Nízké Tatry 2005 - .: Artie :.

Přechod Nízkých Tater jsme s Jindrou plánovali již na podzim minulého roku, ale díky nepřejícímu počasí jsme vše odložili. S příchodem jara pak vybíráme termín a netrpělivě sledujeme počasí. Předpověď je nadějná a tak v pátek 27. května večer vyrážíme.

Nemohu jinak, než začít ve stejném duchu jako posledně. Navrhuji čas odjezdu na 22:00. Jindrovi se to nehodí, chce vidět nějaký pořad v televizi a tak se domlouváme na 22:45. Ve smluvený čas mi Jindra volá, že nestíhá a odjezd se odloží minimálně o hodinu. Nakonec vyjíždíme po půlnoci. Auto je plné nesbalených Jindrových věcí, ale to mě už ani nepřekvapuje. Na jihlavské Shellce bereme benzín a bereme stopaře do Beranova. Vrací se z maturitního večírku a už mu nic nejede. Odněkud ho znám, ale nemohu si vzpomenout. Jindra mě pouští za volant a bez dalšího zdržování jedeme směr Slovensko. Po 6 hodinách jízdy přijíždíme do Ružomberoku, kde parkujeme na stejném místě jako posledně. První autobus do Donoval jsme již prošvihli, ale jezdí další. Po probdělé noci v něm asi na pikosekundu usínám. Jindra mě budí, že už jsme tu. Jsme přesně v místě, kde jsme před rokem a půl ukončili přechod Velké Fatry. Na zastávce doplňujeme energii a finálně upravujeme naše batohy. U Jindry to znamená, že ho natřikrát přebaluje. Okolo 9:00 vyrážíme. Přecházíme pěkný dřevěný most přes silnici a po asfaltové cestě pomalu stoupáme do prvního kopce. Na jeho vršku je rozcestí s lípou. Držíme se červené značky - Cesty hrdinů SNP, po které půjdeme naprostou většinu naší cesty. Poznáváme některé vrcholy Velké Fatry, které jsou odtud velmi pěkně vidět. Zdržujeme se focenim čehož využívá parta lidí, která jde naším směrem a předstihují nás. Jdeme za nimi a ani moc nesledujeme značení. Ochutnáváme místní minerálku z pumpy u cesty a jdeme dále. Jindra nachází lumpíka - dřevěný klacek, který používá jako hůlku. Vypravujeme si zážitky a značení skutečně moc nesledujeme. Najednou zjišťujeme, že již jdeme sami a po chvilce přicházíme k rozcestí, které tu podle mapy nemá být. Uvědomujeme si, že jsme asi sešli z cesty a místo na východ jdeme směrem na jih. Vracíme se. Jsem docela naštvaný, že jsme si takto hloupě zašli, ale nakonec to není hrozný - asi 1 km. Cesta vede lesem a opět stoupá vzhůru - na vrchol Kečka (1225 m). Na vrcholu odpočíváme. Není tu žadná vyhlídka, ale krásný klid. Občerstvujeme se a mezi tím přijíždí skupina polských bikeru, kteří tu také zastavují. Je po klidu a tak bereme batohy na záda a pokračujeme. Cesta tentokrát klesá. Na svahu je několik zajímavých kamenných lavin. Další odpočinek dáváme na vrcholu Handliarka (1211 m), odkud je již velmi pěkný výhled na okolní kopce i na Donovaly. Pokračujeme do sedla, kde nechávám Jindru a překonávám 300 m stoupání na Kozí chrbát (1330 m). Je poledne a slunce pěkně pálí. Nemám sebou čepici a tak si omotávám kolem hlavy tričko. Jindra je ještě v sedle a asi hodně fotí. Čekám tedy na něj a prohlížím si kopec Prašivá, který nás za chvilku čeká. Následuje prudký sestup do Hiadelského sedla (1099 m). Les je místy špatně průchozí. Trochu nás to točí. To ale nevíme, že bude hůř. V Hiadelském sedle nabíráme z pramene vodu. Ten pro nás bude na dlouho posledním zdrojem vody. Zároveň si zde pročítáme informace o partizánském odboji za SNP a také informace o Špaňodolinském baňském vodovodu, který zde skoro 4 století fungoval. Jinak tu jsou sloupy vysokého napětí a na zem povalený turistický ukazatel. V 14:15 začínáme stoupat na Prašivů. Jindra si po chvilce ještě odskakuje vykonat potřebu a já jdu pomalu dále. Cesta je zpočátku dobrá, ale postupně ubývá značení, přibývá padlých stromů a orientace je obtížnější. Čekám tedy na Jindru, aby jsme se navzájem neztratili a stále sleduji své okolí, jestli na mě odněkud navybafne medvěd. Jindra přichází a prý měl pocit, že vidí medvěda, ale byl to jen přelud. Jdeme stále do kopce a schválně děláme trochu rámus, aby jsme na sebe upozornili všechny medvědy v okolí a ti měli možnost se nám vyhnout. Postupně ubývá lesa a přibývá kosodřeviny. Ta je místy velmi špatně prostupná a ubíjí nás i pocit, že se vrchol stále "vzdaluje". V protisměru potkáváme rozstroušenou skupinu osob. Zdá se, že spěchají. Většina z nich běží a jeden "borec" má s sebou vyřvávající tranzistorové rádio. Těsně pod vrcholem odpočíváme. Ležíme na kamenech a sledujeme udolí s Donovaly. Samotný vrchol (1652 m) je jen kousek odsud. Je na něm několik kamenných mohyl, u kterých se fotíme. Dále je odtud krásně vidět Malá Chochula a celý hřeben až po Chopok. Rozhodujeme se, že tu přenocujeme. Kousek pod vrcholem je malá vyvýšenina, s místem pro stan a nádherným výhledem. Ještě není kam spěchat, takže uléháme do trávy a vychutnáváme si krásný podvečer. Pozdeji vaříme večeři a stavíme stan. Fotíme západ slunce, které zapadá těsně vedle Rakytova a později ještě na obloze sledujeme západ Venuše.

Ráno vstáváme okolo 8:00. Snídáme ležíce v trávě a opět sledujeme krásu okolních údolí pod námi. Až okolo deváté hodiny okolo nás procházejí první turisté. Některé nezajímáme, jiní se nás ptají zda jdeme hřebenovku. Přitakávám a dodávám, že jsme na začátku a jdeme z Donoval. Musím řešit ještě pár služebních telefonů a tak vyrážíme až v 9:45. Jindra po včerejším náročném dni cítí trochu únavu a vrcholu Malé Chochuly (1718 m) a později i Velké Chochuly (1753 m) dosahuje později. Odtud je krásný výhled na Západní Tatry a z ranního oparu se pomalu ukazuje i Kriváň. Zbytky sněhu krásně vykreslují jednotlivé vrcholy. Vidíme i hřeben Malé Fatry. Dávám se do řeči s chlapíkem, který jde hřebenovku z východu z Telgardu. Říká, že až po Čertovici jsou neprůchodné polomy - důsledek loňské vichřice. Vypráví, jak se s partou přátel pokusili polom překonat, ale úsek, který normálně trvá hodinu chůze po 4 hodinách pakárny vzdali. Jako důkaz mi ukazuje do krvava ošlehaná lýtka od větví. Teď už pokračuje sám do Donoval. Ještě chvilku kecáme s dalšími Čechy, kteří jsou do Donoval. Ti si nechali od někoho poradit, že krásný výhled na Nízké Tatry je ze Salatína. Teď nadávají, že na něj šli. Špatně prostupná kleč a výhled nic moc. Prý ať tam nechodíme. To nehrozí, Salatín je mimo hlavní hřeben a nemáme ho v plánu. Radíme jim, jak najít vodu v Hiadelskem sedle a popisujeme jim náročnost sestupu. Přejeme si hodně štěstí a opět bereme batohy na záda a pokračujeme v pochodu. Následuje Košarisko (1695 m) a Skalka (1549 m). Pod Skalkou se zastavujeme u sněhového pole, u kterého rostou krokusy. Ještě s Jindrou blbnem a zkoušíme si pole sjet skluzem. Jde mu to líp - má zrovna na nohou tenisky s hladkou podrážkou. Ty si obul, protože ho v goráčích bolela pata. Takto se mu jde líp. Slunce hrozně pálí a u dalšího sněhového pole dělám ze sněhu kouli, dávám si ji na hlavu pod tričko a pak uz stačí jen kouli na hlavě rozplácat a chlazení je hotovo. Před 13:00 jsme v sedle pod Skalkou. Pomalu nám dochází voda. Začínáme cumlat bombóny. Tím se nám alespoň sníží subjektivní pocit žízně a nějakou vodu tak ušetříme. Po menším odpočinku pokračujeme kolem Velké holy přes Latiborskou holu. Na Zamostské hole by se krásně stanovalo. Voda je jen kousek v udolí na kolibě, ale chci se dostat dnes jestě dál, Jindra tu ještě není, aby mě ukecal a tak pokračuji směrem na Ďurkovou. Pod vrcholem Ďurková (1750 m) ulehám do trávy a čekám na Jindru. Čekání je to pohodové, mám krásný výhled a nohy už taky potřebovaly pauzu. Boty ještě nemám ideálně rozšlápnuté a bolí mě každý krok. Přichází Jindra a povídá něco o pěkném místě pro stan na Zamostské Hole :-). Všímá si nějaké nory, vedle které si položil batoh. Vypadá to, že uvnitř je nějaký čumáček - asi svišť. Vystupujeme na nedaleký vrchol a pak už přicházíme do cíle dnešní cesty - do sedla Ďurkovej. Je zde turistická útulna a pramen vody. U pramene je cedule s nápisem: "PRÍSNY ZÁKAZ SŤAŤ A SRAŤ V OKOLÍ STUDNIČKY". Jsou zde dva Češi z Prahy, kteří si zde vaří večeři. Jinak je tu volno. Trochu mě to překvapuje, slyšel jsem o partě "opilců", která zde včera řádila. Prý už jsou pryč. Inspirujeme je naším úmyslem spát pod stanem a hodlají také spát venku. Stan sice nemají, ale dnes bude krásně, stejně jako předchozí noc a pod širákem to bude v pohodě. Odcházejí najít nějaký dobrý flek a my mezitím vaříme večeři. Tentokrát se nám to moc nepovedlo. Špagety jsou nedovařené a gulášovou konzervu od firmy Veseko si už nikdy nekoupíme. Jindra hodně spěchá, chce vidět západ slunce a tak co nejrychleji balíme naše věci a uháníme do sedla. Jindra má najednou víc energie, než za celý den. Tentokrát nestačím já jemu. V půlce kopce nacházím jeho odhozený batoh. Udělal maximum pro to, aby v sedle byl co nejdříve. Beru si na hruď i jeho batoh a pomalu stoupám do sedla. Už tam skoro jsem, ale sil už moc není. Náklad je to velký, ale přeci nepokazím srandu. Jindra, když mě vidí, propuká v smích. Západ slunce ale nestihl, na obzoru jsou mraky, které ho zakrývají. Už není čas hledat nějaké solidní místo pro stan, navíc stojíme na docela pěkném plácku, takže stan stavíme přímo u rozcestníku. Jindra si uvědomuje, že někde ztratil hůlku špacírku (lumpíka). Pravděpodobně někde u útulny. Možná kvůli tomu i špatně spal.

Ráno vidíme dvě postavičky, které se pohybují na kopci nad námi. Pravděpodobně naši včerejší přátelé, které sluníčko už vyhnalo ze spacáku. Jindra se chce jít podívat do útulny po hůlce, ale vymlouvám mu to. Po výstupu na Chabenec, kde nás jen 5 m dělí od dvoutisícové výšky se nám otevírá super pohled na Chopok a ledovcem modelovaná údolí pod námi. Tohle už jsou skutečné hory. Jindra si nachází nového lumpíka a je tedy spokojený. Pod vrcholem Kotliska (1936 m) odpočíváme a doplňujeme energii. Nejkrásnější výhled se nám otevírá na vrcholu Polana (1889). Nejen že vidíme krásný zbytek hřebene s Chopokem a Ďumbierem, ale nádherný je pohled na hřeben směřující na jih a s nejvyšším vrcholem Skalka (1980 m). Zároveň v Demanovskej dolině poznávám lyžařské středisko Jasná a sjezdovky Zahrádky a Biela Púť, kde jsem se před časem učil lyžovat. Zjišťuji, že mě sluníčko spálilo na temeni hlavy. Dále pokračujeme po kamenném chodníku, který vede až po Ďumbier. Jde se tedy poměrně snadno a rychle. V 15:15 jsme pod vrcholem Chopoku, kde končí lanovka a stojí Kamenná chata. Příliš se nezdržujeme a jdeme rovnou na vrchol (2023 m), odkud si mohu konečně vyfotit celé panorama Tater včetně již viditelného Gerlachovského štítu. Je tu s námi slovenský pár s nimiž se navzájem fotíme. Cesta dál nevede, jak jsem původně předpokládal a tak se musíme vrátit na Kamennů chatu, kde je rozcestník. Jdeme se podívat dovnitř a otiskujeme si tu vrcholová razítka. Jindra se chce jít ještě podívat na lanovku. Mě ale přepadá nějaká chmurná nálada a jdu napřed směrem na Ďumbier. Chodidla už se opět nesnesitelně ozývají a už se nemohu dočkat Demanovskeho sedla, kde si konečně sundávám boty a posilňuju se tyčinkami. Už se mi vůbec nechce dál a Jindřich je na tom podobně. Zjišťujeme špatný stav zásob vody. Je tu ale pěkně a hlavně klid. Jsme už rozhodnutí, že tu přenocujeme, když mi přichází sms od mamky, že se na Slovensko ze západu valí studená fronta doprovázená vichřicí. Ani se nám tomu nechce věřit. Zde je vysoký tlak a nic nenasvědčuje nějaké prudké změně počasí. Pro jistotu stan stavíme na jižním svahu asi 100 výškových metrů pod sedlem. Jindra se jde opět podívat na západ slunce. Já se pomalu zabydluju ve stanu. Po setmění se Jindra vrací a dokonce i s vodou. Tu nabral v malém prameni na severním svahu. Do zítřka tedy v pohodě vydržíme.

V noci se znatelně ochladilo a ráno nás budí silný nárazový vítr. Dokonce začíná pršet a všude okolo je silná mlha. V tomto počasí nemá cenu nic dělat. Snažíme se pomocí sms zjistit předpověď počasí pro oblast Chopoku od známých z Česka. Od Alfa nám přichází zpráva, že do 14:00 bude pršet a pak dobrý. Ujídáme z tenčících se zásob jídla a občas si i schrupneme. Jindra si stěžuje, že má od sluníčka spálený krk a cítí se, jako by ho někdo podřezal. Odpovidám mu, že já se zase cítím, jako by mě někdo skalpoval :-). Probíráme možné varianty dalšího vývoje akce. Pokud se počasí ještě dnes zlepší, vystoupíme na Ďumbier na lehko a vrátíme se přenocovat a zítra už sejdeme do Demänovskej doliny. Ve 14:00 skutečně přestává pršet, ale viditelnost je jen na pár metrů a vítr stále neslábne. Přesto se rozhodujeme, že se o výstup minimálně pokusíme. Oblékáme všechno oblečení co máme, ručník jako šálu a na ruce outlast ponožky a ve tři hodiny vyrážíme. Bereme s sebou i lahve na vodu, kterou opět musíme doplnit. Přicházíme do sedla, kde zuří regulérní vichřice. V klidu se můžu o vítr opřít a udrží mě. V těchto podmínkách asi nikam nepůjdem. Jak to vlastně myslel Alf s tím jeho "pak dobrý"? Jako že by to zvladnul? :-) Zkusíme nabrat alespoň vodu. Zjišťujeme, že na úbočí Krupovy holy už tolik nefouká a to nám dává naději. Ovšem teď krásně vidíme, co se děje v sedle. Vítr stoupající z doliny získává na rychlosti a valí se přes sedlo i s mraky. Po nabrání vody se vracíme do sedla, kde svou lahev nechávám - vyzvednu si ji na zpáteční cestě. Jindra svou lahev bere s sebou. Samotná cesta je pohodová. Je to opět kamenný chodník a musíme si dávat bacha jen na případné nárazy větru. Po 30 minutách jsme v Krupovom sedle a po dalších 30 minutách na vrcholu Ďumbieru ve výšce 2043 m. Část hory, včetně staré cesty na Chatu gen. Štefanika je uzavřená kvůli ochraně přírody (nadměrné erozi). Na samotném vrcholu je vrcholový sloup, pomník tragicky zemřelým a vrcholový kříž. Výhled nemáme žádný, jsme uprostřed mraků. Zdržujeme se asi dvacet minut a jdeme dolů. Na informační tabulce se dočítáme, že se v této části hojně vyskytují kamzíci a Jindra se snaží nějakého zahlédnout. Bez šance. Mraky se pomalu protrhávají, ale to jsme skoro již v Demänovském sedle. Občas ani nastačíme vytasit foťák a zachytit ten krátký okamžik, kdy se objeví nějaké okno. V sedle nacházím svou láhev a pohledem dolů se ujišťujeme, že nám stan neuletěl. Vaříme něco pro zahřátí a ještě upravujeme stan proti větru. Mračna se skutečně docela protrhala a tak se večer Jindra jde opět podívat na západ slunce. V noci je pak dost velká zima, jen něco málo nad nulou a vítr stále neustává.

Ráno dojídáme poslední zásoby a balíme stan. Zjišťujeme, že máme podstatně lehčí batohy, takže se půjde krásně. Do Demänovskej doliny chci sestoupit přímo, po zelené značce. Jindra zase prosazuje svou variantu - hřebínek na Tanečnici po žluté značce. Dlouho mu to zamítám a souhlasím pouze s tím, že se podíváme na rozcestí pod Krupovu holu, odkud by měl být výhled na Ďumbier. Výhled je to skutečně pěkný, i na Chopok. Koukám na hřebínek, kterým chce jít Jindra a líbí se mi. Ve slabé chvilce tedy souhlasím a vyrážíme. Potkáváme kamzíka, který si nás příliš nevšímá a dovolí nám přiblížit se na několik desítek metrů. Jindra ho nadšeně pozoruje a rychle se snaží uvolnit na své paměťové kartě ve foťáku, nějaké to místo, pro další snímky. Opět začíná kleč, která je (jak jinak) špatně průchozí a na některých místech jsou nad klečí i sněhová pole, takže hrozí, že se propadneme a vymkneme si kotník. Občas se i ztrácí cesta, takže je to docela zajímavé. Odměnou nám jsou krásné výhledy, které bychom při mojí variantě sestupu neměli. Uvědomuji si, že jsem v průvodci, který jsem si pročítal před odjezdem našel cesty, které jsou v tuto dobu jestě uzavřeny, kvůli ochraně přírody. Byly celkem tři a všechny byly označeny žlutou barvou. Začínám mít tušení, že jdeme po jedné z nich. Říkám to Jinrovi, ale teď už s tím nic neuděláme. Případný zákaz je určitě na vrcholu Krupovy holy. Tam jsme ale nebyli. V sedýlku pod Tanečnicí mám před Jindrou opět trochu náskok. Z paseky rozpálené jižním sluncem vcházím do lesíku po uzké pěšině a koukám, zda nenarazím na medvěda. Najednou se zarážím a tuhne mi krev v žilách. Metr přede mnou se na kameni vyhřívá zmije. Už mě taky zaregistrovala. Hlavu má vztyčenou a kouká na mě. Vteřinu čekám, co udělá, a když vidím, že neutočí, dělám tři rychlé kroky vzad a opět sleduji, jak bude reagovat. Nic se neděje a tak se otáčím a běžím plnou rychlostí z jejího dosahu. Hlavou mi letí - proboha hlavně nešlápni na nějakou další a i v té rychlosti se snažím sledovat, kam šlapu. Jindra udiveně kouká, jak vybíhám polekaně z lesíku a myslí si, že jsem narazil na medvěda. Vypravím mu co se mi přihodilo a vymýšlíme co dál. Zpátky to nejde, to by byl ještě větší masakr, než se dostat sem. Navíc už poměrně brzy budeme na rozcestí, kde se napojíme na červenou značku. Vyndáváme tedy karimatky a omotáváme si je kolem nohou. Můžeme tak dělat malé krůčky a jsme docela chráněni. Ještě musí jít někdo první. Nejdříve se snažím jít já, ale Jindra asi vidí, že se mi moc nechce a tak jde nakonec první on. Pomáháme si kameny, které házíme na cestu před námi a bez problému procházíme místem, kde jsem zmiji potkal. Takto chráněni jdeme ještě pořádný kus cesty. Jde to pomalu, ale klidně se nám můze přihodit něco podobného, takže neriskujeme. Konečně přicházíme do sedla Javorie (1487 m). Skutečně zde je upozornění na uzavírku žluté turistické cesty v tomto období. Sestup po červené značce je již pohodový. Trochu se zkulturňujeme v potoce a ve tři hodiny jsme u silnice u autobusové zastávky. Autobus nám jede až za více než 1 hodinu a tak se rozhodujeme pro procházku k další autobusové zastávce. Ta je u Demänovské jeskyně slobody a přicházíme tam těsně před příjezdem autobusu. Už ani nemám čas jít se podívat na chatu, kde jsem byl před časem ubytován na zimní dovolené. Autobusem jedeme do Liptovského Mikuláše, kde přesedáme na vlak do Ružomberoku. Tam nacházíme dobrou restauraci, kde se chceme najíst. Nejprve ale jdeme k autu, kde se převlékáme do čistého a voňavého, a až pak si jdeme nacpat pupky.

Zpáteční cestu řídí Jindra a ve 2:00 přijíždíme do Jihlavy, kde akce Nizké Tatry 2005 končí.