Lúčanská fatra 2009

Okolo půlnoci přijíždíme do vesničky Strečno. Poměrně rychle nacházíme vhodné místo k parkování na prostranství u pensionu poblíž lávky přes Váh. Po převléknutí a dobalení batohů vyrážíme. Jindra si ještě opakovaně ověřuje, že opravdu zamkl auto a už jdeme směrem k hradu. Jeho osvětlené hradby se tyčí na skále nad námi. Červená turistická značka je dobře vidět ve vesnici, kde je pouliční osvětlení, ale mimo ves ji potmě hledáme marně. Najít správnou cestu ovšem není problém - stačí jít stále do kopce. Jindra si najednou uvědomuje, že doma zapoměl něco moc a moc důležitého - spacák!!! Zbytek cesty k hradu tedy máme o čem přemýšlet. Na hradě Strečno jsem byl v minulosti již 2x a mám pocit, že u něj byla nějaká louka, kde by se dalo přespat. Asi si to pletu s jiným hradem, protože už stojíme u samotného hradu a louka nikde. Naštěstí je tu malý travnatý plácek a na něm stavíme stan. Jindra se ještě vrací do auta pro oblečení, které jsme v něm nechali (následující dny bude muset spát oblečen ve všem, co máme k dispozici). Já mezitím studuji informace o hradu u vstupní brány a prohlížím si jeho hradby a okolí. Bílou paní ani bezhlavého rytíře tu ale nemají :-) Jindra se vrací a jdeme spát - jsou už dvě hodiny ráno.

Vstáváme po sedmé hodině. Jindrovi prý byla v noci docela zima - málo se oblékl. Procházejí okolo nás správci hradu. Jsou zvědaví, kam jdeme a jak se nám tu spalo :-) Hrad se pro veřejnost otevírá až v 9:00, ale již teď přicházejí další lidé. Jsou to členové šermířských skupin a přinášejí sem své kostýmy, zbraně a připravují se na svá vystoupení. My je v klidu sledujeme a balíme stan a batohy. Vyrážíme v 9:00. To již na hrad přicházejí první turisté a krátce na to se ozývá výstřel z hradního děla. Sestupujeme trochu níž a napojujeme se na značenou stezku. Zezačátku stoupáme prudkým zalesněným svahem a následně pokračujeme po vozové cestě. Potkáváme tři protijedoucí cyklisty a napadá nás, že projet si to tu na kole, by také nebylo marné. V 9:00 přicházíme do sedla Rakytie (712 m). Potkáváme tu chlapíka na kole. Je to jeden z místních a je na své pravidelné projížďce. Chvilku se s ním bavíme a pak šlápne do pedálů a ujíždí nám. My se za ním šouráme pěšky :-) Již máme solidní výhled na údolí Váhu i s žilinskou automobilkou Kia motors. V sedle Javorina (967 m) obědváme. Potkáváme několik dalších cyklistů a také jednoho turistu, který jde směrem od Velké lúky. Prý je nahoře ještě dost sněhu a jako důkaz nám ukazuje své promáčené boty. Nemá návleky a takto dopadl. Zastavuje u nás nám již známý cyklista ze sedla Rakytie. Vrací se od památníku a radí nám, ať se jdeme podívat i na lom. Je tam sice vstup zakázán, ale ten se běžně porušuje pro pěkný výhled. Po jídle se tam tedy vydáváme. Cestou schováváme batohy v křoví a zanedlouho přicházíme k památníku SNP. Ten zatím jen míjíme a jdeme k lomu. Dnes je naštěstí svátek, v lomu se nepracuje a tak nehrozí žádné nebezpečí. Samotný lom připomíná měsíční krajinu, ale výhled do okolí je úžasný. Žilinu máme jako na dlani a následuje Váh, který u Strečna vytváří meandr. Hrad Strečno je hluboko pod námi a nejhezčí pohled je na severní část Malé fatry s výraznými vrcholy Malého a Velkého Kriváně. Při pohledu na hřeben, který nás čeká, opravdu vidíme sníh, který prosvítá mezi stromy. Následně se vracíme k památníku SNP. Svého času mohl být viditelný až z Žiliny, ale okolní stromy mezitím vyrostly do výšky a dnes se již žádný výhled nekoná. Zub času zanechal stopy i na samotném památníku. Vracíme se k batohům a do sedla Javorina. Následně stoupáme do prudkého svahu až k rozcestí, kde se od naší červené odpojuje zelená značka. Stoupáme dál. Objevují se první zbytky sněhu a tak nandáváme návleky. Pokračujeme po pěkném zalesněném hřebínku. V průhledech mezi stromy vidíme lom i památník, kde jsme ještě před chvilkou byli. Sněhu přibývá. Střídavě jdeme po něm a střídavě po rozmáčené zemi. Přecházíme vrch Úplaz (1301 m) a zakrátko se nám objevuje pohled na vrch Minčol, Velkú lúku a město Martin v údolí. Za Martinem pozorujeme kopce Velké fatry a v dálce jsou vidět Nízké i Západní Tatry. Jindra by se tu raději zdržel déle, ale já ho poháním - času není nazbyt. Scházíme po již travnatém hřebeni do sedla a míjíme několik památek na osvobozovací boje z roku 1945 - kanón a minomet. V terénu jsou zřetelné i zbytky zákopů. V 16:30 jsme na vrcholu Minčol (1363,9 m). Zatímco svačíme, od Velké lúky přichází skupina mladých Poláků. Na vrcholu fučí silný vítr a tak hned po jídle pokračujeme dál. Sestupujeme do sedla a potkáváme druhou partu Poláků - určitě patří k těm, co jsme viděli před chvilkou. Dále se nám opět ukazují krásné výhledy do okolí a cesta opět vede převážně po sněhu. Na vrcholu Križava (1456,7 m) cesta vede těsně podél betonové ohrady vysílače a další vysílač nás čeká na nejvyšším vrcholu Velká lúka (1475,5 m). Je již po sedmé hodině a znatelně se ochlazuje. Nejvyšší čas hledat místo k přenocování. Někde pod Velkou lúkou snad má být bůda, kde se dá přenocovat, ale my se snažíme dostat co nejdál od všech těch vysílačů a pokračujeme dál. Přicházíme k rozcestí Vidlica (1466 m), kde stavíme stan. Vzápětí se jdeme podívat na západ slunce a poté ještě nabíráme vodu z nedalekého pramene. Na vaření již nemáme moc náladu a tak hlad zaháníme chlebem a sýrem a pak už honem do spacáku ... tedy vlastně jak kdo :-) Jindra na sebe nabaluje jednu vrstvu oblečení za druhou, až vypadá jak panáček Michelin :-) V noci pak moc nespí, často se převaluje a myslím, že si to docela užívá :-) Je to drsňák, co spacák přece nepotřebuje :-)

Ráno je venku hnusně - hustá mlha, že by se dala krájet a ve stanu drkotá zuby Rákosníček :-) Ale podívejme, on to není Rákosníček, on je to Jindra Váchovic :-) Lezu ze stanu všímám si zmrzlých kaluží vody. Venku tedy mohou být tak -3 stupně. Ve stanu sice bude lépe, ale ne více jak +3 stupně. Navíc stále fouká vítr. Nejlepší recept na zahřátí je hýbat se a tak balíme věci a vyrážíme. Oblačnost se pomalu ale jistě zvedá a my přicházíme ba vrchol Veterné (1441 m), který je pojmenován docela výstižně. Sestupujeme do sedla a potkáváme trojici Slováků, kteří včera vyrazili z Fačkovského sedla. Jindra, který teprve pomalu rozmrzá, se někde opozdil a tak mám čas s nimi dobře pokecat. Pokračujeme dál. Na vrcholu Horná lúka sice fouká studený vítr, ale později se oblačnost protrhává a objevuje se slunce. Pod Hornou lúkou zastavujeme a vaříme oběd. Mezitím nás předhání skupina Čechů se psem. Po jídle pokračujeme za nimi. Sestupujeme do nižších poloh a zde panuje krásné jaro. Míjíme odpočívající krajany, když až na poslední chvíli si mne všímá jejich hafan ... vylekal se a vystartoval po mě, ale naštěstí se na poslední chvíli zarazil. Scházíme do sedla Maríková (990 m). Zde potkáváme slovenský pár. Sundáváme batohy a chci jít pro vodu na západním svahu, když mě ti dva zastavují. Prý tam voda není a lepší je jít pro ni na druhou stranu hřebene, kde teče potok. Jdu asi 200m. Potůček tu sice pramení, ale je to spíše mokřina. Při snaze nabrat tu někde vodu se mi akorát podařilo pěkně zapadnout do močálu. Musím sejít ještě níž a nabrat vodu z potoka. Mezitím přichází i slovenský pár a jdeme společně. Dovídám se od nich, že po ražbě tunelu pro dálnici se hodně vody nahrnulo do tunelu a stavbaři měli velké problémy s jejím odčerpáváním. Důsledek je, že v okolí vyschlo množství pramenů na hřebeni. Přicházíme k místu, kde už se dá nabrat čistá voda z potůčku a tak se loučíme. Vracím se do sedla za Jindrou. Češi nás už mezitím zase předhonili. To si nemůžeme nechat líbit a tak honem za nimi. Za vrchem Oselná (1094,8 m) zastavujeme a svačíme. Následně vylézáme na vrch Kýčera (1124 m) a na vrch Hlinická Kýčera (1217,6 m), kde potkáváme povalující se českou skupinu. Jejich hafan mě opět vítá svým štěkotem - asi už má na mě nějakou pifku :-) Odpočíváme a ne, že bychom poslouchali cizí rozhovory, ale jedna holčina má hodně originální řešení, jak řešit problém s prasečí chřipkou :-) Z Hlinické Kýčery je již pěkně vidět následující část pohoří - výrazná je silueta Klaku a dobře vidíme i trasu následujícího pochodu. Sestupujeme hodně prudkým svahem do sedla pod Hlinickou Kýčerou (1027,8 m). Doplňujeme vodu v nedalekém prameni, zatímco skupina rozdělává oheň a chystají se tu přenocovat. My pokračujeme dál. Míjíme křížek a pokračujeme na vrch Úplaz (1084 m), kde si prohlížíme hrob neznámeho vojína. Následně scházíme do sedla pod Úplazom (988 m) a stoupáme na vrch Janková (1163,2 m). Zde se rozhodujeme přenocovat. Je tu pěkná rovná louka - ideální místo. Večeříme a Jindra si všímá stříšky nějaké nedaleké chatky. Jde se tam podívat a zjišťuje, že se jedná o zateplený posed, kde se dá volně přespat. Jindro, ty máš ale štěstí!!! :-) Před spaním mu jako každý den nezapomínám připomenout: "Jindro, schovej si foťák do spacáku." :-)

Ráno je nádherné. Venku svítí sluníčko a na louce před posedem se pasou srnky. Vyrážíme v 7:45. Jdeme přes louku, kde je velké množství kupek zarostlých trávou (asi krtinců). Musí tu žít celá kolonie zvířátek, která toto vyrobila. Cesta ubíhá rychle a v 9:00 přicházíme na vrchol Skalky (1190,7 m). Je odtud pěkný výhled na všechny strany. Klak máme jako na dlani a vidíme i Velkou lúku. Následně sestupujeme do Vrického sedla (950 m). Jindřich jde pro vodu. Mezitím z údolí přicházejí dva místní chlapíci. Dávám se s nimi do řeči. Později přichází i Jindra a manželky obou pánů. Jsou z Lietavské Závadky a vyrazili si na výlet. Jeden z pánů by si s náma povídal až do večera. Je to správný chlapík. Škoda, že musíme jít dál. Následuje prudké stoupání na skalnatý vrch Ostrá skala (1230 m). Výhledy na okolní kopce jsou odtud opět nádherné. V údolí mimo jiné vidíme žlutou fabriku na výrobu Kofoly. S časem na tom nejsme nejlépe a tak spěcháme. Při výstupu na Klak si všímám, že nad námi krouží dva větroně a v dálce je vidět asi 10 paraglidů. V 14:00 jsme na vrcholu (1351,6 m), který označuje velký slovenský kříž. Je tu množství lidí, kteří většinou přicházejí z nedalekého Fačkovského sedla. Kromě celé Lúčanské fatry vidíme zasněžené vrcholky Velké fatry a siluety Strážovských vrchů a pohoří Vtáčník. Scházíme k rozcestí Pod Skalou. Do Fačkovského sedla nám sice zbývá asi hodina chůze, ale my si chceme ještě zajít k nedalékému Klackému vodopádu a proto pokračujeme dále po zelené značce. Batohy schováváme v lese a dále jdeme jen nalehko. Po 20ti minutách intenzivní chůze přicházíme k vodopádu. Ten má dvě části - menší horní vodopád a větší spodní vodopád. Trávíme tu jen chvilku a pak se vracíme k batohům a na rozcestí Pod Skalou odbočujem vlevo a jdeme po žluté značce. Jindra se někde zdržuje a tak jdu sám. Poměrně rychle přicházím do Reváňského sedla (1184 m) a začínám sestupovat do sedla. Na úzké cestě je ještě množství tajícího sněhu a kde není sníh, je bláto. Čert vem bláto, za chvíli nám jede autobus a není čas, ztrácet čas. Následují serpentýny a pak již pohodová mírná cesta do Fačkovského sedla (802 m). Je zde velké parkoviště, restaurace a v zimě je v provozu lyžařské středisko. Jdu přímo k autobusové zastávce a zjišťuji, že za minutu jede předposlední autobus do Žiliny a ten poslední nám jede za 20 minut. Za okamžik skutečně přijíždí autobus a já začínám vyhlížet Jindru - doufám, že to stihne. Opozdilec přichází za dalších deset minut. Máme ještě čas koupit si něco na zub v restauraci a už nastupujeme do autobusu. V Žilině přestupujeme na vlak a již za tmy přijíždíme do Strečna. Tam přecházíme lávku přes Váh a už jsme u našeho auta. Na zpáteční cestě se zastavujeme v Žilině na večeři a pak již uháníme směr ČR. Na dálnici za Brnem pak doslova z první řady sledujeme hořící kamion a dlouhou dobu trávíme v zácpě. Do Jihlavy přijíždíme nad ránem.

Na příští akci si Jindra nezapomene vzít foťák, lžíci, nabitý telefon a hlavně SPACÁK!!!