.: Artie :.

Cau,

Mam za sebou asi jednu z letos poslednich zimnich akci a jak nazev napovida, tentokrat slo do tuheho. Meli jsme tu v pondeli svatek a Alpine club poradal akci na Taranaki (Mt Egmont), druhe nejvyssi sopce na NZ.

V sobotu jsme vyrazila skupinka asi 10 lidi vcetne me na nejtezsi cestu, ktera vede na vrchol – East Ridge 2+. Brzy se ukazalo, ze diky me poctive priprave na Aucklandsky pul marathon, jsem asi jednim z nejvykonejsich horolezcu Aucklandske sekce Alpine Clubu a ostatni vzali s povdekem, ze jsem se ujal vyslapavani stopy ve snehu. Prvni cast je jen narocnejsi stoupani po cca 45 stupnovem snehovem svahu. Brzy ostatni zacali odpadat, jen jeden Svedsky student se me drzel zuby nechty, ale i ten jen nez se doslo k horni narocnejsi casti, coz je 300-400 m 60 stupnoveho ledu navic na hodne exponovane hrane. Tam sem se nad studentem slitoval a pujcil mu jeden svuj cepin, protoze on mel jen chodecky a s tim ledem dost zapasil. Lezeni me slo o dost lepe nez chozeni a za chvili jsem byl na vrcholu, ktery se jmenuje Shark tooth. Student dorazil po 15 minutach, dalsi po 45 a nekteri dokonce az po nekolika hodinach (ale to bylo tim, ze se pri vystupu jistili).

Na vrcholu jsme se sesli s ostatnima, kteri absolvovali vystup jednodussi cestou. Zalezli jsme si tam na ledovych kuloarech a taky na tech kocourech, o kterych jsem zjistil, ze jim tu mistni rikaji kvetaky. Znovu me prekvapilo, ze kvetaky na Taranaki jsou vic ledovaty a da se na nich pekne lezt, na rozdil od tech na Ruapehu, ktere byly spis z premrzleho snehu a pri uderu cepinem se rozsypaly.

Zustal jsem nahore jako posledni jeste s par lidma mimo jine sefem Aucklandskeho Alpine Clubu. Mezitim se zvedla slusna vichrice a zacalo kroupo snezit. Na vrcholu se o ten vitr dalo v pohode oprit a bylo uchvatny sledovat, jak se ze zdola podel svahu zenou ty ledove krupky nahoru a ostre se zasekavaji do nasich nastavenych ksichtu (tak me ted napada Jaris, ze jestli se ti vejde, tak si mozna tu neoprenovou masku na oblicej vem).

No a nakonec doslo na sestup po relativne jednoduchem North Ridge zpatky k chate. Vsechno slo hladce, jenze pak jsem se dopustil osudove chyby. Uz si moc nevybavuju, jak to probehlo, ale mam pocit, ze jak jsem byl trochu napred pred ostatnima, chtel jsem se na chvili posadit a pockat a pri tom mi ujely nohy. Zacal jsem si to neuveritelnou rychlosti svistet po svahu a marne se snazil brzdit cepinem. Nedarilo se mi v tom hukotu se prevalit na bricho a na cepin nalehnout celou vahou, takze jsem nabiral cim dal vetsi rychlost. A v tom to prislo, prava noha se mi zaborilo patou do snehu, takze se mi pode mnou srolovala a zbytek tela ji prevalcoval. Skoro soucasne jsem ucitil, jak se mi jeden hrot macky zasekl do stehna a kotnikem mi projela ostra bolest. Hlavou mi probehly podobne myslenky jako Joe Simpsonovi, kdyz mu ruplo koleno (no dobra, tak trochu sem bral v uvahu, ze jsem sotva hodinu nad chatou) – zoufalstvi, beznadej a zklamane tvare Zdendy a Jarise, az jim budu oznamovat, ze nas velky vylet se nekona. Po par kotrmelcich jsem konecne zaujal spravnou brzdici polohu a behem dalsich 30m se zastavil. Ostatni byli 150 m nade mnou a jak jsem pozdeji zjistil jen asi dva si meho padu vsimli. Noha me fest bolela a ja nechapave premyslel, jak jsem si dokazal ve skeletech zvrtnout kotnik a taky zaseknout macku do stehna nedaleko prirozeni. Dira v goretexovych kalhotech v techle mistech je podobna rarita jako dira od cepinu na zadech me bundy (na Ruapehu jsem si kopal sedatko ve snehu a moc jsem se naprahl).

Dolu jsem se dobelhal a druhy den jsem zvladl dokulhat behem 2 hodin z chaty k autu i s 30kg na zadech. Snad to nebude tak zle, aby to ovlivnilo nase plany na dovolenou, ale uz je celkem jiste, ze Aucklandsky pul maraton, ktery se kona ted v nedeli, vynechavam. Dost me to sere, zaplatil jsem $75 nevratne zapisne a hrozne se tesil, az pobezim pres Harbour bridge.

Tak se vsichni mejte a sportu zdar,