Vysoké Tatry 2006 - .: Artie :.

Krátce po deváté hodině přijíždíme do Štrbského plesa. Za použití sněhových řetězů přijíždíme až k Popradskému plesu, kde máme povolení parkovat. Na chatě nás vítá stará garda našich Jihlavských kolegů a Dodo, který dorazil již včera. Ubytováváme se a blahopřejeme Dodovi k narozeninám. Na oplátku nám Dodo recituje báseň od Felixe Holzmanna. Následuje příprava na tůru. V 11:00 oblékáme sněžnice a jdeme hledat ledopád, který by měl být západně od chaty. Jeho polohu ale jen tušíme. Cestou přecházíme dva lavinové svahy a s vyšší nadmořskou výškou klesá viditelnost - ocitáme se v silné mlze. Nakonec vítězí zdravý rozum a scházíme zpět do údolí. K chatě se vracíme zasněženým korytem Hlincova potoka. Je to výborný nápad. O komické situace zde není nouze. Dodo, který jde jako jediný bez sněžnic se boří hluboko do sněhu. Tvrdí nám, že nevíme o co přicházíme. Později mu půjčuji svoje. Sice se brání, ale nakonec nemá na výběr. Zjišťuji, že jsem dosud opravdu o hodně přicházel :-) Bořím se, hrabu se ven, opět se propadám atd. Proto přecházím na taktiku plazení. Sice se již nebořím, zato jsem jak sněhulák. Vypadá to jako na zimní paralimpiade :-) Nakonec se s Dodem o sněžnice dělíme a každý tedy jdeme alespoň s jednou. Opouštíme koryto potoka a na řadu přicházejí dovednostní soutěže - sprint k tamtomu smrčku, sprint pozpátku k dalšímu smrčku atd. Nechybí mi nadšení pro věc, ale nejen, že mi jedna noha zapadá po koleno do sněhu, sněžnice na druhé noze mi často vypadává. Takže jsem rád, když se k vytyčenému cíli alespoň dobelhám a stihnu další start :-). Nacházíme skvělý stadion k dalším hrám - tentokrát budeme štafetově obíhat stromek. Dělíme se na dvě družstva. Za kapitány jsou zvoleni dva tělesně postižení (Dodo a já) a ti si to rozdají v úvodním kole. Bukwa mě nabádá k tvrdosti, ale já moc dobře vím, že Dodo musí skončit na zemi. A je odstrartováno. Po několika krocích přicházejí na řadu lokty a pak se Dodovi podaří mě povalit na zem. Vymaňuji se ze sevření a najednou tlačím k zemi já jeho a jestě beru do ruky sníh a dávám mu ochutnat :-) Vstávám a snažím se co nejrychleji doběhnout ke smrčku, ale najednou mě Dodo chytá za nohu a já letím k zemi. Dodo mě předbíhá a já se ho ještě marně snažím povalit. Do cíle dobíhám vláčejíc snežnici za sebou na řemínku a s vědomím, že jsem mu měl jít taky po nohách. No, hlavně že je sranda. Hry se opakují v různých variacích a poté jdeme opět směrem k chatě. Nacházíme jiný stadion, kde zase skáčeme do hlubokého sněhu. K chatě nakonec přicházíme okolo čtvrté hodiny. Kdybychom někomu řekli, kolik jsme toho dnes ušli, tak by se nám asi hodně smál. Ale o to více jsme si užili. Po páté hodině jdeme do restaurace na večeři. Objednáváme jídlo a Dodo si to rozhazuje u servirky - pirohy plněné brinzou označuje za ruské národní jídlo :-). Mezitím se staří pardálové postupně vracejí ze sedla Váhy. Karel přináší zprávu, že Dodův strýc Adam má křeče a nemůže dolů. Naštěstí tam není sám, ale pokud prý můžeme, máme jim jít naproti. Než se stačíme rozkoukat, tak se vrací i Adam. Křeče měl, ale vše dobře dopadlo. Prý se jim na chvilku udělalo hezky a měli krásné výhledy. Zítra to také zkusíme a třeba se dostaneme až na Rysy. Adam přináší kytaru a hraje se a zpívá se až do doby, kdy je třeba jít spát.

Ráno v 9:00 vycházíme. Jdeme po stopách starých pardálů. Jsou lehce zasněžené, ale i tak je to mnohem méně namáhavé, než kdybychom si cestu prošlápávali samy. Navíc nám stopy velmi ulehčují orientaci. Zprvu jdeme lesem, poté ho opouštíme, ale stoupání je stále mírné až na rozcestí. Zde uhýbáme doprava a začínáme stoupat prudce vzhůru. Doháníme Standu, Miloše a skialpinistu Jirku, kteří vyšli chvilku před námi a mají stejný cíl. Bukwa se s nimi hecuje a vyhlašuje se soutěž, kdo bude na vrcholu dříve. Mě se to příliš nelíbí, protože to může způsobit roztrhání skupiny, ale všichni to berou s rozumem a s nadhledem. Navíc se pravidla měni a vítězem bude skupina, jejíž člen nebude poslední. Viditelnost není dobrá, ale mezi mraky občas prosvitne slunko, což nám dává naději. V 11:20 přicházíme pod řetězy. Ty jsou nyní hluboko ve sněhu. Místo nich je zde nataženo horolezecké lano, kterého se lze přidržovat. Odvažuji se jako první. Lano pruží a je třeba dodržovat odstupy na délku lana. Svah je celkem pevný a klouže to. Mačky by se hodili. Po třech délkach lana přicházím nad úroveň mraků a ukazují se mě vrcholy Mengusovského Volovce a Hlincové veže. Po dosažení konce lan, usedám do sněhu a svačím. Poté oblékám mačky a pokračuji dál. Ve 12:15 přicházíme k Chatě pod Rysmi (2250 m). Okamžitě si všímáme jízdního kola s cedulí "Požičovna bicyklov" :-). Daří se nám ho vysekat z ledu a může se jezdit. První odvážlivec je Bukwa, který se rozjíždí z kopce a předvádí krásné salto přes řidítka :-) Alfiho pokus taky stoji za to :-) Posilňujeme se ze svých zásob a zahříváme se teplým čajem z termosky. Poté pokračujeme do sedla Váha (2390 m). Zde je třeba dát pozor na sněhovou převěj a nechodit blízko ke kraji. Stejně není nic vidět a tak pokračujeme rychle k vrcholu. Ve 13:30 jsme nahoře. Tedy skoro nahoře. Dál to již nejde. Podmínky si vyžadují lepší vybavení a jedná se o zbytečné riziko. Jsme na jednom z předvrcholů, výškoměr nám ukazuje okolo 2500 m a tak ho označujeme za "ten pravý" :-). Pořizujeme vrcholové fotky a vyhlížíme ostatní vrcholy, ktere se občas vynoří z mraků. Nejlépe je vidět Vysoká (2547 m) a Český štít (2500 m). Dodovi a Paldovi se občas ukáže Galerie Gánku, kterou před časem vylezli a ve světlých okamžicích si můžeme prohlédnout i siluetu Kriváně. Ve 14:10 zahajujeme sestup. Netrvá dlouho a jsme na Chatě pod Rysmi, kde opět dáváme pauzu. Kolo nás již neláká, ale vychutnáváme si tu vysokohorskou pohodu. Musíme se ale ještě vrátit, takže se opět zvedáme a jdeme k lanům. Zde opět používám mačky a jsem docela v pohodě, na rozdíl od jiných, kterým to klouže. Od posledního lana se dá jet ze svahu po zadku, čehož mnozí s radostí využívají. Všímáme si spadlé laviny v kotlině, která zde dopoledne nebyla, ale přichází silná mlha, takže se nám i tento pohled skrývá. Vracíme se po vlastních stopách. Viditelnost je jen na pár metrů a leckdy ani nevidíme jeden na druhého. Cesta ale ubíhá rychle a před pátou hodinou jsme zpět na chatě. Vyřizujeme Adamovi vzkaz, že Dodo má křeče, a že si pro něj Adam má přijít :-) Večer opět trávíme v restauraci u pivka, "ruských halušek" a zpěvu :-)

V sobotu se dělíme na dvě skupiny. Bukwa, Dodo a Palda vytvářejí lezecké družstvo a mají v plánu přelézt hřeben se Zlomiskovou vežou a Velkou Dračí hlavou. Já jdu s Alfim a děvčaty do Mengusovskej doliny. Šmajdáme po nám již dobře známé modré značce až na rozcestí, kde se odbočuje na Rysy. Zde oblékáme sněžnice a pokračujeme dále po modré. Počasí dnes vypadá nadějně. Přes slabou vrstvu mraků silně prosvítá sluníčko. V dálce před sebou vidíme staříky, kteří dnes míří na Satan (2421 m). Ve sněžnicích se jde dobře po rovině, do mírného kopce také, ale jakmile se jde do prudkého kopce, je lepší je sundat. Jejich brzdičky v hlubokém sněhu nefungují a sněžnice podkluzují. Ocitáme se opět v mlze, což nám komplikuje orientaci. Spíše jen instinktivně nácházíme správné místo k odbočení a stoupáme do velkého krpálu. Sněžnice opět podkluzují, bojuji, ale v půlce kopce je opět sundávám. Nahoře dáváme krátkou pauzu a pokračujeme dále. Stoupání již není prudké a cesta utíká poměrně rychle. Dělá se krásně, zastavujeme a děláme delší pauzu. Kocháme se pohledem na okolní štíty, fotíme a svačíme. Sledujeme i človíčka, který stoupá hodně prudkým žlebem na Satan. Asi jeden ze staříků. Kroutíme hlavou nad jejich odvahou, my bychom se tam neodvážili. Žleb vypadá, že se každou chvilkou vysype. Pomalu se dostává do sedýlka a poté se nám ztrácí z dohledu. Najednou nám tuhne krev v žilách. Okolím se rozléhá dlouhý dunivý zvuk - lavina. Pravděpodobně spadla jen o jeden žleb vedle toho, kterým šli chlapíci. Pokračujeme dále. Za chvilku se nám objevují doliny s Hlincovými plesy. Nad nimi je náš dnešní cíl - Vyšné Koprovské sedlo (2180 m), nad kterým se vyjímá Koprovský štít. Už z dálky vybíráme cestu, kterou půjdeme nahoru. Rozhodujeme se pro variantu okrajem levého svahu. Nepotřebné věci zanecháváme na místě a začínáme stoupat. Nejprve traverzujeme pod skálu. Již zde to vypadá zle. Již jen s Alfim jdeme dále. Zezačátku jsem optimistický, sníh je pevný. Je třeba si vykopávat stupy a pomáhat si i rukama - bořit je hluboko do sněhu a vytvořit si tak dostatečnou oporu. Jde to ale pomalu a po několika desítkách výškových metrů jsme i docela unaveni. Svah má sklon snad 70 stupňů a sníh postupně ztrácí původní pevnost. Zde to pro holky není a tak je posíláme zpět. Možná to zkusíme sami, ale po chvilce to vzdáváme. S mačkami a cepíny by se zde dalo bušit, ale s nimi teď někde bojují kluci. Navíc je nahoře již dlouho zataženo a tak by se nekonaly ani žádné výhledy. Výškoměr nám ukazuje 2067 m a my se vracíme. Domlouváme se, že holkám zinscenujeme malé divadlo a ve vhodném místě simulujeme pád a sjíždíme s křikem ze svahu po zadku. S holkama to ale ani nehlo :-) Vracíme se. Přichází opět silná mlha a tak jen šmajdáme ve vlastních stopách zpět. Návrat je opět docela rychlý a nenáročný. Svahy, které nám ještě před chvilkou dávaly hodně zabrat, ukazují svou lepší tvář :-) V oblasti, kde se cesta sbíhá s cestou od Rysů nás míjí skialpinista Jirka a za chvilku jsme již na chatě. Alfi jde ještě s Jirkou na kratký výlet na skialpech. My ostatní dáváme sprchu, jídlo a odpočinek. Blíží se večer a kluci se stále nevrací. Pravda je, že se předpokládalo, že se vrátí nejdříve v šest hodin. Venku je již tma, šestá hodina již minula a nervozita roste. Rozhodujeme se s Alfim, že jim půjdeme naproti. Strojíme se, bereme čelovky a najednou se na chodbě ozývají radostné výkřiky - chlapci se vrátili. Následuje radostné uvítání a vyprávění. Jeden úsek prý byl docela drsný, ale hlavně, že to zvládli. Tento večer je zde poslední, tak si ho jdeme patřičně užít. Ochutnáváme i malinovici. Krásně voní ... :-)

Neděle je den odjezdu. Rozhodujeme se pro nenáročný výstup Zlomiskovou dolinou. Bereme s sebou igelitové pytle - budeme bobovat :-) Nacházíme vhodný svah a blbneme. Poté ještě jdeme do sedla pod Zlomiskovu vežu, kde děláme poslední fotky a vracíme se na chatu. Následuje vydatný oběd a loučení s Tatrami.