Bukovské vrchy 2007 - .: Artie :.

Bukovky jsme plánovali už dlouho. Miloš tam byl před pěti lety a již asi rok a půl jsme o nich mluvili, ale nikdy to nedopadlo. Jet jsme měli i letos na jaře, ale počasí nám nepřálo a tak, ačkoli ani nyní není předpověď počasí optimistická, jdeme do toho. Jako dopravní prostředek jsme tentokrát zvolili vlak. Je to přeci jen dálka a zalíbila se mi varianta jet lůžkovým vozem. Večer popijeme vínko a ráno se probudíme v Košicích ... Tak tento plán vzal za své. Lůžka jsou již vyprodaná a tak doufáme alespoň ve volné kupé.

Jedeme z Brna večerním rychlíkem Ružomberok. Už před příjezdem vlaku to vypadá na invazi českých turistů na Slovensko. Navíc se domů na Slovensko a Ukrajinu vrací lidé, kteří u nás pracují. Nástupiště je tedy již v Brně docela plné. Jsou svátky, takže se není čemu divit. Po příjezdu vlaku nastupujeme a hned obsazujeme první čtyřku. Kupé to není, ale nevadí. Další lidé nastupují a najednou jsou tu dva chlapíci, kteří mají místenky na naše místa. Nu což, uvolňujeme jim místo a hledáme další volná místa. Máme ale smůlu, vše je již zaplněno. Zůstáváme tedy u chlapíků s místenkami. Načínáme zásoby pití a kecáme se sousedy. Jsou to také turisti. Jedou do západních Tater a tak si máme o čem povídat. Zjišťujeme od nich, že lůžkové vagóny na tento termín bývají vyprodané již od poloviny května. Cesta tedy ubíhá rychle, stejně jako rychle ubývá pití a najednou jsme v Bohumíně. Zde máme více než hodinu čas na přestup. Vlak se vylidňuje a vše se přesouvá do nádražní haly. V bufetu nakupujeme další pivo a obložené housky. V jednom hloučku poznávám známého Standu. Jede s partou kluků z Telče do Nízkých Tater. To je příjemné překvapení :-) Po hodině čekání se přesouváme na nástupiště a vyhlížíme rychlík z Prahy, který příjíždí totálně přecpaný. Lidé se v něm tísní na chodbičkách a již se do něj nikdo nevejde. Dovídáme se, že o posílení soupravy bylo zažádáno, ale nikdo z vedení drah tuto žádost nevyslyšel. Prý se snad chyba stala na slovenské straně... No to je teda podnik ...!!! Odkládám nedopitou plzeň na zem. Budu rád, když se do toho vlaku dostanu sám, natož s lahví :-) Lidé na nástupišti zmateně pobíhají, snaží se někam vecpat a atmosféra houstne. Nadávají průvodčímu, který za nic nemůže a postupně to vzdávají a odcházejí čekat na další vlak. Je nás tu již poslední hrstka zoufalců, a najednou průvodčí dostává spásný nápad. Pouští nás do uličky v lůžkovém vagónu. V této malinké uličce se nás tísní deset lidí a deset batohů. Ale je to lepší pocit, než být v tuto chvíli venku. Po dlouhém čekání se vlak rozjíždí hlemýždím tempem k hranicím. Trochu prostoru získáváme otevřením dveří do prostoru mezi vagóny. Vejde se tam Standa a jedna holčina z vedlejšího vagónu. V zatáčkách se jim hýbe podlaha pod nohama a Standa říká, že si připadá, jak na horské dráze. Odpovědí mu je: "To není horská dráha, to je Česká dráha!!!" :-) Na hranicích následuje celní kotrola. Celníci se ji snaží dělat poctivě. Nevím jak toho chtějí docílit, ale snaží se projít všechny vagóny. Přitom si musí vyslechnout další nadávky od lidí. Zvlášť jeden Slovák z vedlejšího vagónu má v tomto směru bohatou slovní zásobu a ani výřečnost mu nechybí :-) Nabíráme další zpoždění a nejhorší je, že je tu hrozný dusno, nevíme o co se opřít, jak si máme stoupnout, a zda vůbec stojíme na vlastní noze :-) Standa to zhodnotil slovy: "Jedenadvacátý století a cestujeme jak Židé za války ..." :-| Konečně je tu Žilina, kde snad mají připojit další vagóny. Vystupujeme ven a čekáme. Vagóny sice připojují, ale to jsou jen lehátkové z rychlíku z Bratislavy... Někteří lidé běží na druhý konec vlaku. Nevíme, zda tam budou nějaké nové vagóny, naštěstí objevujeme jeden nezamčený lehátkový vůz a usídlujeme se na volné chodbičce. Sice se nás snaží jedna z pruvodčích vyhodit, ale má smůlu. My se odtud už nehneme. Sedím na batohu a aspoň mohu na chvilku zavřít oči ... Z Žiliny už pokračujeme rychle a vlak pomalu stahuje své zpoždění. Lidé postupně také vystupují, a tak se v Popradu přesouváme z lůžkového vagónu do klasického kupé a v něm jedeme až do Košic.

V Košicích pak přestupujeme na vlak do Humenného, kde je nově zrekonstruované nádraží s restaurací. Zde kupujeme lehátkové lístky na zpáteční cestu a čekáme na další spoj. Tím je lokálka do Sniny. Ve vlaku je několik dalších skupinek českých turistů, kteří mají podobný cíl. Cestou si všímáme množství čápů, kteří tu mají hnízdo postavené skoro na každém sloupu. Míjíme letiště a přijíždíme do Sniny. Na jejím předměstí je ohromný hřbitov. Je plný květin. Jsou na něm moderní náhrobky, i staré a nakřivo postavené křížky. Vystupujeme a procházíme městečkem na jeho druhý konec k autobusovému nádraží. Autobus nám jede až za několik hodin a tak jdeme do blízké restaurace na oběd. Času máme opravdu hodně a tak po obědě následuje pivo, další pivo a další oběd. Před třetí hodinou pak jdeme na autobus a s další českou partou jedeme do nejvýchodněji položené obce na Slovensku - Nové Sedlice. Únava po probdělé noci se na mě začíná projevovat a usínám. Probouzím se až před Novou Sedlicí a koukám, že venku silně prší. To je teda pech. Celou dobu počasí vypadá rozumně a teď když potřebujeme, tak začne pršet. Řidič nám zajel až před hospodu a tak to máme jen pár metrů do sucha. Převlékáme se do nepromokavého a čekáme na lepší počasí. V 17:00 se konečně objevuje sluníčko a tak vyrážíme. Nejprve jdeme po silnici a poté sledujeme červené značení a vcházíme do lesa. Je patrné, že zde již prší delší dobu. Vše je podmáčené a cesta je hodně bahnitá. Skoro lituju, že jsem si nevzal návleky. Blbých je ovšem jen prvních pár desítek metrů, pak už se nebořím :-) Jsme v přírodní rezervaci Stužica, stoupáme asi 350 výškových metrů a následně opět klesáme 200 m dolů. Po dřevěné lávce přecházíme Stužickou řeku a následně míjíme zbytky náspu a železničních pražců. Asi se tu někdo snažil těžit dřevo, ale naštěstí neúspěšně. Zase prší. Stoupáme bukovým pralesem. Je tu hodně popadaných stromů. Některé musíme obcházet, v některých je pak prořezán otvor, takže se přes ně dá snadno projít. Později přestává pršet a my přicházíme k ukrajinské hranici. Následně stoupáme podél hranice až Kremenec (1.207 m). Je 19:45 a jsme na nejvýchodnějším místě Slovenska a zároveň slovensko-polsko-ukrajinském trojmezí. Na vrcholu potkáváme skupinu Čechů, kteří jdou z Ukrajiny a mají namířeno do Sedlice. Říkají, že na ukrajinské straně jim dělali problémy ochranáři ... Mluvíme jen krátce a loučíme se. S překvapením zjišťujeme, že zde již není turistický přístřešek a tak na jeho místě stavíme stan. Snažíme se se usušit mokré věci a já se jdu podívat po okolí. Na vrcholu Kremence je trojboký hranol s vyznačenými znaky všech tří států a množství barevných hraničních patníků. Pokračuji po polskou-ukrajinské hranici dokud nevidím Wielkou Rawku (1.307 m), fotím a vracím se zpět. Následuje ještě malá večeře a jdeme spát. V noci mě budí nějaký šramot nad mojí hlavou. Něco kolem nás chodí ... Medvěd to není, ale slyším jak se to oklepalo ... Vzpomínám si na lištičky na Korsice. Možná to bude něco podobného. Asi cítí, že máme něco k jídlu snaží se nám prokousat do stanu. Stačí zatřást se stanem a je pokoj.

Ráno je zima a mrholí. Miloš leze ze stanu jako první. Po chvilce slyším nějaké hlasy. Přišli nás zkontrolovat pohraničníci. Zjišťují kam jdeme, kontrolují nám doklady a ptají se, zda jsme někoho neviděli. Ne ne, nikoho jsme neviděli. Hlídají zde hranici před množstvím uprchlíků z východu. Balíme naše věci i mokrý stan. Je prokousaný od toho "nočního" zvířátka. No, muselo to být něco většího než obyčejná myš. Jdu ještě nabrat vodu do studánky, ale momentálně je voda docela zakalená, takže si nechávám zajít chuť. Je 9:00. Loučíme se s pohraničníky a jdeme podél pohraničních patníků na západ. Sice již neprší, ale je mlha. Semtam se zastavujeme a sbíráme borůvky. Přecházíme Kamennú lúku (1.201 m), Hrúbky (1.186 m) a zastavujeme se u památníku ruského vojáka A. Gladyša. V okolí jsou již značně patrné zbytky války - krátery po vybuchlých bombách a zbytky zákopů. V této oblasti se válčilo nejen za první a druhé světové války, ale ještě několik let po roce 1945 zde válčila Ukrajinská osvobozenecká armáda s Rudou armádou za samostatnost Ukrajiny. V okolí je dodnes množství zbytků i nevybuchlé munice. Dále pokračujeme na Čierťaž (1.071 m) a sestupujeme do sedla pod Čierťažou. Zde je patník s označením 8/6, poblíž kterého má být nevybuchlá bomba. Snažím se ji najít v lese, ale bezúspěšně. Už ji asi někdo zlikvidoval. V sedle je turistický přístřešek a nedaleko i pramen s vodou. Vaříme oběd. Venku mezitím začalo pršet a vůbec to nevypadá na obyčejnou přeháňku. Po jídle se uvelebujeme ve spacácích na dřevěných lavicích a čekáme až přestane pršet. To je ale v nedohlednu. A to jsou i tací, kteří se právě teď opalují na Mallorce ... :-) Uvnitř chatky je zajímavý text napsaný na dřevěné lavici, který varuje před strážci chatky doplněný obrázkem jakéhosi hlodavce s velkým ocasem. Smějeme se tomu. Možná měl autor na mysli tu myšku, která se skrývá v kupě dřeva pod lavicí a která si občas udělá výlet do igelitové pytle, který zde je na odpadky. S pobavením ji sledujeme, jak se snaží odtáhnout ukořistěný obal od sušenek pod kupkou dřeva. Moc jí to nejde :-) Najednou se ozývá mnohem silnější šramot a po šikmé stěně šplhá velký hlodavec, zastavuje se a kouká na nás. To je jeden ze "strážců chatky". Vypadá to jak potkan s veverčím ocasem. Něco takového nám asi v noci rozkousalo stan. Nedokážeme to zvířáto nijak pojmenovat, tak mu vymýšlíme název krysák Bukowski :-) No jestli nepřestane pršet, tak tu asi opravdu bude veselo. V dálce slyšíme hlasy a zanedlouho přichází skupina 5ti promoklých postaviček. Jsou to ti Češi, které jsme již viděli v Nové Sedlici v hospodě. Místa je tu ještě dost, takže se tu také mohou schovat. Sice také vycházeli ze Sedlice, ale jdou to v opačném směru. Později přicházejí další turisti. Do chatky se již nevejdou a tak si nedaleko staví stany. My s Milošem víme, že pokud dnes nedorazíme do Ruského sedla, tak to do cíle naší cesty, Medzilaborců, již nestihneme. Bohužel déšť ustává až pozdě odpoledne a je nám jasné, že tu musíme všichni přenocovat. Před chatkou rozděláváme oheň a sušíme oblečení. Při shánění dřeva kluci našli i množství hub, takže si dělají smaženici a na stůl se vytahují i zásoby s pitím na zahřátí. U stanů si také rozdělali oheň a tak na dálku soupeříme, komu to lépe hoří :-) Během naší nepřitomnosti v chatce se tam nějak rozmnožili myši. Jsou docela oprsklé. Kluci rozlouskávají identitu našeho krysáka. Jedná se o plcha. Taky tu už není jediný. Se setměním se do chatky stahuje všelijaká havět z okolí... Na to jaký to byl šeredný den, je večer docela pěkný. Spát jdeme okolo jedenácté. Snažíme se usnout, ale v chatce to teprve začíná žít :-) Pytel s odpadky je plný myší a doslova se celý hýbe. Samozřejmě, že to v něm různě šustí a vydává to i jiné zvuky, jak se myši perou o sousto. I přesto usínám. V noci mě ale dvakrát budí divný pocit, že mi něco leze přes spacák na čele. Myšky jedny drzý!!! Stačí je zevnitř sklepnout na zem. Chvilku piští a pak dají pokoj... Podobné problémy řešíme během noci všichni :-)

Ráno se budíme do slunečného dne. Igelitový pytel s odpadky se během noci posunul asi o metr :-), ale myši už jsou pryč. Vyprávíme si zážitky z noci, snídáme, doplňujeme vodu a vydáváme se dál. Netrvá to dlouho a už stoupáme na Čelo (1.159 m). Jedná se asi o nejtěžší stoupání dnešního dne, takže jsme rádi, když jsme na vrcholu. Následuje sestup na horskou louku, kde potkáváme skupinu turistů. Zde se nám již otevírají výhledy na polskou i slovenskou stranu. Mnohem lepší výhled je ovšem z Rabie skaly (1.167 m). Na vyhlídce potkáváme malého slovenského chlapíka. Vypadá trochu jak hobit. Sbírá tu borůvky, ale teď má pauzu a tak si užívá výhledu na okolní zelené kopečky, stejně jako my. Vidíme Novou Sedlici i další vesničky a v dálce se ukazuje i Vihorlat. Popisujeme chlapíkovi naši cestu, i kde rostou borůvky a už jsme na odchodu, když chlapík vytahuje z torničky lahvinku. Navzájem se představujeme a chlapík nám postupně nalévá velkého panáka. Upíjím postupně jemnou a ne moc silnou pálenku a říkám, že takto se to pije v Čechách. Chlapík nám ukazuje, jak se pije na Slovensku a otáčí do sebe sklenku celou a vzápětí dodává, že na Ukrajině se to pije stejně, jen s tím rozdílem, že sklínky jsou dvakrát tak velké :-) Definitivně se loučíme a pokračujeme dál. Na vrcholu Ďurkovec (1.189 m) potkáváme zmiji. Leží napříč přes cestu. Je trochu přiblblá, ale registruje nás a tak se pomalu plazí z cesty pryč. Ze Sedla pod Ďurkovcem je již vidět vesnička Runina a my pokračujeme po typické horské louce pro tuto oblast - polonině - na Plašu (1.162 m). Následuje opět lesní úsek, borůvčí, vysoká tráva atd. Semtam pokáváme česače borůvek a míjíme se s českou partou, kterou jsme viděli ve vlaku. Za Kruhliakem (1.100 m) jsou již opět patrné stopy války - zákopy a veliké krátery po bombách. Sestupujeme do Ruského sedla (801 m), kde je válečných stop nejvíce. Je zde oficiální hraniční přechod a turistická útulna s pramenem vody. Parkuje zde několik aut (z Polska sem vede asfaltka). Krátce odpočíváme a rozhodujeme se pro sestup dolů. Jdeme krásnou krajinou a netrvá dlouho a jsme v Ruském. Jedná se o rusínskou obec, která byla vysídlena v roce 1981 kvůli stavbě vodní nádrže Starina. Dodnes se tu zachoval jen hřbitov, tři domy a zbytky ostatních zde již nejsou patrné. Vidět jsou jen zbytky ovocných sadů a zahrad. Čekali jsme klid a přitom tu poblíž cesty parkují obydlené maringotky a vyřvávají tranzistoráky. Rekreanti pronikli až sem a navíc se tu právě dnes pořádá setkání rodáků z Ruského a tak tu jezdí i množství aut. Vaříme hrachovku v přístřešku na křižovatce a sledujeme dění okolo. Semtam okolo projde skupina opilých výrostků a projede auto, jejichž řidiči na tom nejsou o moc líp :-) Po jídle pak pokračujeme po asfaltce směrem na Stakčín. Je to pěkná dálka. Nějaký vtipálek navíc upravil údaj 19 km na 9 km na turistickém ukazateli na Stakčín a tak se bláhově domníváme, že je to kousek. Jdeme sice po rovině, ale už za chvilku cítíme chodidla a je nám jasné, že si je za dnešní večer zničíme víc než za předchozí dny na horách. Procházíme další zaniklou rusínskou obcí Velká Polana. Zde se dochoval jen jediný dům a později přicházíme k vodní nádrži Starina. Jdeme dál a najednou nás dojíždí stará škodovka. Pomalu nás přdjíždí a vypadá to, že jí chcípnul motor, ale není tomu tak. Zastavuje nám. Slitovali se nad námi staří manželé ze Sniny a vezou nás až do Jalové. Je to ještě pěkný kus cesty. Odhadujeme to na hodinu chůze, kterou nám svezením ušetřili. V Jalové pak jdeme na místo, které je označené jako tábořiště. Jedná se spíš o obyčejnou louku. Stanují zde již tři polští cyklisté. Stan stavíme nedaleko nich a po krátké večeři jdeme spát.

Ráno je krásně. Balíme stan a jdeme 5 km po silnici do Stakčína. Ze Stakčína pocházeli prarodiče známého spisovatele Charlese Bukowského. V místní knihovně je stálá expozice jeho fotografií a knih. První hospoda je zavřená, ale v druhé si již dáváme točeného Šariše. Mají tu zajímavou malbu na zdi. Trochu kýčovité, ale cítíme se jako v přírodě :-) Nezůstalo jen u jednoho piva a tak se vesele pokračujeme dál. Na návsi je válečný pomník s tankem a tak ho podrobně prozkoumávám. Dovnitř se ovšem dostat nedá. Přicházíme na nádraží a zjišťujeme, že máme skoro hodinu čas. Naproti je sice další hospoda, ale čas trávíme na nádraží. Utíká to rychle a tak zanedlouho již jedeme vláčkem přes Sninu do Humenného. Zde obědváme v restauraci a pak pokračujeme vlakem do Košic. V Košicích dáváme batohy do úschovny a jdeme do města. Centrum je tu velmi pěkné. Hlavně náměstí (spíše široká ulice) s katedrálou a divadlem. Jsou tu fontány a množství kaváren a restaurací. V jedné z nich popíjíme plzeň. Na větší nášup už nemáme peníze a tak se vracíme na nádraží. V obchoďáku utrácíme poslední slovenské peníze a večeříme. Pak čekáme do doby než je přistaven náš noční rychlík a jdeme se "nalodit". Lůžkové kupé máme samy pro sebe. Naštěstí! Ono totiž není kam schovat naše boty :-) Nikdy jsem takto necestoval, takže to tu musím pořádně prozkoumat :-) Stolek se dá během chvilky proměnit v umyvadlo, dveře mají 3 zámky atd. Načínáme víno a vlak se rozjíždí. Nakláníme se z okénka ... víno v krvi, vítr ve vlasech :-) Před Popradem jdeme lehnout. Je hrozný vedro, spím jen napůl. Na hranicích nás budí celníci. Miloš nemůže najít pas. Celníci chvíli čekají a pak nad ním jen mávnou rukou :-) Jo, to kdyby po tom víně mluvil ukrajinsky, to by si asi počkali :-) Během další jízdy k nám přistupuje ještě další cestující a pak se budím až ráno. V 6:00 jsme v Brně. Míla si vůbec nepamatuje noční pasovou kontrolu. Prý je to divný, že nás ani nekontrolovali celníci ... :-) Akce končí. Loučíme se a já spěchám na autobus do Jihlavy.

Chtěli jsme dojít dál, ale počasí nás zbrzdilo. Někdy příště budeme pokračovat ... a dojdeme až na Duklu!