.: Artie :.

Do Slovenského krasu jsem chtěl původně vyrazit již na přelomu března a dubna. Letos přišlo jaro hodně brzo a ty dva krásné březnové víkendy mne zastihly nepřipraveného. Celý duben, včetně Velikonoc, byl bohužel ve znamení pravého aprílového počasí no a tak je tu poslední možný termín - poslední dubnový víkend a také možnost využít úterní svátek. V jeskyních sice již nebudou zbytky sněhu a ledu, ale snad planiny ještě nebudou příliš vyprahlé. Jenže jako na potvoru všichni parťáci mají už na tento víkend jiné plány. Jindra řeší podobný problém s výpravou na Vtáčnik a tak se spolčujeme.

Vyrážíme v pátek v 18:30 z Jihlavy. Najíždíme na dálnici, jenže u Velmezu je hned první zácpa ... (vždyť je vlastně pátek...). Jedeme novým vozem, ale Jindra si hned od začátku stěžuje na nějaké podezřelé zvuky. Jako spolujezdec nic neslyším, až když ve Střílkách usedám za volant já, tak také zjišťuji, že něco u levého předního kola není úplně košer. Zatím nic hrozného, takže v klidu jedeme dál. Vjíždíme na Slovensko, projíždíme přes Prievizdzu, Zvolen, Za Lučencem se ale chování auta rapidně zhoršuje. Levé přední kolo čím dál tím víc vibruje. Hned je mi jasné, že je uvolněné a musíme co nejdřív zastavit. Jenže zrovna není kde ... Konečně přijíždíme k parkovišti u nějakého motorestu, kde zastavujeme. Dva ze 4 šroubů se viklají už při doteku. Nojo nový vůz, nová kola - nedotažená nová kola! V servisu určitě nedotáhli šrouby momentovým klíčem! Zkoušíme dotáhnout kola klíčem, ale ten má bohužel jiný rozměr a na šrouby nepasuje. Zkoušíme hledat správný klíč ještě v prostoru rezervy, ale to co tam nacházíme u nás vyvolá jen výbuch smíchu. No comment... Situace je blbá - před námi je ještě asi 50 km, kolo nám může každou chvíli upadnout, klíč nemáme a široko daleko nikdo, kdo by nám pomohl (je zhruba 1 hodina ráno). Musíme se dostat alespoň někam na benzinku ... Pomalou jízdou se suneme dál až potkáváme stojící auto. Jeho řidič je ochotný, ale jeho klíč také nepasuje. Nicméně už za 2 km má být benzinka. Suneme se na benzinku a konečně stojíme. Uf! Na benzince naštěstí prodávají univerzální klíč, který na naše kola pasuje. Dotahuji jak problémové kolo, tak i všechny ostatní (také nejsou úplně dotažená :-|). Jsme zachráněni. Dáváme si ještě kávičku a klábosíme s obsluhou. Už ani nikam nespěcháme. Že se vyspíme o hodinu méně nám ani nevadí ... mohlo to dopadnout mnohem hůř. Proklínáme jeden nejmenovaný jihlavský autoservis a vymýšlíme odplatu ... :-) Později se loučíme a děkujeme za záchranu. Pokud to půjde, tak se zde stavíme ještě při naší zpáteční cestě. Všem doporučujeme čerpací stanici Shell Rimavská Sobota a děkujeme paní Ivetě a jejímu kolegovi z noční směny za pomoc! Pokračujeme dál a něco po třetí hodině přijíždíme ke Gombasecké jeskyni. Nikdo tu není, a tak aniž bychom někoho rušili, vybalujeme spacáky a uleháme k spánku.

Vstáváme po 7:00. Moc jsme toho nenaspali, ale sluníčko nás vyhání ze spacáků. Snídáme a balíme věci na jednodenní tůru. Je zde kemp s chatkami, ale jak se zdá, tak už nějakou dobu nefunguje. U chaloupky, kde se prodávají lístky do jeskyně parkuje auto a to je známkou toho, že tu nejsme úplně sami. Za chvíli okolo nás prochází paní a začíná upravovat přístupovou cestu k jeskyni. Později přijíždí auto a chlapík se synem se nás ptají, zda nemáme mapu. Jedou fotit rostliny, vlastní mapu nemají a tak si alespoň fotí tu naši. Na cestu vyrážíme v 9:10. Jdeme po silnici směrem na Slavec a zastavujeme se u vydatného pramene s pitnou vodou - Biela vyvěračka. Pokračujeme dál po silnici a prohlížíme si lom zařezávající se do Plešivecké planiny. Jdeme po rovině mezi planinami, které připomínají ostrovy - vlevo máme Plešivskou planinu a vpravo Silickou planinu. Všímáme si nádherně kvetoucích stromů. Jaro sem dorazilo dřív, jak k nám na Vysočinu a po zimě je to takový balzám pro naše oči. Zhruba po 30ti minutách přicházíme do vesnice Slavec. Míjíme se s místními lidmi a s některými se zdravíme. Je zde početná maďarská menšina, což poznáváme jak z vícejazyčných nápisů, tak i při poslechu hovoru lidí. U obecního úřadu se žlutá značka stáčí vlevo. Stoupáme k hlavní silnici a pokračujeme podél ní asi 500 m, k odbočce na ostrov. Stoupáme vzhůru. Při pohledu na vyprahlé svahy planiny nás napadá otázka, jak to tu asi vypádá v létě? Plašíme ještěrky slunící se na rozpálených kamenech. Později vcházíme do lesa. Poprvé zapínám GPS a kontroluji směr a vzdálenost k Maštalné jaskyňi. Stoupáme dál, až přicházíme k hraně planiny. Odbočujeme z turistického chodníku, pokračujeme lesem dál na sever a držíme se hrany ostrova. Asi po 100 metrech jsme u vyhlídky Kamenná maštal. Prohlížíme si svahy protilehlého ostrova (Silické planiny), prostoupené skalami. Dále parádně vidíme Rožňavu a za ní hřeben Volovských vrchů. Po chvíli odpočinku pokračujeme dál. Stačí udělat pár kroků a už ji vidíme. Ve stěně pod převisem je Maštalná jaskyňa. Přiznávám, že Jindra ji uviděl první ;-) Slézáme k ní ... Jeskyně svou velikostí opravdu připomíná maštal a od toho je odvozen její název. V zadní části je příjemný chládek. Osaháváme stěny jeskyně, ale na lezení/bouldering (je samozřejmě zakázáno) to zde moc není. Skála je hodně drolivá. Zatímco Jindra svačí, hraji si s GPS. Ono to s těmi GPS souřadnicemi nebude tak slavné. Nejsou tak přesné, jak jsem očekával. Podle nich má Maštalka být celých 350 m více na sever. :-( Že bych udělal chybu při přepočtu? Třeba chyba v desetinné čárce ... :-))) Asi ne, ale to už je jedno. Uvidíme a můžeme ostatní souřadnice kalibrovat o těch 350 m. Zadávám souřadnice dalšího cíle - propast Velká peňažnica (-65 m). Vracíme se na jih a krátce pokračujeme po žlutce. Ta vede jinudy, než je zakreslena v mapě, a ačkoli je v mapě zakreslena vpravo, ve skutečnosti je Velká Peňažnica vlevo od značené cesty. Rozdělujeme se a za pomoci buzoly a GPS jdeme předpokládaným směrem. Obcházíme různé závrty a prohledáváme okolí... Nacházíme nejprve jednu malinkatou propast a později Malou Peňažnicu (-8 m). Ta je umístěna v horní části jednou ze závrtů. Velkou Paňažnicu, ale ne a ne najít. Jednu menší propast ještě nacházíme, ale Peňažnica to není. Nechci to vzdát, ale musíme. Už jsme ji věnovali hodně času. Zatímco obědvám, Jindra prohledává okolí, ale také bezúspěšně. No nic, musíme dál... Vracíme se na žlutku a míříme směrem na sever. Nutno říci, že žlutka na sever sice vede, ale v hodně velkém oblouku. Vycházíme z lesa a ocitáme se na vyprahlé planině. Už naviguji směrem k Mačací jeskyni, když přicházíme k označené Laštovičí dieře (je hned u turistického chodníku). Shazujeme batohy a jdeme dolů. V jeskyni je příjemný chládek. Pár fotek a jdeme ven. Nedaleko musí být Mačacia jaskyňa. Rozdělujeme se. Jindra hledná více na jih a mne GPSka vede přímo do vedlejšího velkého závrtu. Je častečně zarostlý a tak hledám nějakou ďouru mezi porostem. Prohledávám jeho dno a později i zarostlý svah, celý ho obcházím ale bezúspěšně (GPS ukazovala vzdálenost 2 m). Vracím se k Laštovičí dieře a prohledávám další závrt a skalky v něm. Přichází i Jindra, který také nic nenašel. Prý jeden velký závrt viděl, ale ten byl celý zarostlý a tak tam nešel ...se mu nechtělo ;-). Vidím na něm, že už toho má plné zuby, ale ještě ho ukecávám k dalšímu hledání. Jdeme se podívat ještě jednou do mého závrtu, ale tady opravdu nic není. Nechci to vzdát. Přeci jen jsme sem nejeli, abychom nic nenašli. Jdeme se podívat do Jindrova závrtu. Ten je opravdu hodně zarostlý, ale už po prvním pohledu dolů, mi to přijde velmi nadějné. Scházíme dolů, procházíme porostem ... a míříme ke skalce v níž je malá díra - Mačacia jaskyňa!!! Shazuji batoh a vytahuji svůj obleček, který jsem si vzal na tuto plazivku. Jindra sice stále tvrdil, že dovnitř nepoleze, ale už je uvnitř :-) Prý ať se ani nepřevlékám, je to zbytečné... Opravdu, jeskyně není tak úzká, aby se člověk musel plazit. Mačacia jaskyňa je asi 6 m dlouhá a je zakončená jezírkem. Později se od místních speleologů dovídáme, že se jedná asi o jediný zdroj pitné vody na planině. Tak fajn, nálada opět stoupla o 100%. Vracíme se na turistický chodník a míříme dál na sever. Nyní hledáme propast Zombor (-54 m). GPS nás vede vlevo od cesty a tentokrát se nám propast najít nedaří. Přicházíme k rozcestí a zde se v rychlosti snažím vyčíst nějaké informace z mých zápisků. Vypadá to, že propast bude nakonec východním směrem od cesty. Vracet už se nám nechce (hlavně Jindra brblá) a tak jdeme dál po žlutce, jen s tím, že prohledáváme její okolí po pravé straně. Scházím i na dno jednoho hodně hlubokého závrtu, ale ta díra na jeho dně je jen asi 1m hluboká. Takže nic. Asi jsme to přešli už při prvním hledání... Jdeme dál. Míjíme Farkašovu samotu a později míjíme ohořelý strom. Od něj vede cesta směrem na západ. Po ní půjdeme ke Zvonivé jamě, ale nejdřív vycházíme na kopec za lepším výhledem a svačíme. Nadherný klid ruší parta na krosových motorkách. Po jídle pokračujeme směrem ke Zvonivce. Jdeme po cestě, sledujeme krásné stromy a na rozcestí uhýbáme vlevo (více na jih). Za chvíli to vypadá, že přicházíme k jiné cestě ... že by to byla už modrá? Není to modrá. Dřevěný plůtek u křoviska, to značí jediné ... jsme u Zvonivky. S vypnutou GPS jsme ji našli úplně v pohodě. Obcházíme ji a přicházíme ke vchodu do závrtu, kde je trojice speleologů. Zdravím je a ptám se, zda byli dole. Ještě ne, ale právě se chystají. Trojice speleologů z Rožňavy se obléká do jeskyňářských obleků, chystají lana a další výbavu. Chtějí dole fotit. Prý jestli nechceme jít s nimi ... :-) Samozřejmě bychom rádi, ale teď to není reálné. Prý když ne sem, tak třeba do Zbojnické propasti, by nás klidně vzali (-75 m). Konzultujeme s nimi naše dnešní hledání. Docela je překvapuje, že jsme našli Malou Peňažnici a Velkou Peňažnici nenašli. Dovídáme se další důležité info - voda z cisterny pitná není. Jdeme se podívat k samotné propasti, která je široká asi 7 metrů. Okolí je nahusto pokryté loňským listím a tak není radno šlapat mimo chodníček. Opírám se o strom a alespoň tímto způsobem se trochu nakláním nad propast... natahuji ruku a fotím. Zvonivá jama (taktéž Zvonica, Zvonivá diera či Zvonivá propast) je 101 m hluboká. Svou hloubkou sice není až tak ohromující. Aktuálně je až 44. nejhlubší jeskyně na Slovensku, ale i tak je výjimečná. Už v minulosti nedala spát lidské představivosti a její hloubku zkoušeli změřit házením kamenů. Od padajících kamenů zvonících o její stěny pochází i její název. To, že to zkouší hodně lidí dokládá mohutný kužel napadaných kamenů na dně propasti. Směrem od tohoto sutinového kuželu pokračuje 100 metrů dlouhá horizontální chodba s šířkou 30 metru a výškou 20 metrů. Tři mohutné Sloupy hrůzy patří mezi největší na Slovensku. V podzemí se napojuje na kolmé části Attilova galerie, Velká a Malá galerie, Spišiakova síň či Kamenského chodba. Jeden z našich speleologů celou propast přirovnává k ženským pohlavním orgánům - i s vejcovody a Danou :-) Vyzvídám i technické informace. Chlapci s sebou berou jedno 80ti metrové lano a jedno 30ti metrové. Cestou je celkem 12 štandů. Sledujeme ještě speleology jak slaňují dolů a loučíme se s nimi. Mějte se fajn a hodně štěstí! Vracíme se zpět na žlutku a diskutujeme o tom, kudy dál. Já jsem pro návrat po žluté do Slavce s tím, že najdeme ještě Zombor. Jindra chce jít dál na sever a sejít do vesnice Kružná (způsob návratu do Gombaseku nejistý). Asi bych měl více pracovat na své odolnosti, protože mne ukecává. Ale asi se mi nechtělo potmě chodit lesem :-) Strach nemám, snad jen poloviční. Vršek by šel, spodek nešel :-)) Jindra asi povzbuzen svým úspěchem se samozvaně ujímá vedení. Nechávám ho v tom, ať si to pěkně sežere. Byl to jeho návrh :-) Teď je to jeho akce, tak ať se stará... Ztrácíme značku ... "Co s tím budeš Jindro dělat?" Přicházíme k rozcestí pod Velkým vrchem. Mrzí mne, že nestihneme Gerlašské skály - prostě až někdy jindy ... Scházíme po docela nezáživné cestě do vesničky Kružná, kam přicházíme se setměním. Tak co teď? Neukrademe třeba auto? :-) Nebo by Jindra mohl dostopovat/doběhnout pro auto a já tu zatím počkám v hospodě? :-) Přicházíme k hospodě. Zatímco se Jindra snaží získat radu od jednoho místního opilce, jdu pro pivo a kofolu. Jindrovi to trvá už asi půl hodiny a výsledek nic moc? Vlak už dnes nejede, autobus pojede až zítra v 10 hodin, ale můžeme prý přespat u opilce v seníku ... skvělé :-) Jdeme pěšky a stopujeme. Pár aut sice jede, ale nikdo nestaví. Přicházíme do Brzotína. Už pomalu počítám s tím, že půjdeme celou cestu pěšky a tak se chci na cestu posílit v hospodě. Ta je sice zavřená, ale někdo tam je a prý mám počkat. Čekám už docela dlouho a už to vzdávám, když přichází nápad vzít si taxík. Opět zkoušíme hospodu a teď už jsou ochotnější a taxi dokonce sami volají. Celkově za 8 Euro se vezeme do Gombaseku, kde se necháváme vyložit u vyvěračky. Doplňujeme vodu a jdeme na parkoviště. Dnes v noci tu už nejsme sami. Na druhém konci parkáče stojí nějaké auto a v něm někdo spí. Jindra je tak unaven, že už nemá sílu nic jíst ani pít a jde rovnou spát. Já si ještě vařím večeři a načínám pivko. Noční jasná obloha je nadherná.

Ráno vstáváme opět v 7. Vstávají i lidé z dalšího auta - maďarští manželé s dospívající dcerou. Opět nás zdraví paní od pokladny jeskyně a jde jako každý den upravit přístup k jeskyni. Balíme si batohy na třídenní tůru a 9:15 vyrážíme na cestu. Jdeme opět po žlutě značené cestě. Asi 20 minut stoupáme k horárni Závozná. Za ní míjíme 2 velké závrty a pokračujeme dál. Potkáváme několik turistů a v 10:45 přicházíme k Silické ľadnici. Na dně 91 metrů hluboké propasti se díky kumulaci studeného vzduchu drží celoročně led. Na dně propasti sa nachází otvor 150x80 cm, který vede přes 20m dlouhou plazivku do mohutného dómu, který je dlouhý 80m, široký 25 - 40 m a 2 až 10 m vysoký. Jedná se nejníže položenou klasickou ledovou jeskyňi mírného klimatického pásma. V roce 1995 byla Silická ľadnica zapsána na Seznam světového přírodního dědictví UNESCO. Nejprve shlížíme do prohasti zvrchu a následně jdeme po chodníku dolů. Vstup do samotné jeskyně je zakázán a tak musíme shlížet dolů z terasy ohraničené zábradlím. To že někteří návštěvníci tohoto zákazu nedbají je patrné dle vyšlapaného chodníčku vedoucího dolů do jeskyně. Prohlížíme si a fotíme ledové útvary a pak se lehce promrzlí vracíme nahoru. Aby to nebyl až tak velký teplotní šok, dáváme odpočinek a obědváme u horní hrany propasti. Po jídle pokračujeme v cestě. Vycházíme ze stínu lesa a míříme k blízké vesnici Silica. Je poledne a na sluníčku je to hotové peklo. Před chvílí jsme klepali kosu a teď je to přesný opak ... Marně doufáme, že si v Silici dáme pivko. Jedna hospoda je zavřená a ta druhá vypadá, že je zavřená už delší dobu. Stoupáme do prudkého kopce ke kostelu. Zde odkládáme batohy do stínu a jdeme požádat o vodu do jednoho z domů. Místní lidé jsou ochotní a tak máme opět natankováno do plných. Pokračujeme dál - nyní již po červené značce. Otevírá se nám pěkný výhled na vesnici a později se objevují i kopce Volovských vrchů na severu. Přicházíme k Silickému jazeru (Jaštěričie jezero). Jedná se o největší krasové jezero na Slovensku. Rozprostírá se na ploše 1,22 hektaru, je dlouhé 200 metrů a široké 127 metrů. To zní pěkně, ovšem naše realita je poněkud jiná. Jezero je vyschlé a jediná voda v okolí je ve dvou nedalekých studních. Jsme zklamáni a už se nám nechce ani pátrat po jeskyni (Jaskyňa v ponore Jašteričieho jazera). Pokud vím, tak je stejně zamřížovaná ... Míříme dál a procházíme rozkvetlými loukami posetými hlavně petrklíči. Dáváme pauzu ve stínu jednou z rozkvetlých stromů a pak už zase ťapeme dál. Zastavujeme u další studny a zakrátko přicházíme k lovecké chatě Rakyta. Silická planina je asi ráj všech lovců a myslivců. Je poseta množstvím posedů. V jednom místě jsme napočítali i 4 posedy a to jsme se ani nemuseli moc rozhlížet... Míjíme rozcestí se zelenou značkou a v jeho blízkosti je pomníček jednoho mladíka, motorkáře, který zde zahynul (typuji nárazem do stromu...?). Dále pokračujeme lesem. Jindra mi ukazuje díry v bahně. To nejsou závrty :-) ale místa, kde se v válejí divoká prasata. Obalí se tak v bahně, které je chrání před hmyzem a teplem. Jejich stopy jsou patrné i na kmenech okolních stromů, o než se otírají a zbavují se tak přebytečného bahna. Podobná místa potkáváme celý den, ale toto je přímo ukázkové. Potkáváme cyklistický pár, který jede proti nám. Dnes už se vidíme potřetí, takže prohazujeme pár slov. Dozvídáme se, že koliba Soroška má otevřeno do sedmi hodin. To bychom měli stihnout... Poslední 2 kilometry už nejsou moc záživné, asi proto, že už jsme unaveni z tepla a nemůžeme se dočkat chladivého moku na kolibě. Míjíme stavební buňku a zařízení s vrtnou soupravou a pak už se napojujeme na asfaltovou cestu po níž scházíme do Jablonovského sedla. Míříme rovnou ke kolibě Soroška. Dáváme si pikantní fazulovou polievku s chliebom, po které následuje hlavní chod. Škoda jen, že nemají točené pivo. Láhvova plzeň nám musí stačit. Vždyť dnes je vlastně ten velký den ... :-) Nezapomínáme také doplnit zásoby vody a v 19:30 se vydáváme na další cestu. Stoupáme do kopce a otevírají se nám výhledy severozápadním směrem. Fotíme si zapadající slunce a spěcháme dál. Původní plán spát u Mútné studny jsme už změnili, ale chceme dojít alespoň na Breziny - vrchol s výhledem. Přicházíme ovšem k parádnímu místu. Louka s posedem a travičkou, jak "golfový green". Pod námi se rozkládá údolí s městy Rožňava a Krásnohorské Podhradie s hradem Krásna Hôrka, jenž bohužel nedávno vyhořel. Dále vidíme Volovské vrchy, masiv Královská hoĺa v Nízkých Tatrách a ukazují se nám dokonce i vrcholy Vysokých Tater. To vlastně znamená, že vidíme přes celé Slovensko. Jen asi 5 kilometrů za námi je maďarská hranice a vidíme až po tu polskou ... Není co řešit. Chodit po lese ve tmě se nám nechce a zde je to úžasné místo, takže zůstáváme zde. Rozděláváme spaní. Koukám na Královu holu ... vzpomínám a v hlavě my zní refrén jedné skladby od SSOGE. Noční obloha je opět parádní. Jindra mi osvěžuje mé chabé znalosti souhvězdí. Ukazuje mi souhvězdí Kasiopea, které si snad už budu pamatovat (W). Pyšná to královna...

Vstáváme v 6:00. Dnes nás čeká dlouhá tůra a tak si musíme přivstat. Snídáme a užíváme si výhled, který je teď ráno ještě lepší, jak včera večer. Nyní již ostře vidíme hrad Krásna Hôrka. Po požáru je bez střechy. Je to ohromná škoda, protože se jednalo o jeden z mála zachovalých hradů na celém Slovensku. Také rozeznáváme siluetu hory Kriváň v masivu Vysokých Tater. Na cestu vyrážíme v 7:00. Po zhruba hodině cesty přicházíme na vrchol Breziny s podobným výhledem. Děláme pár dalších fotek a pokračujeme přes louku k Můtné studni. U ní stanuje parta Čechů, kteří jdou Silickou planinou v opačném směru. O tom, kde se nachází nedaleká Býčia jaskyňa nemají potuchy. Asi ji také nebudeme hledat, není na to čas a tak chceme pokračovat dál. Sbíhá se zde několik cest a nějak momentálně nevidíme značku... Zkusíme to po jedné z cest a uvidíme ... Přicházíme k lovecké chatě Hubertus. Na stromě je značka jeskyně a tak se ji přeci jen vydáváme hledat ... Scházíme dolů ke skalkám, ale tam nic není. Na druhou stranu chaty se po vyšlapané stezce dostáváme jen ke smradlavé kadibudce a tak to vzdáváme. Myslím, že jeskyně je v závrtech na jih od studny nebo ve svahu nad nimi. Jdeme po cestě vedoucí za chatou a zanedlouho se opět napojujeme na červenou značku. Les střídá louka a následuje opět les, až přicházíme ke ke krasovému jezírku (Lúčanské jazierko) s pramenem vody (Jediným na této trase. V létě a na podzim bývá vyschlý). Doplňujeme drahocennou tekutinu a svačíme. Za jezírkem následuje dlouhý, nepříliš zaživný úsek vedoucí lesem. Vítaným zpestřením je výhlídka jižním směrem do Turnianské kotliny na vesnici Hrhov, Hrhovské rybníky a táhnoucí se masiv Dolný vrch (s nepěkně vyhlížejícím lomem), za kterým už je Maďarsko. Vidíme už i Turnianský hrad, náš dnešní cíl. Další vyhlídky, ale hůř přístupné jsou směrem na sever. Hrana planiny je zarostlá, ale i tak je vidět vesnička Lúčka a za ním vrchol Pipitka, později pak vesnička Borka. V jednom místě nacházíme dřevěnou hůl vyřezanou z větve. Svým tvarem a řezbou připomíná hada. Asi ji zde opřenou o strom zapomněl nějaký turista. Ta podobnost s nějakým exotickým plazem je docela velká a jsem docela rád, že jsem ji našel opřenou o strom ... pokud by totiž ležela na zemi, tak bych se asi leknutím po... :-) Je to pěkný kousek, docela bych si ji vzal sebou ... a třeba nastražil v práci na paní uklizečku ... :-) ... ale to jí přeci nemohu udělat. Necháváme ji tak jak byla, opřenou o strom. Však on se jí někdo ujme ... Několikrát odpočíváme a krátce před 15:00 přicházíme do Borčanského sedla (670 m). Z něj pak asi 30 minut scházíme Baksovou dolinou podél vápencových stěn (Vápenná stráň). V některých místech se opět doslova brodíme v loňském listí (častý to jev posledních hodin). Přicházíme k Zadielské dolině. Lehce se omýváme v potoce a jdeme k nedaleké chatě Zadiel, kde si dáváme točené pivko (Ostravar). Po odpočinku a doplnění tekutin se vydáváme na další tůru. Vracíme se na rozcestí a stoupáme po modré značce do prudkého kopce na Zadielskou planinu. Jedná se o naučnou stezku. Na vrcholu je vyhlídka do Zadielské doliny - největšího a nejhlubšího kaňonu na Slovensku. Je dlouhý 3 km, široký místy jen 10 m a jeho vápencové stěny se zdvihají do výšky až 400 m. Je v něm snad až 300 různých jeskyní (vše v 1. pásmu ochrany). Spodní část doliny je zarostlá stromy, takže nejlepší místa na prohlídku jsou právě z horních partií. Dokonalý dojem kazí jen nadaleká cementárna v Dvorníkách, s již dříve zmiňovaným lomem. Pokračujeme dál lesem. Chvílemi si připadáme, jak v Praze na Petříně. Cesta se od kaňonu nejprve zdaluje, ale později se k němu vrací na další vyhlídku. Zde můžeme pobíhat po jeho hraně a dosytosti fotit. Škoda jen, že je slunce již tak nízko a svítí nám do objektivu. Nabízí se i otázka, zda tu nepřenocovat ... ale přeci jen se potřebujeme dostat co nejdál, abychom zítra stíhali návrat. Přicházíme na Hájskou vyhlídku. Je zde propast a na informační tabuli je i nákres, který ukazuje rozsah jejích vnitřních prostor. Už je vidět i Turnianský hrad. Následuje cesta přes Hradní stráň, která je celá poseta krasovými škrapy a chůze je náročná a pomalá. Už jsme opravdu utahaní, pomalu se stmívá a tak když ve stráni necházíme ojedinělé rovné místo, tak se dlouho nerozmýšlíme a končíme zde. Vybalujeme karimatky, vaříme večeři a trávíme zde večer s výhledem na hrad, Turňu nad Bodvou a široké okolí. Dnes se pálí čarodějnice, ale nevidíme jediný oheň. Na obzoru svítí Košické železárny, ale jejich pece jsou už jiná liga :-)

Ráno opět vstáváme v 6. Rychle se najíst, zabalit a vyrážíme. Pokračujeme po škrapech mezi křovisky. Plašíme ještěrky a všímam si jedné hodně velké, jedovatě zelené... Zdejší flóra i fauna má hodně jižních a možná i středomořských prvků. Přicházíme do Hradného sedla. Následné stoupání na hrad už je přece jen příjemnější. V 8:00 jsme tam. Nikdo nikde a tak odhazuji batoh před hradem a jdu dál. Jindra si není jistý, zda je to dobře, ale činí stejně. Říkám mu: "Kdo by tu co dělal?" Procházíme hrad a užíváme si okolních výhledů, např. na vesničku Háj, za níž začíná Hájská dolina. Na východ od Hájské doliny se rozkládá Jasovská planina. Původně jsem ji chtěl také projít, ale už to nestíháme. Tam někde u její horní hrany se nachází vůbec nejhlubší propast celého krasu - Kunia priepasť s hloubkou 220 metrů. Prohlížíme si zbytky hradeb a vnitřního paláce, když přicházejí další lidé. Jedná se o mladý pár. Zakrátko ovšem přicházejí další lidé a to už něco značí. Vracím se k batohům a tam sedí hlouček asi 6ti lidí a další stále přicházejí. Naštěstí ale nejsme na Ukrajině :-) Nicméně jsem nepoučitelný, což mi Jindra také trochu naznačuje :-) Krátce promlouváme s turisty, kteří mají namířeno do Zadielské doliny a odmítáme nabízený rum. Spěcháme. Musíme stihnout autobus, který nám jede v 9:30. Vracíme se do sedla a následně scházíme cestou lemovanou vinohrady do Turni. Podcházíme hlavní silnici a procházíme obcí až do centra k autobusové zastávce. Podle názoru domorodců dnes odtud žádný autobus do Rožňavy nepojede. O tom nás nakonec přesvědčuje i jízdní řád. Ale vypadá to, že jsme jen u jiné zastávky ... musíme se vrátit zpět k hlavní silnici na rozcestí Háj (odbočka do vesnice Háj), kde staví dálkové autobusy. Máme to načasované akorát a přicházíme tam pouhých 5 minut před odjezdem. Musím ještě poznamenat, že na zastávce mají dokonale funkční odpadkové koše, které jsou doslova bezedné :-) Autobus nás veze do Rožňavy. Cestou si prohlížíme mohutnou Zadielskou tiesnavu, projíždíme Jablonovským sedlem a detailně vidíme i hrad Krásna Hôrka. Jeho zdivo na severní straně je zčernalé od hořících stromů, z nichž se plameny přenesly na střechu hradu a šířily se dál. Na počátku všeho byla cigareta v rukou nezletilých dětí ... V Rožňavě sháníme další spoj, ale do Slavce nám nejbližší jede až v 16:00. Jedeme tedy v 11:30 MHD na vlakové nádraží (je mimo město) a rychlíkem v 11:56 do vesnice Plešivec. Do Gombaseku si to musíme dojít pěšky. V Plešivci se ještě stavujeme na pivko Gorgoň - první a zárověň poslední to slovenské pivo, na této výpravě (tu třetinku Zlatý bažant, co jsem exnul první večer ani nepočítám). No a pak už ťapeme na sever směr Gombasek. Bohužel někde ztrácíme značku a tak kus cesty jdeme po poli podél lesa, než značku opět nacházíme. Je to docela ubíjející cesta a v tom velké horku i vyčerpávající a tak děláme pauzu. Jindra toho má plné kecky a já na tom nejsem o mnoho lépe. Hledám nůž ... asi jsem ho nechal v Rožňavě na nádru ... když tu najednou kolem mne projíždějí dva cyklisté. Nečekal jsem je a lekl jsem se. Asi 2 vteřiny to vše držím v sobě, ale pak vybuchuji a už to lítá ... :-) Jdeme dál a cesta se zakrátko stáčí k východu, přecházíme vyvěračku Černého potoka a už jsme u Gombasecké jeskyně a u našeho auta. Další prohlídka bude asi za hodinu a tak máme možnost se ještě umít v Černém potoce (za asistence turistů) a posvačit. Pak už kupujeme lístky (5 Euro/osobu) a jdeme na prohlídku. Gombasecká jeskyně je unikátní hlavně díky místním brčkům. Dozvídáme se, že je propojena se Silickou ledovou jeskyní - Černý potok vtéká do Silické ledové a vyvěrá právě zde, v Gombaseku. Provází nás docela správný mladík, kterému právě dnes začala průvodcovská sezóna. Má to jako pravidelnou brigádu. Prý od svých kolegů slyšel o dvou Češích, kteří tu jsou už od soboty ... Tak to jsme my :-)) Ještě se domlouváme, že dojdeme na kávu, ale když už konečně máme zabaleno a přicházíme k chaloupce, tak zde už nikdo není. Cestou ještě bereme vodu z Bílé vyvěračky a pak už jedeme domů. V Rimavské Sobotě se stavujeme na známé benzince. Paní Iveta nás poznává a tak s ní ještě rozmlouváme. Dáváme si kávu a sedvič a pak se loučíme. Stavíme ještě na jídlo v motorestu u města Nováky a pak už téměř bez zastávky jedeme domů.

Z celkového počtu jeskyní a propastí jsme viděli pouhý zlomek, takže až zase jednou do této oblasti zavítám, budu hledat další, např. Zbojnickou priepasť, Velkou železnou priepasť, Velký Žomboj, Diviačiu priepasť nebo Kuniu pripepasť. Snad najdu i tu Peňažnicu a Zombor. Je to náročné. Nejen, že při hledání člověk plaší divokou zvěř, ale musí mít i dobré orientační schopnosti a obrnit se trpělivostí. Chci se také podívat do Krásnohorské jeskyně. Tentokrát jsme ji nestíhali, takže až příště.

WE ROCK!!!