Horhany 2011 - .: Artie :.

V pátek 13. května, v ranních hodinách a po dvouhodinovém čekání na hraničním přechodu Krakowec, vjíždí náš autobus na území Ukrajiny. Cestu přes Polsko jsme strávili sledováním nějakého šíleného filmu. Usnul jsem jen na chvilku na hraničním přechodu. Při celní prohlídce po nás tentokrát nechtěli vyplňovat papírový formulář, jak tomu bylo v minulých letech. Místo toho si celník s každým cestujícím povídá. Chudák Jirka, který seděl sám o několik sedadel před námi, to z nás odnesl jako první :-) Já měl možnost si odpovědi alespoň dopředu připravit. Komunikace probíhala v ukrajinštině a můj pokus o přepnutí komunikace na angličtinu moc nevyšla :-) Celník: "Cože? Ty umíš anglicky???" Hm, asi jsem první takový člověk, kterého potkal :-) Myslím, že starý dobrý formulář byl lepší. Sice jsem ho nikdy na první pokus nevyplnil správně, ale ten výslech mi připadal docela ponižující... Uháníme si to po místních "kvalitních" silnicích a stavíme v nám dobře známém městě Lviv a dále v např. v Stryj, Dolyna, Kaluš, Ivano Frankivsk. Příští zastávka už by mohla být naše cílová Nadvirna. Autobus sice někde zastavuje, ale připadá mi to, jako úplně jiné město. Na jedné straně vlakové nádraží, louky a pole. Na druhou stranu sice nevidím, ale jsem v klidu. Řidiči nám také nic nesignalizují, takže v pohodě. Posledně nás hodili až na náměstí. Budeme to sledovat dál a kdyžtak křikneme. Jedeme dál, ale do centra to rozhodně není. Jdu tedy za řidiči ... skutečně to byla Nadvirna, řidiči si mysleli, že jedeme až do Rachiva. Prý nás hodí na nejbližší zastávku maršutky... Později vystupujeme v městečku Diljatyn. Hned naproti je již přistavena maršutka, kterou se vracíme zpět do Nadvirny. Sice nás to stálo asi 1 hodinu času a pár drobných (ještě, že Jirkovi z loňského roku zbylo pár Hřiven :-)), ale zase jsme si ušetřili dlouhou pěší cestu z periferie do centra. V Nadvirně měníme peníze a nakupujeme čerstvý chléb, vodu atd. (stejná banka i stejný obchod jako před rokem ...) a přesouváme se na zastávku maršutek jezdících na Bystricu. Ta naše už zde stojí, ale všechna místa k sezení jsou už obsazena. Malý busík se postupně plní až k prasknutí. Je to i v zájmu řidiče, nacpat dovnitř co nevíc lidí a co nevíc tak vydělat. Už po minutě jízdy je ve stísněném prostoru nedýchatelno. A to nás vzápětí staví policie. Naštěstí stojím hned u větračky a po chvilce už zase jedeme ... Po hodině drkocání vystupujeme ve vesnici Bystrica. Přezouváme se do turistických bot, zbavujeme se nepotřebných věcí a vyrážíme. Chvíli trvá než si zorientuji mapu ... chodíme sem a tam :-), než si definitivně uvědomím, že původní směr, kterým jsme vyrazili, je ten správný. Pokud nás někdo z místních lidí pozoruje, tak mu je jasné, že ti tři nikam daleko nedojdou :-) Procházíme vesnicí, prohlížíme si místní dřevěnice a zdravíme místní lidi. Potkáváme i jednoho Poláka, vracejícího se z hor. Cesta vede podél řeky Dovžinec, která vytváří pěkné meandry. Asi po 70ti minutách přecházíme most přes jeden z přítoků řeky. Zde je něco jako rozcestí. Červená značka sice vede v pravo, ale mapa říká jasně, že máme jít rovně. Je možné, že se odbočka vzápětí na hlavní cestu napojí ... (pozítří pak zjistíme, že se jedná o cestu na poloninu Ploska) Pokračujeme dál, přecházíme další dva mosty a přicházíme na mítinu, odkud se nám otevírá první výhled na hřeben, kam máme namířeno. Dobošanka to asi ještě není, ale možná vidíme sousední Vedmežik ... Míjíme osamocenou dřevěnici a procházíme okolo ohrad. Je tu několik dřevorubců a jeden z nich sedí na ohradě. Dáváme se s ním do řeči. Zajímá ho, kam jdeme a radí nám přespat v nedaleké chatě, vzdálené asi 20 minut chůze. Prý je to cestou na Dobošanku, kam vede dobrá cesta ... Na závěr se chlapík ještě ptá, zda nemáme nějaký alkohol ... "Nemáte? Tak to daleko nedojdete ..." :-) Něco by se našlo, ale dělit se sním nechceme. Řešíme, zda jít směrem, který nám doporučil chlapík nebo pokračovat po cestě, která vede podél toku řeky, a která je popsaná v našem průvodci... Navíc začíná poprchávat, takže se nabízí myšlenka zůstat zde a začít rovnou stavět stan ... Zajímavé je, že cesta k chatě vůbec není v mapě, takže to nakonec zavrhujeme a pokračujeme po trase popsané v průvodci. Jdeme po cestě v zalesněném svahu, řeka teče někde pod námi. Míjíme pěkný pramen, louku a zastavujeme až u té druhé (menší) louky. Ta je sice ve svahu pod cestou, ale v její dolní části se stan postavit dá. Je odtud vidět nějaký zasněžený vrchol v dáli ... (Nyní ani nepřemýšlíme, co by to mohlo být. Až zítra se ukáže, že se jedná o Sivulju.) Zatímco vařím večeři, kluci scházejí k řece - umít se a pro pitnou vodu. Vracejí se s tím, že voda je docela špinavá a na pití rozhodně není. Říkám si, že až se půjdu umít já, tak se podívám po nějakém přítoku/potůčku. Později se ale ochlazuje, takže se mi nakonec nikam nechce. Voda nebude a navíc budu za špindíru, ale to mi vůbec nevadí. Hlavně, že už můžu zalehnout :-) ... Probouzím se .. už je tma a asi 22:00. Najednou se těsně vedle stanu ozve zvuk nějakého zvířete ... vzápětí do nás Standa drcne, aby nás vzbudil - medvěd!!! Standa už to nějakou dobu poslouchá. Prý to chodí okolo stanu. Zatímco každým okamžikem očekáváme proříznutí stanu medvědími drápy, tak nám hlavy šrotují ... Sakra, co to může být? Podle zvuku to medvěd snad není, možná jelen? Ale ten by si přece hleděl svého a nechodil by okolo našeho stanu. Divoké prase by zase hodně dupalo a chrochtalo. Čekání na útok je nekonečný a přitom se zvuky ozývají ze všech stran ... Musíme něco udělat... Posvítíme si na to - buď ho nasereme nebo zaplašíme :-))) V jedné ruce čelovku v druhé hůlku medvědobijku :-) ... s Jirkou lézeme ven, každý jiným vchodem. Po rozsvícení světla se ozývá dupot a ten se vzdaluje. Mžouráme do tmy a vidíme množství odlesků v očích velkých zvířat ... koně!! :-) Uf!!! Sice jsme je zahnali na okraj louky, ale zanedlouho už je máme zase u stanu. Na světlo už tentokrát nereagují ... Říkáme si, že pokud jsou tu koně, tak je to dobré znamení, že tu není medvěd a jdeme zase spát.

Ráno se probouzíme v 7:00. Tedy jak kdo ... Standa celou noc nezamhouřil oka. Bál se medvědů. Koně se stále pasou v naší bezprostřední blízkosti. Po snídani balíme věci i stan a vyrážíme. Nejdřív ale musíme sehnat vodu. Vracíme se po cestě, kterou jsme včera přišli a asi po 500 metrech přicházíme k pramínku, z kterého tankujeme do našich PETek. Potkáváme 2 polské turisty mířící do Jasinje. Je 9:00. Vracíme se na naši louku a zde uhýbáme vlevo a stoupáme přímo po spádnici. Průvodce popisuje odbočku jako nevýraznou, a že by nás nikdy nenapadlo, že je to správná cesta ... To odpovídá. Cesta se má po chvilce rozšířit, což odpovídá jen částečně. Cesta se skutečně rozšiřuje, ale jen na krátkém úseku - mítině odkud jsou pěkně vidět Malá i Velká Sivulja a vlevo od nich pak strž Urva Peklo. Po vstupu do lesa je cesta sice stále patrná, ale je zarostlá houštím. Prodíráme se mladými smrčky, snažíme se houštinu všelijak obcházet, ale i tak máme jehličí, až kdoví kde. Naštěstí to není nekonečné a později už stoupáme po solidním chodníčku. Později stoupáme už jen pozvolně. To jdeme po zalesněném hřebínku a v občasných průhledech mezi stromy pozorujeme okolí. Cesta není značená, ale náš směr i občasné stopy lidské činnosti (ohniště a pohozené láhve) nám dávají jistotu, že jdeme dobře. V 10:30 přicházíme k potůčku. Dáváme zde pauzu a doplňujeme zásoby vody. Výhledy jsou odtud také moc pěkné - Sivulje i hřeben Bratkivské. Po pauze pokračujeme dál. Cesta se najednou prudce stáčí vlevo a později klesá do údolí po druhé straně hřebene (později zjišťujeme, že klesá k chatě, kterou nám včera doporučoval místní chlapík). Je potřeba jít dál na východ směrem k hlavnímu hřebeni, který už vidíme. Nacházím polský tolar :-) Klesáme do sedýlka a následně zase stoupáme. Na jednom prosluněném průseku dáváme polední pauzu a obědváme. Po jídle jdeme dál. Přicházíme na vrchol s nějakým meteorologickým zařízením a scházíme do dalšího sedýlka. Zde nacházíme nějaký rezavějící předmět. Že by to bylo něco z války? Standa to skoumá odborným okem a prohlašuje, že se jedná o kloubové spojení z nějakého stroje. 1. světovou válku to ale určitě nepamatuje. Následující stoupání už vede kamenitým terénem, tak typickým pro Horhany. Když se zastavíme a rozhlédneme se, vidíme poloninu Ploska a v dálce zasněžené vrcholy Pietroš, Hoverla a zpoza hřebene Bratkivská vykukuje hřeben Svidovec. Je to teprve začátek, lepší výhledy nás čekají až po překonání krátkého úseku kosodřeviny. Zastavujeme se a užíváme si toho nádherného výhledu. Nacházím zapalovač. Nyní již vidíme i náš dnešní cíl - vrchol Dobošanka, tzv. ukrajinský Matterhorn, což je hodně nadnesené přirovnání ... Jsme již na hlavním hřebeni a zde nás čeká úsek kosodřeviny. Nevypadá to nijak dlouze. Postup je ovšem hodně zdlouhavý a trvá nám asi hodinu, než jsme z ní venku. Usedáme do trávy a odpočíváme. Špinavé od smůly mám jak tričko tak i kalhoty. Kluci jsou na tom podobně. Následně již stoupáme po obrovských balvanech na vrchol Vedmežik (1736 m) a pokračujeme dál na Dobošanku. Ani se to zdálky nezdá, ale závěrečné stoupání je docela náročné. Je 14:30 a stojíme u kovové trojnožky na 1754,9 metrů vysokém vrcholu Dobošanka.

Dobošance se někdy říká Dovbušanka, a to podle legendárního východokarpatského zbojníka Oleksy Dovbuše, jenž v letech 1738 až 1745 olupoval židovské obchodníky, vypaloval panská sídla a vraždil kupce. V očích místních obyvatel je však hrdinou podobně jako slovenský Jánošík. Oleksa Dovbuš byl po svém zatčení mučen, rozčtvrcen a pro výstrahu ukazován po vesnicích.

Výhledy jsou parádní. Hřeben Svidovec, Pietroš i Hoverla jsou ještě blíž než před chvílí a jako na dlani máme i místní lyžařské středisko Bukovel. Dnes mám opravdu štěstí. Nacházím 2 ukrajinské mince po 25 kopějkách ... Ukrajina mi asi začala splácet dluh :-) Na vrcholu trávíme asi 40 minut a pak se začínáme vracet. Jdeme stejnou cestou, jen kosodřevinu obcházíme (Jde to po viditelné pěšince. Já si toho při cestě nahoru nevšiml, Standa ano, ale to již bylo pozdě). Omylem přecházíme jednu odbočku a míříme do údolí s chatou. Nakonec nám to ale přichází vhod, takže jdeme dál. Po široké cestě sestupujeme k říčce, přecházíme ji po dřevěné lávce a pokračujeme podél jejího toku dál. Zakrátko přicházíme k opuštěné salaši, kde se rozhodujeme přenocovat. Na přilehlé louce se pase kůň. Krátce odpočíváme a sluníme se. Bohužel sluníčko se schovává za stromy a ve stínu je najednou zima. Stavíme tedy stan a vaříme jídlo. V ohništi rozděláváme oheň a batohy s veškerý jídlem schováváme do salaše. Vše věšíme na hřeby, aby nejen medvědi, ale ani myšky neměli šanci :-)

Standa se opět moc nevyspal ... Sušíme stan, balíme věci a vyrážíme. Po pár stech metrech přicházíme k dřevěné chatě. Je to pravděpodobně právě ta, kterou nám doporučoval místní dřevorubec k přespání hned první den. Ani se u ní nezastavujeme a míříme k jezeru - malé přehradě na říčce. U hráze je množství naplaveného dřeva a člun vydlabaný z kmene stromu. Hned u hráze je krásné místo k táboření - rovný plácek s ohništěm. Kdybychom to včera věděli, tak jsme si ještě ten kousek popošli a spali zde ... Je 9:00 a pokračujeme dál. Scházíme k rozcestí, kde jsme předevčírem potkali místní dřevorubce a pokračujeme směr Bystrica. Potkáváme několik místních lidí - muže a ženu vedoucí kravku a dále několik žen sbírajících lesní plody. Před 10:00 přicházíme k prvním domkům Bystrice. Někde by tu měla být odbočka směrem na jih. Odbočka tu skutěčně je. Cesta vede k řece, ale vypadá to, že se později napojí na cestu, po které jsme přišli ... Tomu napovídá i červená značka. Přicházíme k řece, jdeme kousek proti proudu, až si všímáme další červené značky na protějším břehu. Podle mapy má být sice značení zelené, ale bezpochyby je to ono. Musíme řeku přebrodit. Moc se s tím nepářu ... oblékám návleky a přecházím přímo na druhou stranu. Jirka vybíra brod něco výš proti proudu a Standa jde za mnou. Do vody se mu ovšem vůbec nechce. A to ani v návlecích, které mu házím z druhého břehu. Hází do řeky balvany a snaží se tak vytvořit chodníček, což se mu i docela daří. Nakonec přechází a narozdíl ode mne suchou nohou. Mě totiž v jedné botě docela čvachtá :-) Za brodem dáváme občerstvovací pauzu. Zatímco zakusujeme tatranku, prochází okolo nás kůň a míří si to někam nahoru asi za lepší travičkou ... nebo, že by klisničkou? :-) Za chvilku také jdeme. Pěšina vede přes malou louku, proplétá se mezi stromy, až přicházíme k široké cestě, po níž stoupáme vzhůru. Značení je kupodivu docela dobré - u každého rozcestí je nějaká ta značka, takže s orientací není problém. Jdeme stále lesem, procházíme dva menší palouky a také zkoumáme stopy zvěře. Už máme hlad, ale pauzu chceme dát až nahoře... Nakonec stejně zastavujeme a dáváme alespoň sušenku. Po pauze pokračujeme dál. Stromy se nakonec rozestupují a pricházíme na kraj poloniny. Jdeme dál po cestě, míjíme osamocenou salaš, až přicházíme na hřeben nedaleko vrcholu Ploska (1352,6 m). Odsud se nám otevírají výhledy všemi směry. Vidíme hřeben Dobošanky a na opačné straně hřeben Bratkovské, kam máme namířeno. V dálce se pak tyčí dvojčata Sivuljí. Na polonině je salaš a v dálce za ní je vidět Petroš a Hoverla. Připadá mi to jak výjev z Pána prstenů - rohanská osada uprostřed hor :-) Je 12:30 - usedáme do trávy a obědváme. Po jídle se jdeme podívat k salaši. Míjíme pramen s napajedlem a necháváme zde batohy. I z dálky na ně dobře uvidíme. Salaš vypadá opuštěně, ani zde neštěká žádný pes, jak bývá obvyklé... V hlavním domku, ale najednou zaskřípou dveře a z poza škvýry nás někdo pozoruje... Někdo je tedy doma a kdoví, zda právě nemá v ruce flintu :-) Respektujeme tedy jeho přítomnost a pohybujeme se jen mimo ohradu. Později se vracíme k batohům. Doplňujeme zásoby vody a pokračujeme dál. Jdeme po vrstevnici až pod Plosku. Měla by tu být cesta vedoucí jižním směrem, ale žádnou pěšinu nevidíme. Všímáme si pouze osamoceného patníku. Zatímco Standa mapuje, jdeme s Jirkou prohlédnout okolí. Jdeme dál po vrstevnici zhruba na půl cesty mezi vrcholem a lesem. Obcházíme Plosku, když tu najednou nějakou cestu spatřím. A pobíhá u ní něco rezavého - lištička. Dávám znamení Jirkovi, ale ten nevidí, tak se ho snažím upozornit hlasem. Jenže to mne slyší i liška a vzápětí už peláší do lesa ... Cestu jsme sice našli, ale ta vede špatným směrem. Jirka jde dál na průzkum a já se vracím ke Standovi po zarostlé odbočce, těsně nad hranicí lesa. Konzultujeme to s mapou a je zdá se to jasné. Ještě čekáme na vrátivšího se Jirku a pak se vracíme podél hranice lesa, až přicházíme k místu, kde cesta vstupuje do lesa. A je tu další patník... Dochází mi to až teď ... Vždyť už jsme na bývalé československo-polské prvorepublikové hranici. U prvního patníku jsme si toho nevšimli, ale je na něm vytesáno jeho pořadové číslo. Cesta vede lesem prudce dolů. Po suchém listí to klouže, hůlky jsou najednou super věc, i tak se ale najednou ocitám na prdeli, a ani nevím jak :-) Jdeme stále lesem, cesta je celkem dobře patrná, ale je zde nafalšovaný prales - musíme přecházet a obcházet množství padlých stromů. Značení sice úplně chybí, ale není potřeba. Stačí jít podél patníků. Ty jsou umístěny v celkem pravidelných vzdálenostech. Na vrcholech jsou pak patníky větší s vytesanými znaky ČS a P a letopočtem. Když máme pochyby o směru, tak stačí najít další patník a hned máme jistotu. Patníky jsou navíc jediná zajímavost na jinak ne příliš záživné trase bez výhledů. První výhled se nám naskýtá až po 2,5 hodinách strávených v lese :-) Je něco po 15:00 a jsme zhruba na půl cesty mezi Ploskou a Čornou Klevou. Procházíme podél malé mítiny a opět se noříme do lesa a opět monotónně šlapeme dál. Kromě patník občas mineme nějaké ohniště, občas hledáme cestu ... Konečně je tu další mítina, kde dáváme odpočinek. Už si děláme starosti, kde doplníme zásoby vody. Nahoře asi nebude a v lese jsme na nic nenarazili... Najednou Standa zvolá: "Slyším téct vodu!!!" Nastražujeme uši a skutečně to všichni slyšíme ... nedaleko tu zurčí voda! Kluci berou flašky a jdou vodu hledat, zatímco já ještě dojídám svačinu. Najednou se oba řítí zpět a Standa volá: "Medvěd!!!" Už jsou u mne a oba se najednou smějí ... proto si nejdřív myslím, že si ze mne dělají srandu, ale prý tomu tak není. Pramínek vody našli, ale něco velkého slyšeli z lesa ... Vodu nemají a Standa říká, že už tam nejde ... Vodu ale potřebujeme, tak tam půjdeme všichni. Pro dobrý pocit si bereme do ruky hůlku :-) a jdeme k pramínku. V bahně je množství stop, ale moc to nezkoumáme a snažíme se co nejrychleji načepovat a zmizet ... V lese už je naštěstí klid, a tak se v pohodě vracíme k batohům. Standa se už tři dny nevyspal a dnes v noci určitě zase spát nebude :-))) Raději jdeme hned dál. Už více stoupáme a přicházíme pod prudký svah - pravděpodobně už jsme pod hlavním hřebenem. Patníky mizí někde v polomu, který naše pěšina obchází. Prudce stoupáme... Už si myslíme, že jsme nahoře, ale to nejhorší nás ještě čeká... Cesta už nevede vzhůru, ale traverzuje svah. Jdeme už docela dlouho a máme podezření, že si zacházíme. Rozhodujeme se to vzít stečí přímo nahoru. Prodíráme se lesem, až přicházíme k pásu kosodřeviny. Vůbec se nám do ní nechce. Jdu nalehko na výzvědy. Vybírám si nejsnažší cestu, ale i tak prodírat se proti směru růstu větví je pěkná pakárna ... Proti případnému medvědovi mám hůlku :-) Překonávám první pás kosodřeviny, následuje krátký úsek se stromy a pak další kosodřevina. Popisuji to klukům a těm se sem opravdu nechce. Už by to nemělo být daleko, ale dám na ně a vracím se. Vracíme se na cestu a pokračujeme ještě kousek dál po vrstevnici a poté opět stečí nahoru. Je to přeci jen lépe průchodné než před chvílí. Jednotlivé husté porosty se dají obcházet. Je 18:00 a jsme z nejhoršího venku. Jsme mimo les a z výšky si prohlížíme hřeben Dobošanky, hřeben s poloninou Ploska i zalesněné kopce naší dnešní odpolední cesty. Musíme najít místo k přenocování. Stan lze v nejhorším postavit i zde v borůvčí, ale ještě zkusíme najít něco lepšího. Jirka hlídá batohy a já se Standou jdeme nahoru směrem k vrcholu Černa Kleva. Ačkoli to zespoda nevypadá, tak vrcholové partie hřebene jsou bez porostu. Je tu krásná rovina a navíc jsou zde zbytky zákopů z 1. světové války. Standa jako bývalý voják je najednou ve svém živlu :-) Je odtud také pěkně vidět hřeben Svidovec, na kterém je ještě hodně zbytků sněhu. Postupně přibývá oblačnosti a na některých místech v dálce prší. Vracíme se tedy pro Jirku a později stavíme stan, vaříme večeři a po jídle jdeme zalehnout.

Ráno prší. Vstávání tedy odkládáme. Prší i v 11:00 a na nějakou změnu k lepšímu to nevypadá. Ležíme dál a střídavě spíme a odpočíváme :-). Standa má možnost se konečně pořádně vyspat :-) Jenom stále brblá, že jsme měli vzít jeho stan :-). Místa opravdu moc nemáme. Mám hlad, ale vůbec se mi nechce rozdělávat batoh - uvnitř není místo a na déšť se mi nechce. Jsem už úplně bez energie a už nemám sílu se ani otočit na druhý bok. Takto to přece dál nejde ... už zase hubnu! Kluci se musí s místem uskromnit ještě víc, zatímco hledám v batohu nějaké to jídlo. Konečně mám zase energii a chuť něco dělat. Vytahujeme tužku, papír a zabavujeme se. Dále studujeme mapy a pročítáme si zápisky. Je nám jasné, že dnes už nikam nepopojdeme, takže zítra musíme dojít do sedla Legionářů a pozítří sejít do Bystrice. Bohužel, na Sivulju už asi nedojdeme :-( Škoda. Byli jsme tam před rokem a chtěl jsem uzavřít okruh. V 18:00 vylézáme ze stanu a jdeme se projít. Je stále zataženo, šedivo a mrholí. Cíl je jasný - najít vodu. Už nemáme skoro nic a to s ní celý den šetříme. V jižním svahu by tu podle mapy měl být nedaleko potůček... Jdeme jihovýchodním směrem, Standa naviguje podle mapy a ani to netrvá dlouho a nacházíme pramen. Paráda! Jedna starost je zažehnána a teď už si jen přejeme, aby se do zítra umoudřilo počasí. Vracíme se ke stanu, kde vaříme večeři a následně jdeme opět spát :-)

Ráno v 7:00 vykukujeme ze stanu a vypadá to nadějně. Neprší, oblačnost je protrhaná a pěkně vidíme nedaleký hřeben Svidovec. Vyrážíme v 8:30. Krátce stoupáme na vrchol Čorna Kleva (1719,5 m). Kluci se ještě někd opozdili a tak si zatím prohlížím blízké zákopy i vrcholový patník. Jsou tu také velké nápisy vyskládané z kamení. Je to v azbuce a navíc písmena jsou tak velká, že nemám šanci to rozluštit. Pomalu jdu dál a čekám na kluky. Počasí se opět kazí a přichází oblačnost, naštěstí bez deště. Momentálně nás to ani moc netrápí, máme totiž jiné starosti - vstupujeme do pásu kosodřeviny. Prodíráme se hustým porostem, a ačkoli se vůbec neflákáme, postupujeme velmi pomalu. Kokotřevina je vyšší než my a tak ani nic nevidíme. S orientací ale problém nemáme - cestička je lehce patrná, navíc míjíme patníky, což nám dává jistotu, že se držíme hřebene. Občas se kosodřevina rozestoupí a máme možnost se na chvilku rozhlédnout. Vidíme například pěkně poloninu Ploska. Procházíme okolo zákopů (na jednom místě skvěle zachovaných), ale není čas je moc zkoumat a vlastně ani chuť, protože následuje další boj s kosodřevinou. Přetlačujeme se s větvemi, přecházíme a stoupáme na ty nízko položené z nichž některé bývají ulomené. Smeká se to a navíc když se taková ulomená větev vymrští a zabodne se do stehna, to pak z člověka létají slova ... :-) Prostě KOKOTDŘEVINA!!! V tomto porostu také klidně můžeme narazit na medvěda ... ale potkáváme jen jednoho osamoceného Poláka jsoucího v protisměru. Napadá nás otázka, jak by toto snášela nějaká holka. Měla s námi jet Majka, ale nakonec nemohla jet - možná naštěstí :-) Asi by to dala, ale jen proto, že by jí nic jiného nezbývalo. Několikrát už si myslíme, že kosodřevina končí, abychom zase vlezli do dalšího porostu, místy kombinovaného také se sněhem. Kousek pod vrcholem Ruska (1677,7 m) míjíme pramen. Standa, neznalý azbuky, název vrcholu v mapě přečetl jako Polska, což by za války byl fatální omyl :-) Je 11:45. Uf, po třech hodinách trápení a nadávání zde kosodřevina konečně končí! Dál již následuje příjemný terén, kterým přicházíme až na vrchol Bratkivska (1788 m), nejvyšší vrchol hřebene. Je 13:00, mraky už se opět trhají a dělá se pěkně. Je tu samozřejmě vrcholový patník a také rozcestník. Dáváme pauzu. Obědváme a prohlížíme si okolní kopce. Na jihu pěkně vidíme celý hřeben Svidovce. Na východě je ještě hodně oblačnosti, která hodně skrývá, ale údolí je také moc pěkné. Děláme vrcholovou fotku a pak si procházíme okolí. Je tu množství zákopů. Standa poznává velitelské stanoviště a popisuje nám strategii. Když nepřítel dobil sedlo, tak obránci stále sedlo mohli ostřelovat ze zákopů na vrcholu ... Snažíme se najít nějaké pozůstatky války, ale nacházíme jen pozůstatky moderní doby :-( Možná se zde ani nebojovalo ... Jsou tu 3 zákopy blízko sebe. Napadá mne, že si každý zabereme svůj a budeme se koulovat zbytky sněku ... Ale sníh je jen v jednom z nich ... to by na mne také za chvíli mohli létat kameny ... :-) V 13:30 pokračujeme dál. Kousek za Bratkivskou míjíme ojedinělé skalní útvary a asi za 20 minut zdoláváme vrchol Grona (1758,7 m). Krátce odpočíváme ve svahu za vrcholem. Pozorujeme okolí. Nyní je již krásně vidět celé údolí s vesničkou Bystrica, Dobošanka, Nehrov a Malá i Velká Sivulja. Od Sivuljí vede výrazný hřeben Tavpiširka a pod ním vidíme dnešní cíl - sedlo Legionářů. Je to ještě daleko, ale snad tam dojdeme. Tak honem batohy na záda a pokračujeme. Přicházíme na vrchol Durňa(1704,8 m) a za ním potkáváme mladý pár. Jen se zdravíme. Ať už to jsou Poláci nebo Ukrajinci, stejně bychom si moc nerozuměli. Dívka vypadá dost vyčerpaně a mne jen napadá: "Chlapče, neveď ji do té kosodřeviny nebo o ní přijdeš...". Zde opět následují krásné chvíle s kokotdřevinou. Snažíme se ji obejít, ale i tak zase padají ostrá slova. Trvá to asi 45 minut a máme ji za sebou. Následně scházíme do nižších poloh, kde již kokotdřevina neroste a procházíme lesem a ojediněle také horskými loukami. Míjíme další zákopové velitelské stanoviště a jinak je to samý patník, zákop, patník, patník ... Najednou si uvědomujeme, že už podezřele dlouho nebyl žádný patník ... Cesta je sice výrazná, ale raději se vracíme. Objevujeme dosti nevýraznou odbočku a zkoušíme ji. Ha, je tu i patník! Je to jasné. Jedna cesta vrchol traverzuje a druhá, která se pravděpodobně tolik nepoužívá, vede podél bývalé státní hranice do kopce - na vrchol Pantyr (1213,3 m). Ten má jednu zajímavost - hraniční patník s vytesanými státními znaky. Na jedné straně je český lev se slovenským štítem a na druhé straně polská orlice. Podobný a ještě hezčí patník je napřiklad na vrcholu Popada. Pantyr je jinak kompletně zarostlý lesem, a kromě zákopu není ničím jiným zajímavý. Těžko říci, proč ten patník dali zrovna sem, ale tenkrát mohlo být vše jinak a Pantyr mohl mít velký význam. V 17:40 procházíme větší loukou. Jsou tu ohrady a stopy dobytka - je lepší koukat, kam člověk šlape. Vede sem příjezdová cesta, která traverzuje následující vrchol. Jdeme po ní v domnění, že to bude jednodušší, ale cesta vede uvidentně do údolí, což nechceme. Jdeme tedy na vrchol kopce a hledáme patník, což se nám nakonec daří. Jdeme lesem ještě další půhodinu, až konečně v 18:35 přicházíme do sedla Legionářů (Pereval Lehioniv - 1110 m). Jdu se podívat přímo k velkému kříži s pamětní deskou na padlé polské legionáře. Stavíme stan a vaříme večeři. Pramen je kousek západním směrem. Je to krásné místo, zvlášť nyní v podvečer ...

Ráno je krásně. Balíme věci, doplňujeme zásoby vody a vyrážíme směr Bystrica, kam to máme 11,5 km. Jdeme po široké cestě. Ta byla vybudovaná II. brigádou polských legionářů za 3 dny v polovině října 1914 jako zásobovací cesta do obce Rafailowé (dnešní Bystrica) - v té době stále ještě neobsazené postupujícími ruskými vojsky. Sestupujeme do údolí k řece Rafajloveč a jdeme podél jejího toku. Cesta je na mnoha místech poničená od rozvodněné řeky, jejíž koryto se asi často mění. Cesta je také místy zalitá vodou, takže ťapeme v mokru. Občas mineme nějakou salaš, potkáváme pracující dřevorubce a také pasoucí se stádo koní. V 10:45 jsme u prvních domků vesnice, ale trvá ještě dalších 30 minut než přicházíme k rozcestí (odbočka na Bratkivská). Zde se napojujeme už na místní "magistrálu" a za dalších 10 minut už stojíme před penzionem Vodohraj. Kluci čekají venku a já jdu rovnou dovnitř. Objednávám pivo a k jídlu boršč, pirohy a pelmeně - vše 3x. Vracím se s lahvemi oboloně a přichází k nám majitel penzionu - Viktor. Povídá, že v přilehlé kolibě mají i točené pivo a hned posílá jedno z děvčat, aby nám ji otevřela. Viktro se ptá odkud jsme ... zajímá ho, zda nejsme Rusové. S Čechy ani Poláky problém nemají, ale Rusy oni "neljubiť" (нелюбить). Viktor je fajn, před rokem nám docela pomohl, ale nepoznává mne. Sice se chci nejdřív připomenout, vzhledem k náročnosti složitější komunikace to nakonec vzdávám. Jdeme do koliby, je tu ale cítit kouř z ohniště, takže si nakonec sedáme na lavičku před kolibou. Holčina na nás čeká uvnitř, ale pak vidí, že je to zbytečné a kolibu zase zavírá. Rozmrzele odchází, a asi si o nás myslí své :-) Jenže vysvětlujte si jí, že nám to tam smrdí :-) Druhá dívka už nám nese jídlo. Nejdřív boršč, následně pirohy a nakonec pelmeně. Vše domácí produkce. Sice to jsou 3 chody, ale ještě by se do nás něco vešlo - místní porce jsou velmi malé. Při placení se slečny ptáme, kdy nám jede maršutka do Nadvirny ... za 20 minut. Tak to je úplně akorát. Bereme opět batohy na záda a jdeme k zastávce. Cestou si všímáme místního stavitelství... Dřevostavbu zaizolovávají polystyrénem ... koho tohle napadlo? Přecházíme most přes řeku a už jsme u zastávky. Maršutka nejezdí přesně, má zpoždění, ale s tím je nutno počítat. Čekáme, sledujeme hrající si děti u protější školy a postupně chodíme k řece, umít si zablácené boty. Děti hned zmerčili cizince a ti nejodvážnější už jsou u nás. Komunikace se rozvíjí, ale vždy končí slovy: "Hřivny nemáme." :-) Následně se děti stáhnou, ale za krátko už to zkouší znovu :-) Konečně přijíždí maršutka a následuje 60 minut dlouhá cesta do Nadvirny. Sedíme na zadních sedadlech a při přejíždění výmolů pěkně skáčeme :-) V Nadvirně se jdeme rovnou ubytovat. Přicházíme na náměstí a jdeme přímo do hotelu, kde jsme byli ubytováni před rokem. Bohužel mají plno a paní říká, že plno má i sousední hotel. Zjišťujeme alespoň, kde jsou další hotely ve městě. Jdeme směrem na Jaremču, kde by něco mělo být. Procházíme okolo policejní stanice, kde to s Jirkou dobře známe :-). Že bychom se stavili za Michajlem? :-) Párkrát se ještě ptáme místních lidí, až přicházíme k místnímu sportovnímu komplexu (stadionu, kde je hotel Sport. Bohužel je také obsazen. Ptáme se ještě místních lidí před areálem. Ti kroutí hlavou, jak je možné, že je vše obsazeno. Jiné hotely ve městě již nejsou, snad jen jeden - hotel na přežití (готель на прежитие). To zní luxusně, ale v naší situaci si nemůžeme moc vybírat. Jdeme tedy dál po stejné ulici a hledáme ho. Ptám se jedné kolemjdoucí paní. Gotel na prežitie mi moc nedoporučuje, ale možná by nám někdo pronajal komnatu v soukromí a ukazuje na nedaleký domek, kde mám zkusit štěstí. Děkuji a loučím se s ní. Zvoním a nic, nikdo neotevírá. Zvoním i u sousedního domu, ale také bezúspěšně. Tak nic. Jdu za klukama, kteří už jsou hodně napřed. Čekají na mne před oním hotelem. Vypadá to všelijak, ale zkusíme to. Před vchodem potkáváme nějakého týpka, který je strašně ochotný, až podezřele ochotný. Vše nám zařídí atd. Jdeme dovnitř. Hned za vchodem je recepce a dvě paní. Ptám se na ubytování, ale není to jednoduché... Říkám, že chci hotel a oni, že nejsou hotel, ale ubytovna, a že nás ubytovat nemohou. Mě je jedno, co jsou, ale potřebujeme složit hlavu někde na jednu noc. Nakonec paní zvedá telefon a volá svému šéfovi, zda může ubytovat 3 Čechoslováky ... Konečně slyším to krásné slovo "да" :-) Paní bere klíče a jde nám ukázat naši komnatu. Vstupujeme do docela velké místnosti se 4mi postelemi. Paní sundává židle ze stolu a utírá z něj vrstvu prachu rukávem :-) WC i koupelna jsou společné a teplá voda naštěstí teče. Jednu noc to přežijeme. V přepočtu každý platíme asi 40 Kč. Myslím, že levněji jsem ještě nikde nespal :-) Stále nás otravuje divnej týpek. Samozřejmě, že chce cigarety a peníze... Prostě jdu a zamykám mu dveře před nosem. Co je moc, to je moc. Chvíli nám ještě buší na dveře, něco haleká a pak už dává pokoj. Za krátko už ho vidíme z okna, jak jde do města. Jedna postel je úplně nepoužitelná. Ta moje má jeden roh propadlý, ale tam budu mít nohy, tak to neva. Dáme si tam čisté prostěradlo a spát budeme ve vlastním spacáku ... Jirka si všímá, že náš pokoj je asi nadstandardní - na rozdíl od jiných máme na oknech záclony :-) Dáváme horkou sprchu, převlékáme se do čistého a vyrážíme do města. Musíme najít autobusové nádraží, nakoupit a vše hodláme zakončit dobrou večeří ... Zjišťujeme, že autobusák je asi jen 200 nebo 300 m od našeho Grand hotelu, což je skvělé. Na jídlo jdeme do restaurace na náměstí. Z venčí to vypadá docela pěkně, uvnitř už to žádná sláva není. Ani prostředí, ani nabídka jídel. Objednáváme "steak" s hranolkami a popíjíme točené Lvivské. Dáváme 3 kousky a jdeme na hotel. Před hotelem je rybníček, ale co se to z něj ozývá za zvuky? Tam je snad 1000 žab!!! To je teda decibelů ... připomíná mi to houkání policejního majáku. Kuňkání je slyšet i na pokoji, ale asi to uspává, protože jsem zavřel oči a spal až do rána.

Ráno v 9:00 opět vyrážíme do města. Jdeme nakoupit do obchodu jídlo a nějaké věci co přivezeme domů - pivo, ukrajinské a gruzínské víno, čokoládu, obří rybí konzervu ... Zbylé Hřivny měníme v bance na Eura a pak už se vracíme na hotel. Nesu dvě těžké tašky v obou to pěkně cinká ... Kluci si všimli, že to vyloudilo úsměv na tváři protijdoucí jeptišky :-) Na pokoji pak vše balíme do batohů, já dávám ještě sprchu a před v 10:45 se přesouváme na autobusové nádraží, kde nás zhruba v 11:40 nabírá autobus. Následuje cesta domů přes Ivano-Frankivsk, Lviv ... Zažíváme 6ti hodonové čekání na hraničním přechodu Krakowec, včetně kompletní prohlídky autobusu i našich zavazadel. Jsme svědky odhalení pašeráka alkoholu a placení pokuty, na kterou si musel půjčovat od spolucestujících ... "это герой!!!" :-) Náročné cestování nám neulehčilo ani poslouchání dokola omýlané kazety s ukrajinskou hudbou, ani sledování X dílného seriálu s názvem Lesník :-) Tato 22 hodin trvající cesta pouze předznamenala útrapy, které si zažívám pravidelně po každém návratu z Ukrajiny :-)