Králický Sněžník, Sniežnik, Miedzylesie, Szklarnia, Jodlów, Miedzygorze, vodopád, Wilczka, Zahrada bajek, Maly Sniežnik, Malý Sněžník, Schronisko na Sniežniku, pramen Moravy, slůně, Vrchovištní rašeliniště, chata Návrší, Stříbrnice, Staré Město pod Sněžníkem

Vyrážím v 16:44 rychlíkem z Kostelce. Mám lístek jen do Lichkova, ale naštěstí lze za 15 Kč koupit přeshraniční lístek a dokonce to vyjde levněji než ten kupovaný ve stanici. Kluci přistupují v Letohradu. Nedlouho poté přijíždíme do polského Miedzylesie. Nedočkavě vyskakujeme z vlaku, ale celníci nás okamžitě zahánějí zpět. Vlak můžeme opustit až po pasové kontrole. Budova nádraží je ohromná a ani nevypadá jako nádraží - je zde nějak čisto. Do města je to kousek. Cestou míjíme dopravní ukazatel na Brno. Je tu jediný široko daleko, navíc kluci jsou všichni "skorobrňáci", takže se tím bavíme. Přicházíme na náměstí. Hledáme nějakou hospodu, ale není tu moc na výběr. Místní opilci by nám sice poradili, ale ne zadarmo. Vidí, že jsme cizinci a svou snahu si cení na 80 Korun. Slevují sice až na 20 Kč, ale nemáme zájem. Vybíráme místní hotel. Pivo Žywiec mají točené a to je základ. Jsme tu téměř jediní hosté, ale novina o naší přitomnosti se již pravděpodobně roznesla po městě a tak je tu najednou plno :-) S rostouucím počtem piv jsme veselejší a veselejší. Ochutnáváme polskou vodku Soplicu - chutná asi jako Pražská, brrr!!! Ivoš se věnuje dvěma polským slečnám, které mají těsně před maturitou a probírají polská a česká slovíčka. Milhaus se věnuje jemné hodinářské práci :-) a zbytek si řádně hledí svého půllitru. Před půlnocí opouštíme hotel a jdeme na náměstí, kde si ještě dáváme lahváče v jednom kšeftu. Je zde skupinka místních štamgastů. Majitel je již taky docela piclej. Ptá se kam jdeme, a když slyší, že na Sněžník, tak prý máme pozdravovat chataře na Schronisku. Někteří z nás toho již mají tak akorát a tak se loučíme a motáme se ven z města. Někde by tu měla být odbočka vpravo s modrou značkou směřující na vesničku Sklarnie. Projíždí okolo nás nějaké auto a zastavuje. Jedná se o pohraniční stráž. Ptají se nás, kam jdeme, kde budeme spát a zda jsme v pořádku. Jsou nejistí hlavně při pohledu na Dušana, který sotva drží rovnováhu. Samozřejmě, že jsme v pořádku a ještě jim chválíme pivo Žywiec :-) Nachávají nás jít. Ještě se jich ptáme na cestu a prý máme jít stále rovně a pak odbočit doprava. Pokračujeme dále. I Dušan se docela drží a nasazuje rázné tempo. Ovšem jen do okamžiku, kdy mu do cesty vstupuje nečekaná překážka - obrubník chodníku. Dušan zakopává a koleny brousí beton. Zvedáme ho napůl mrtvého a najednou u nás opět zastavuje vracející se auto strážníků. Opět se ptají, zda jsme v pořádku a zda máme doklady. Přitakáváme, že máme. Jinak bychom se přeci nedostali přes hranice. Celníci asi vidí, že nejsme schopni je ani vytáhnout a tak nás opět pouštějí. Opět se jich ptáme na cestu a prý stále jdeme dobře. Dobrá, zvedáme ležícího Dušana a pokračujeme. Jdeme dalších asi 300 m a jsou tu opět strážníci. Pochybnosti jim vrtaly v hlavě a tak se pro nás vrátili. Navíc se jich hned již potřetí ptáme kudy na Skliarně a tak okamžitě chtějí vidět doklady a tak nám nezbývá nic jiného, než je hledat. Dušan jde opět k zemi, ale nakonec i on nachází občanku a podává ji ve své nedůstojné poloze. Strážníci usedají do auta a pravděpodobně hlásí naše údaje na centrálu. Čekání je dlouhé a nevíme na čem jsme. Jdeme tedy s Ivošem k autu a tentokrát se ptáme my, zda je vše v požontku. Prý ano, jen musím počkat. Následující pohled si budu ještě dlouho pamatovat. Dušan se válí po zemi a nad ním se klátí dvě postavy - Láďa a Milhaus. Najednou Milhaus hází záda a válí se i on. Nad tím vším se motá Láďa se svítící čelovkou na hlavě. Její světlo připomíná světla na diskotéce - rychle mění svůj směr, jak Láďa vrávorá :-) A my strážníkům už po sté opakujeme, že je vše v požontku, a že je to úplně normální :-) Dlouho se radí a pak nás opět pouštějí. Jěště jim musím vysvětlovat, kde že to vlastně budeme spát. Nechci způsobovat další problémy a tak tvrdím, že spát nebudeme, že v tomto stavu jdeme přimo na Sněžník a používám slova jako nonstop a extrém :-) Samozřejmě, je jim to jasné, ale co s námi mají dělat... Konečně jsou pryč a tak hurá na Sněžník! Plazíme se asi 100 m od silnice na louku, kde padáme k zemi definitivně.

Ráno se hrabeme ze spacáků a zjišťujeme kde vlastně jsme. Všichni nás samozřejme posílali oklikou po silnici a tak se musíme vrátit. Vyrážíme v 8:00. Najít modrou značku teď ve dne není problém. Zajímavá je zahrada u posledního domku, který míjíme. Zdobí ji množství soch lvů - takový malý lví dvůr, skoro jako na řeckém Délu :-) Cesta se klikatí mezi poli a nervá dlouho a přicházíme do vesničky Szklarnia. Vylepený plakát tu upozorňuje na výskyt vztekliny. Nějací psi na nás poštěkují, ale snad to nebude tak vážné. Je tu množství zajímavých chaloupek a kostelík s malým hřbitůvkem. Cesta již stoupá vzhůru a na konci vesničky začíná les. Zdoláváme první kopec na jehož vršku je louka a cesta pro změnu mírně klesá. Jdeme okolo březového háje a Láďa na cestě nachází slepíše. Bere ho do ruky a chvilku si s ním hraje. Slepíš si o tom ale myslí své a pos... Láďovi ruku :-). Dále míjíme křížek a obcházíme vesničku Jodlów. Zde dáváme pauzu a vytahujeme svačinu - někdo řízky, někdo pivo :-) Cesta pokračuje po asfaltu do kopce. Lemují ji pěkné chaloupky, jejichž architektura je v některých prvcích odlišná od té naší. Po desáté hodině přicházíme k penzionu. Na první pohled vypadá opuštěně, ale není tomu tak. Je zde paní, která nám prodává lahvového Žywiece. Já si dávám džus, neboť ještě cítím jistou otupělost po včerejším večeru. Prostředí je to zajímavé. Zahradu zdobí množství keramických květináčů se stromy a květinami. Dále zde je jezírko se živými rybami a umělými lekníny, altánek, sportovní hřiště s basketbalovým košem atd. Je tu pěkný klid, není kam spěchat a tak tu trávíme dvě hodiny. Ve 12:00 tedy pokračujeme dál. Opět stoupáme lesem. Je docela vedro, ale postupně přibívá oblačnosti a v dálce začíná bouřit. Přicházíme na rozcestí, kde se napojujeme na žlutou značku, která klesá do Miedzygorze. Dá se říci, že to co jsme dnes nastoupali, zase sejdeme. Začíná pršet. Oblékáme nepromokavé oblečení a pokračujeme dále. Nedopatřením si trochu zacházíme, ale včas si to uvědomujeme. V 15:30 přicházíme do Miedzygorze. Jedná se městečko s množstvím hotelů a penzionů. Hlavní atrakcí je největší polský vodopád. To je také důvod, proč jsme sem zamířili. Další místní zajímavostí je dřevěný kostel sv. Josefa z poloviny 18. století. Přicházíme k vodopádu na říčce Wilczka. Je 15 metrů vysoký a v okolních svazích jsou vybudovány cestičky s kovovým zábradlím, odkud je možné ho pozorovat. Nad vodopádem je restaurace, kam si jdeme posedět. Kluci dávají opět pivko (regulérního angličana bez pěny) a já opět nějaké nealko :-). Ivoš si jěště v blízkém stánku objednává žebírko opékané na grilu. Hm, vypadá to dobře. V 17:30 zvedáme kotvy a tentokrát nás čeká nejnáročnější dnešní výstup - k chatě Schronisko. Na konci Miedzygorze ještě míjíme domek se zajímavou lidovou tvořivostí. Jedná se o tzv. "Zahradu bajek" s originální kolekcí nejrozmanitějších figurek různých postaviček, skřítků, totemů a miniaturních budov. Později míjíme i opuštěný a chátrající socialistický hotel. Přecházíme most přes říčku a zde již končí sranda - cesta prudce stoupá do kopce. Cesta je sice náročná, ale plná pokladů :-) Dušan na zemi nachází zimní čepici značky Levi's, Láďa zase později balíček papírových kapesníků :-) S přibývající nadmořskou výškou a přicházejícím večerem se i ochlazuje. Začíná profukovat vítr a tak oblékáme i něco teplejšího na sebe. V 19:15 přicházíme na místo s výhledem na Malý Sniežnik. Dělám pár fotek a pokračujeme dál. Za 15 minut jsme na Schronisku. Chata vypadá útulně. Hned zapadáme do jídelny. Ubytováváme se za 19 Zlotých. Objednáváme hrachovou polévku a já ochutnávám polský bigos. Vše zapíjíme pivem, které si tentokrát dáváme již všichni :-) Na chatě je celkem rušno. Je tu nějaký dívčí školní výlet. Vypadají sympaticky, jedna i docela pěkně, ale nelíbí se jim české písničky a dokonce se umí i prát :-) Spát jdeme okolo jedné hodiny.

Vstáváme v 8:00. Tou dobou se otevírá i jídelna. Snídáme. Někdo ukrajinský boršč, někdo vafle s borůvkovou marmeládou. Po deváté hodině vyrážíme. Venku je mlha, že by se dala krájet. Stoupáme asi 30 minut, přecházíme státní hranici a jsme na vrcholu Králického Sněžníku (1423 m). Výhled nic moc, všude jen šeď. V létech 1899-1973 zde stála 33,5 m vysoká kamenná rozhledna. Její stav byl již tak špatný, že musela být odstřelena. Ivoš se drápe na její zbytky, a tím dosahuje nejvyššího možného vrcholu. Následuje vrcholový přípitek a jdeme dále - k pramenu Moravy. Ochutnáváme její vodu a doplňujeme zásoby. Ještě pár fotek a sestupujeme dál. Během chvilky jsme u slůněte - kamenné sošky slona, která stojí vedle základů bývalé chaty. Dnes je slůně neoficiální symbol Králického Sněžníku. U Vrchovištního rašeliniště (1212 m) společně vypíjíme posledního lahváče, který nám zbyl ze včerejška a o kousek dál se nám otevírá výhled do kraje. Mlha ustoupila a v dálce vidíme Staré Město pod Sněžníkem. Cestou nás ještě kropí deštík a v 11:15 jsme u chaty Návrší, kde si dáváme hrachovku a pivko. Ještě si odskakuji na záchod. Všechno v pohodě, jen když si meju ruce, tak si všímám, že tu je kelímek se zubními kartačky a pastou :-) Tak to jsem asi netrefil ten správný :-) Od chaty míříme do vesničky Stříbrnice a následně do Starého Města pod Sněžníkem. Míjíme vojenský bunkr - tzv. řapík a v 13:45 jsme na vlakovém nádraží. Zjišťujeme spoje a máme štěstí, vlak nám jede za chvilku. Lokálkou jedeme do Hanušovic, kde se v rychlosti loučíme. Dokonce tak rychle, že jsem se se všemi ani nerozloučil. Ale nevadí - brzy se zase uvidime :-)