Malá Fatra 2005 - .: Artie :.

Značně nevyspalí vyrážíme v sobotu 10.12. ve 3:00 ráno. Jéňa nespal vůbec. Právě se vrátil z nějaké akcičky a ani nechce prozradit kolik toho vypil. Představu si ale můžeme snadno udělat podle silného rumového aroma, které se v autě rozléhá. Uháníme po nejhorší panelodálnici v Evropě směr Brno a Olomouc. V okolí Horní Bečvy nás děsí množství napadaného sněhu a cestu nám zpestřuje drobná kolize se srnkou. Bez dalších komplikací přijíždíme před devátou hodinou do Štefanové, kde parkujeme auto u autobusové zastávky.

Je tu již slovenská dvojice, která se také chystá na hřeben. Převlékáme se a finálně balíme naše píšťaly. Dodo nechtěně láme plastovou lopatku na sníh. Asi se mu nechtěla nosit :-). V 9:40 vyrážíme směr Podžiar. Počasí vypadá nadějně, sněhu je tu ale mnohem více, než jsme čekali. Prošlapáváme cestu jemným prašánkem, v kterém je vidět množství stop lesní zvěře, ptactva a nacházíme pravděpodobně i medvědí stopy. V mírném stoupání se začínáme zahřívat na provozní teplotu. Občas se nám podaří baťohama zavadit o nějakou tu větev a nasypeme si tak sníh za krk. O chlazení je tedy postaráno. V 10:00 jsme u Koliby Podžiar. Dále pokračujeme do soutěsky Horne Diery, kde na řadu přicházejí řetězy a žebříky. Množství ledu a sněhu vyžaduje opatrnost. Na konci dier nás dohání skupinka slovenských borců, pouštíme je před sebe. Následuje nepříliš prudké stoupání lesem. Sněhu tu je jen asi 20 cm. Napadá mě, že by ho nahoře nemuselo být o moc víc. Za posledním žebříkem zjišťuji, že ho bude víc než dost. Zde v lese je vlhčí a těžší. Začínáme se do něj bořit. Stoupání je navíc čím dál tím prudčí a tak se docela zadýcháváme. Stromy se občas rozestupují a nám se ukazuje krásně nasvícený Malý Rozsutec. A to nás žene dál! Pod Tanečnicou dáváme krátkou pauzu na svačinu a definitivně zavrhujeme cestu na vrchol Malého Rozsutce. Velmi bychom se tím zdrželi. Docela tu fouká vítr a tak pokračujeme dál. Během svačiny mi zmrzla rukavice na kost a já ji jen s velkým úsilím navlékám na ruku. Diky tomu mi i pěkně mrznou prsty a musím se hodně snažit, abych je rozhýbal. Přicházíme do sedla Medzirozsutce. Takové počasí jsem si nepředstavoval ani v tom největším snu. Díky němu je odsud krásný výhled na Tatry, a nejen na ně. Zasněžené vrcholy Rozsutců, ojínělé stromy ... to vše krásně osvícené sluníčkem. Fučí zde silný vichr a tak rychle pokračujeme dál - na Velký Rozsutec. Máme štěstí, že před námi jdou slovenští borci, kteří prošlapávají cestu. I tak je to dost namáhavé. Boříme se v lepším případě jen po kolena a mozek se soustředí jen na místo, kam příště položit nohu. Ulevit si můžeme jen ostřejšími slovy. Je to vysokohorský boj. V 13:20 vystupujeme nad hranici lesa. Kecáme s bratry Slováky a občerstvujeme se mimo jiné i Alfiho chřipkovicí. Zdá se, že vrchol je již na dosah. Toto zdání ale šeredně klame. Potrvá nám ješte 1:30 než na něm staneme. Stoupáme tedy víš a víš. Kromě Tater jsou již vidět i Nízké Tatry, Velký Choč a Velká Fatra. Po nějaké době dáváme pauzu. Říkám Dodovi a Jéňovi, že vrhol který vidíme, je jen jeden z vedlejších vrcholů, a že ten hlavní nás čeká až pak. O vteřinu později si uvědomuju, že jsem jim tím vzal chuť k další chůzi, tak se jim omlouvám :-) V 15:10 přicházíme pod hlavní vrhol. Zanecháváme tu batohy a pokračujeme dále. Řetěz v těžším úseku je zasypán sněhem, ale není potřeba. Skalka se dá přelézt horem. Postupně přicházíme na vrchol (1610 m), kocháme se výhledem a fotíme. Nepříjemným zjištěním pro mě je skutečnost, že pravá rukavice asi dosloužila. Je natolik zmrzlá a pokroucená, že ji již nenavléknu. Vracím se rychle k batohu, z něhož vyjímám náhradní. Jeden ze Slováků mi nabízí kousek čokolády a mlčky sleduje, jak opuchlou a narudlou ruku navlékám do suchých rukavic. Vzápětí přicházejí i kluci, zahříváme se čajem z termosky a připravujeme se k sestupu. Ještě dostáváme nápad udělat nějakou akční fotku. Postupně se fotíme v akčním výskoku se Stohem v pozadí. V horní části sestupu je pár řetězů, kterých je třeba se přidržet. Dále se jde hlubokým sněhem, který výborně brzdí naši přirozenou pohybovou energii. Silně zabrat dostávají kolena, ale jinak to není nikterak fyzicky náročné. Je třeba dávat pozor v kosodřevině, kde mohou být nebezpečné díry. Naštěstí jí tu je málo. Sestup v krásném prašanu mě ohromě baví a doslova si ho užívám. Jezdím po zadku. V jednom přehledném úseku bez kamenů to pouštím, získávám solidní rychlost a kormidluju náhlonem těla a nohama skoro jako na sáňkách. Po několika desítkách metrů brzdím, asi dvakrát se překuluji díky váze batohu a válím se ve sněhové peřině. Vysmátej mávám na kluky ať to zkusí taky. Zkouší to také Dodo a vlastně i Jéňa, který spíše uklouzl a svezl se nedobrovolně :-) Zbývá nám ještě překonat lesní úsek a v 16:10 pomalu přicházíme do sedla Medziholie (1185 m). Scházíme kousek výhodním směrem, kde vybíráme vhodné místo pro stany. Před jejích postavením je potřeba plácek trochu zkultivovat - ušlapat, odhrnout a vyházet sníh, tak aby jsme ziskali pevné a rovné podloží. Zde by se hodila lopatka, že Dodo :-). Takto vypadáme jak blázni na výletě :-) Stany se nám daří postavit, nemáme je ovšem jak ukotvit. Nezbývá než spoléhat, že nepřijde silný vítr. Alfi začíná vařit. První pokus mu ovšem nevyšel - spálil bramboračku. Tak snad napodruhé :-) Dodo zalézá do stanu odkud ho již asi nikdo nedostane. Jéńa se snaží rozdýchat benzinový vařič dle Dodových rad, což se mu nakonec daří. Benziňák hoří skoro metrovým plamenem, už chceme utéci před výbuchem, ale Dodo nás uklidňuje, že je to normální - prý ho to chce zezačátku pořadně nažhavit :-) Druhý Alfiho pokus je úspěšný. Všichni ostatní jsme již zalezlí ve stanu a necháme se Alfim obsluhovat. Nejdříve jídlo a poté vaří čaj. Jéňa po večeři rychle usíná. Kluci o něj mají strach, prý ho mám kontrolovat zda žije - kontrolovat zrcátkem zda dýchá. Bože, kde tu mám vzít zrcátko :-) Prý by mohlo stačit strčit mu prst do nosu, zda neni studenej :-) Vzpomínám si, jak na jedné diskusi nám pan Nežerka vyprávěl, jak si horolezci navzájem cucají prsty, aby jim rozmrzli :-). Naštěstí se Jéňa očes hýbne a já s klidným svědomím mohu podat dobrou zprávu o jeho stavu. Dodo asi deset minut za hrozného řevu leze do spacáku - chytají ho křeče v nohách. Říkám Jéňovi, který se na chvilku probudil, že jsem rád, že nakonec jel s náma, neboť bych teď musel být s nimi v jednom stanu :-) Bez reakce, už zase spí. Nějakou dobu ještě poslouchám dění ve vedlejším stanu a pak také usínám. V noci se probouzím napůl chladem, napůl malou potřebou. Ven mě ale nikdo nedostane, je tam minimálně -20 stupňů. Ve spacáku by mohlo být tepleji. Svá nejlepší léta má již za sebou a nyní to cítím na vlastní kůži.

Ráno se rozednívá až v 7 hodin. První ze stanu vylézá Alfi, který se snaží rozdýchat benzíńák. Chvilku na něm rozehřívá sníh, ale benzín najednou dochází. Nezbývá než vařit na plynu. Zbytek výpravy ze spacáku vylézá až v 8:30, kdy stany osvětluje sluníčko. Zima byla v noci všem, kromě Jéni. Ten to vychytal a má dva spacáky. Přes noc nám zmrzla naprostá většina vody. A nejen voda. Jéňa má z bot přeskáče :-) Tak tak, že je oblékl. Čaj vaříme tedy z toho málo co zbylo, na zbytek rozehříváme sníh. Čajem pak plníme termosky. Jedna nám včera zmrzla natolik, že nešla otevřít a při použití síly jí praskl uzávěr. Snídáme a následně balíme stany. V 10:30 vyrážíme dál. V sedle potkáváme dva běžkaře, kteří chtějí objet Rozsutec a ptají se nás zda nevíme, zda je cesta prošláplá. Bohužel nevíme. Přejeme si hodně štěstí a loučíme se. Začínáme stoupat na Stoh. Alfi se hned na začátku ujímá vedení a prošlapává stopu. Stoupání je zezačátku prudké, po opušťění lesního úseku se postupně zmírňuje. Jsou tu stopy po skialpinistovi a také stopy po sněžnicích. Vrchol se zdá být již na dosah, ale toto zdání klame. Ve 12:00 jsme na vrcholu ve výšce 1607 m. Je krásně jasno, výhledy jsou fantastické. Jéňovi mrznou nohy. Nemá dobré návleky a tak mu sníh padá do bot. Nezdržuje se tedy dlouho a pokračuje dál - musí se hýbat. Po chvilce také sestupuji. Před sebou vidím malou tečku - Jéňu a za sebou další dvě tečky - Doda a Alfiho. Ve Stohovém sedle je pak vidět další skupinka lidí. Žaludek se hlásí o svůj obědopříděl a tak v polovině Chrbatu Stohu zastavuji a cpu do sebe dvě tatranky. To musí stačit. Kluci mě nezitím docházejí a pak sestupujeme společně. Ve 13:00 jsme ve Stohovém sedle (1230 m), kde na nás čeká Jéňa. Zahříváme se čajem a poté stoupáme na Poludňový grúň. V polovině kopce dáváme pauzu a mažeme se krémem proti slunci. Najednou odněkud přibíhá černý pes. Jedná se o strašně hravé, asi roční štěně. Nevíme komu patří, ale je to pro nás velké zpestření tůry. Běží za Jéňou, který už opět pokračuje dál. Alespoň někdo mu bude cucat prsty u nohou :-) Později se hafan vrací ke mě a společně čekáme na dvojici lidiček, kteří se k nám blíží. Ti se k němu ale nehlásí. Tak koho může být? Snad se neztratí. V 15:00 jsme na vrcholu Poludňový grúň (1460 m). Dopíjíme poslední kapky čaje a zahřívá nás také chřipkovice. Krásně vidíme Chatu na Grúňi, snad tam bude možnost přespat. Sestupujeme k ní po sjezdovce. V horní části je úzká a strašně vymydlená, ale postupně se to zlepšuje. Nahoru stoupá několik skialpinistů, dolů pak kromě nás sestupuje dalších pár "chodců". Zkoušíme různé blbosti - skoky, pády, válení sudů atd. Také sjíždíme po zadku. Klukům to jde dobře, mě moc ne - brzdí mě nízko položený batoh. Nevadí, já jsem se svezl včera a to byla úžasná jízda :-). V 15:45 jsme na chatě. Restaurace je otevřená a ubytují nás, což je skvělé. Na rozjezd objednáváme 4 Zlaté bažanty a česnečku. Poté se jdeme ubytovat. Vytahujeme mokré a zmrzlé věci, které sušíme na akumulačkách. Blbneme s Jéňovými zmrzlými highlanderovskými ponožkami. Hrajeme s nimi fotbal a tvarujeme je do různých tvarů. Vše točíme na kameru - třeba z toho bude reklamní spot na příštího Higlandera :-). Po chvilce odpočinku pak jdeme na večeři. Objednáváme brinzové halušky a další pivka. V restauraci a možná i celé chatě jsme již jediní zákazníci. Na kameru točíme blbosti, které určitě obohatí výsledný výborný film a probíráme zážitky z této i jiných akcí až do večera, kdy uznáváme že jsme již natolik unaveni, že bychom měli jít spát.

Ráno se nikomu nechce z postele. Vyjímkou je opět Alfi, který jde před chatu vařit čaj. Postupně vstáváme a balíme naše věci. V 9:30 jsme všichni připraveni, opouštíme chatu a sestupujeme do Štefanové. Asi po 30-40 minutách jsme u auta, které tu na nás celou dobu čekalo. Na zpáteční cestě se stavujeme v restauraci Zavadilka na dančí gulášek a před čtvrtou hodinou odpolední přijíždíme do Jihlavy, kde celá akce končí.