Vysoké Tatry 2008 - .: Artie :.

Akce startuje ve čtvrtek ráno v 1:00 v Jihlavě. Zaspal jsem. Kluci na mě musí čekat, takže vyrážíme s drobným zpožděním. No nezačal jsem zrovna dobře a vzpomínám si na Marťasovu hlášku o největší trubce výletu :-) Snad to nebude tak hrozné. V každém případě předpověď počasí není přívětivá. Po týdnu krásného počasí má v pátek na Slovensko přijít fronta, sníh a silný vítr. Tím se zvýší i nebezpečí pádu lavin. No uvidíme. Na hranicích nás již nikdo nekontroluje. I díky tomu cesta ubíhá rychle a tak jsme v 7:30 ve Starém Smokovci. Parkujeme přímo v centru. Po sněhu tu není ani památky. Převlékáme se a balíme věci do batohů. Všímá si nás jeden člen horské služby, který se tu zastavil na otočku v kanceláři. Informuje nás o počasí a lavinovém nebezpečí. No ještě posnídat a vyrážíme. Pavel se od nás odděluje a jde se podívat, zda již nedorazili ostatní. Je tu možnost zjednodušit si výstup lanovkou na Hrebienok, ale my jsme se sem nepřijeli vozit - zvládneme to celé pěšky. Chvilku jdeme po zeleně značeném turistickém chodníku, ale pak pokračujeme po sáňkařské dráze. Jde se po ní lépe - hlavně mě, co jdu v lyžácích :-). Míjí nás moderní vůz pozemní lanovky a v něm vidíme Pavla i pár dalších jihlavských parťáků. Ale nezdá se nám, že by tam bylo tolik postav. Je tedy možné, že všichni ještě nedorazili. V druhé polovině sáňkařské dráhy je již i sníh, tak snad ty lyže netáhneme zbytečně. Jen Standa stále brblá, že na nich jezdit nebude :-) Přicházíme na Hrebienok (1285 m), kde dáváme první pauzu. Dále pokračujeme po červeném značení. Stále spekulujeme, zda je zbytek výpravy před náma. Standa tvrdí, že ano. Já se přikláním k Alfimu názoru, že ne všichni. Snažíme se to poznat i podle počtu stop ve sněhu. Zde se Standa ukazuje jako zkušený stopař. Tvrdí, že zde již prošlo nejméně 8 lidí. Tím podstatně převýšil ostatní odhady. Po dvaceti minutách přicházíme k rozcestí, a skutečně tu stojí 8 lidí :-) Zatím to ale není nikdo z našich. Začínáme stoupat Velkou Studenou dolinou. Vycházíme nad hranici lesa a já sundávám lyže z batohu a nandávám pásy. Zanedlouho se přidává i Alfi. A Standa? Ten lyže přeci nemá rád :-) Jde dál pěšky a získává zatím solidní náskok. Na lyžích se šlape docela dobře. Z mraků navíc sem tak vykoukne i nějaký okolní štít, a to nám dodává další chuť k výstupu. Často se zastavuji. Jednou je to fotící pauza, podruhé převlékací pauza, pak svačinová pauza .. takže zůstávám i za Alfim. Tlačím do sebe sušenku a sleduju další dva skialpinisty, jak přicházejí. Je to Jirka s Kamilou. Přijeli sem rovnou z Fatry a již zítra se vracejí do Jihlavy. Dojídám a pokračuji za nimi. Následuje prudký krpál. Je to tu dost zledovatělé a do prčic ... pásy vůbec nedrží. Lyže dost ujíždí i při traverzech a je to dost dřina. Vzpomínám si, že jsem si po loňské podobné zkušenosti na Malé Fatře chtěl pořídit mačky k vázání ... no hodily by se. Od Vareškového plesa se jde již docela dobře. Jen mě ten předchozí svah docela vyšťavil a tak to ještě dlouho rozdejchávám ... vlastně až na chatu. Ve 13:30 přicházím na Zbojnickou chatu (1960 m). Kluci jsou již ubytovaní. Také zabírám volnou postel a jdeme si sednout do jídelny. Posilňuji se výbornou kapustnicou a slaďoučkým čajem s bezovou šťávou. Kluci mi oznamují, že všichni jihlaváci již dorazili a momentálně jsou na výletě. Dobře, taky vyrazíme. V 15:00 jsme nachystaní a vydáváme se (tentokrát pěšky) směr Priečné sedlo (2352 m). Mraky jsou již v údolí a panuje tu krásné počasí. Obcházíme Sesterské a Starolesnianské pleso a šlapeme dál. Naskýtá se nám krásný pohled do údolí. Je zakryté silnou oblačností, ale ty mraky .. ty snad hrají všemi barvami! Cestou se shodujeme, že sníh tu na skialpy není ideální. Je to opravdu hodně ledovaté a následující dny se tedy nebudeme pouštět do žádných větších akcí. Míjíme Sivá plesa a vzhledem k rychle ubíhajícímu času, volíme druhou alternativu výletu a to vrchol blízké Strelecké veže (2130 m). Zatím co si na vrcholu užíváme výhledů a fotíme okolní panoramata, přichází i Petr, který se vrací od Priečného sedla. Sluníčko rychle klesá a tak se vracíme zpět na chatu. V 18:00 jdeme na večeři. Ta se nakonec podává až v 18:30, takže ji akorát stíhají i Vlčák s Honzou, kteří se vracejí ze Slavkovské kopy až za tmy. Na uvítanou každý dostáváme sklenku vína a k jídlu jsou pak špagety. Chceme si ještě objednat pivo, ale výčep se po večeři na půl hodiny zavírá - chatař se také musí najíst. Je tu vedro, zvlášt pak u topení, a tak už se nemůžeme dočkat zlatavého moku. Dva půllitry Staropramenu jsou tak akorát a můžeme jít spát.

Ráno je venku dost hnusně - špatná viditelnost a hodně silný vítr. Z plánovaného výstupu na Slavkovský štít asi nic nebude. Jen samotná cesta na záchod je boj o přežití. Poryvy větru jsou tak silné, že se člověk sotva udrží na nohou. No a když už se na toaletu dorazí, tak je tam taková zima, že potřeba přejde :-) V tomto počasí opravdu ven nikdo nespěchá a tak dopoledne trávíme čtením horo časopisů. Jedenáctá hodina rozhodne... V 11:00 se ovšem situace nezlepšuje, naopak vítr sílí a venku je tak silná fujavice, že sníh proniká netěsnostmi i na záchody. Jirka s Kamilou se loučí - vracejí se domů. Zanedlouho se opět vrací na chatu. Na lyžích to asi moc nešlo a tak se vrátili a místo lyží navlékají mačky. Po obědě se nás pár odvážlivců vydává na krátkou procházku. Je -17 stupňů a v poryvech se opravdu sotva držíme na nohou. Snažíme se alespoň schovávat v závětří za skalkama. Vlčák nám ukazuje, kudy včera s Honzou lezl, a poté zkoušíme lavinové vyhledávače. Vracíme se zpět po turistické strase a pod chatou potkáváme Honzu s Danou. Vyrazili také ven - na sněžnicích. Ale nemá to opravdu cenu a vracejí se s námi. Ještě skupinové foto na terase před chatou a honem do tepla. Venku jsme byli asi hodinu a pro dnešek to opravdu stačilo. Následuje proces rozmrzání, vaření čajů atd. Je docela sranda z oken noclehárny sledovat Vlčáka, který jako správný drsňák jde na záchod ven. Dobu stojí po kolena ve sněhu. Vítr okolo něho tak víří, že hrozí, že potřísní nejen sebe, ale i naše okna :-) Po marném boji to vzdává a jde do boudy :-) Na večeři jdeme s předstihem a objednáváme si dostatečné zásoby piva. Ke smaženému sýru výborně bodne. V jídelně pak trávíme čas do 22:00, kdy jdeme spát. Všichni si však ještě musí odskočit do zimy. Vlčák usíná se slovy: "Pane bože, dej ať v noci nemusím ...". :-)

Ráno je stejně jako včera, jen s tím rozdílem, že teploměr ukazuje -21 stupňů. Podle aktuální předpovědi se to má zlepšit až v úterý. Uznáváme, že nemá cenu čekat do zítřka a ještě dnes sestoupíme dolů. Po snídani balíme, platíme útratu a ještě se společně fotíme v jídelně. Cizí slečna nás ochotně fotí asi na pět fotoaparátů. Děkujeme jí a Pavel říká: "Na oplátku si teď všichni vyfotíme vás" :-) Zásadní otázka je, zda jít dolů pěšky nebo na lyžích. Zvažuji pro a proti. A když i všichni ostatní volí lyže , jdu do toho s nimi. Avšak jen do okamžiku, kdy stojím před chatou. Chvilku to sice vypadá, že je viditelnost dostačující, ale nejednou se zase zatáhne a vidět není vůbec nic. Volím tedy jistotu a lyže jdou na batoh. Alfi, Standa a Petr se tedy ztrácí v mlze a já jdu s ostatními pěšky. Připadlo a nafoukalo dost nového sněhu, takže se místy docela boříme. Když se jde dolů, tak to ale ani nevadí. V jednom místě ztrácím mačku. Musím se tedy kousek vrátit a kluci na mě čekají. Sundávám si i brýle - nafoukal mi do nich sníh a bez nich vidím lépe. Následuje prudký sešup dolů. Skoro mě to láká vzít si ty lyže. Ono by to přeci jen šlo. Ale už se nechci trhat. Později přicházíme k místu, kde je velká skupina lidí. Na první pohled to vypadá jako lavinový kurz. Jdeme blíže ... a to není žádná sranda - záchranáři balí lidské tělo do fólie. Jedná se o muže a ženu. Společně se včera v podvečer vydali na Zbojnickou chatu a ve špatném počasí ztratili orientaci a museli bivakovat... Dnes ráno je našli jejich kolegové. Je to divný pocit, když těsně kolem nás projíždějí záchranáři s bezvládným tělem na saních ... Nasazuji lyže a v nich to jde mnohem rychleji. U rozdvojky se odděluji od kluků a jedu po lyžařské cestě. Jedu dolů, zatáčka, nahoru, dolů, zatáčka, skok a pád :-) Je to docela sranda. Kus cesty se musí jít i do kopce, ale zanedlouho jsem na Hrebienoku. Je tu dost lidí a krásné počasí. Po mracích ani památky. Dávám krátkou pauzu a už jsou tu kluci, kteří spěchají na lanovku. Já následně sjíždím na lyžích sáňkařskou dráhu. Naštěstí připadl nový sníh a tak vlasně jedu až na parkoviště ve Starém Smokovci. Alfi se Standou jsou již připraveni k odjezdu. Vzápětí přichází i Pavel a tak jen rychle naházet věci do auta a vracíme se domů.