.: Artie :.

Vyrážíme ve čtvrtek v 18:45. Trasa stejná jako posledně, cíl jiný - Volovské vrchy. Máme drobné zpoždění, ale dálnice je dnes bez zácp a také nečekáme, že bychom řešili problémy s autem. Očekáváme tedy, že do Gombaseku přijedeme podstatně dřív a stihneme se ještě vyspat. Ve 20:30 nalaďujeme rádio. Právě se hraje první třetina semifinále hokejového MS mezi Českem a favorizovaným Švédskem. Naši prohrávají 0:1. Dosah VKV vysílání je krátký a tak na Slovensku přelaďujeme na dlouhé vlny a posloucháme dál. Naši zápas postupně otáčejí, ale závěr je dramatický - Švédi srovnávají na 3:3. Výbuch radosti přichází 2 minuty před koncem, když naši hokejisté dávají vítěznou branku. To právě projíždíme Handlovou ... stahujeme okénka a do nočního města řveme: "Češi!! Češi!!". Podobně si počínáme i ve Žiar nad Hronom. Ve městě Zvolen stavíme na benzince, kde parta Slováků slaví své vítězství nad Kanadou. Nepřidáme se k nim? ... :-) Jedeme dál a stavíme až na naší oblíbené benzince v Rimavské Sobotě. Je tu paní Iveta i se svým kolegou a oba nás poznávají. Hecujeme se, kdo vyhraje to naše vzájemné semifinále. My jsme vlastně nyní v týlu nepřítele, a když budeme dostatečně šikovní, tak můžeme našim hokejistům pomoci k vítězství ... :-) Paní Iveta má v Česku syna a tak prý bude fandit nám. Tak uvidíme, v pondělí se opět zastavíme a zhodnotíme to ... Uvědomujeme si, že jsme si mohli vzít sluchátka k mobilu a poslouchat utkání i na horách. Ale můžeme je nakonec koupit i zítra v Košicích, kde si stejně Jindra musí koupit karimatku - to by ani nebyl on, aby si něco nazapomněl :-) V 1:30 přijíždíme do Gombaseku, kde v rychlosti rozděláváme spaní. Jindra spí venku a já nakonec v autě. Budíček dáváme na 5:00.

Vstávám o něco dřív v 4:45. Venku je už světlo a po těch večerních kávičkách zase nijak tvrdě nespím. Snídám, převlékám se a dolaďuji obsah batohu. Jindra rozmrzele vykukuje ze spacáku, vstávat se mu nechce a tak ho musím trochu povzbuzovat ... V 5:15 nakonec vstává i on. Později mi vytíká, že jsem třískal dveřmi od auta :-)) Jindro, netřískal. Pouze otevíral a zavíral :-) Po sbalení vyrážíme do Rožňavy. Parkujeme u bytovek poblíž autobusáku a jdeme na bus, který nám jede v 6:15. Projíždíme nám již známými místy - Krásnohorským Podhradím, Jablonovským sedlem. Když vyjíždíme z lesa na jižní hraně Silické planiny, otevírá se nám parádní výhled do Turnianské kotliny. Projíždíme Turňou nad Bodvou, a míříme dál. Z autobusu si prohlížíme východní část Volovských vrchů, tam někde se budeme dnes a zítra pohybovat ... Míjíme Košické železárny a přijíždíme do Košic, kde v 7:30 vystupujeme na hlavním nádraží. Nakukujeme do Lidlu, zda tam náhodou neprodávají karimatky ... nemají a tak se alespoň ptáme, kde ji sehnat. Prý musíme do centra ... Nejdřív se ale najíme a tak jdeme do nádražní restaurace na raňajky. Dáváme si míchaná vajíčka na cibulce a malé pivko - Litovel. Pak jdeme směrem do centra. Kousek od nádraží je velké nákupní centrum - AuPark. Je zde kupa obchodů, jen musíme čekat než nám v 9:00 otevřou. V 9:30 vycházíme ven a máme jak karimatku, tak sluchátka. Místním MHD jedeme do severní části Košic. Vystupujeme na konečné u stadiónu Lokomotivu, kde začíná žlutá značka. Jdeme po ní podél hlavní silnice, až se napojujeme na červenou značku. Je 10:45. Červená stoupá lesem na Dolný Bankov. Stojí zde hotel s restaurací, ale nezastavujeme se a stoupáme rovnou na Bankov. Zde toho kromě zavřené restaurace také moc není a tak pokračujeme dál. Po chvíli přicházíme k pěkné louce s turistickým odpočívadlem a tak se zastavujeme a dáváme pauzu na oběd. Po jídle pokračujeme dál po turistické cestě, která je zároveň cyklostezkou (jednoznačně převládá značení cyklostezky a značka červeného pruhu je spíš výjimečná). Podcházíme vedení vysokého napětí a v průseku se nám otevírá první výhled - severovýchodním směrem vidíme Slanské vrchy. Pokračujeme dál a ve 12:30 přicházíme na rozcestí Kamenný hrb. Z něj pak stoupáme na samotný vrch Kamenný hrb (558,9 m) a pokračujeme dál na východ. Na cestě je dostatek turistických odpočívadel. U jednoho z nich schazujeme batohy a dáváme odpočinout nohám. Později za vrcholem Kurišková nějak ztrácíme značení. Respektive značení cyklostezky nás vede po cestě, která rozhodně cyklostezkou není. Klikatící se úzká pěšina nás vede dolů k silnici, ale to si určitě zacházíme. Vracíme se tedy zpět na širokou cestu a po ní pokračujeme dál. Opět přicházíme k silnici ... Jsme docela zmatení, ale pak si všímame značení zeleného pruhu na svodidlech. Už tedy tušíme, kde jsme a pokračujeme po silnici směr Jahodná. V blátě vedle silnice si všímáme medvědích stop a zanedlouho přicházíme k rozcestí, kde se připojuje naše ztracená červená. Dost dobře nechápeme, kde jsme ji ztratili ... ale stalo se. Ve 14:15 přicházíme k lyžařskému areálu Jahodná. Vypadá to, že se tu chystá nějaká oslava - u "koliby" vaří něco ve velkém hrnci a připravuje se pohoštění. Času moc nemáme, ale přeci jen se rozhodujeme pro malou zastávku. Usedáme na zahrádku chaty Jahodná a dáváme si malou Plzeň. No nic moc, asi tu nemají moc velkou výtoč ... Zatímco popíjíme, přijíždí auto a 2 chlapíci instalují na předzahrádku cosi svařeného z ocelových trubek se dvěma větrníky. Ptají se nás, jakým směrem to mají natočit. Krčíme rameny a spíš chceme vědět, co to má být? Prý umělecké dílo ... No budiž. Ve 14:40 pokračujeme dál. Přecházíme parkoviště a míříme ke sjezdovce. Červená uhýbá do lesa, ale my stoupáme kratší cestou přímo po sjezdovce. Asi ve 2/3 je už docela pěkný výhled a tak zastavujeme na svačinu. V dálce vidíme hřeben Slanských vrchů a také část Košic. V 15:20 pokračujeme dál. V horní části sjezdovky se napojujeme opět na červenou a ťapeme dál. Nyní se už nemůžeme nikde moc zdržovat, protože takto bychom dnes na Kojšovskou holu nedošli... V 16:10 přicházíme na Pišiverky (780 m) a po dalších 20ti minutách jsme u chaty Lajoška. Nejprve se zastavujeme u kapličky a pak jdeme na chatu. Je otevřená. Jindra cítí nevyspání, dává si kafe a já opět malé pivo (Černá hora). Škoda, dnes už třetí pivo a ani jedno slovenské ... Bavíme se s místními chlapíky o hokeji a také o místní krajině a porovnáváme ji s Českem. Ptám se také, zda se máme jít podívat na skálu Loreley. Prý je to moc pěkné místo a jsou z ní vidět i Vysoké Tatry. Dobrá tedy, půjdeme tam. V 17:15 pokračujeme dál. Zastavujeme se u ojedinělých výhledů jižním směrem a poměrně rychle přicházíme k odbočce ke skále (žlutá značka). Vydáváme se po ní. Značení je opět sporé a tak chvíli váháme, zda jdeme vůbec dobře. Také musíme dávat pozor, aby nás ta bájná víla nesvedla ze správné cesty ... :-) Značka ale naštěstí nikde neodbočuje a cesta nás přivádí až pod samotnou skálu. No popravdě, čekal jsem něco většího. Její německá sestra je určitě mnohem impozantnější... Lezeme přímou cestou nahoru (dá se to obejít po pěšince) a rozhlížíme se. Tatry bohužel dnes vidět nejsou, ale i tak je to pěkné. Vidíme severovýchodní část Volovských vrchů a také Spišskou vrchovinu. V průhledech mezi stromy se nám také ukazuje náš dnešní cíl - Kojšovská hoĺa s výraznou meteorologickou stanicí na vrcholu. Jdeme se podívat ještě kousek na jih, kde se nám otevírá výhled jižním směrem na vrch Holička, vodní nádrž Bukovec a jižní část Slanských vrchů. Vracíme se pod skálu, kde opět nasazujeme batohy a jdeme dál. V místě napojení na červenou značku vycházíme z lesa a zde se nám otevírá výhled jak na Kojšovskou holu, tak i jižní svahy okolních kopců. Více na jihu se z nížiny zvedá Jasovská planina ve Slovenském krasu. Všímáme si i kostelíku v blízké vesničce Zlatá Idka. Jeho plechová střecha je jak zrcadlo a odráží sluneční paprsky na všechny strany. V 18:30 přicházíme do Idčianského sedla (954 m). Následující úsek opět vede lesem. Doplňujeme vodu v prameni a rozhlížíme se po okolí z ojedinělé mítiny. V 19:40, již značně unaveni, přicházíme k horní části lanovky. Je odtud vidět mimojiné i Jasov. Chvíli mlčky ležíme a nabíráme sil. V nejhorším by se dalo přespat i zde, ale ještě to zkusíme dál... Jdeme po sjezdovce do prudkého svahu a přicházíme k bufetu (čajovna Katka). Pokračujeme dál, míjíme vydatný pramen pitné vody a asi po 100 metrech se zastavujeme u parádní plošinky vedle cesty. Zde pod Zlatoidskou horou, je to ideální místo pro přenocování. Máme parádní výhled jak na Kojšovsků holu, tak i dál směrem na východ. Stavíme stan, vaříme večeři. Pomalu se stmívá ... Rozsvěcejí se světla na meteorologické stanici a v dálce na východě svítí Košické železárny. Jindra spí venku a já lezu do stanu. Ještě si chvilku čtu, ale pak si uvědomuju, že bych se spíš měl pořádně vyspat. Zhasínám čelovku, zavírám oči a už nevím o světě.

Budíček máme v 7:00. Vůbec se nám ale nechce. Střídavě snídám, polehávám a pak už zase jen ležím... :-) Únava je i po ránu, svaly nám přes noc moc nezregenerovaly. Sušíme stan a balíme věci, když okolo nás svižným tempem prochází chlapík. Později se vrací v doprovodu myslivce. Ptají se nás, kam máme namířeno a dobře 20 minut se s nimi bavíme. Popisují nám cestu na Kloptaň. Chlapík je z Košic a dobře to tu zná. Je to sportovec tělem i duší (v minulosti hrával basketbalovou ligu). Myslivec byl na vojně v Hradci Králové. Ptáme se ho na medvědy. Prý tu jsou, ale spíš jen migrují. Nemají tu dostatečný klid. Bát se prý nemáme. Sám chodí po lese už 20 let a žádného nepotkal. Vyrážíme až v 9:40. Jdeme do sedla, kde odbočujeme a jdeme na vrchol Kojšovská hoĺa (1245,7 m). Pěšina nás přivádí k asfaltce, ale asi po 100 metrech se turistická cesta od silnice odklání a vede mezi vřesy na vrchol. Z vrcholu máme krásné výhledy na okolní kopce. Mimojiné si všímáme výrazných Folkmarských skal na severu. Jsou vidět i Vysoké Tatry. Ty ale z vrcholu zastiňuje meteorologická stanice se svým radarem a tak si je podrobněji prohlížíme až při zpáteční cestě. Scházíme k chatě Erika. Ta je již asi 10 let zavřená a rekonstruuje se. Pokračujeme dál a přicházíme k pomníku SNP. Je zde zaparkovaných několik aut a chlapík s kamerou. Má moc pěknou asistentku a tak se ani nebráním malému rozhovoru :-) Ptá se mne, zda jsme ti brigádníci, co mají přijít... Když říkám, že jsme jen náhodně procházející turisté, tak zklamaně kameru schovává. Škoda, mohli jsme být v televizi :-) Jdeme dál, míjíme dřevorubce, kteří kácejí stromy a potkáváme skupinu českých turistů. Vlastně pardon, oni nejsou Češi, ale Moravané, vlastně teď už prý Slezané :-) Dlouze se s nimi bavíme a docela si s nimi rozumíme. Jsou podobně zaměření jako my (nejlepší je Balkán a hlavně Rumunsko). Ještě by bylo co vyprávět, ale musíme dál, takže se loučíme a přejeme si šťastnou cestu. Dnes už to není úplně tak bezvýhledová cesta, jako včera. Jdeme sice převážně lesem, ale občas i přes nejakou tu mítinu odkud máme výhled do dáli. Za Bielym kameňom ztrácíme značení. Uvědomujeme si, že scházíme až moc na jih a tak se kousek vracíme, abychom našli nevýraznou odbočku z hlavní cesty. Bohuže je letos velké sucho a tak pramen Tři studně je vyschlý. Já mám vody dostatek, ale Jindra sebou nikdy nechce nosit "zbytečně" moc vody a tak se musí shánět. Zkouší hledat kus dál po žlutce, ale vrací se s nepořízenou. Tak přece jen musí jít dolů asi 80 metrů pod vyschlou studánku, jak nám asi před hodinou radili čeští turisté. Tam nachází potůček a z něj doplňuje svou láhev. Já se mezitím válím ve stínu a odpočívám. Jediným zpestřením je pro mne slovenský párek, který se svým hafanem procházejí okolo. Chvíli se bavíme a pak pokračují dál směrem na Kloptaň. Jindrovi to celkově trvá asi hodinu a tak už jsem opravdu rád, když je zpět. Můžeme jít dál. Vycházíme na vrchol Tri studně (969 m) a pokračujeme dál. Přecházíme kopec Ovčinec (1011,8 m) a blížíme se ke Kloptani. Jeho okolí je na rozdíl od jiných částí tohoto pohoří chráněno. Zde bychom žádnou motorovou pilu slyšet neměli. Otevírá se nám výhled na svahy Jasovské planiny a pak už stoupáme na samotný Kloptaň (1153,8 m). Jindra říká, že mu to zde velmi připomíná Špičák u Třeště, ale já si myslím, že těmito řečmi jen snižuje váhu tohoto výletu :-) V 15:00 jsme nahoře. Na vrcholu je dřevěná rozhledna a turistický přístřešek. Je tu i slovenský pár, který jsem potkal u Třech studní - dojídají svačinu a pomalu se vracejí zpět. My také svačíme a rozhlížíme se po okolí z rozhledny. Jsou vidět Tatry, ale už to není takové jako ráno - jsou v lehkém oparu a oblačnosti. Na východě také vidíme dýmající železárny. V 16:00 se vydáváme na další cestu. V 16:40 přicházíme ke Zbojnicke skale (1147,4 m) a v 17:30 do sedla Jedlovec, kde odpočíváme. Jdeme dál a Jindra nalaďuje na mobilu rádio s naším semifinálovým utkáním. Zatímco ťapeme a míjíme vrchy Jedlovec (953,6 m) a Laštovičí vrch (1061 m), posloucháme rádio. Ze zpráv víme, že naši po první třetině prohrávají se Slovenskem 0:1. Třetí třetinu už můžeme poslouchat v přímem přenosu. Nyní už je to nadějnější 1:1 a navíc naši právě hrají přesilovou hru. Jenže Miro Šatan nám v té naší přesilové hře dává z brejku gól. Nicméně zdá se, že naši jsou mnohem aktivnější a mají slibné šance. Vše ale vychytá slovenský brankář Laco. Najednou už je to 1:3 a tak to raději vypínáme. Ono nemá cenu se nervovat, spíš si budeme užívat místní přírodu. Chvíli opět hledáme značku a později si uvědomujeme, že opět značení chybí... Možná jsme přešli odbočku, ale víme, že se neztratíme. V nejhorším narazíme na zelenou značku a po ní se dostaneme opět k červené. A je tomu skutečně tak - přicházíme k zelené značce a pokračujeme po ní. Po chvíli se k nám připojuje naše ztracená červená a tak nás nyní vedou obě značení po cestě, po níž scházíme do lázní Štós-kúpele. Přicházíme tam v 20:00. Právě míjíme první lázeňský dům, když se z jeho oken ozývá hromadný výbuch radosti. Ani snad nechceme vědět, co to znamená ... Vybíráme vhodné místo na spaní a jedno takové nacházíme v altánku v parčíku. Jsme sice hned pod cestou, ale je tu klid a jsme pod střechou... Chvíli odpočíváme a pak jde Jindra pro vodu do hlavního lázeňského domu. Já mezitím vařím večeři. Jindra se vrací se zprávou, že jsme prohráli 1:3 a také zjistil, že zde v noci obchází jeden strážník. Dále říká, že je dole restaurace ... že bychom zašli na pivko nebo třeba palačinku? Ale jsme tak unaveni, že jdeme se setměním rovnou spát.

Noc proběkla klidně. Žádný strážník nás nebudil a všude byl klid. Vstáváme v 7. Jindra opět běží pro vodu a po zabalení věcí se vracíme k červené značce. Lehce se myjeme v potůčku a pak už ťapeme do Štoského sedla (783 m), kam přicházíme v 9:15. Stojí zde kostelík sv. Márie. Jdeme kousek dál od hlavní silnice a dáváme pauzu. Jindra dosud nesnídal, takže loví nějakou tu dobrotu ve svých zásobách. Po odpočinku pokračujeme dál. Jdeme lesem po široké cestě. Doplňuji vodu z jednoho pramene a u druhého se zastavujeme - to se zase potřebuju najíst já :-) V 11:10 jsme na kótě Skorušina (1000 m) a pokračujeme na Osadník. Terén před Osadníkem je ale jeden z nejhorších v celém hřebeni. Už v lese překonáváme a obcházíme množství padlých stromů, prolejzáme houštiny a pak přicházíme k polomu. Zde potkáváme jednoho staršího chlapíka, který nám radí, jak si cestu zkrátit (stezka se klikatí houštím a nakonec se stejně napojuje na nedalekou lesní cestu). V průseku mezi stromy se nám ukazuje Králova hoĺa v Nízkých Tatrách. Turistická značka se opět odklání od široké cesty a klikatí se mezi houštinami na Osadník (1185,6 m). Už jsme nahoře, ale očekávaný výhled se nekoná ... s tím nic nenaděláme, takže jdeme dál. Stezka klesá níž a opět se klikatí mezi houštinami. Obcházíme další padlé stromy, když vycházíme na ohromnou mítinu s asi dosud nejlepším výhledem celého výletu. Vidíme blízký vrchol Pipitka a za ním výraznou Královu hoĺu, Stolické vrchy a více na jih také Plešivskou a Silickou planinu ve Slovenském krasu. Na severu vidíme Vysoké Tatry a v dálce na západě rozeznávám i Klenovský Vepor. Fotíme a užíváme si ten pohled. Později jdeme dál, procházíme celou mítinu, přecházíme krátký lesní úsek, až přicházíme na krásnou horskou louku. Zde svačíme. Dále se střídá les s mítinami a občas přecházíme nějakou tu loučku. Jindra si pochvaluje, že zde se mu to již líbí. Zatímco první dva dny jsme prý šli vrchy pro voly :-), tak nyní už to jsou opravdu Volovské vrchy. Souhlasím, že zezačátku to byl samý lesoles, ale třeba Kojšovská hoĺa, ta to stála, ne? Vedle vrchu Drieňovec vidíme v údolí vesničku Drnava, nad kterou rozeznáváme horskou louku v Silické planině. Tam jsme zhuba před třemi týdny nocovali ... Také poznáváme louku s Mútnou studňou u vrchu Breziny. Opět přecházíme nějaké to růbanisko, když se na zemi přede mnou něco zavlní ... to malá zmije se přede mnou schovává do trávy. Stoupáme na Pipitku nejdříve polomem podél hrany lesa a pak už vcházíme do lesa. Opět různě obcházíme padlé stromy a jdeme po pěšině, která míjí zalesněný vrchol. Jdeme dál až vycházíme z lesa a naskýtá se nám další pěkný výhled. Tentokrát na Malou Pipitku a další vrchy jako Hekerová, nejvyšší Zlatý stol a náš hlavní cíl - Skalisko. V severním údolí si všímáme malého, ale pěkného kostelíku stojícího mezi krásnými loukami nad vesničkou Úhorná. Z Malé Pipitky (1086,8 m) vidíme další výraznou stavbu na severovýchodě - kostel ve vesnici Smolnícka Huta. Pěkně je vidět i Kloptaň, kde jsme byli včera. V 17:00 přicházíme do Uhornianského sedla (999 m). Jindrovi je zle - asi snědl něco zkaženého (nejspíš salám). Jde se mu těžko a tak častěji odpočíváme. Ale času naštěstí máme dostatek. Stačí, když dnes dojdeme na louky za Ramzovou. Po široké cestě, která je značena i jako cyklostezka přecházíme Panský vrch (1057,9 m) a pod Bielymi skalami se z cyklotrasy odpojujeme a stoupáme krásným terénem (vřesy, tráva, smrčky ...). Klesání do sedla Krivé už je zase takové obyčejné. Zde je rozcestí s modrou značkou, která vede z Rožňavy na nejvyšší vrchol Volovských vrchů - Zlatý stol (1322,4 m). My ale pokračujeme dál přes vrch Ramzová (1244,8 m), až se napojujeme na širokou cestu. To by měla být ta, u které je v mapě zakreslena búda. Jdu to prozkoumat. Búdu sice nenacházím (bude někde schovaná v lese pod cestou), ale nacházím pramínek a i otevřenou louku, kde chceme spát. Na louce je i pěkný posed a asi 50 merů od něj je ohniště. Prohánějí se tu dvě srny, které naše přítomnost ruší a tak raději mizí v lese. Zvažujeme, zda stavět stan. Nakonec to řešíme tak, že Jindra bude spát venku a já v posedu. Ten je totiž luxusní ... Jsou tam dvě lehátka, stůl, lavice, zasklená okna i výhled na Vysoké Tatry ... Jindrovi je opravdu zle a tak si jde rovnou lehnout. Já si vařím jídlo a zabydluji se v posedu. Ve 22:00 jdu ale také spát.

Vstáváme opět v 7. Jindrovi už je dobře, ale ten salám už jíst nebude. Jen musí usušit vše od rosy. To já jsem v tomto směru v pohodě. Po sbalení věcí vyrážíme na cestu. Musíme ale ještě doplnit zásoby vody. U cesty jsou 2 prameny. Nejdříve zkoušíme ten vydatnější, ale v mokřině teče jen kalná voda s množstvím řas. Druhý pramen je spíš mikropramínek, ale s dostatkem trpělivosti se z něj dá nabrat čistá voda. Vracíme se na červenou značku a pokračujeme na Tri chotáre (1255 m) a následně na Skalisko (1293,1 m), kam přicházíme v 9:30. Dominantou vrcholu, který se dříve jmenovat Baračka je rozložitý skalní útvar, z něhož máme parádní výhled do okolí. Škoda jen toho oparu. Těšili jsme se na nejlepší výhled naší cesty na Vysoké Tatry a ten se bohužel nekoná. Užíváme si tedy alespoň výhledy na blízkou Rožňavu a planiny Slovenského krasu. Bohužel ani odtud není vidět hrad Krásna Hôrka. Stejně jako u všech včerejších výhledů je schován za některým z kopců. Rozhodujeme se, že nebudeme scházet na blízkou chatu Volovec. Chceme jít ještě kousek dál po hřebeni a nechce se nám scházet 15 minut dolů a pak se vracet zpět nahoru. Navíc už je pondělí a teď na jaře tam majitelé budou nejspíš jen o víkendu. Pokračujeme tedy střídavě přes horské louky a les do sedla Volovec. Zde dojídáme poslední zásoby jidla. Od včerejška s ním už šetříme. Říkám: "Jindro, když je hlad, tak to začíná katabolismem a končí kanibalismem ... :-)". Už se chystáme na další cestu, když k nám přichází místní lesník. Ptá se nás, odkud a kam jdeme. Poradí nám lepší a kratší cestu do Betliaru. Vede nás po žluté značce až k oboře a pouští nás dovnitř. Žlutka to hodně obchází (dle mapy 2,5 hodiny chůze) a my můžeme jít přímo dolů a v Betliaru budeme prý za hodinu. Jsme za to rádi, děkujeme mu a dle jeho rad pelášíme dolů. Zvernica Betliar má celkovou výměru 1696 ha. Je rozdělena na 4 samostatné části a je výjimečná i tím, že se v ní vyskytují téměř všechny druhy divoké zvěře, včetně šelem jako medvěd, vlk a rys. Jejím hlavním úkolem je zachování normovaných stavů mufloní, dančí zvěře a hlavně jelena pro následující generace. Scházíme na Veľký laz s posedem a několika krmelci a pokračujeme dál, nyní už po zpevněné cestě. Přicházíme k mostu přes Červený potok a zde schazujeme batohy a provádíme důkladnou očistu těla od čtyřdenní špíny. Osvěžení a také o něco čistší pokračujeme po asfaltce k Betliaru. Míjíme postupně dvě búdy až přicházíme k bráně. Zde můžeme vyjít z obory ven a pokračovat po silnici dál nebo jak nám doporučoval lesník, zůstat v oboře a pokračovat podél toku Betliarského potoka až do Betliaru (z obory se dostaneme po žebříku). Ale vše je jinak. Stopujeme auto a dva lesníci nás vezou do Betliaru, až k hlavní silnici a doporučují nám i jednu z místních krčem. Jsme rádi, že se nám cesta takto zkrátila, a ani nelitujeme, že jsme si neprohlédli největší místní turistické lákadlo - opevněný kostel. Stejně je pondělí a bude zavřený ... Míříme do restaurace, která je v prvním patře budovy naproti autobusovým zastávkám. Je zde klid (možná až moc velký) a jen škoda, že nemají výčep ani lahvové pivo. Dáváme si polévku i hlavní jídlo a po čtyřech dnech se konečně cítím nasycen :-) Jindra prozkoumává všechna zákoutí restaurace a vrací se se zajímavou informací ... Prý nejhezčí výhled tohoto výletu, je z okna místního WC :-) Zase zlehčuje váhu této expedice ... Jdu se také podívat a opravdu to není špatné. Vidět je celý Volovec. Ve 14:16 jedeme autobusem (0,6 EUR) do Rožňavy a pak už nasedáme do auta a vracíme se domů. Zastavujeme se na oblíbené benzince a gratulujeme místním k tomu semifinálovému vítězství. Celkově jsou ale všichni místní lidé zklamáni z finálové prohry s Ruskem. Paní Iveta posmutní, když jí říkáme, že sem teď nějakou dobu asi nebudeme mít cestu - nejdříve až příští rok ... Loučíme se a jedeme domů. Do Jihlavy přijíždíme ve 22:30.