. Velmi dobré a osvěžující pití. Tato je mnohem lepší než ta krabicová :-). Jen ta cena je někde jinde - 9 Euro. Konečně je 19:00, můžeme si objednat a netrvá to nikterak dlouho a jídlo máme na stole. Moje ryba příliš velká není, zato kluci mají na talíři pěkný fláky masa. Ty porce jim závidím, ale říkam si: "ryba je ryba". Po večeři jdeme směrem kemp. Je daleko. Musíme podél hlavní silnice až do vesničky Maro, kde by měl být. Je to úmorná cesta do kopce, nohama sotva pleteme. Nejdřív nám jeden domorodec povídá, že je to jen kilometr od Mara, později se dovídáme, že se jedná alespoň o 4 km. Bokumila zlobí koleno, další jedinci téměř podléhají zoufalství a tak se nakonec rozhodujeme sestoupit k moři na pláž. Z počátku se orientujeme podle ukazatele na pláž, ale ten byl asi jediny ve vesnici. Trochu bloudíme a z rad některých kolemjdoucích jsme docela zmatení. Nakonec jdeme cestou svažující se podél zemědělských pozemků k moři. Jdeme potmě několik kilometrů, na řadu občas přijde i baterka, až slyšíme burácení moře. Litujeme Bohumila, který už sotva chodí. Nejdeme až na pláž, ale nocujeme na pahorku nad mořem. Před spaním se ještě posilňujeme vínem (tentokrát lahvovým). V noci nás pak budí loď, která projíždí blízko pobřeží a něco jako rolba, která upravuje písek na pláži pod námi.

Ráno se jdeme vykoupat. Vlny zde jsou v pohodě, takže si přijdu taky ne své. Pláž se pomalu zaplňuje lidmi, ani se nechce věřit, že se na tak vzdálenou pláž někomu chce. Vracíme se do Mare, kde dáváme pauzu ve stínu palem a pak pokračujeme k jeskyni Nerja, která leží nedaleko odsud. Jedná se o více než 4 km dlouhou jeskyni s paleontologickými malbami 40.000 let starými. Veřejnosti je zpřístupněno asi 1450 m. Kupujeme lístky za 8 Eur a snažíme se u někoho schovat naše batohy, ale nikdo nám je nechce pohlídat. Nakonec se nad námi slituje nějaký místní zaměstnanec a slibuje, že z nich nespustí oči. Vcházíme tedy do jeskyně. Pohyb turistů je zde volný, bez průvodce. Zatímco před pár dny jsem v jeskyních Moravského krasu klepal kosu, tady se mohu procházet jen v tričku a zima mi není. Jeskyně je už "mrtvá". Kousek za vstupem jsou vitríny s fotografiemi a paleontologickými nálezy. Procházíme jednotlivými částmi jeskyně - Galeria de la Mina, Sala de las Fantasmas, Los Organos. Nejzajímavější je pak Gran Columna s obrovským stalagnátem. Paleontologické malby však nikde na stěnách nevidíme. Zpět se vracíme přes Sala de la Cascada o del Ballet, kde se pořádají koncerty. Vracíme se k batohům, které nikdo nehlídá :-). Po 20ti minutách čekání na autobus jedeme zpět do Nerji, kde se jdeme podívat na Balcón de Europa. Vyhlídku s restaurací, několika kanóny a sochou španělského krále, jehož jméno si již nepamatuji, za což se mu velice omlouvám. Dlabeme zde meloun a sledujeme turisty, jak se fotí, objímajíce sochu krále. Někteří mu přitom nasazují na hlavu čepici atd. Odpoledne trávíme u moře na stejné pláži jako včera. Vlny zde jsou oproti včerejšku poloviční. Kluci jsou z toho smutní, ja se z toho raduji :-) Na řadu přichází i "velké prádlo" - u sprchy přepírám tričko, neboť už nemám v čem chodit. Navečer jdeme na večeři do restaurace. Ta naše včerejší je zavřená, ale není problém najít jinou. Objednáváme omeletu, i když každý na trochu jiný způsob. Já si dávám tortilla espaňola - španělskou omeletu. Jedná se vaječnou omeletu, do které jsou přidány brambory a tato směs je teprve smažena v oleji. To vše za 3 Eura. Není to špatné, ale nenasytí nás to. Kluci hrají mariáš, já se tak trochu nudím. Pročítám průvodce po Andalusii a sleduji dění okolo. V restauraci sedíme až do jedenácti hodin, poté jdeme hledat klidnou pláž k přenocování. Moc klidné to tu ale ještě není. Ve měste je zábava v plném proudu a na námi vytypované pláži je ještě rušno, díky restauraci, která zde leží. Sestupujeme po schůdcích a najednou s Krtkem zjišťujeme, že se kluci s někým zapovídali. Vracíme se k nim a zjišťujeme, že se jedná o krajana z Aše, který zde žije už dva roky. Dává nám pár rad, kam se na pláži schovat, aby nás nenačapali policisté. Stačí zalézt za pár skal a bude to v pohodě. Konáme podle jeho rad a zalézáme mezi skály. Na jedné skalce narážíme i na pár, nám podobných, nocležníků. Nacházíme celkem rozumné místo. Vypadá to tu docela pěkně. Dvě skály vzdálené a mezi nimi malá plážička. Jen ten vzduch by tu mohl být lepší. Něco nám v něm nevoní :-) Možná je to těmi odpadky, které turisté házejí mezi skály a kterých jsme si ráno všimli. Ivoš s Krtkem se jsou projít ještě do města. Mám sice docela chuť jít s nimi, přemlouvá mě hlavně poloprázdný žaludek, ale nakonec zůstávám s Bohumilem a jdeme spát.

Ráno koukám, že se Bohumil znatelně posunul stranou od nás. Že bychom tak chrápali?? Ne, jen měl smůlu, že si lehl přímo pod ptačí hnízdo na skále nad námi. Rackové ho během noci nešetřili a vydatně ho bombardovali svým trusem :-) Ještě než odcházíme z pláže, vracíme vše rackům i s úroky, v podobě salvy kamenů mířící na jejich hnízdo. Kupujeme jídlo, snídáme v parku a v 11:00 se s Nerjou loučíme a odjíždíme autobusem do Malagy, odkud chceme vlakem pokračovat do soutěsky El Chorro. Na vlakovém nádraží v Malaze nás překvapují bezpečnostní opatření, která zde mají. Všechna zavazadla musí projít rentgenem. Jedná se o opatření, která se zavedla po ještě nedávných bombových útocích na vlakové soupravy v Madridu. Všechny naše batohy projíždějí v pořádku až na jediný - Krtkův. Hned je nám jasné, proč neprošel. Krtek z něj vytahuje svůj obrovitý nůž a policista nám říká, že nás s ním nemůže pustit na nádraží. Po chvilce dohadování mu navrhuji, že ho uschováme v úschovně zavazadel a slibuji, že ho do vlaku nebudeme brát. Teprve pak nás pouští. Jdeme tedy k úschovně. Mají tu nějaký divný systém zamykání boxů na kódy. Ačkoli postupujeme podle návodu, zamykáme nůž, aniž bychom dostali kód ke skříňce. Jakékoliv pokusy skříňku otevřit jsou marné a tak Ivoš jde zavolat pomoc. Přichází chlapík a složitě mu vysvětlujeme, náš problém. Anglicky tu neumí. Chlapík nakonec vyťukává univerzální kód a otevírá skříňku... kouká .. a skříňku opět zavírá. Už tušíme, že jsme v pěkný šlamastice. Chlapík volá ochranku a už jsme v jejích spárech. Krtek jako majitel zbraně a hlavní terorista, já jako komunikátor. Ivoš s Bohumilem dělají jako nic a nehlásí se k nám :-) Bohužel tu nikdo neumí anglicky a na tohle moje chabá španělština nestačí. Snažíme se jim vysvětlit, že nemáme žádné špatné úmysly. Nakonec přichází i někdo, kdo anličtinou vládne, nicméně žvatlá tak divně, že mu stejně moc nerozumím. Jedno je ale jisté. Nůž musí pryč z nádraží. Paní z ochranky nás doprovází za hlavní bránu. Ještě jí vysvětluju, že nejsme teroristi a ona zase, že nesmí porušovat předpisy a omlouvá se, že neumí anglicky. Jdeme tedy uložit nůž do úschovny na autobusák. Tam jsou všechny boxy plné a tak nakonec nůž necháváme pod paletami na blízké stavbě. Vracíme se na vlakové nádraží a sdělujeme klukům, jak jsme dopadli. Říkají, že mezitím měli s úschovnou problémy i jiní lidé. Jdeme zjistit spojení do vesničky El Chorro. Chlapík na informacích je ten samý, co nám otevíral skříňku v úschovně :-) S úsměvem se ho ptáme na spojení a po chvilce hledání nám vypisuje varianty spojení. Není jich mnoho. Jediný přímý vlak jede v 18:20. Možná by se dalo jet do Alory, ale jestli odsud bude nějaké spojení, nikdo neví. Děkujeme a radíme se co dál. Po chvilce se za námi ozývá bouchání na sklo a pán nám ještě ukazuje obrázek s namalovaným kráčejícím panáčkem a vyznačenou vzdáleností 15 km mezi Alorou a El Chorrem :-) Smějeme se a kroutíme hlavou. Pěšky se nám chodit nechce. Raději si počkáme a poznáme trochu Malagu. Opět opouštíme nádraží a jdeme směrem k moři. Cestou si v obchodě s Bohumilem kupujeme kornoutovou zmrzlinu. Musím se smát, jak slyším Bohumila, jak říká: "Lópneme ji rovnou tady". Proboha chlapi, jak já jen budu mluvit po čtrnácti dnech strávených s moravákama. Už teď na sobě sleduji jistý vliv brněnského dialektu :-) V jednom parku pak likvidujeme naše svačiny a poté jdeme k moři, kde se krátce koupeme. Zbytek odpoledne pak trávíme u pivka na zahrádce jedné z restaurací. Okolo šesté hodiny pak přicházíme na nádraží a sledujeme vlak na 2. nástupišti, zda je to opravdu ten náš. Vypadá, že by to mohl být on. Jedná se o lokálku. Ale podstatně luxusnější a prostornější než u nás. Je klimatizovaná a sedadla se dají otáčet po směru nebo proti směru jízdy. Chybí jen stolečky. Mám hlad a tak přemlouvám kluky k načnutí balíku crosaintů. Moc se k tomu nemají, prý nemají hlad a tak ho načínám sám. No a jak najednou dostali hlad :-) Vlak jede dost rychle. Mnoho zastávek jen projíždíme. V Aloře sledujeme hrad na kopci nad městem a pak se již objevují vápencové skalní stěny - známka, že El Chorro se blíží. V 19:15 přijíždíme do stanice El Chorro. Spolu s námi vystupuje trojice podobných dobrodruhů. Jedná se o malou stanici s několika klábosícími staříky a malým obchůdkem. Kupujeme si zde pivko a usedáme k posezení. Vlaků zde jezdí poměrně dost, ale staví zde jen tři denně. Naproti je restaurace a hotel. Po doplnění tekutin se zvedáme a jdeme po silnici směrem k soutěsce. Míjíme turistickou ubytovnu a po chvilce přicházíme ke kempu. Na recepci jsou dve mladé dívčiny, které překvapuje, že nemáme stan. Stan máme, ale spát budeme pod širákem. Kupujeme si dva dny po 3 Eurech na osobu a den. Hned za recepcí je rozcestník ukazující na plavecký bazén, barbeque oblast, restauraci a další vymoženosti, které jsme tu nečekali. Nejprve to bereme jako recesi, ale opak je pravdou. Restaurace i bazén tu je :-) V kempu je jen pár stanů. Vybíráme místo ke spaní, kde necháváme věci a jdeme do restaurace. Mají tu i celkem dobrý výběr jídel. Popíjíme opět pivko a sledujeme kolegy u vedlejšího stolu, kteří s námi přijeli vlakem. Chvilku mluví španělsky, chvilku anglicky. Typuju je i podle vzhledu na angličany. Poté jdeme do sprch. Oholit se a osprchovat se po několika dlouhých dnech :-). Ivoš se poté ještě vrací do hospody, zbytek jde spát. Později se Ivoš vrací. Pokecal s kolegy a zjistil, že jsou skutečně z Anglie. Jen jeden má předky ve Španělsku a proto taky tak dobře mluví španělsky.

V noci nám docela často nad hlavami létaly dopravní letadla letící z/do Malagy a Sevilly. Přesto spíme dobře a dlouho. Nikam nemusíme spěchat. Vyrážíme v 10:00 k soutěsce. Nejprve stoupáme do kopce podél několika "hobitích nor". Většina z nich je ve značném stádiu neobyvatelnosti, přesto zde prý žijí lidé. My zde nikoho nevidíme. Jdeme dál až k trati. Dále je třeba projít několika železničními tunely, kde je třeba dávat pozor na projíždějící vlaky. Procházíme první tunel a most a ocitáme se na začátku soutěsky. Cedule s nějakým tím "PROHIBIDO" je tu před každým tunelem, ale nikdo to tu vážně nebere. Již zde začínají lávky, ale jsou na prvních deseti metrech záměrně strženy, aby se na ně ztížil přístup zvědavým turistům. Jsou tu jen holé traverzy trčící ze skály, k nimž přístup ztěžuje kovová mříž. To je na nás docela drsný oříšek a tak doufám, že z druhé strany bude přístup na lávky lepší. Hned za dalším tunelem se nám otevírá pohled do soutěsky, jejíž skalní stěny ční do výšky nad 300 m. Asi v jedné třetině výšky jsou na stěny nalepeny úzké lávky - Camino del Rey (stezka krále). Ve dvacátých letech si tehdejší španělský panovník tyto lávky nechal postavit, se záměrem sledovat pilnou práci dělníků, kteří stavěli přehradu v El Chorru. Státnické povinnosti však králi nedovolily, aby se po lávkách vůbec někdy prošel. Zato dnes se tu po nebezpečných lávkách procházejí většinou skalní lezci, pro které je soutěska pravým lezeckým rájem. V ústí soutěsky je Camino del Rey zakončena mostem s vodopádem. Těsně za východem z dalšího tunelu kolem nás s děsivým hukotem a za pískání sirény projíždí vlak. Otevírá se nám výhled do údolí s planými pomerančovníky. Sestupujeme do něj, překonáváme řeku a míjíme polorozpadlý domek s vodní nádrží či bazénem. V domku prý jeden čas bydlela nějaká hippies komunita, která se prý při nějakém zvlášť povedeném večírku pozabíjela. Přicházíme opět k lávkám. Zde je přístup taky trochu ztížen, ale myslím, že by to šlo. Je tu ale ješte vyhloubený tunel do skály. Vytahuji baterku a jdeme ho prozkoumat. Zjišťujeme, že vede do středu soutěsky k lávkám. Stačí z něj jen vylézt po asi dvoumetrové betonové stěně a jsme na lávkách. Jedná se o asi 80 cm široký chodník, bez zábradlí, kde na železných traverzách leží cihlová klenbička zalitá betonem. Zub času však po desetiletích slušně zahlodal a o různé díry a propadliny zde není nouze. Není radno lávkám příliš důvěřovat a tak se přidržujeme ocelového lana, které je tu nataženo po celé délce stezky. Sledujeme několik lezců, jak zdolávají protější skalní stěnu. Volají na nás: "Hola!" Přicházíme k mosku. Jedná se spíše o ohromnou vodovodní rouru. Vstupujeme na ni, a sotva se držíme zábradlí, jaký je tu silný vítr. Nelze zde přehlédnout pamětní desku, věnovanou třem mladým lezcům, kteří se zde před pěti lety zřítili na dno soutěsky. Zde u mostu také končí tunel, kterým jsme se na lávky dostali. Procházíme ho až na samý konec. Zjišťuji, že jsem zapoměl vzít láhev s vodou, kterou jsem slíbil vzít. Ani mi to nepřišlo, i tak mám batoh docela těžký. Ještě že Ivoš vzal alespoň půl láhve. Omlouvám se tedy a budeme to muset nějak přečkat bez vody. Jdeme podél vodního kanálu do druhé části soutěsky. Silný vítr odnáší Ivošův klobouček na dno kanálu a my ostatní pobaveně sledujeme, jak se ho snaží vylovit ven. Opět tu jsou lávky podobné kvality, jako v první části. Nejzajímavější je úsek, kde je třeba překonat třímetrovou traverzu s dlaněmi opřenými o skálu. Uf, nic pro slabé povahy. Kaňon se zde postupně zužuje. V některých místech jsou skalní stěny vzdáleny jen několik metrů. Přicházíme na konec soutěsky. Přehrady jsou již jen kousek, ale dál to již nejde. Tedy jde, ale je nutné vylézt na několikametrovou skálu a to již považujeme za velké riziko. Musíme se tedy vrátit. Napadá nás ještě jedno zpestření - vrátit se dnem kaňonu. Scházíme tedy k říčce a skáčeme po kamenech. Krtkovi se tento nápad moc nezamlouvá a tak se vrací cestou, kterou jsme přišli. Vypadá to. že to půjde dobře. Ovšem jen do okamžiku, kdy nám zbývá již jen pár posledních metrů. Zde již jsou jen téměř kolmé skalní stěny a hluboká voda. Přelézt skálu nepůjde a tak si zaplaveme. Nejprve se brodíme několik metrů po pás ve vodě, pak už ale nepostačíme. Jako nepřiliš zdatný plavec musím kluky požádat, aby mi pomohli s batohem. Ivoš bere batoh a pouští se do vody. Ivoš se skoro topí, jen batoh se tak tak drží nad vodou. Nakonec ale úspěšně dosahuje protějšího břehu. Házím mu první botu, kterou úspěšně chytá. Pokládá ji na šikmou skalku vedle a já hážu druhou ... nepřesně a bota padá do vody. Ivoš se vrhá do vody a zachraňuje ji. Mezitím se první bota kácí a také padá do vody :-) Ivoš zachraňuje i ji. Poté se vrhám do vody i já a úspěšně vylézám na skalku, kde se oba chlapíci suší. Děkuji Ivošovi za pomoc. Zachránil nám foťáky, peníze i doklady. Jediný Bohumil rozmáčel pas a pojištění. Zbývá nám ještě překonat nějakou tu skalku a vylézt na železniční násep. Zde na nás již čeká Krtek, který nás celou dobu zezhora sledoval a lámal se smíchy. Vracíme se zpět železničními tunely. Sleduji hodinky, každým okamžikem tu bude projíždět vlak - jeden z mála u kterého známe čas příjezdu. V okamžiku kdy vycházíme z posledního tunelu už má několik minut zpoždění. Zkoušíme, zda se nechvějí koleje. V okamžiku, kdy Ivoš říká Bohumilovi, ať si položí hlavu na koleje a poslechne si je, se z tunelu ozývá hukot a v několika dalších vteřinách se vlak prohání okolo nás :-) Bohumil si ještě s Ivošem vyříkávají, jak že to vlastně Ivoš myslel :-) Vracíme se do kempu a konečně můžeme uhasit značnou žízeň. Jdeme do bazénu. Skáčeme do něj šipky, placáky, skoby atd. Najednou mám pocit, že slyším češtinu od jedné slečny nedaleko. Nepletu se. Jedná se sice o švýcarku, ale s českými rodiči. Jmenuje se Reggina a je tu s přítelem, který když nás vidí, tak ani nejde do vody a odchází :-). Domlouváme se, že se uvidíme večer v hospodě. Tam také míříme hned po koupání. Objednáváme si hranolky s masovou směsí a litrového lahváče San Miguel. Bohumil pak sedmičku vína. Později přichází i Reggina a tak máme příjemnou společnost. Kecáme až do jedné hodiny ráno, kdy jdeme spát.

Vstáváme v 7:00. Jdeme na nádraží, kde ještě u babky v obchodě kupujeme dvě láhve vody. Po osmé hodině přijíždí vlak, kterým se vracíme do Malagy. Cestou na autobusové nádraží se zastavujeme na stavbě pro Krtkův nůž. Stavba je ovšem uzavřená - je víkend. To ale neznamená, že se Krtek jen tak vzdá. Odsunuje chatrné pletivo, které stavbu obklopuje a z pod palety vytahuje svůj nůž :-) Autobus nám jede za chvilku. Jen tak tak stačíme koupit lístky a pak rychle poklusem k autobusu. Přicházíme právě včas, lidé již nastupují dovnitř. Krátce po poledni přijíždíme do města La Linea, které přímo sousedí s Gibraltarem. Dominantu Gibraltaru, slavnou skálu, vidíme už z autobusu. Je doslova prošpikována vojenskými tunely, střílnami a zásobníky vody. Na nádraží pak potkáváme češku. Vrací se z Maroka. Tam ještě cestovala s přítelem. Nyní se vrací podél pobřeží zpět ďomů sama. Zajímá ji, kam až se dnes může dostat. Určitě se může dostat dál, než jen do Malagy, kam má koupený lístek. Doporučujeme jí Nerju. Prý to zkusí. Stále dokola nás ujišťuje, jak neodoláme možnosti jet trajektem do Maroka, kam je to již jen kousek. My jsme přesvědšení, že tomuto pokušení určitě odoláme :-). Jen pár desítek metrů od autobusáku je celnice a hranice uzemí Velké Británie. Máme hlad. Já osobně jsem od včerejška nic nejedl a tak jdeme ještě na oběd do jedné malé restaurace. Nabídku jídel, zde mají hodně poangličtělou. Objednáváme stejk s vajíčkem a hranolky. Nic dietního, ale hlad je tak velký, že mi to nevadí. Po jídle vytahujeme pasy a procházíme celnicí. Když veselý britský celník vidí, že jsme z Česka, povídá: "Paaavel Nedved" :-). Uvědomujeme si, že jsme na půdě Velké Británie, aniž bychom vstoupili na ostrovy. Jsme v místech, která dávní Řekové považovali za konec světa. Hned za celnicí vstupujeme na letištní runway. Rozhlédneme se, zda zrovna nestartuje nebo nepřistává letedlo a jdeme dál :-) Dopravu zde řídí semafory a také policisté, kteří na přistávací plochu nepustí nikouho, pokud zrovna něco letí. Je to opravdová rarita a jedna z vyjímečností Gibraltaru. Jdeme do centra města, bývalé vojenské pevnosti. Hned za vstupem je Náměstí kasemat. Je to tu samá restaurace a množství lidí. Z náměstí pak vede hlavní ulice s množstvím obchodů s luxusním zbožím - klenoty, hodinkami, elektronikou a oblečením. Je zde bezcelní zóna, a ceny velmi příznivé. Naopak ceny jídla a ceny v restauracích jsou podstatně vyšší, než na španělské straně. Platí se zde gibraltarskou, nebo britskou librou. Obě mají stejnou hodnotu. Dá se platit i Eury, ale v nevýhodném kurzu. Rozhodnutí jet na Gibraltar padlo až pár dnů před odjezdem do Španělska a tak již nebyl čas něco připravovat. Nevíme, jaké jsou možnosti dostat se na skálu. Informace jsou zde všechny uzavřené a v našem průvodci moc informací není. Sázíme tedy na naši intuici. Stoupáme městskými uličkami směrem k hlavní pevnosti - vězení. Je hrozné vedro a dlouho to vypadá beznadějně. To se projevuje i na mé náladě (asi nejen na mé :-)). Na letišti se koná letecký den a nad hlavou nám s hromovým hukotem létá britské Tornado. Štěstí se se na nás ale usmívá a přicházíme k vězení, které obcházíme a po silnici přicházíme k pokladně. Za pár drobných nás chlapík pouští dál. Upozorňuje nás, že je zde zakázáno stanovat, a že se musíme vrátit do 19:00, jinak ...ukazuje zkřížené ruce. Na naší prosbu o pohlídání batohu, ovšem reaguje zamítavě a s úctou nás posílá do pr... Batohů se tedy zbavujeme za další serpentýnou a házíme je do křoví. Přicházíme na vyhlídku. Je zde krásně vidět město a letištní plocha. Pokračujeme ke vstupu do tunelů vyhloubených ve skále. Je zde poměrně drahé vstupné a dětské lístky nám prodat nechtějí. Chlapík nám sice vysvětluje, že se vstupenka vztahuje na tunely i jeskyni St. Michael. Zároveň ale dodává, že se zavírá v 18:00 a obojí již nestihneme. Nejvíce toho lituje Krtek. Půjdeme se alespoň podívat nahoru na skálu. Jdeme podle ukazatele, ale cesta se po chvilce rozdvojuje a my jdeme tou, která více stoupá do kopce. Po chvilce ale zjišťujeme, že je slepá a tak se vracíme. Asfaltová silnička stoupá pomalu, snad někam dojdeme. Procházíme oblast pojmenovanou "Mezi východem a západem slunce", později podcházíme lanovku a již notně vyčerpaní přicházíme k chátrajícím schodům, vedoucím nahoru. Volba je jasná. Silnice je uršená pro auta a než bychom se po ní dostali nahoru, tak by byl večer. Vystupujeme po schodech. Občas tu chybí zábradlí, hodně to tu zapáchá. Občas narazíme i na původce zápachu - opice magot bezocasý, které se nám jen neradi uhýbají. V 18. století sem byli dovezeni a od té doby zde žijí v počtu asi 200 exemplářů a jsou i turistickým lákadlem. Slunce nám pálí do zad a doufáme, že nahoře bude možnost koupit vodu, nebo se jinak občerstvit. Konečně jsme nahoře. Nikde nikdo. Jen prázdná vyhlídka. Afrika bohužel vidět není, je silný opar. Jdeme ještě kousek dál na Opičí pahorek. Končí zde lanovka a vůbec to zde nevypadá jako turistické lákadlo. Betonová zřícenina s množstvím odpadků a pobíhajícími opicemi. Výhled je zde ale pěkný. Naštěstí zde na hraně skály profukuje chladný a vlhký vítr od moře, který nás alespoň častečně osvěžuje. Vyhlížíme si místo ke spaní. Dole vidíme pláž, asi to tam večer zkusíme. Už nemáme čas, abychom se šli podívat na krajní skály a tak se vracíme cestou, kterou jsme přišli. Na vyhlídce sledujeme přistávající dopravní letadlo. Poté nacházíme naše neporušené batohy. U prvních domků pak sledujeme několik opic, jak rabují v kontejneru s odpadky. V jednom z mála obchůdků s potravinami pak konečně kupujeme vodu a něco k jídlu. Scházíme na Náměstí kasemat a posedáváme na lavičce, kde jíme chléb se sýrem. Bohumil pronáší nazapomenutelnou hlášku: "Chlapi, vy smrdíte jako prasata." :-) Rád bych se šel podívat ještě na Herkulův sloup, ale kluci o tom nechtějí ani slyšet a samotnému se mi nechce (už toho mám taky plný zuby). Rozhodujeme se, že najdeme nějakou restauraci, kde pobudeme do noci a pak půjdeme na pláž. Nejprve hledáme mimo centrum, ale nikde nic není a tak se vracíme opět na hlavní náměstí. Večer pak trávíme u pivka a jen závistivě sledujeme, jak se ostatní cpou. Lákají nás hlavně ohromné stejky, které se zde roznáší na ještě rozpáleném roštu. Po desáté hodině se zvedáme, vycházíme z centra, obcházíme nasvícenou skálu a přicházíme na pláž. Po chvilce hledání nacházíme místo, kde na nás není vidět a uleháme. V noci se budím a zjišťuji, že mám mokrý spacák. Neprší, ale je hustá mlha a vysoká vzdušná vlhkost. Vlhké je uplně vše. Oblékám si tričko jako izolační vrstvu a už spím lépe.

Ráno vstáváme okolo osmé hodiny. Kousek od nás jsou dva rybáři. Mají nahozeno a čekají na záběr. Snídáme rybí konzervy, poslední jídlo co máme a poté se vracíme do města. Musíme zde utratit britské libry, které nám vrátili včera v restauraci. Je sobota a asi proto je Náměstí kasemat liduprázdné. Bohumil s Krtkem jdou hledat supermarket. Ivoš a já hlídáme batohy. Sledujeme jen partu španělských dělníků, kteří zde stavějí nějaké pódium. Kluci se vracejí s kupou jídla. Přeci toho nebudeme sebou nosit tolik a tak část rovnou likvidujeme. Přišel čas rozloučit se s Gibraltarem, vracíme se do La Linea. Na autobusovém nádraží ještě máme čas nakoupit pohledy. Jsou zde možná hezčí než v samotném Gibraltaru. V 11:00 nám jede autobus do Cádizu. Cádiz je jedno z nejstarších měst na světě. Založili ho již roku 1100 př.n.l. Féničané. Leží na konci úzkého, osm kilometrů dlouhého poloostrova. Poloostrov je tak úzký, že po obou stranách je z autobusu vidět moře. Ještě před polostrovem si všímám kitesurfařů, což je znamení, že jsme v surfařské oblasti Cádiz-San Fernando, a že již brzy budeme vystupovat. Nádraží je hned vedle přístavu a historického centra. Zjišťujeme, že nám bohužel již dnes nic nejede do Cordóby a tak to večer zkusíme přes Sevillu. Jsme tedy jen kousek od nejzajímavějších památek. Nejprve jdeme na náměstí Plaza San Juan de Dios s městskou radnicí z 18. století a poté ke katedrále se zlatou kopulí ze 13. století. Za poplatek lze vystoupit na jednu z věží a pruhlédnout si historickou část města z výšky. Nám ale průvodce doporučuje jinou věž. Jdeme ji hledat. Procházíme úzkými uličkami a hledáme ulici Sacramonte, na která by věž měla být. Nakonec se nám daří, ale věž nikde nevidíme. Přicházíme až k moři. Je tu stará pevnost a pláž. Jdeme se vykoupat. Pláž je hodně přelidněná a tak nám chvilku trvá, než najdeme vhodné místo. Konečně máme možnost vykoupat se v Atlantiku. Původně jsem čekal mnohem větší vlny, ale oceán je v těchto místech klidný. Jen voda je o něco špinavější než u Středozemního moře. Za to ale spíš může jen zvířený písek. Dělám opět velké prádlo. Není to žádná sranda. Musím o sprchu bojovat s houfem malých dětiček, které nějak nechtějí pochopit, že také potřebuji trochu vody :-). Pomalu se začíná ozývat žaludek a tak jdeme hledat některou z místních vyhlášených rybích restaurací. Cestou objevujeme námi původně hledanou věž, ale není nikterak velká. Najednou se nám už nehoru nechce. Výhled z věže katedrály by byl určitě lepší. Bohužel je čas siesty a tak nám nikde neuvaří. Musíme čekat do sedmi hodin. Nakonec usedáme v restauraci před katedrálou. Číšník vypadá sympaticky, zve nás k posezení a k pivku nám přináší těstovinový salát s olivami. Před sedmou hodinou si objednáváme grilovaneho hejka a láhev vína. Bohumil se jako degustátor vína osvedčil na výbornou. Vybral skutečně dobře. K vínu navíc dostáváme talířek oliv. Číšník po nás celou dobu tak divně pokukuje, přemýšlí odkud jsme. Později se nás na to ptá a typuje: "Romania?". Když odpovídáme: "Republica Checa", tak mu jen překvapením spadne brada. Asi je zvyklý na jiné Čechy. Musím ale uznat, že nevypadáme moc na úrovni. Nemytí, upocení, smradlaví. To je ale úplně jedno, hlavně že je tu už ryba. Je toho pomálu. Jedna rybí podkůvka se zeleninovou oblohou a pečivem. Chutná ale znamenitě. Kluci jsou zklamaní. Je toho na ně málo, a u jídla stále ku... a pí... . Říkám jim, že si toho už číšník všiml a zatímco dříve okolo nás vesele kmital, tak teď si nás chladně nevšímá. Nakonec na toto téma vedeme mnohem širší diskuzi, než jsem chtěl rozvířit. Chci jim jen vysvětlit, že problém je u nás, a že zklamání nemusí ventilovat hned. Pokud bychom chtěli celou rybu, pak tu byla možnost vybrat si čerstvou přímo z boxu, kde mají čerstvě ulovené ryby uchovávané v ledu. To bychom ale neplatili 12 Eur, ale mnohem více. Já si z toho beru jen dobré a jsem spokojen. Po večeři jdeme rovnou na autobus do Sevilly, který nám jede ve 21:00. V autobuse usínáme. Po dvou hodinách jízdy se pomalu probíráme. Nevíme kde jsme, ale blížíme se k nějakému většímu městu. Projíždíme okolo nějaké větší stavby, je to fotbalový stadion a na něm velký nápis BETIS. Je to jasné, už jsme v Seville. Jen za necelé dva týdny se zde bude hrát prestižní fotbalová Liga mistrů. Příjíždíme do centra města a projíždíme okolo honosných paláců. Sevilla je krásné město se slavnou a bohatou minulostí. My ale tentokrát dáváme přednost Cordóbě. Bohužel autobus do Cordóby jede až v 7:30 ráno. Musíme tu nějak přečkat noc. Uleháme v čekárně. Nejprve na sedačky, později pak vybalujeme karimatky a leháme si na zem. O půlnoci nás ale z čekárny vyhánějí a v 1:00 nás vyhánějí i z laviček u nástupiště. Jdeme tedy hledat nějaký park, či jiné místo k přenocování. Nakonec uleháme poblíž silnice za jednou budkou. Je tu celkem stín a není sem vidět, takže máme klid až do rána.

Vstáváme 6:15. Rychle se balíme a jdeme na autobus. V něm pak doháníme spánkový deficit. Před desátou hodinou přijíždíme do Cordóby. Města, které mělo v 10. století 1 milion obyvatel! Cordóba ma dodnes řadu římských a maurských památek. Nejzajímavější z nich chceme navštívit. Autobusové nádraží není v centru města. Není ale nijak daleko. Batohy necháváme v úschovně zavazadel. Přecházíme hlavní silnici, procházíme park s řadou fontán a vstupujeme na ulici s obchody a bankami. Kupujeme si jídlo a snídáme ve stínu na lavičce. Poté pokračujeme k historickému centru. Už jsme v oblasti, kterou máme na mapce v průvodci a tak se snadno orientujeme. Široké ulice najednou střídají úzké uličky s krámky se suvenýry. Přicházíme k nejvýznamější památce Cordóby - Velké mešitě. Třetí nejrozlehlejší mešitě na světě. Jako každá maurská památka nevypadá zvenčí příliš zajímavě. O to více zajímavý je vnitřní prostor, který tvoří les mramorových, jaspisových a porfyrových sloupů s bohatou mozajkovou výzdobou. Vstupujeme na rajský dvůr, s cypriši, pomerančovníky a olivovníky. Do mešity ale nevstupujeme. Vždy se najde někdo, kdo to druhým rozmluví. Kousek od měšity je římský most přes řeku Guadalquivir, jehož součástí je brána - triumfální oblouk. Vedle brány stojí sloup Triumfo. Přecházíme most a zastavujeme se u věže Torre de la Callahora. Ta byla postavena v 16. století a byla součástí opevnění, které chránilo most. Potřebujeme ještě nakoupit a tak míříme do hypermarketu, který vidíme v dálce. Nakupujeme poslední potraviny, dárky a také nějaké to víno a v mém případě i olivový olej. Vracíme se do centra, kupujeme pohledy a odpočíváme na náměstí Plaza de la Tendillas s budovami pocházejícími z počátku minulého století. Čas se nám krátí a tak se vracíme na nádraží, kde přebalujeme batohy - olivový olej do spacáku, láhve vína zabalit do karimatky, tak aby se v letadle nic nerozbilo. V 16:00 odjíždíme směr Madrid. Cestou v autobuse způsobujeme zmatek. Jedná se jako většina autobusů o místenkový spoj. My si ale sedáme na místa, která se nám zamlouvají nejvíce (lístky máme na sedadla u východu, kde si nelze ani natáhnout nohy). Další spolucestující bez řečí obsazují zbývající sedadla, i když sedíme na jejich místech. Tím se budoucí chaos ještě zvyšuje. Zdá se, že to nikomu příliš navadí. Ovšem v jednom větším městě přistupuje španělský mladík, který se hlasitě dožaduje sedadla, jehož číslo má na lístku. Paní mu argumentuje, že na jejím místě sedí zase někdo jiný a tak se to řetězovitě opakuje. Nakonec přibíhá řidička autobusu, která zavelí k akci "škatule hejbejte se" a celá zadní čast autobusu se hromadně přeskupuje :-) Ve 21:00 jsme v hlavním městě. Přijíždíme na jiné nádraží, něž odkud jsme vyjížděli. Je zde ale metro a tak určitě nebude problém dostat se na letiště. Je zde poměrně chladno. Fouká studený vítr, na který tu nejsme zvyklí. V Madridu musíme přečkat noc. Začínáme v jedné restauraci u pivka, kde sedíme do jedenácti hodin a poté jdeme na metro. Rychle se v něm orientujeme a vybíráme nejkratší trasu. Na letišti pak absolvujeme dlouhou cestu k terminálu 1, odkud ráno letíme. Zjištujeme čísla přepážek k rannímu odbavení a nacházíme i volné lavičky. Krátká večeře a uleháme k spánku.

Vstáváme v 5:45 a jdeme se nechat odbavit. U naší přepážky je již dlouhá fronta. Krtek vysekává drsný kompliment slečně stojící před námi. Upozorňujeme ho, že tady si už musí dávat pozor, na to co říká. Zde už mu hodně lidí může rozumět. A taky, že jo - slečna má v ruce český pas :-). Při odbavení nám je řečeno, kam máme jít dále. Rozděluju klukům palubní lístky a tak moc slečnu neposlouchám. Jdeme tedy k pasové kontrole, ale zjišťujeme, že je stále uzavřená. Zjišťujeme, že se otevírá v 6:30. Lidé z našeho letu zde nejsou, museli projít někudy jinudy. Není už čas něco zjišťovat, čekáme tedy. Po otevření ještě čakáme ve frontě a na poslední chvilku přibíháme k odletové bráně. Už zde na nás čekají, nastupujeme do autobusu, který je zde přistaven extra pro nás a řidič nás veze až k letadlu. Rychle nastupujeme do letadla, usedáme na naše sedadla a letadlo začíná rolovat :-). Let je klidný a po půl desáté přistáváme v Praze. Vše zakončujeme obědem v jedné restauraci a loučíme se na autobusovém nádraží na Florenci.