.: Artie :.

V pátek okolo 19h přijíždíme do centra závodu. Zdravíme se s ostatními závodníky a jdeme se odprezentovat. Při prezentaci se dozvídáme, že noční etapa (orientační běh) není 8-10km jak bylo psáno v pokynech, ale 15km. Sobín dostává strach jestli to uběhne. Uklidňuju ho, že je to OK, že poběžíme pomalu.

Jdeme se ubytovat do chatky, který vypadaj celkem dobře. Po ubytování a natlačení maxima jídla do žaludků se vracíme opět k prezentaci a načerpáváme atmosféru závodu. Vedle stolů prezentace leží dvě pípy a chlaďák – okolo nich neustále krouží Martin Pádivý s častými dotazy „kdy se to zapne“.

Nastává výklad závodu – budou pouze 4 kontroly, mapa je od jednodušší než turistická, na dvou kontrolách se musí vylézt na strom (jednou z toho po laně), na jedné kontrole je skalní kros a na jiné se běží kousek po fáborkách neboť oblast je v CHKO.

Čas startu se blíží a my se jdeme do chatky převléct a připravit svítilny. Pijeme Redbul neboť Sobín je nevyspalej protože ho několik nocí před závodem bolel zub. Po RedBulu se z ničeho nic začnem hrozně chechtat a tak si myslíme, že do něj někdo nadrobil nějaký „výborný koláčky“. Před startem ještě Sobína rozbolí břicho a už nevím co (myslím že zub to zrovna nebyl) a my se s čelovkami vydáváme vstříc noční etapě.

Mapa opravdu není optimální – jde o jakousi kopii turistické mapy, dle rozložení kontrol je jasné, že si v noci oběhneme Máchovo jezero. Na první kontroly je to přes dvě bažinky,chívli přičemž z mapy není jasné, zda jsou průchozí. No naštěstí s námi vyběhly dvě ženy, které to tady znají a tvrdí že to přes bažinky půjde. No opravdu to šlo a sice s mokrými botami pokračujeme na kontrolu č. 1. Tam nás čeká vylezení na strom – ujímám se tohoto úkolu a po oražení a seskočení pokračujeme dále. Celkem se nám daří brzy najít lávku přes přítok do Mácháče a už nám zbývají necelé 2-3km ke kontrole. Bohužel ale trošku bloudíme, neboť mapa není příliš podrobná a navíc reálný počet chat vůdči zákresu v mapě je asi dvojnásobný. V jednu chvíli se za nás připojuje skupinka asi 3 dvojic, ale když po chvíli dobíháme k plotu s ostnatým drátem u něhož štěká pes tak se od nás zase odpojují. Radikálně měníme směr a po asi 10 minutách se ocitáme u hotelu Kamýk, který je zakreslen v mapě. Je nám jasné, že jsme si asi 2km zaběhli, ale zase víme kde jsme. Odbočujeme tedy po asfaltě směr kontrola a asi po 10 minutách běhu k ní dobíháme – popis zní nosník na mostu. Zkoumáme most vedoucí přes jezero a asi 50 metrů od břehu je opravdu nad hladinou připevněn lampion – naštěstí ze zábradlí mostu visí krátké lano, po kterém se spouštím nad vodu, nohama se opírám o přepadová železa a razím kontrolu. V tuto chvíli máme za sebou tak polovinu běhu. Čeká nás ještě přesun okolo Doks na hráz jezera, kde jsou zbývající dvě kontroly.

Z mapy není moc jasné, co znamená červená čára vedoucí až téměř ke kontrole a po několika stech metrech běhu po kolejích zjišťujeme, že šlo asi o turistickou značku (no v noci by až tak nepomohla), kterou jsme nešťastně minuli. To světlo co se přibližuje od zadu k nám naštěstí není vlak ale další dvojice a tak spolu s nimi směřujeme ke K3. Bohužel Sobín si čím dál víc stěžuje na chabrusové koleno a tak snižujeme naši rychlost, nicméně stále běžíme téměř bez přestávek. Fikanou kličkou těsně před hrází se nám ale i přes pomalejší rychlost podařilo dvojici pronásledovatelů setřást a na kontrole jsme byli o kousek rychlejší. Ve chvíli kdy jsem kontrolu razil v koruně stromu (tentokrát se šplhalo po laně) se mě snažila pronásledující dvojice setřást. No, přiznám se, nešplhal jsem bez přírazu a byl jsem rád, že mám boty s hřeby, které na laně neklouzaly.

Po této kontrole následoval skalní kros, který byl ve tmě velmi výživný. Hlavně závěrečné plazení skalní rozsedlinou stálo za to. Pak jsme již orazili poslední kontrolu K4 a běželi do cíle. Vzdálenostně to bylo ještě docela daleko (asi 2-3km) a na této vzdálenosti nás míjely asi 2-3 dvojice. Sobínovo koleno přesvědčilo Sobína, že se běžet nedá takže jsme větší část trati šli rychlou chůzí.

Po půl dvanácté jsme v cíli hodili výbornou teplou sprchu a šli podiskutovat s ostatními závodníky. Kupodivu vítězové se nám vzdálili časově jenom o 20 minut a v nočním jsme skončili těsně za středem startovního pole. Vzhledem k mapové chybě a pomalému běhu to zas nebyl tak špatný výsledek. Radka se nám nepodařilo přesvědčit, že jakožto naše zázemí by měl znát všechny události a zážitky, které se při noční etapě udály a tak jsme u vychlazeného pivka z Postřižin povídali jen se Sobem.

Nedělní start byl posunut na 11h takže jsme se spánkem moc nespěchali a někdy okolo 2h vyrazili na kutě. Sakra já věděl že ten Grygarův spacák z Hypernovy za 399Kč jsem si neměl brát. V noci asi bylo míň než 10 stupňů, což byl komfort spacáku. Po ránu jsem náhodným zkouknutím hodinek zjistil, že není 8 ale 10:15 což mě docela vyděsilo a hned jsem zbudil Radka i Petra. Natlačili jsme nějaké jídlo a poslechli si výklad tratě.

Po asi hodině po výkladu vyrážíme jako 7. dvojice vstříc druhé etapě závodu. První kontrola – střelba z flusbroku je v půlce kopce „Borný“ kam neběžíme ale jdeme pěkšky. Koleno je v pr… . Na druhou stranu je to možná dobře, protože nejsme udýchaní, na střelbu se soustředíme a nastřílíme něco přes 35 bodů, což znamená, že nemusíme běžet žádné trestné kolo (2 jsou pro další diabolku a poslední je na vrchol Borného – to by byla zbytečná únava). Když scházíme z kopce dolů předbíhá nás dvojice co startovala 2 minuty před námi – no dali si 2 kolečka viděli i vrchol Borného, ha ha).

Na kolech vyrážíme na ST? lezení, bouldering a slanění. Tam ztrácíme asi 5-10 minut čekáním, neboť je tam dost lidí a my se ke skalám moc „necpeme“. Nakonec slézáme bouldry a já také cestu z horním jištěním. Leze Sobík a má z ní docela strach, naštěstí však správným vykaučováním a možná i tím že je přítomna docela pěkná pořadatelka, cestu vylézá a tím pádem nemusíme opět běžet žádné trestné kolo a jdeme si slanit. Oj oj, to je výška „přes převis jsem ještě neslaňoval“ zkouší Sobín, „to zvládneš, ostatně nic jinýho ti nezbejvá“ odpovídám a poté se oba ztrácíme pod skalním převisem. Slanění jsme zvládli a pokračujem v závodě… .

Pak na kolech na K1 což je triangulační tyč někde v lesích a na ST? což je skalní kros. Ten je docela pohodovej i když spouštění se na tenkým lezeckým laně není pro unavený ruce až tak jednoduchý. Potom směr K2 – tam máme zjistit kolik střech má vesnička Jezdová. Trošku zmatkuju v mapování a nakonec „horší, zato delší cestou“ odjíždíme skoro správným směrem. V lese míjíme parádní skalky a mýtiny, úplně to láká někde se plácnout a kochat, ale my musíme dál. Cesta ke kontrole je docela dlouhá a asi po hodině jízdy už si myslíme, že bychom tam mohli být. Mapa ale moc nesedí a tak nejistotu řešíme popojetím náhodným směrem s tím, že zjistíme přesněji kde jsme. Bloudíme a je nám jasné že jsme v bývalém vojenském prostoru. Sobín stopuje auto, které se tu náhodou objevilo a od řidiče zjišťujeme, že jsme na správném místě a že vesnička už 40 let neexistuje a ty rozvaliny co jsme viděli jsou její pozůstatky. Sakra, taky nás to mohlo napadnout dřív.

Teď už jsme za půlkou MTB trati, čeká nás jen K3, což je Bezděz, potom plavání, lodě a hurá do cíle. Volíme víceméně silniční postup s tím, že sjedeme téměř do Bělé pod Bezdězem a potom po cykloturistické značce až na Bezděz. Stoupání je poměrně dlouhé a posledních asi 500 metrů kola neseme. Na Bezdězu zjistíme provozovatele WC což je otázka ke K3 a po červené turistické značce valíme na plavání. Cestou spadne pár kapek což zas tak nevadí neboť víme, že už se blížíme k cíli.

Voda je kupodivu teplejší než vzduch (dle pořadatelů voda tak 16-17 stupňů, dle nás vzduch 14) takže 20 metrový úsek tam i zpět z oražením kontroly odplaváváme bez problémů a po rozhovoru s pořadateli pokračujeme směr cíl (tam jsou i lodě – naše poslední stanoviště). Okolo Mácháče můžeme jet po žluté turistické značce nebo to máme možnost risknout po čárkované cestě podél jezera – volím druhou variantu a po chvíli kličkujeme po pěšině u jezera – oj před námi bažina – po chvíli poznáváme místo, kde jsme byli včera v noci – přes bažinu naštěstí vede pěšinka, přenášíme kola, potom kousek po cestě a hurá již najíždíme na silnici po níž po chvilce přijíždíme do centra závodu.

Pádlování na nafukovací kánoi je celkem odpočinkové a splnění posledního úkolů – dle indicií z bójek odhadnou slovo – heslo se nám po projetí dvou bóji zdá celkem snadné – dětství, Magda Vašaryová, komín – no pro mě je to jasné – Postřižiny – čtvrtá bójka dodává jistotu – plakát jednoho ze sponzorů – Postřižinské pivo. Paráda jsme v cíli, heslo je správně. Je asi 17 hodin v cíli jsme druzí, ale kvůli kolenu jsme vynechali orientační běh za což dostanem 90 min penalizaci. Uvidíme kolik přijede dvojic do hodiny a půl.

Přichází Radek s tím že se byl podívat na Bezdězu a na lezení – škoda že nevěděl v jakém pořadí stanoviště navštívíme – mohl nás cvaknout. Nestihl nás ani na lodích, to je škoda. Odpočíváme a sledujem jak dojíždějí další dvojice, no moc slavný výkon to asi nebyl, ale na druhou stranu cítíme že to stálo za to – noční, kolo, lezení, slanění, lodě, prostě docela různorodý disciplíny v tomhle parádním prostředí, to se jen tak nezadaří. Vzhledem k tomu že nás čeká ještě nějaká hodinka cesty domů, rozhodujem se někdy po 19 hodině vyrazit a bohužel se tím pádem neúčastníme vyhlášení. Cestou domů se rapidně snižuje teplota (u Mácháče bylo něco okolo 16-18 stupňů), když dojížíme do Jihlavy je 4,5 stupňů.

Tak co zazávodíte příště s námi? Určitě to stojí za to!