Paring 2009 - .: Artie :.

Je sobota ráno a s drobným zpožděním přijíždíme rychlíkem Dacia do Simerie. Zpoždění nám ani nevadí, alespoň nemusíme čekat dlouho na další vlak. Kupujeme lístky do Petrosani a nasedáme do přistaveného vlaku. Zabíráme kupéčko a v 7:39 vyjíždíme. Nejprve projíždíme rovinatou krajinou s polemi kukuřice (v paměti mi zůstane pohled na rujny nějaké továrny) a postupně projíždíme podhůřím Sureanu. V dálce nádherně vidíme Vf. Retezat, kde jsme již oba byli (já před rokem, Jindra před dvěma lety). V 10:15 přijíždíme do Petrosani, kde vystupujeme na hlavním nádraží. Zatímco ještě u Hategu bylo jasno, nad Petrosani je zataženo. Přecházíme přes železnou lávku nad nádražím a přicházíme k hlavní silnici a náměstí. Prozatím odmítáme nabídku taxikářů a jdeme si nejprve vyměnit peníze do směnárny, která se nachází na ulici s obchody blízko náměstí. Poté se nás ujímá taxikář a za domluvenou cenu 20 LEI (celkem přijatelná cena, takže jsme se ani nesnažili smlouvat) nás odváží k dolní stanici lanovky (St. Telescaun - 1073 m). Taxikář se projevil jako buran - nejen, že si v autě zapálil cigaretu, ale při placení požadoval dvojnásobnou cenu :-) Zkusil to, ale neměl šanci :-) Radím Jindrovi, aby se na lanovku dostatečné oblékl. Kupujeme si jednorázové lístky (tuším, že asi 10 LEI/os.) a vzápětí nasedáme na dvousedačku - batohy objímáme před sebou (chlapík kontrolující nasedání jen kroutí hlavou :-) ). A jedeme! Možnost přiblížení lanovkou na treku využívám asi poprvé, ale v dané situaci s Jindrovým kotníkem (jen pár dnů před odjezdem si s ním něco udělal) ani jiné řešení nepřipadá v úvahu. Nutno říci, že tuto možnost využívá téměř každá výprava na Paring. Ve správnosti naší volby se utvrzujeme pohledem na prudké stoupání pod lanovkou (pozvolnější cesta vzhůru vede přes cabanu Rusu). Toto stoupání se posléze zmírňuje a pod námi již vidíme značenou turistickou cestu. Mezitím vplouváme do mraků. "Jindro, ty jsi se neoblékl!" :-) Jindra už lituje, že mne neposlechl a drkotaje zuby objímá batoh, který ho chrání alespoň před větrem. Z mlhy se občas vyloupne nějaký hotel nebo cabana (čile se tu staví). Jindra už skoro ztratil barvu :-), je celej bílej a nutno dodat, že ani mě v bundě není zrovna teplo. Projíždíme mezistanicí, kde si vyměňujeme pár slov s hlídajícím chlapíkem a později přijíždíme k horní stanici (ve výšce 1685 m), kde z lanovky vyskakujeme. Jdeme kousek dál a obědváme z našich zásob. Později bereme batohy na záda a vyrážíme. Krátce se zastavujeme u pramene vody a potkáváme párek dalších baťůžkářů, kteří jdou stejným směrem. Procházíme lyžařským střediskem. Je to tu vše vybudované strašně narychlo a bez jakéhokoli systému. Nic pěkného to není. Stojí tu dva vysílače a u toho horního potkáváme baču a stádo ovcí. Sem tam se mraky protrhávají a otepluje se - svršky musí dolů. Pokračujeme po turistické cestě značené červeným pruhem a traverzujeme Paringul Mic (2073 m). Výstup na vrchol by mne lákal, ale v té mlze to snad ani nemá cenu. Potkáváme skupinu rumunských studentů. Jsou z Bukurešti a vyzvídají, kam máme namířeno. Umí perfektně anglicky. S touto vlastností jsme se setkali již u mnoha jiných lidí a tak se ptáme, čím to? Vysvětlují nám, že na to má vliv i skutečnost, že rumunské televize nedabují cizojazyčné filmy, ale dávají je v původním znění s titulky. Studentíci se dost podivují skutečnosti, že jsem v Rumunsku již poosmé. Musím vysvětlovat, co se mi tu líbí. Přejeme si navzájem šťastnou cestu a pokračujeme dál. Přicházíme na rozcestí k jezeru Mija, ale držíme se červeného pruhu vedoucího po hřebeni. Zanedlouho potkáváme chlapíka vracejícího se z Paringul Mare. Informuje nás, že na nejvyšší vrchol Paringu je to ještě asi 3-4 hodiny chůze a na vrchol Carja zhruba jedna hodina. Je ještě docela brzo, ale Jindra se již cítí unaven a chce stavět stan. Popoháním ho dál, ale pak přicházíme k pěknému místu k táboření a já souhlasím, že tu pro dnešek skončíme. Naštěstí máme dostatečnou časovou rezervu a zítra má být podle předpovědi již pěkné počasí. Stavíme stan, Jindra následně leze dovnitř a okamžitě usíná. Já ještě něco "večeřím", fotím a pak jdu také lehnout (17:00).

Spíme do 7:00. Po převážně probdělé noci ve vlaku nám dlouhý spánek přišel vhod. Venku je celkem pěkně, ale během snídaně a balení věcí okolní hory opět zahalují mraky. Okolo 9:00 vyrážíme. Je zima a bídná viditelnost. Během pár minut přicházíme ke kamennému srubu (refugio Rudolf). Srub pravděpodobně slouží jako noclehárna, ale plechové dveře se mi otevřít nepodařilo. Pokračujeme dál a stoupáme na Vf. Carja (2405 m). V 9:45 jsme nahoře. Vidět nic není a tak rovnou sestupujeme. Najednou se mraky protrhávají a my máme možnost prohlédnout si ůdolí s jezerem Carja. Mraky se valí hodně rychle, viditelnost se mění z vteřiny na vteřinu a tak není vůbec snadné fotografovat. Pokračujeme dál po skalnatém hřebeni a procházíme přes Vf. Stoienita (2421 m), Vf. Gemanarea (2426 m) a v poledne jsme na nejvyšším vrcholu tohoto pohoří - Vf. Parangul Mare (2519 m). Jedná se zároveň nejvyšší hor Rumumunska mimo Fagaraš. Zde potkáváme nejprve dva rumunské mladíky s nimiž na vrcholu společně obědváme. Jdou celkem nalehko a míří na chatu refugiul Agatat. Později sem přichází další, tentokrát 6ti členná skupina místních mladých horalů. Ti jdou v opačném směru než my. Necháváme se od nich vyfotit na vrcholu a pak sestupujeme do sedla Saua Gruiul, kde míjíme rozcestník k jezerům Mandra a Rosiile. Následně vystupujeme na Vf. Gruiul (2345 m). Zde se nám najednou ztrácí turistické značení i cesta. Hledáme ji v okolí a na pomoc musí přijít buzola. Nakonec správnou cestu nalézáme, ale ... Nemám nic proti maďarským kartografům (mapa DIMAP 1:50000 + výřez 1:30000), ale v mapě vede cesta na severozápad. Ovšem ve skutečnosti uhýbá přímo na sever, aby se až posléze stočila přímo na západ. V tomto měřítku by i Maďar mohl být přesnější! Ještě stále za mlhy vystupujeme na Vf. Paclisa (2335 m) a Vf. Lesul (2375 m). Dále se již situace s počasím začíná vylepšovat a máme možnost si prohlédnout dolinu s Lacul Gheresul. Ačkoli jsme chtěli dojít až k jezeru Calcescu, rozhodujeme se přenocovat v Saua Gheresul (naštestí nezhoršující se stav Jindrova kotníku nechceme pokoušet prudkým sestupem do údolí). Jdu do jižního svahu pro vodu (2x). Je tu množství pramenů a mokřin. Jindra mezitím vaří večeři a po jídle stavíme stan.

Ráno nám do stanu svítí sluníčko. Už ani nevíme, co to je :-) Venku je opravdu krásně. Na obloze ani mráček a je úžasná viditelnost. Vyrážíme v 9:15. Stoupáme do sedla Piatra Taiata (2225 m). Udtud je nádherný výhled, který se snad ani nedá popsat slovy. Vidíme udolí s jezery Zanoaga Mare a Lacul Calcescu, severozápadní část Paringu, pohoří Lotrului, Cindrel a na samotném obzoru se tyčí vrcholy Fagarase. To vše jako na dlani. Částečně vykukují i kopce pohoří Capatinii - nejvýraznější z nich je hřebínek Tirnovul Mare. Při pohledu zpátky vidíme celý hřeben Paringu, který jsme zatím prošli (Od Paringul Mare až po Vf. Carja). Jedním slovem: "Tichá nádhera" :-) Po dostatečném vynadívání se a nafocení množství fotek pokračujeme dál na Vf. Setea Mica (2278 m) a následně Vf. Setea Mare (2365 m). Pod tímto vrcholem obědváme, schováni v závětří. Po jídle pokračujeme dál a na vrcholu potkáváme tři rumunské chlapíky. Jsou tu na jednodenním výletě v rámci svého několikadenního výletu po Rumunsku (ubytováni jsou ve vesničce Ranca). První z nich se jmenuje Robert. Ačkoli se to na první pohled nezdá (má na čepici marihuanu a v ruce igelitku), je to rodilý horal. Pochází z Kluže (Cluj-Napoca) a jeho dědeček sloužil na meteorologické stanici v pohoří Rodna. Robert sám jezdí často do pohoří Apuseni (Bihor), kam to má ze svého bydliště blízko. Druhý chlapík se jmenuje také Robert. Je to webdesigner a fotograf. Běhá okolo a neustále fotí hory i nás na svůj CANON EOS 50D. Fotí nás i na své PDA a nabízí nám, že fotku zašle na email. Třetí chlapík se zatím drží stranou, ale jeho čas také přijde :-) Chlapíci se za chvilku budou vracet k autu a nabízejí nám svezení přes Pasul Urdele. Když namítáme, že jdeme pomalu a nechceme je zdržovat, tak to prý není problém - počkají na nás. Scházíme do Saua Plescoaia a pod vrcholem Vf. Plescoaia (2250 m) přicházíme do Saua Mohorului (2160 m). Obcházíme vrchol Mohoru (2337 m), sledujeme pomalu se vzdalující hlavní část Paringu a zanedlouho se nám naskýtá pohled na klikatící se silnici v Pasul Urdele. Tento průsmyk odděluje Paring od Capatinii. Vidíme i první kopec pohoří Capatinii - Vf. Papusa (2136 m) a jižním směrem ležící vesnici Ranca. Rumunští chlapíci nás mezitím předhánějí a následně na nás čekají na Vf. Iezer (2157 m). Když ukazujeme naše mapy Capatinii, rozpovídává se i třetí chlapík. Je to bývalý kartograf. Rodinu má v New Yorku, kde také žil sedm let. Poslední rok žije v německém Bonnu, kde pracuje u OSN. Zítra nasedá na letadlo v Kluži a letí do Německa :-) Sestupujeme do sedla k jejich autu - Dacia 4x4. Při nakládání batohů na korbu si Robert obtěžkává můj batoh a konstatuje, že je opravdu těžký :-) Silnice se často spravuje po následcích zimy a letních deštů. I dnes tu pracují bagry a jezdí množství náklaďáků. Autem jedeme do samotného Pasul Urdele (nejvyšší bod na silnici pod samotným vrcholem Urdele), zde zastavujeme a vystupujeme kvůli výhledu. Připadáme si jako v cestovce :-) Následně pokračujeme k nástupu na turistickou cestu pod Vf. Papusa, kde se loučíme. Mulcumesc. Bun drum. Nejen, že nás chlapíci odvezli asi 5km, navíc nám věnovali i dvoulitrovou láhev minerálky. Podle mne by tu někde u rozcestí měl být pramen, ale chlapíci o ničem nevěděli, a tak než abychom strádali žízní, dali nám vodu z vlastních zásob. Byli to výborní chlapíci. Ještě jednou děkujeme.

Následující dny strávené přechodem pohoří Capatinii popisuje článek Capatinii 2009