Velká Fatra 2003 - .: Artie :.

Původně plánovaný termín odjezdu odkládáme kvůli počasí o týden později na úterý 16.9. na 23:00. Už chci jet pro Jindru, když od něj dostávám zprávu, že nestíhá a že za půl hodiny bude ready. Z půlhodiny je nakonec hodina, ale to nevadi - sám to znám. Takže vyjíždíme krátce po půlnoci směr Slovensko. U Velkého Meziřící poprvé stavíme - Jindra potřebuje čůrat. Po krátké přestávce pokračujeme dál a probíráme předchozí fotbalové utkání Ligy Mistrů, které jsme sledovali. V Brně Jindra dostavá hlad a chce vyndat svačinu z kufru. Snažím se dojet co nejdál, ale Jindra hlady už skoro nevidí a tak u Prostějova dáváme piknik na parkovišti u motorestu. Cestou si dále uvědomuji, že jsem si zapoměl vzít lžíci. V 7:00 přijíždíme do Ružomberoka. Chvilku hledáme vhodné místo k parkování a nacházíme relativně klidné místo poblíž fotbalového stadionu. Po nezbytném vyvážení batohů dáváme sbohem našemu autíčku - Matýskovi. Přeji mu, ať se o něj v tom Rusku dobře staraj :o).

Jdeme směrem do centra. Ptáme se jednoho kolemjdoucího na cestu a ochotně nám radí. Má částečně společnou cestu a nabízí nám doprovod. Cestou vyzvídá kam jdeme, jak budeme spát atd. Docela vyčerpávajícím způsobem nám vysvětluje cestu na Kalvárii a dále ven z města. Loučíme se. Hned za prvním rohem se jdeme zeptat do krámku s potravinami na lžíci. Samozřejmě nám je jasné, že ji mít nebudou, ale co kdyby ... . Paní prodavačce říkám: "Ja ju kůpim.". Je velice ochotná a říká, že nám jednu daruje. Jde tedy pro ni a cestou si uvědomuje, že by na nás přeci jen mohla vydělat. Vrací se s nádhernou nerezovou lžící a ptá se mě na kolik si ji cením. Váhavě navrhuju, že bych ji dal tak padesát, možná i více korun. Prý ať jsem rozumný a sama navrhuje cenu okolo dvaceti, triceti korun. Stojím si na svých padesáti a uzavíráme obchod. Dostáváme ještě dárek v podobě sáčku plného banánových chipsů a loučíme se. Na dvoře potkáváme pána, který vyzvídá kam jdeme. Vedeme veselý rozhovor a pán nám přeje hodně štěstí. Lidé jsou zde super. Snídáme na nedalekém dětském hřišti. Podobných krámků - koloniálu je zde hned několik. Určitě mají své kouzlo a snad zde nepostaví Tesco nebo jinou podobnou příšeru. Jdeme do kopce okolo posledních domků města a kocháme se okolními kopci. Jsou to takové pravidelné, zalesněné homole. Cesta na Kalvárii je lemována kapličkami. S přibývající výškou a časem postupně svlékáme jednotlivé vrstvy oblečení. Na rozcestí se vydáváme po červené značce přímo na hřeben. Stoupáme lesem vzhůru. Občas projdeme nějakou pavučinou a padá nám jehličí za krk. Míjíme bývalý skokanský můstek. Moc z něj nezbylo - pouze kovová zrezivělá konstrukce. Krátce před 11:00 dosahujeme prvního vrholu - Velka skala. Do vrcholove knihy zapisujeme sve dojmy z prvního vrcholu. Je zde krásný výhled na Ružomberok a okolní kopce. Děláme si srandu, že se nejedná o realitu, ale že jsme součástí Matrixu. Jindra mi ukazuje naši další cestu. Byl zde již v minulosti a docela to tu zná. Po obědě pokračujeme v cestě. Po hodině chůze dosahujeme vrcholu Sidorovo (1099 m), kde je pěkná vyhlídka na hřeben Nízkých Tater a vesničku Vlkolínec. Na konci expedice se do ní chceme také podívat. Do vrcholové knihy zapisujeme text: "Ten třetí díl Matrixu se opravdu povedl. Jak se jen těm amíkům podařilo vyrenderovat tak nádhernou krajinu ..." Při sestupu do údolí občas vykoukneme z lesa na nějaké skalce a sledujeme krajinu. V údolí dáváme pauzu a uleháme do trávy. Začíná se na mě projevovat únava z probděné noci a vím, že se nesmíme zdržet dlouho, jinak usnu. Navíc mám chuť na pivko a již je to jen kousek do střediska Malino brdo. Potkáváme první lidi na Velké Fatře. Středisko je liduprázdné a restaurace funguje pouze v hotelu Malina. Jindra si objednává džus a já šumivou plzeň. Po příjemném osvěžení zdoláváme kopec Malino brdo (1209 m). Na vrcholu je stanice lanovky a několik laviček. Je odtud vidět jak hřeben Malé Fatry, tak i hřeben Západních Tater. Blíží se večer a musíme myslet na spaní. Jindra chce spát zde, já bych šel spíše dál, ale nevím jaké jsou dále možnosti. Stavíme tedy stan na Malino brdo a už za tmy večeříme. Dobrou chuť nám kazí nějaký zvířecí zvuk, který se najednou ozývá z lesa. Přemýšlíme co to mohlo být. Bylo to krátké a těžko identifikovatelné. Po chvíli zjišťujeme, že po nedaleké suti kamení cosi chodí. Ve tmě tam nevidíme, ale slyšíme padající kamení. Uvědomujeme si, že je zde odpadkový koš a zvířátko přišlo zřejmě na večeři. Jídlo může cítit i z nás. Stanovat poblíž popelnice nebyl asi úplně nejchytřejší nápad. Napadají nás různé možnosti - vlk, možná rys. Nehodláme se ale vzdát a značkujeme si naše okolí, jak to jen jde. Kdyby nás někdo viděl ... .

Noc proběhla v poklidu a probouzíme se okolo 8:00. Snídáme a slyšíme stále sílící zvuk nějakého motoru. Jindra se jde podívat a vrací se se zprávou, že se k nám blíží nějaký náklaďák. Netrvá dlouho a je na vrcholu. Jedná se o klasickou Tatru V3S. Vyskakují z ní dva borci a zapínají lanovku. Doprovází je mladý vlčák. Je to docela divoch a ani se nenechá pořádně pohladit. Dozvídáme se, že sem zanedlouho dorazí asi 250 brigádníků na odklízení kamenů ze sjezdovky. Začínáme tedy urychleně balit stan a věci do batohu. Skutečně začínají přijíždět první brigádníci. Hmm spíše brigádnice. Vypadá to, že se jedná o nějakou střední školu z Ružoberoka, zřejmě ekonomku, protože počet děvčat značně převažuje počet chlapců. Některá děvčata mají problém slézt z rozjeté sedačky a o komické situace není nouze. Jsme tedy v obležení 250 lištiček a necítíme se vůbec špatně. Společně posloucháme výklad jejich učitele o okolních hřebenech a poté již "naše společnost" odchází pracovat na sjezdovku. Na vrchol přichází první turisté. Jedná se o starší pár z Čech. Pán mě zaujímá svou čepičkou. Jedná se o cyklistickou čapku s logem Mercatone Uno. Vzpomínám si, že to před mnoha lety byla italská profesionální stáj. Budeme mu tedy říkat pan Uno. Jdou na jednodenní výlet na Rakytov a pak slézají do údolí, kde mají ubytování. Pan Uno se docela vyzná a ukazuje nám i jednotlivé vrcholy na okolních hřebenech. Slunce pěkne osvětluje vrcholy Velkého Rozsutce a Stohu na Malé Fatře, vrcholy Roháčů až po Bystrou a vidíme i Kriváň ve Vysokých Tatrách. Loučíme se a to ještě netušíme, že se nevidíme naposled. Po zabalení posledních věcí také vyrážíme. Jdeme dále pohodovým tempem a všímáme si, že zde již začíná podzim. Pod vrcholem Šiprúň (1461 m) by měl být pramen s vodou. Jdu tedy doplnit lahve a při té příležitosti provádím i částečnou očistu těla. Je to první a také poslední hygiena (s vyjímkou pucování zubů), kterou na Fatře provádím. Ve Vyšném Šiprúnském sedle schováváme batohy do lesa a jdeme na vrchol. Jsou z něj pěkné výhledy do okolí a foťák nezahálí. Dostávám hlad a popravdě jsem docela rád, když po návratu mohu slupnout musli tyčinku s tatrankou. Ukazuje se, že Jindra tajně schovává tvarohové buchty. Honem sem s nimi nebo se zkazí. Po buchtách se jen zaprášilo a máme opět sílu pokračovat. Jdeme opět převážně zalesněným a nepříliš kopcovitým terénem. Potkáváme slovenského chlapíka. Je to voják z povolání a jde na Šiprúň. Dnes prý potkáváme samé Čechy. Poblíž vrcholu Malá Smrekovica (1485 m) scházíme z turistické značky - chceme se jít podívat na nedalekou vyhlídku. Cesta lesem je lehce prošlápnutá, ale spíše mám pocit, že stále jdeme z kopce. Cesta se také stále více zhoršuje a tak začínám trochu pochybovat. Na druhou stranu mě uklidňuje, že Jindra to zde zná. Borůvek je zde ostatně taky dost, takže jsem docela spokojený. Přesto po čase musíme oba uznat, že jsme trochu zabloudili. Rozhodujeme se pro návrat zkratkou přímo přes les. Naštěstí nám návrat netrvá dlouho a přicházíme opět na turistickou cestu. Klesáme do údolí k Vojenské zotavovně a ještě nabíráme vodu v prameni vedle cesty. Zotavovna je poloprázdná. Zdá se, že jediný otevřený objekt je objekt B. Pivo tam maj a to je hlavní. Vaříme špagety a najednou se za námi ozve hlas: "Tak to jste daleko nedošli! Ha ha ..." Voják, kterého jsme dnes potkali. Má pravdu, ale to že jsme zabloudili mu raději neříkáme. Později se opět vrací a ukazuje nám své snímky Velkého Choče na svém fotoaparátu. V 16:30 prý zavírají bar a tak je nejvyšší čas jít na pivko. Objednávám si točeného Gorgoně, Jindra grepový džus. V 16:45 se loučíme s vojákem a jeho přáteli a vydáváme se na výstup na Rakytov. Tam dnes také přenocujeme. Míjíme partu lidiček hrajících kuželky a na dálku na sebe voláme. Ptají se nás: "Iděte hore? Bolo pivko, bolo?" Já odpovídám: "bolo, bolo ..". Že prý je to dobře - alespoň budeme mít energii. Jindrovi se nelíbí, že ho fotím na výšku. Domlouváme se, že všechny jeho fotky budou od nynějška foceny na šířku. Ve stoupání získávám před Jindrou náskok. Chci být na Rakytově co nejdříve a pořídit ještě nějaké pěkné záběry. Najednou se z lesa pode mnou začínají ozývat podivné zvuky. Je to takové podivné mručení a já jsem přesvědčen, že se jedná o medvěda. Není ode mě příliš daleko, naštěstí jsem poměrně vysoko v prudkém kopci. Jdu dál a přeci jenom čekám na Jindru. Prý nic neslyšel. Kousek dál, opět v lese slyšíme další podivné zvuky, ale neděláme si z toho velkou hlavu a jdeme dál. Stoupání na Rakytov (1567 m) se snažím jít ostře a na vrcholu dostávám škytavku. Je zde krásně, slunce se pomalu blíží k západu a je odtud super výhled na všechny strany. Hledáme vhodné místo pro postavení stanu. Zdá se, že přímo na vrcholu nic nenajdeme. Nakonec stan stavíme na rovném plácku asi 20 m od kříže. Stojí přímo na kraji a pod ním je již jen hluboký sráz. Byla by to nádherná fotka, ale je již docela tma a tak to odkládáme na ráno. Fotíme ještě západ slunce a večeříme. Sledujeme svítící vesničky pod námi a dokonce vidíme i část Martina. Před spaním ještě posíláme smsku kamarádovi Alfovi. Píšeme mu náš Matrixovský textík s dodatkem, že ho zdravíme z vrcholu Rakytova.

Celou noc se z údolí ozývá řvaní jelenů, ale my spíme v klidu. Jindra vstává na východ slunce, mě ze spacáku nikdo nedostane. Vstávám až v 8:00 a vůbec se mi nechce. Prý kolem nás letěl vrtulník a Jindrovi se ho podařilo vyfotit. Přichází nám odpověď od Alfa: "Pozor na agenty - jsou všude. Čerstvé konzervy a žádné medvědy přeje Alf." Ta narážka na konzervy se týká Jindry. Před časem se totiž snažil klukům podstrčit deset let starou konzervu a tím je zřejmě otrávit. Po snídani a zabalení věcí se ještě podepisujeme do vrcholové knihy a scházíme do sedla. Uvědomujeme si, že jsme zapoměli vyfotit náš stan. Ještě před sedlem míjíme dvě skály s bivakem, o kterém nám říkal voják. Je to taková jeskyňka pro dva lidi. Nocleh na Rakytově byl ale rozhodně lepší. Zdoláváme vrchol Minčol a pod vrcholem Čierny kameň nabíráme trochu vody. Přesně takové množství, které nám vystačí k prameni pod Suchým vrchom. Vtipkujeme na téma, jak může být pod suchým vrchem voda a zatím netušíme, že nás Suchý vrch pěkně vyškolí. Potkáváme početnou skupinu čechů a další dva vydatné prameny. Do Sedla Ploskej přicházím v okamžiku, kdy do něj přijíždí nějaký biker z Liptovkých Revůcí. Vypadá docela namakaně a jeho stroj ještě lépe. Rám Gary Fischer, odpružení Rock Shock, osazení Shimano, ráfky a řízení Syncros atd. Jindra prý má u svého draka stejnou lahev na pití :o). Biker jede na Boryšov a pak naším směrem na Ostredok. S neskrývaným obdivem sledujeme, jak se rychle šplhá na vrchol Ploská. Fotím Čierny Kameň. Jedná se o docela pěknou skálu. Na vrcholu Ploská (1532 m) jsme okolo 13.00 a vaříme oběd. Jdeme se ještě podívat na nedaleký hrob slovenského partyzána. V těchto místech začalo SNP a velké boje probíhali mezi Ploskou a Križnou. Jindra zde nachází dámské hodinky. Chvilku přemýšlí, zda si je má nechat, ale nakonec je nechává na původním místě. Po druhé hodině přicházíme k Salaši pod Suchým vrchom. Salaš je pěkná a zdá se opuštěná. Někde by zde měl být pramen s vodou. Přichází k nám jeden turista. Jde na lehko - v ruce má hůl a na zádech nese spacák. Vidí, že si připravujeme lahve na vodu a oznamuje nám, že pramen je vyschlý. Prý za to může celoroční sucho. Když vidí naši zbylou vodu (2 deci), tak se nám směje: "Nechtěla se vám nosit, že?" Další pramen je až za Križnou. Je to ještě docela daleko, prý to ale zvládnem. Ještě se snažím žertovat a povídám Jindrovi, že to byl agent a my mu nesmíme věřit. Smích mě nakonec opouští. Musíme, tedy upustit od našeho původního plánu spát na vrcholu Ostredok a snad se doplazíme do Rakytovského sedla. V 15:00 Bereme tedy batohy opět na záda a začínáme stoupat na Suchý vrch. Slunce pálí a já začínám tušit, že to bude peklo. Mám větší spotřebu než Jindra. Jak se mi organismus začne přehřívat a není čím chladit, tak se mi jde hodně špatně. Už s tím mám zkušenosti. Na vrcholu se ani nezdržuji a mlčky pokračuji dál. Občas se ohlédnu a vidím, jak Jindra poskakuje po skalkách na vršku. Stoupání na Ostredok (1592 m) je pohodové. Dlouhé, ale není příliš strmé. Na vrcholu nejvyšší hory Velké Fatry čekám na Jindru a společně vypíjíme zbytek vody. Čas už pokročil a zjišťuji, že se lehce ochladilo a fouká zde vítr. Cesta už vede víceméně po rovině, takže to nakonec nebude tak hrozné. V 16:20 dosahujeme vrcholu Križná (1574 m). Nachází se zde vysílač, či něco podobného. Vojenský objekt je oplocen a vstup zakázán. Zdržujeme se docela dlouho. Jíme něco málo ze zásob a sledujeme okolí. Pěkně je vidět Majerova skala (1283 m). Z dálky se přibližují dvě osoby. Začínám něco tušit, ale sám tomu nevěřím. Až po chvilce je to jasné. Přichází pan Uno a spol. Také nás poznávají a dozvídáme se, že šli stejnou trasu jako my. Jen s rozdílem, že museli vystoupat na Rakytov. Zítra půjdou také stejně - na Zvolen, ale v opačném směru, než my. Zřejmě se tedy ještě uvidíme. Nezdržují se zde příliš dlouho, paní už vypadá unaveně a přeci musí ještě za světla sestoupit do údolí. Nám stačí již jen seběhnout do Rakytovského sedla (1316 m) a postavit stan. Odcházím hledat pramen na jižní svah. Není to velký problém. Voda tu teče, i když je jasné, že pramen býval vydatnější. Musím láhev položit přímo k vývěru ze skály. Je tam trochu řasa, ale to nebude nic hroznýho - láhev se dá položit tak, že voda přes řasu neteče. Hlavně to nesmím říci Jindrovi. Po návratu pomáhám ještě postavit stan a připravuji si spaní. Jindra se rozhoduje doplnit i své zásoby vody a odchází k prameni. Já mezitím připravuji večeři. Už toho moc nemáme. Jindra se vrací s vodou a říká, že u pramenu je řasa ... Voda je čistá, chutná a ujišťuji ho, že se mu nic nestane. Oznamuji mu, že k večeři má dva malé krajíčky chleba a stejnou porci k snídani. Nehne ani brvou (aspoň jsem si nevšiml) a pouští se do jídla. Narozdíl ode mě vše ještě zakončuje tatrankou. Pomalu lezeme do spacáku a usínáme. Probouzím se okolo jedné hodiny a slyším opět nějaké zvuky. Občas se ozývá i brumlání. Typuju tedy na medvěda. Není daleko, ale jsem klidný, i když nůž mám na rozdíl od předchozích nocí schovaný někde v baťohu. Myslím si, že si bezdůvodně na člověka netroufne (viz. dodatek) a nůž by možná měl stejný efekt, jako kdyby mě někdo píchal špendlíkem. Asi po hodině se zvuky vzdalují a já opět v klidu usínám.

Ráno se s Jindrou bavíme o mých zážitcích z noci. Jindra nic neslyšel - spal jak dudek. Prý jsem ho měl vzbudit ... . Po nic moc snídani (kousek chleba s paštikou + zbytek banánových chipsů), rovnoměrně rozdělujeme zbytky jídla. Máme ještě špagety s lečem a pro každého tatranku a tři musli tyčinky. Jindra navrhuje hlavní jídlo uvařit až večer na Zvoleni a do té doby být o tyčinkách. To se mi příliš nelíbí. Jindra argumentuje tím, že se potřebuje večer pořádně najíst, aby klidně spal a říká, že jsem ho včera nemile překvapil, když jsem mu dal tak malou večeři. Prý jsem mu to ale oznámil takovým tónem, že se nezmohl ani na slovo. Je mi ho líto a nakonec se domlouváme, že zkusíme vystačit s tyčkama a uvidíme ... Ještě jdeme jednou pro vodu (bez té nemohu být zase já :))). Tentokrát hledáme pramen na severní straně svahu, ale neuspěšně. Opět nás tedy zachraňuje pramen na jižní straně. Jdeme tedy po hřebenu směrem na východ. Hřeben je dosti zalesněný a výhledů moc není. Jen občas se stromy rozestoupí a my vidíme hřeben, po kterém jsme šli včera. Pokračujeme pohodovým tempem a často se zastavujeme. S konečnou platností nám dochází akumulátor ve foťáku. Ve Východnom Prašnickém sedle se dáváme do řeči se starším párem. Bavíme se o medvědech a jíme bukvice. Kousek dál potkáváme skupinu slovenských turistů. Okamžitě na mě spustí: "Koľko tímto kopcom!?" Zpočátku nechápu, něco zakoktám a stále čekám, že mi to dojde ...nedochází. Až když se zeptají podruhé, mám jasno. Vypadají utahaně a monotónní cesta lesem je deptá. Velkou radost jim však neděláme. První louku mají ještě docela daleko. Valíme dál a v jednom úseku se téměř srážíme s protijdoucími. Nejedná se o nikoho jiného než o pana Uno a spol. Říkají, že ze Zvolenu je krásný výhled. V sedle Velký Šturec důkladněji odpočíváme společně s dvěma chlapíky. Ptají se, zda jsme byli na Chatě pod Borišovom. Když říkáme že ne, dozvídáme se, že jsme udělali velkou chybu a jako bychom na Velké Fatře vůbec nebyli. Jedná se prý o jedinou klasickou horskou chatu na Velké Fatře. Vše se tam nosí na zádech a chata má otevřeno celý rok. Často se tam hraje na kytaru atd. Na Zvolen už to není příliš daleko, ale síly ubívají. Na vrcholu Motyčská hoľa (1292 m) cítím krizi - asi největší za všechny dny. Usedám na baťoh a tlačím do sebe předposlední tyčinku. Hned je mi líp a chci pokračovat. Jindrovi se tu líbí a chce tu ještě zůstat. Sejdeme se tedy na Zvolenu. Jeho vrhol je odtud pěkně vidět, stejně jako vesnička Donovaly v údolí. Na Zvolenu (1402 m) jsem v 16:30 a ihned nacházím pěknou vyhlídku. Nejen, že mám Donovaly jako na dlani, ale je odsud vidět krásně i hřeben Nízkých Tater. Sleduji osm paraglaidů na jižní straně svahu. Jeden dokonce pravidelně létá jen pár metrů nade mnou. Lituji jen, že se foťák nemá k životu. Marné jsou všechny mé oživovací metody. Docela zde fouká a tak se postupně přistrojuji. Pomalu začínám vyhlížet Jindru. Mám totiž již docela hlad. Už chci začít vařit sám, když přichází. Děláme tedy instantní polévku a špagety s lečem. Jedná se o zajímavou kombinaci, ale chutnají. Jindra ještě zvažuje, zda dojíst svou poslední tyčinku a nakonec neodolává. Se setměním sledujeme svítící Donovaly, Banskou Bystrici, Zvolen a jako každý večer i Mars. Z údolí se ozývají jeleni a je tu docela pohoda. Jen ta zima ... Lezeme tedy do spacáku a jdeme spát. Jindra si ještě stěžuje, že se přejedl ... :o))

Ráno snídám poslední tyčinku a jdeme se podívat na bezejmenný kopec mezi vrcholy Zvolen a Malý Zvolen. Po návratu balíme stan a mezitím přicházejí první turisté. Trojice z Havířova nám nabízí slivovici a já neodmítám. Dobrá, šedesátiprocentní. Ptají se, zda jsme byli na Chatě pod Borišovem. "Cože, nebyli? Tak to jako by jste nebyli ani na Velké Fatře." Opět mluví o kytaře atd. :o) Cestou do údolí se zastavujeme na vršku Veľká hoľa. Vede sem lanovka, která dnes nejezdí. Po příchodu do Donoval, jdeme okamžitě do místního bistra. Dáváme si svíčkovou, kefírek, džusík a navrch ještě zákusek. Je toho tolik, že ani nemáme dostatek peněz na zaplacení a rozdíl vyrovnáváme v české měně. Do Ružomberoka se snažíme dostat stopem. Až teď si uvědomuji, jak jsem špinavý. Sám sobě bych nezastavil. Trvá asi 3/4 hodiny než mi staví auto. Otevírám dveře Roveru a ptám se, zda mě svezou. "Jestli se nebojíš dvou bab, tak tě svezem ..." Nebojím se a děvčata mě vezou až ke stanici v Ružomberoku. Loučí se se mnou slovy: "Pošli k nám veľa dalších dobrých čechů". K autu to mám dál, než jsem původně předpokládal. Nevadí, projdu se. S radostí zjišťuji, že Matýsek stojí na svém místě a čekám na Jindru. Dlouhou chvíli si krátím sledováním fotbalového utkání na nedalekém stadionu a naštěstí netrvá dlouho a Jindra je tu. Sedáme do auta a jedeme do blízké vesničky Vlkolínec. Jedná se o skanzen, jenž je zapsán v seznamu UNESCO. Dodnes zde žijí lidé. V pokladně nikdo není a tak jdeme bez placení. Název vesničky je odvozen od výskytu vlků v této oblasti. Dřevěné chaloupky pod kopci Fatry jsou kouzelné. V některých chaloupkách je možno se ubytovat atd. - komerce dorazila i sem. Procházíme vesnicí a občas očešeme nějakou tu švestku nebo jabloň a zaháníme tak častečně hlad, který se opět objevuje. Máme chuť na slovenské halušky a rozhodujeme se zastavit v motelu Vlčí dvůr. Je to zde trochu luxus na dva smraďochy (měl bych mluvit spíše za sebe), ale zase si říkám, že by zde mohli být halušky správně udělané (není nic horšího, než rozblemcané halušky). Klasické brynzové nemají, ale pytlácké s pikantní masovou směsí jsou vynikající. Mňam. Po jídle odcházím na WC a poprvé se dívám do zrcadla, ale to přeci nejsem já ... vypadá to jako ... čert! Raději rychle platíme a jedeme směr ČR. Posíláme sms Alfovi: "Agenti identifikováni, vracíme se do reality. Příště tě možná vezmeme s sebou.". Cestou bereme stopaře do Žiliny. Na hraničním přechodu Makov nás celník žádá o svezení kolegy do Rožnova. Jasně, není problém. Ze spánku za volantem se probouzím v okamžiku, kdy mě Jindra společně s celníkem upozorňují, že bych mohl zastavit na semaforech, když zrovna svítí červená. No a pak zase spím dál. V 23:00 jsme v Jihlavě a celou akci ukončujeme.

Velkou Fatru jsem nepovažoval za tak zajímavou jako jiná slovenská pohoří. Po absolvování této expedice jsem svůj názor změnil. Měli jsme možnost vidět velmi pěkné scenérie a krásnou přírodu. Jsem rád a musím poděkovat Jindrovi, že mě ukecal k této výpravě.

Dodatek:
S odstupem několika dní jsem měl možnost přečíst si nějaké materiály týkající se rozšíření medvědů na Slovensku. Dnes bych možná tak klidně nespal. Nemohu s určitostí říci, zda jsme skutečně přišli do styku s medvědy (ono se to podle zvuku od jelena občas těžko rozezná), ale skutečnost je taková, že jsou již docela přemnoženi. Jejich počet se odhaduje na 800 až 900 kusů v SR (údaj z roku 2009) a každý rok je zaznamenáno několik případů napadení člověka. Když už se s nějakým takovým zvířátkem setkáte, doporučuji lehnout břichem na zem, nohy skýt pod tělo a rukama si chránit hlavu a šíji. Pokud máte batoh, pak je to samozřejme lepší. Pokud nenatrefíte na medvědici s mládětem, pak je snad i velká pravděpodobnost úspěšného přežití. Na druhou stranu - medvěd setkání s člověkem také nevyhledává a raději se mu klidí z cesty. I když, kdo ví...