.: Artie :.

Neděle 22.8.99. (18,2 km, 1280 výškových metrů)
Vyrazit někam na Slovensko se rozhodl Jirka, a já jsme to vzal jako dobrý nápad, a tak jsem se přifařil. Měl jet Jindra, Láďa a Martin Zach, ale ten nakonec odřekl, takže jsme se bez něho museli obejít. Termín byl dán pevně a jasně. Od soboty 21.8.99, víkend a následující týden. Postupem času však bylo jasné, že tento termín nestihneme. Jindra potřeboval pracovat. Vrátit z Prahy se měl právě v sobotu ráno. Pak si chtěl koupit batoh a boty. Spacák si opatřil již týden předem. Já s Láďou jsme si již batoh pořídili, já jsem přidal navíc spacák, který byl taktéž potřeba. No tak jsme odjezd posunuli na neděli. Jenomže v sobotu ráno zazvonil u nás telefon a Jindra oznamuje, že se vrátí až odpoledne a jestli mu nekoupíme batoh my. Nakonec tuto povinnost položí na bedra švagrovi Tomášovi. Ptá se dále na boty, které chce v Praze sehnat. Proč ne. Za několik hodin telefonát, že přijede až večer. Večer, že v deset. V deset volá Tomáš, že Jindra vyjíždí z Prahy. Ano člověk musí mít trochu pochopení. My osobně jsme se sbalili celkem v pohodě, měli jsme proto spoustu času. Můj batoh, který byl připraven na odnos vážil kolem deseti kil, ale to v něm nebylo jídlo, a 1,5 litrová flaška Dobré vody, která mi bude sloužit jako zásobárna tekutin. Takto je vybaven každý bratr. Vůbec netušíme, co si s sebou vezme Jindra, doufáme ovšem, že vodu a nějaké praktické věci nezapomene. Odjezd z Jihlavy je naplánován na 3:00 ráno. Potřebujeme se dostat do Havlíčkova Brodu, odkud jede náš expres. Do Brodu nás odváží Tomáš novou felícií (ostatně s Jirkou by do bylo to samé). Byli jsme v očekávání, jestli se ráno objeví v autě i Jindra, protože jsme stále jistě nevěděli, zda je v Jihlavě. Byl. Do Havlíčkova Brodu jsme se dostali docela v pohodě, i když nás cestou atakoval jistý automobil s Hradeckou poznávací značkou, z čehož byl na větvi Tomáš. Právě otevírali nádraží, takže jsme se měli kam schovat a kde koupit lístky. Do Ružomberoku, kam jsme jeli stály 334 korun pro každého. Vlak jel v 3:53 a byl to mezinárodní rychlík jedoucí z Drážďan přes Bratislavu někam do Maďarska. Nasedli jsme do kupé, no Jindra s Láďou naznali, že bude pohodlnější, když mě s Jirkou opustí a najdou si další volné kupé, takže budeme mít všichni více pohodlí. Řekněme, že udělali dobře. Je tma a brzo jsme vstávali, takže se snažíme usnout. Láďa nás informoval, že se sedačky dají upravit do lůžkové podoby. My jsme ho ignorovali, a spali jsme v sedě. Přes Brno jsme dorazili do Břeclavi, a už jsme si chystali pasy. Když mě kontrolovali, tak zjistili, že ho nemám podepsaný, takže je vlastně neplatný. Rychle jsem ho skočil podepsat. Stihl jsem to jenom tak, že jsem pas hned podával slovenským celníkům. Pak jsme již dorazili do Bratislavy. Tam jsme rychle přestoupili na náš vnitrostátní rychlík, který nás dovezl do Ružomberoku. Cestou jsme hráli trochu karty (kent), pozorovali krajinu a divili se, jak rychle jedeme. Zjistili jsme, že vlak valí 120-130 km/h. V 11:30 jsme na místě. Konečně můžeme vystoupit z vlaku. Možná se to nezdá, ale vše, i když se to na první pohled jeví pohodlně, ale trvá to dlouho je nakonec únavné a otravné. Na nádraží jsem si konečně vyzkoušel placení slovenskými penězi, když jsem zaplatil za použití WC. Jinak jsme se tu také chtěli najíst, což se nepodařilo, Jindra si chtěl v bankomatu vyzvednou peníze (podařilo se s jeho kartou VISA). Dále začal Jindra toužit po tom koupit si nějaké ovoce. No co říct. Vcelku mohu hodnotit, že jsme v Ružomberoku dost chodili v bludném kruhu, začali jsme pociťovat batohy na zádech a při výhledu stále kratšího dne před námi jsme byli čím dál nervóznější a chtěli jsme ve zmatku nastolit řád. Ten byl nastolen tím, že jsme se rozhodli opustit město a vyrazit po modré značce z města. Ale pokud jste si někdy zkusili orientovat se v neznámém městě podle turistické mapy 1:50 000 určitě mi dáte za pravdu, že to jde dost těžce. Takže to znamenalo, že jsme byli ještě chvilku dezorientováni. No neustále jsme sundávali a nandávali batohy a zjišťovali svoji polohu a snažili se najít modrou značku. To se nám po nějaké době podařilo a konečně jsme vyrazili. Hurá. Jenomže po 100 metrech Jindra uviděl cukrářství a musel si dát nějakou zmrzlinu. Alespoň, že jsme přitom nabrali vodu (Umyvadlo měli přímo v obchodě, takže jsme si ji čepovali sami). Tak a pak jsme vyrazili už definitivně. Je zajímavé, že nás čekal velký kopec. Začali jsme do něho funět, když jsme si až teď všimli, že se zatáhlo a posléze začalo pršet. Zase jsme zastavili a někdo si dával pláštěnky, jiní se jenom přiodili, protože to nebyl nějakej velkej slejvák. Tu jsme zjistili, že Jindra nemá žádnou pláštěnku, zato jsme už věděli, že má s sebou celé cukrářství a že snad vyloupil obchod s masnými výrobky, protože měl takových 8-10 konzerv, z nichž některé byly 0,5 kilové. Začali jsme chápat proč Jindra má nejtěžší batoh ze všech. Vyšli jsme svých prvních sto výškových metrů (kalvárie 612,4, Ružomberok 495) a pokračovali po modré, protože jsme určitě nechtěli jít po červené na kopec Sidorovo (1099) Lesem jsme došli na křížení turistických cest k penzionu Ski a rozhodli se, že si uvaříme čaj a najíme se. To jsme také počali dělat, ale za chvíli nám byla dost velká zima. Pořádně jsme se přioděli, já si vzal dokonce čepici a rukavice. Začali jsme filozofovat nad tím, jak tady na horách pořádně promrznem. Nezáviděli jsme Jindrovi, že nemá rukavice ani čepici. Potom jsme vystoupali na kopec po žluté a otevřel se nám výhled na okolní kopce. Když jsme se podívali asi 100 metrů před sebe, tak jsme byli přesvědčeni, že tam musí být skála, takže jsme se na ní šli podívat. Ta tam nebyla, našli jsme pouze pořádný sráz do údolí a pramen. Byly tam lavičky, takže jsme trochu litovali toho, že jsme se nenajedli tady. Vysvitlo slunce a všichni jsme se začali na nové klimatické podmínky připravovat. Když jsme se konečně svlíkli, přišel mrak a byla zase hrozná kosa. Shodli jsme se na tom, že zde bude docela důležité odhadnou, jakým způsobem se obléci. Poté jsme se vydali dále po zelené, šlapali stále do kopce, a já jsem informoval o tom, že jsme přešli hranici 1000 metrů nad mořem. byl jsem o tom přesvědčen, protože jsme si to spočítal z vrstevnic. Jenomže jsem nepočítal s chybou, že vrstevnice jsou po 20 metrech, místo obvyklých metrů deseti. Na druhou stranu na mapě Velké Fatry by nebylo nic jeného, než vrstevnice. Tento omyl jsem rozšířil do celého našeho mužstva a udržel se ještě nějaký den. Na nějakou dobu se nám zdálo, že jsme opustili zelenou značku, ale to byl jenom asi klam, protože po nějakém kilometru jsme ji opět spatřili. Dostali jsme se na sedlo pod Vtáčníkom, odkud už byl vynikající výhled na okolní hory, a také na pořádný kus Slovenska. Byla vidět Liptovská Mara, Nízké Tatry, Vysoké Tatry, a i když byla celkem špatná viditelnost, viděli jsme asi 70 km daleko (odhad). Od Ružomberoku nás čekalo první mírné klesání (asi 30 výškových metrů), no za chvíli jsme opět stoupali. A to pořádně, protože jsme dospěli až k serpentinám. Tam jsem již začal odpadat, a šel jsem s Jindrou poslední. Láďa si na nás udělal pořádný náskok, a my mu nezáviděli, že je o 60 metrů dál, ale že je o 30 metrů výš. Když jsme konečně vyšplhali na vrcholek, čekalo nás překvapení v podobě dalšího pořádného výhledu. Viděli jsme první krávy, které se pásli na protějším kopci (Maďarovo) a byly i řádně slyšet. Dále jsme obdivovali, jak se od každého z nás zvedají oblaky páry. Bylo to způsobeno nejen nízkou teplotou, ale především vysokou vlhkostí vzduchu. Došli jsme až pod Vyšné Šiprůnské sedlo, kde jsme se napili a odhadovali, co znamenají zvuky, které připomínaly motorky. Tady přece nemůže nikdo jet na motorce. Jenomže během občerstvování nás překvapili celkem tři terénní motorky, jejichž řidiči byli oblečeni do závodních kombinéz a byli i celkem drzí, protože jeden nás jen těsně minul a bylo vidět, že to měl v úmyslu. Stopy od jejich pneumatik jsme viděli ještě hodně dlouho. Nejspíše plánovali jednodenní přejezd Velké Fatry. No, vykašlali jsme se na ně a pokračovali svědomitě v cestě, protože jsme už cítili, že nepotrvá dlouho a budeme muset najít nějaké místo pro přespání. Takže jsme stoupali stále po zelené až na kótu 1373,7. Cestou jsme našli borůvky, takže jsme se zdrželi, ale když jsme pokračovali v cestě, tak jsme narazili na nějaké mladé lidi (což byli první turisti od Ružomberoku). Tak jsme je pozdravili, ale holka, co tam byla už z dálky říká: "Zdravíme Jihlaváky". Docela nás to překvapilo. Já jsem vůbec netušil, o koho se jedná, Jirka taky ne, ale Jindra s Láďou pak říkali, že bychom ji měli znát asi z atletiky (to je docela možné). Rozhodli jsme se, že přespíme někde za Malou Smrekovicou, JZ asi 300 metrů od vrcholu je v mapě naznačené nějaké stavení, takže jsme si mysleli, že tam by to mohlo být nejlepší. Najít totiž v takovýchto horách místo pro přespání je menší oříšek. Všude jsou strmé kopce, rovinku nenajdete, a když snad přece, pak je 20 km daleko. Proto místa na přespání jsou nejlepší ty, kde je nějaké stavení (když ho stavěli, museli pro něj udělat nějaký platz a navíc může být otevřené), nebo další dobré místo je v sedle mezi dvěma vrcholy hor. Podmínka, důležitá pro výběr takového místa, je, aby tábořiště nebylo vidět z turistické cesty, tzn. nebylo v jeho blízkosti. Pokud však vy sami jdete po turistické značce, tak musíte vidět za roh, aby jste takové místo našli. Takže se to vyřešilo tak, že se podíváme k tomu stavení, co je v mapě nakreslený blízko Malé Smrekovice (1485,4). Jindra na nás začal zkoušet čachry, že půjdeme přes kopec a na stavení trefíme (bude to mnohem kratší), my ostatní jsme zase chtěli po cestách. Pak Jindra, že se rozdělíme a sejdeme se u chaty. No prostě bla, bla, bla. Napálit jsme se tentokrát nenechali. Když se teď dívám do mapy, tak bych řekl, že je v ní zelená vyznačená jinak než v terénu. To je asi ten pravý fakt, proč jsme boudu vůbec nenašli. Než jsme vzdali pátrání po uvedeném místu, vytipovali jsme si cestou asi dvě místa, kde by se dalo přespat, z nichž jedno se jevilo velice dobře (u křížku - autor tipu Jirka - 1460). Tam jsme nakonec zůstali, i když je pravda, že než jsme se rozhodli zde přespat, toulali jsme se docela slušně v okolních kopcích. Báli jsme se, že budeme moc blízko vojenské ozdravovny, protože jsme stále slyšeli nějaké zvuky z těch míst, ale druhý den jsme zjistili, že jsme byli dostatečně daleko, jenom zvuk se dokázal dobře roznášet a nás tedy klamat. Místo bylo opravdu dobré, rovné, sice blízko cesty, ale shodli jsme se, že stany z cesty nemůže nikdo vidět (Nás jako stojící postavy ovšem ano). Tyto starosti byly dle mého názoru neopodstatněné, protože po cestě prošli první lidé až pozdě ráno. Není to přeci žádná dálnice. Když jsme připravovali věci na spaní, to znamená, když jsme začali stavět stan, zmizel Jura, že prý jde opět hledat nenajitou boudu. To nás ostatní docela vyvedl z konceptu, protože jsme řádně nevěděli, jak se ten stan vlastně staví. Poradili jsme si bez Jury. Jindra žádný stan nechtěl stavět, že přespí pod širákem, ale opět to bylo pouze smyšlené tvrzení (spal ve stanu, jako ostatní). Docela nás všechny překvapilo, jaká byla zima. Než jsme zalezli do spacáku, tak jsme si všichni užili své. Venku mohl každý obdivovat krásný výhled na noční krajinu prosvětlenou vzdálenými městy (u prostřed divočiny vás překvapí ta spousta světel) a především měsícem, který to hnal do úplňku.

Pondělí 23.8.99. (11,1+9,2 km, 1014+1172 výškových metrů)
Budíka jsme si sice nedali, ale Jirka s Láďou vstávali kolem sedmé, já jsem se převaloval a Jindra ten byl mrtvej. Ale zhledem k tomu, že už jsme chtěli vyrazit, musel z mrtvých vstát. Relativně brzo jsme přišli na to, že organizace práce a souhra celého týmu dělá mnoho pro to, abychom mohli rychle opustit tábořiště. To jsme skutečně v 9:30 opustili. Možná trochu pozdě. Razíme do Vojenské ozdravovny pod Smrekovicou, kde máme v plánu doplnit zásoby vody. Začíná nás také trápit, že nám dochází chleba, takže ten taky musíme někde sehnat. Ozdravovna se z tohoto úhlu pohledu jeví opravdu přijatelně. Na místě vyhazuji odpadky, a rekogneskujeme terén - hledáme restauraci. Jura lokalizuje cíl a Láďa nám hlídá batohy. Restaurace se jeví dobře, Jirka si zde dává Urquel, Jindra Matonku a já parazituji. Vodu zde opravdu můžeme doplnit, ale o pečivu, či dokonce o chlebu se nám může zdát. Jindra nakonec zjišťuje, jestli je možné, aby v Liptovských Revúcích mohli mít kolem páté hodiny chleba. Ano, to je možné. Láďa venku byl trochu nervózní z toho, že na nás musel tak dlouho čekat, ale když dostal od Jindry trochu slazených tyčinek, dal pokoj. Na lavičkách jsme ještě nějakou dobu vydrželi, pozorovali okolní dění atp. Například zde nějací prcci hráli tenis, jiní byli na kolotočích, no znáte to. Pokračujeme dále po zelené značce a před kopcem Skalná Alpa dostáváme dobrý nápat. Pověřujeme Jirku, aby nás ostatní vyfotil asi ze vzdálenosti 300 metrů, jak jdeme na obzoru po hřebeni hory. Kvůli této fotce však musíme jít po kopci mimo turistickou značku, takže si tak zacházíme dobrých 200 metrů. Co by člověk neudělal pro umělecké vyžití. Z místa, kde jsme byli vyfoceni vidíme průběžnou metu, kterou chceme dneska přejít - Rakytov (1567). Z našeho místa je to až třetí kopec, tzn. že nás čekají ještě dva přejít. Ovšem pouze podle mapy. V terénu se první kopec dá solidně přejít podle vrstevnic, tedy bez stoupání na vrchol (Skalná Alpa). Ale i druhý kopec nakonec nebyl tak prudký, jak se na první pohled zdálo. Zato Rakytov, ten se na nás díval z velké výšky. Byl vidět celou dobu pochodu. Dorazili jsme na Rakytovské sedlo a vystoupali až pod patu kopce. Podívali jsme se nahoru a viděli, jak někdo jde z kopce k nám dolů, a to nás tak deprimovalo, že jsme si museli urychleně odpočinout. Abychom totiž viděli cestu po které šli, museli jsme si pořádně zaklonit hlavy. Počkali jsme, až sejdou dolů (byla to dvě děvčata) a pak jsme vyrazili. Cloumák to byl zatím největší, jaký jsme absolvovali. Bylo to jako vyjít po prudkých schodech do 40 patra mrakodrapu (bez klimatizace a s batohama). Na vrcholu (1567,0) jsem byl první já, takže jsem se mohl řádně vydýchat a také příležitostně podívat do okolní krajiny. Později jsem se dozvěděl, že byl vidět Martin, snad i Bánská Bystrica a to by z měst snad stačilo. Jindra se pak pokoušel u uvařeného čaje a svačiny podle mapy určit okolní kopce. Především se snažil ukázat na kopec, na který jsme směřovali, na Ostredok (1592,0). Jenomže jeho ukázka působila dost nevěrohodně, alespoň mě se to vůbec nezdálo a tak jsem se ho snažil napodobit v jeho snažení. Vzal jsem mapu a určoval. Teď jsem ukázal na kopce já a určil jsem, že mezi Černým Kameňom a Ploskou jde vidět Ostredok. Ploskou jsme před tím, než jsme určili její správný název nazvali jako homoli, protože ji svým tvarem připomínala. Tady mi musel dát Jindra za pravdu. Rozhodli jsme se, že se zapíšeme do knižnice, která zde byla, no našli jsme jenom útržky popsaného papíru. Vandalství se opět jednou projevilo. Potom jsme udělali skupinové foto samospouští. Pokládám foťák na stojan pro knižnicu a všímám si, že na desce, která ji kryje jsou vyryté směry na jednotlivé kopce. Tam se teprve stoprocentně potvrdila má teorie o Ostredoku. Na vzniklé fotce nejsme možná jenom my sami, protože z kopce právě scházeli kluk s holkou, s kterými jsme ještě chvíli šli a druhý den je potkali. Zde jsem si začínal uvědomovat, jak monotónní chození po horách vlastně je. Totiž, jde se do kopce, člověk se musí maximálně svléci, protože se zpotí, až to hezké není. Vyjde se na vrchol, zafouká dvakrát vítr, a je zase zima - člověče, obleč se! Jde se z kopce a zde pozor. Tady člověk opravdu neví, jestli bude lepší se svléci nebo zůstat oblečený. A pak zase do kopce. No, je to pořádná dřina. Cesta dolů se nám zdála být ještě namáhavější, než ta nahoru. Překonali jsme 270 metrů klesání až do Južného Rakytovského sedla. Nutno říci, že zde na kopci si Láďa položil poměrně dobrý základ pro puchýře. Ale i při klesání byla příležitost k mírnému zasmání, když Láďa s Jindrou, místo aby šli po cestě po serpentinách, zkracovali si ji přímo. Jenže pak se dostali na asi 20 metrů vysokou skálu, která se musela obcházet. Tady se jim dostalo rady, aby si cestu nezkracovali. Ze sedla se pokračovalo stále po zelené kolem vrcholu Minčol (1397,5) až k Čiernymu Kameňu. Cestou se nám otevřel pěkný výhled na údolí, byla vidět Liptovská Revúca, ale nejlépe působily asi dvě salaše. Byly totiž asi 1,5 km od nás, ale 650 metrů pod námi. Vypadalo to jako pohled z ptačí perspektivy. Zrovna jsme také přecházeli přes prudce klesající svah, na němž bylo kamenné pole. Divili jsme se, že v mapě není v tomto místě upozornění na lavinové nebezpečí. Na křižovatce zelené a červené jsme odložili batohy a Jirka nás upozornil, že je nyní potřeba seběhnout do Liptovských Revúc nakoupit. Poté mě Jindra informoval, že jsem rychlá spojka. Takže jsem se s Jindrou vypravil do Revúc nakoupit. Vyrazili jsme (15:10) s prázdným batohem a prakticky klusem doběhli dolů. Cestou přes jednu salaš jsme svou přítomností pobouřili osm psů. Ve vesnici jsme docela pohotově našli obchod a nakoupili spoustu věcí. V prodejně byly celkem tři prodavačky a dvě (které pouze obchodu přihlížely) se smíchy za břicho popadali. Veselo jim bylo z česko-slovenské domluvy. Jindra totiž nenašel mléko, nemohl přece tušit, že je na obalu napsáno "mlieko". Dále jsme chtěli rohlíky a oni měli pouze "čuvačky". Chtěli jsme jogurt a ten vůbec neměli, takže Jindra ještě spěchal do jiného obchodu. Když jsme odsud konečně odcházeli, musel jsem uznat, že je batoh stejně těžkej, jako když ho mám naložený se svými věcmi. Alespoň, že zde byla vyhlídka, že se cestou budeme o batoh dělit. Jenže nás čekalo stoupání 580 výškových metrů. Jak jsme se již dávno přesvědčili, stoupání podobného rozsahu je pořádný zátah. Taky že jo. Zde jsme také zjistili, že i když člověk nenese zrovna batoh, tak to neznamená, že by si odpočal. V takovým trháku, do kterýho jsme celou dobu šli, měl člověk co dělat sám se sebou a natož ještě s batohem. Takže když jsem při střídání dostal batoh na záda, byl jsem snad na tom opravdu špatně. Nakonec nám naše sportovní vyžití skončilo (17:25) a mohli jsme se umýt v blízkém prameni a s ostatními se také najíst. Jirka nás nepotěšil tím, že vylil litr vody určený na čaj. Místo pro přespání jsme viděli jako optimální v sedlu Ploskej, takže jsme se tam vypravili. Opravdu jsme takové místo našli (tip já - 1400), takže jsme mohli rozbít tábor. Z cest stany nebyly vidět, pouze stojící postavy (tak jako minule) a slyšeli jsme cinkat zvonky (ovce na Ploským). Při vaření čaje Jirka už podruhé vylil litr vody určený na čaj. Radost. Jindra opět tvrdil, že bude spát pod širákem (bla, bla, bla), takže jsme ve stanu spali všichni. Noc byla hezká, ale poněkud chladná.

Úterý 24.8.99. (14,4 km, 1256 výškových metrů)
Poprvé jsme se nechali zbudit mými hodinkami, takže budíček byl v 7:01. Ráno byla snaha o to, abychom vyrazili co nejdříve, protože minulé ráno jsme to moc dobře nestihli. Přestože jsme si dávali pozor na další ztráty vody, měli jsme jí nedostatek. Potřebovali jsme ji tedy někde nabrat. Návrhy typu "rychlá spojka" se naštěstí neujaly, takže jsme doufali, že vodu nabereme v salaši pod suchým vrchom. Vhodný název pro místo, kde měla být voda. Při balení stanů jsme se mohli podívat na to, jak bača se psem žene ovce na pastvu. Opět směřovali na Ploskou. Byli jsme potěšeni, že se nám vyhnuli, neradi bychom se prali o věci s beranem. V devět hodin vyrážíme, ovšem nejdříve já s Jirkou, a pěkných pár minut za námi Jindra s Láďou. Takovéto rozestavení pochodových skupin se vcelku osvědčilo a podle něho jsme se řídili až do konce cesty. Jindra projevil touhu vyfotit se mezi ovcemi, to se mu však pro jeho pomalost nepovedlo. Na Ploskou (1532,1) to nebyl žádný velký trhák. Tam jsme si přečetli tabuli č.6 naučné stezky o tom, že v blízkosti zazněly první výstřely SNP a prohlédli si hrob známého vojína. Zde se také definitivně zamítla myšlenka dojít pro vodu na chatu pod Borišovom. Dále jsme kráčeli z kopce po červené, až jsme se dostali před vrchol Chyžky (1340,3). Tam jsme zastavili a počkali na Jirku, který se byl podívat, zda poblíž není pramen, kde bychom mohli nabrat vodu. Vrátil se s prázdnou, i když si myslel, že uspěje, protože v mapě je tam, kam šel nakreslená salaš - tedy potenciální zdroj vody. Ale nepřišel sám, protože s ním se objevily i ovce. Tak se splnil Jindrův sen být vyfocen se stádem. Cestou dál nás ještě vyrušila příhoda, kdy jsme šli těsně kolem dvou opuštěných statných býků (budou stále stát tak klidně jako doposud?) a dorazili k salaši pod Suchým vrchom, kam se šlo pro vodu. Šel tam Jindra s Jirkou a já s Láďou jsme na ně čekali při cestě. S Láďou jsem si všiml, že poblíž leží dvojice lidí (byl to ten kluk s holkou, co jsme je potkali na Rakytově). Stále jsme slyšeli zvonky, protože u salaše bylo stádo krav. Začala nám být zima, a dostali jsme také hlad. Ten zvláště proto, protože se ti dva stále nevraceli a já dostal podezření, že je bača pozval dovnitř na jídlo. Po půl hodině se konečně vrátili a vysvětlili nám, že to s tou vodou nebylo zase tak jednoduchý. Voda totiž není přímo v salaši, ale museli pro ni jít asi 200 metrů dál, tam to nenašli, museli se vrátit. Bača jim šel ukázat červenou hadici (právě tu nenašli), oni zase tvrdili, že není červená, on jim ukázal, že je atd. atd. Po jídle jsem skočil k prameni (k bílé hadici, s vybledlým červeným koncem, která ležela v korytě pro krávy) doplnit vodu a pak jsem s klukama (mimo Láďi) šel na reklamované sladkokyselé mlíko. To jsme dostali v salaši, pohár (0,5 litru) stál deset korun. Mohli jsme vyrazit na Suchý vrch a poté na Ostredok (1592,0). Je to nejvyšší hora Velké Fatry, takže náš takový nejdůležitější bod. S důležitostí bych to moc nepřeháněl, protože zde nebylo ani foto a jenom jsme se odtud podívali na okolí, protože byl pěkný výhled. Všimli jsme si, že Ostredok tvoří takový dvojkopec a my byli přesvědčeni, že právě ten druhý je nejméně o deset metrů vyšší. Ale výsledek práce geodetického týmu nelze zpochybňovat. Odtud jsme mohli pozorovat další pokračování naší cesty, protože byla vidět Križná (1574,3). Charakteristické pro tento kopec je, že je na něm postavená nejspíše meteorologická stanice, takže ho lze jednoduše identifikovat. Cesta na něj vedla po Velkofatranské magistrále, tedy po červené značce. Minuli jsme Frčkov (1585) a cestou na Križnou jsme viděli, jak pod námi letí větroň. Z nadhledu se to podaří asi málokomu. U naučné stezky, která nás informovala o geologickém původu Velké Fatry (vápenec) jsme založili krizový štáb, který nastiňoval, kam vlastně ještě půjdeme. Bylo zde ještě dost alternativ, Bánskou Bystrycí začínaje, Martinem a Velkým Kriváňem konče. Rozhodnout se trvalo poměrně dlouho, takže jsme si při tom pěkně odpočinuli. Vyhrál směr Blatnica, takže jsme šli dále po červené na západ. Chtěli jsme se dostat do Královy studny, kde je v mapě vyznačená horská chata. Zde jsme počítali s nabráním vody a najezením v restauraci. Při cestě nás fascinoval příkrý svah, který byl dlouhý asi 1,5 kilometru a končil 800 metrů pod námi. To nás inspirovalo k tomu, abychom si hodili nejdál ve svém životě. Na tomto svahu jsme odhadovali délku našich hodů na 200 metrů. Nejdál dohodil Jindra. Pochod směřoval tedy na Královu studnu, ale až cestou jsme si všimli, že se nejedná jen o ubytovací zařízení, ale že studna je opravdu studnou a asi kilometr od hotelu je pramen s pitnou vodou. Takže jsme se zde zastavili, nabírali vodu a při slunečném počasí se i opláchli. Místo bylo k tomuto účelu předurčeno, protože tu někdo vybudoval kaskádu takových deseti koryt. Ty poskytovaly dobrou možnost k pohodlnému umytí. Při odpočinku nás vyrušil jeden horský cyklista, který napodobil naše počínání skrze hygienu. Když zjistil, že máme mapu Velké Fatry, tak nás požádal, jestli by se na ni nemohl podívat. On na tom kole chtěl cestovat až na Ostredok, no když se podíval na mapu pořádně, tak tuto možnost odmítl. Dále se přiznal, že sem cestoval až z Bánské Bystrice a nyní (16:30) plánuje cestu zpátky. Já jsem se podivil nad tím, že to chce všechno stihnout a Jindra mi na to řekl, že urazit čtyřicet kilometrů na kole do večera je přece v pohodě. Nevím, jestli si uvědomil, že ten člověk musí jet po lesních cestách a čekají ho prudké sjezdy, či stoupání. Když jsme vyrazili k chatě, tak jsme u rozcestníku zelené a červené značky potkali skupinu asi 15 lidí, kteří se nás česky zeptali, odkud jsme a jdeme. Pověděli jsme jim, že jsme z Jihlavy, a oni na to, že jsme tedy krajané. Později jsme uvažovali nad tím, odkud vlastně byli, protože pod pojmem "krajané" se může skrývat cokoliv. K chatě jsme tedy došli s nadějí, že bude otevřená restaurace, kde si budeme moci vzít něco k snědku, alespoň toho utopence, když už nic jiného. Jindra s Láďou měli jako vždy poněkud skluz za mnou a Jirkou, takže si dělali nehezkou srandu, že až přijdou do restaurace, tak řeknou, že si dají ty dva upocence (Já a Jirka?). Žádný z těchto předpokladů nevyšel, protože se zdálo, že je zde vše přístupné pouze pro ubytované hosty. To nás nepotěšilo, protože jsme se připravovali na zaplnění žaludků. Strádání pokračovalo. Z terasy nám nějaký lidumil doporučoval, abychom zkusili přespat v boudě s třemi postelemi a kamny, ale: "Ne v tý u památníku, ale až za kopcem." Tak jsme poděkovali, a samozřejmě, když jsme došli na kopec, tak tam byl takový srub, který byl postavený někdy v roce 1960 jako památka na výročí SNP. Tady jsme odložili batohy a přemýšleli nad tým, že by se na dřevěných lavicích dalo docela dobře přespat (tip všichni - 1360). Pak jsme vystoupili k památníku, který byl opodál společně s památným bunkrem. Rozhodli jsme se, že vylezeme na skálu, z které by měl být slušný výhled. Pak jsme uviděli, že skupinka lidí, kterou jsme před nedávnem zdravili dostala stejný nápad o přespání ve srubu jako my, protože jsme slyšeli: "...v nejhorším by se tu pár lidí vyspalo." Mě osobně myšlenka, že se budu dělit s ostatními moc nepotěšila a nepodporoval jsem ji, ale ostatní byli pro, takže jsem nic nezmohl. Na hledání dalšího místa bylo už stejně pozdě. Tak jsme se alespoň podívali na úchvatný výhled do okolí a dále zjistili, že ještě lepší skála je asi o 150 metrů dál. Stálo také za to se na ní dostat. Mělo to jedinou chybu, protože jsme už byli hrozně daleko od batohů, neviděli jsme na ně a právě u nich byli ti cizí lidé. To se mě zase nelíbilo (nechci být kverulant, ale...), ale Jindra povídal, že alespoň vyzkoušíme, jak to s tím kradením je horké. Navíc, měli jsme s sebou policejního příslušníka, ne? Jirka byl první kdo vyměkl, takže to šel, zkontrolovat. Pak jsem šel já a nakonec Jindra s Láďou, kteří se tak nejdéle uchvacovali překrásným výhledem. Na místě samém jsme se rozhodovali, kde vlastně přespat a vůbec jak přespat. Jindra stavěl stan na 60%. Šli jsme se ještě podívat na blízký skalnatý vrch (asi 200 metrů daleko), kde se také našlo docela pěkné místo k přespání (tip Jirka - 1380). Zase jsme se vraceli, když jsme si cestou všimli, že dole v údolí je taková bouda, z jejíhož komína se kouří. Tak jsme tedy zjistili, že se s největší pravděpodobností jedná o uvedenou boudu "s postelemi a kamnami, co není přímo u toho památníku." To už bylo vcelku jedno, ale teď jsme měli docela zajímavý spor o to, kde se vlastně bude spát. Každých deset sekund se měnily názory, zda spát pod širákem, ve stanu, či dokonce na dvě sta metrů vzdáleném vrchu. Jenomže situace již začala vyžadovat činy a ne řeči. Tak se Jindrovi splnilo těch 60%, spal totiž s Láďou ve stanu u srubu. Já jsem spal s Jirkou pod širákem na kopci. Večer při vaření čaje jsme se dozvěděli, odkud vlastně jsou ti výletníci, co měli se srubem stejný záměr jako my. Jejich vedoucí, jistý Jožka, nám vysvětlil, že jsou z celé republiky (Brno, Olomouc, Praha atp.) a v podobných akcích si celkem libují, protože každý rok někam vyrazí. Jaký mají společný zájem, který je sem přived vlastně nevíme, ale z jeho slov nevyplynulo, že by byli skauti (já si to ale myslím). Pak nám vysvětlil, že jsou druhý den na cestě, vyšli z Trenčanských Teplic a mají v úmyslu přejít Velkou Fatru. Rozpovídal se nad různými jinými zážitky z podobných akcí, každoroční putování jich přineslo spoustu. Své vyprávění přerušil v bodě, když Jirka sundával víko z čaje, ale protože bylo horké, urychleně ho upustil, takže málem vylil čaj. Jožka na to: "už jsem to viděl na zemi". My mohli jen dodat, že my už dvakrát. Jožku jsme mohli dále obdivovat i v jiném směru, protože celou dobu, co byl u nás byl jenom v kraťasech. My jsme se klepali děsivou zimou co nejvíc navlečeni. Chtěl jsem si dokonce vzít čepici a rukavice, ale to by byla úplná provokace. Noc nebyla nijak zvlášť chladná, byl zrovna úplněk, takže se dal podle měsíce v noci docela dobře určovat čas (Měsíc je v úplňku na východě v 7:00, na jihu v 1:00, na západě v 7:00). Takže vím, že jsem se vzbudil asi v 11, v 1 a v 5 hodin. V noci jsme také museli urychleně zrušit igelit, který jsme si přes sebe hodili. Měli jsme ho jako opatření proti padání rosy (tomu jsem se musel vysmát, protože jsem ještě nikdy s rosou neměl potíže a stále si stojím na tom, že rosa nemůže být tak aktivní, aby jsem mohl provlhnout) a jediné, co způsobil bylo kondenzování vlhkosti na vnitřní straně, což způsobilo, že jsme měli mokrý spacáky.

Středa 25.8.99. (19,8 km, 1782 výškových metrů)
V 7:01 zapípal můj budík a Jirka šel rychle vzbudit kluky ve stanu. Dobré bylo, že z našeho místa odpočinku bylo na ně dobře vidět, takže existovala jakási kontrola nad tím, co se u nich právě děje. Do 7:10 se nedělo vůbec nic, jenom zazněla harmonika, což měl být budíček našich přátel. V 7:20 kluci vylezli ze stanu a začali ho balit. My jsme zrovna přišli k nim a připravovali jsme svačinu. Asi v 8:30 (rekord) jsme se mohli rozloučit a jít po zelené směrem na Blatnicu. Podle mapy nás od Smrekova (1441,1) mělo čekat jenom klesání. Také se tak stalo. Nevím, jestli je to možné, ale z kopce se mi také nešlo moc vesele jako do kopce. Je třeba uznat, že stoupání je vždy horší jak klesání, ale když člověk klesá prostě pořád v tahu po neuvěřitelně prudkým svahu, tak ho začnou bolet kolena a jde mu to na nervy. Cestou jsme se stavili u pramene, kde bylo sděleno, že až na výjimky (já, Jindra) jsme po čtyřech dnech poprvé pod hranicí 1000 metrů. Povzbuzující. Doplnili jsme zde vodu a já si všiml zvláštního efektu. Moje poloprázdná plastová láhev od dobré vody byla naposledy odšpuntována v 1340 metrech a nyní jsem ji vytáhl v 900 metrech. Byla celá stlačená, protože v této nadmořské výšce je hustší vzduch tedy i mnohem vyšší tlak. To jenom na vědecký okraj a je nutno říci, že i posléze jsme ještě měli příležitosti tento jev pozorovat. U pramene jsme se trochu opláchli. Z potůčku, u jehož pramene jsme byli se rázem stala divoká bystřina a po nějakém kilometru se údolí poněkud otevřelo a Jirka (aktivista) nás přesvědčil, že je potřeba se řádně umýt. Jirka šel na Adama jako první a namluvil nám, že je to skvělý. Tak jsme se vykoupali všichni, pořídily se zde i nějaký fota a já musel uznat, že je to víc free jak bungee jumping. Jirka si zde navíc vymáchal hadry, takže jsme nějakou dobu čekali až uschnou. Bylo zde teplo (733,0), svítilo sluníčko, takže jsme šli všichni, což bylo vůbec poprvé, do kraťasů. Jindra se oholil, protože věděl, že se půjde do civilizace a on je přeci správný muž. Byli jsme tu svědky takové zvláštní scény. Přijela škodovka, vylezl dědula a opláchl si obličej. Pak vlezl zpět do auta, otočil to a jel na zpět. Možná by se zdálo, že to není nic zvláštního, až na to, že do nejbližší vesnice to je 7 km. Cesta odtud vedla opět po zelené a my jsme tedy mohli obdivovat Blatnickou dolinu, o které se v mapě píše, že to je nejkrásnější dolina Velké Fatry. Upřímně řečeno mě její krása příliš neuchvátila, protože jsem se viděl v Blatnici, kde byl slíbený odpočinek a především jídlo v hospodě. Čím blíže jsme se blížili k vesnici, tím více bylo vidět lidí. Po pár kilometrech byla přes potok lávka, na kterou jsme se podívali a za ní jsme uviděli takový místo s hledištěm. Navíc zde byla již asfaltová cesta a veřejné osvětlení. Odhadovali jsme, že už budeme u vesnice (nebo snad městečka?). To se také splnilo, kdy hned za zatáčkou nás vítal památník SNP a tabule s grafickým znázorněním pohybu partizánských útvarů během bojů na Velké a Malé Fatře. Pokračovali jsme dál přes vesnici a dívali se po hospodě. Viděli jsme pouze starou roubenou zástavbu a autobus s SPZ Martina. Ušli jsme asi 150 metrů, když ten samý autobus před námi zastavil a začali do něj nastupovat lidi. Jindra zde obohatil svoji sbírku nápadů, když navrhl, aby jsme se do Martina svezli. I když jsem moc nechtěl (vidina jídla se tím vzdálila) nakonec jsem i já musel uznat, že to byl dobrý nápad. Cesta autobusem mě šokovala. Netušil jsem, že existuje rychlejší pohyb, než chůze. V Martině (395) jsme byli, co by dup (14:00). Na autobusovém nádraží nám chvíli trvalo, než jsme se zorientovali, ale nakonec jsme nabrali vítr do plachet a přes špinavou hospodu jsme dorazili k obchodnímu středisku. Našli jsme tam i takový bufet, kde jsme si konečně dali pořádné jídlo. Masové konzervy jsou dobré, instantní polévka samozřejmě taky, ale většinou není dost pro všechny, takže plného žaludku jsme už dlouho nezažili. Já jsem si dal dvakrát mexický guláš s rýží a byl jsem spokojen. Jindra zkusil slovenské národní jídlo Halušky, Jirka a Láďa se jistě také dobře najedli, jen si nepamatuji, po čem se tak olizovali. Jídlo jsme také zapíjeli limonádou a někdo i mlíkem (či snad mliekem?). Pak jsme rozložili mapu a snažili se vykoumat kam vlastně půjdem. Po nějakém čase jsme se rozdělili na dva tábory. Ten první (Já, Jirka a Láďa) chtěl jít přes Malou Fatru do Strečna a odtud do Žiliny. Druhý tábor (Jindra) navrhoval ryskantní tůru na nejvyšší vrchol Malé Fatry Velký Kriváň. Tento výlet byl spojen s předpokladem schovávání batohů, celodenního vyčerpávajícího pochodu a rychlého přesunu vlakem k schovaným batohům. První skupina toho měla už dost, takže nápady skupiny číslo dvě se jí jevili zcela zcestné. Jindra se tak musel vzdát přesile, ale myšlenku Kriváňe (1709) neopustil. Ve městě byly provedeny nákupy, pořídil se chleba, nějaká konzerva (i když jich Jindra měl hodně, přesto docházely) a sladkosti. Koupily se dále mapy oblasti, v které se budeme pohybovat. Jindra byl poslat pohled na nedalekou poštu (10 minut chůze). Když se po půl hodině vrátil, zeptal se, s jakým "i" se píše Kr?váň. Napsal to gramaticky špatně, takže zase na půl hodiny zmizel aby mohl koupit nový pohled a napsat ho znovu. Už se opět zdálo, že z Martina nevyrazíme. Když už to začalo vypadat nadějně, někdo někam odešel, když se vrátil, tak zase jiný dostal nápad zajít pro něco důležitého atd. atd. Nakonec to vyšlo. Opět jsme měli potíž orientace podle padesátky mapy ve městě. No podle kompasu jsme určili směr, kterým je potřeba jít a tak jsme se začali vymaňovat ze spárů města. A byl to dlouhý spár. Naše kroky mířily k chatové oblasti Podstránie, která je od místa, odkud jsme vyrazili vzdálena čtyři kilometry. Celou dobu se jde městem. Přešli jsme řeku, šli okolo vojenského cvičiště. Zároveň jsme míjeli kolonii nově stavěných rodinných vil. Tam jsme odmítali nabrat vodu, protože jsme si v té čtvrti připadali jaksi nízce. Konečně jsme dorazili k chatám a zabodli jsme to v krčmě "Pod smrekom", kde si Jirka dal místní pivo Martiner (jedno), čímž vyčerpal zásoby, které v krčmě byly. Také jsme zde nabrali vodu, což se neobešlo bez poznámek jako: "A opravdu chcete vodu?" nebo "To ještě někdo pije?" atp. Také jistá dáma na baru se živě zajímala odkud jsme atp. a nemohla pochopit, že jdeme pěšky do Žiliny a že opravdu nebudeme spát v žádné chatě. Dozvěděli jsme se tu navíc, že dnes se už nesvezeme sedačkovou lanovkou, která by nás vyvezla o 620 metrů výše. Poslední jela v 16:15 a nyní bylo po osmnácté hodině. Od hospody jsme mířili k lanovce, abychom se aspoň podívali, kdy ráno vyjíždí. Zjistili jsme, že v 8:15. Teď bylo nutné najít místo k přespání. Tipovali jsme, že by to mohlo jít blízko chat u Osikového. Bylo to navíc při žluté značce, kudy jsme chtěli jít. V chatové oblasti jsme si připadali jako vetřelci a i když byla trochu snaha, se spaním jsme zde nepochodili. Pokračovali jsme dále do kopce po žluté a nám se již začínala rozplývat vidina, že bychom nalezli nějaké místo pro spaní ještě před setměním. Cesta totiž vedla do neuvěřitelného kopce, což je pochopitelné když si uvědomíme, že ten kdo se nesveze lanovkou musí jít tudy. Na takovémto svahu jsme nacházeli vhodná místa pouze při zatáčkách serpentin, kterých tu bylo sice hodně, jenomže Jirka odmítal spát tak blízko cesty, kde může někdo jet. Já osobně jsem mu dával nerad za pravdu, protože jsem věděl, že dokud celý kopec nevyšplháme, tak se ani nevyspíme. Cestou jsme ještě měli mírný potíž se ztracenou mapou. Vinu jsme svalili na Jindru, takže ji šel hledat. Když se s ní vrátil, ozřejmil mi, že jsem to byl já, kdo ji zapomněl. Také jsme viděli asi čtyři cyklisty, jak sjíždějí kopec na horských kolech. Pak jsme jenom stoupali a pozorovali, jak se kvapem blíží osmá hodina (po osmé již začíná šero a tma). Když tu jsme vzali za vděk SNP, protože na rozcestníku "hodinovka" byl vybudován pomník vzpomínající na válečné boje a pro něj byla vybudována pěkná rovina. Toto bylo pravé místo pro přespání (tip všichni - 855). Při vaření večeře jsme zjistili, že se nám Jindra snažil podstrčit starou gulášovou konzervu. Rok výroby 1992, takže nikdo nechtěl riskovat zdravotní potíže. Určitě muselo zamrzet tahat zbytečně půl kila. Rozložili jsme co nejrychleji ležení, všichni spali pod širákem, takže to šlo rychle. Odhadovali jsme, že v noci pršet nebude, protože nebyly nijak zvláštní mraky a skoro nefoukal vítr. Když jsem zalehl koukal jsem ještě nějakou dobu na téměř jasnou oblohu a za tu dobu jsem uviděl celkem dvě družice a jedno letadlo. Ani jsem nestačil spočítat hvězdy, když jsem usnul.

Čtvrtek 26.8.99. (16,6 km, 2329 výškových metrů)
Ráno jsem zjistil, že jsem se mýlil v tvrzení, že tudy brzy nikoho neprojde.Už kolem šesté hodiny kolem nás šli slovenští turisti. Po budíčku (7:01) pak kolem projel terénní vůz s nápisem "lesní stráž". Tento průjezd se ještě jednou opakoval, když se auto vracelo z vrcholu dolů. S podivem jsme pozorovali, že dnes při balení nebude poslední Jindra, ale chviličku jsme museli počkat na Jirku.Vyráželi jsme hodně brzo, bylo jen 8:15. I když jsme včera od Martina vystoupali dobrých 450 metrů, stále nás čekal pěkný kopec. Neustálé serpentiny. Mohli jsme si vybrat, buď budeme chodit po cestě, nebo si to zkracovat po vyšlapané stezce přímo proti svahu. Tyto dvě myšlenky jsme kombinovali, takže náš postup nebyl ani příliš dlouhý a únavný, ani krátký a vyčerpávající. Takto to pokračovalo až do chvíle, kdy se cesta napojila na asfaltku. Tam byl rozcestník, u něhož jsme se informovali, že jsme 1055 metrů vysoko. Na tomto místě jsme měli být kousek od nově stavěné lanovky, která má být ještě delší než ta stávající. Stavbu jsme však neviděli a tak jsme mohli pokračovat dál bez bohatších zážitků. Silnice po které jsme šlapali byla něčím zvláštní. Nejspíše se po ní jezdily cyklistické závody do vrchu, protože každou chvíli jsme na ní našli nápisy jako: "Ťahej, fuj, 2 km, cesta do pekla, 1 km." Trať začínala asi ve Vrútkách (382) a s určitostí končila v chatové oblasti Martinské Hole (1250). Také jsme tu potkali nějaká auta, což se nám dříve v těchto výškách moc nestávalo. Také jsme se snažili uvidět "zasnežovaciu nádrž", která byla naznačená kousek od silnice, no to se nám nepodařilo. Ovšem tak, jak mapa ukazovala, jsme šli pod lanovkou. Byl to vcelku deprimující pohled, protože odtud to vypadalo, že jsme příliš neušli. Ale člověk nesmí dávat na smyslové dojmy. Bylo zrovna 9:15 a sedačková lanovka se zastavila. Docela by mě zajímalo jestli se za tu dobu někdo lanovkou svezl, protože to nevypadalo, že by měli nějak narváno. Teď jsme byli jen nějaký kilometr od zimního střediska "Martinské hole", takže už nám to tam dlouho netrvalo. Nutno říci, že celou cestu by byl krásný rozhled do veliké dálky, kdyby byla dobrá viditelnost. Když už jsme do střediska přišli, tak jsme se opět malinko podivili. Všude byly bilboardy s reklamou na Škoda Auto. Jirka zůstal u batohů na rozcestníku a my se šli podívat na konečnou stanici lanovky. Když jsme tam dorazili, naše přesvědčení o komerčním zaměření této lokality se potvrdilo. Byly tam zase reklamy na Opel, Milku atp. Tady odtud už byly dobře vidět vrcholy, kam máme namířeno. Križava (1456,7) i Veľká lúka (1475,5) byly ostatně i hodně blízko. Když jsme vyrazili na Veľkou lůku, tak jsme si nejdříve cestu zkrátili po sjezdovce a pak teprve šli po cestě, jak se patří. Před vrcholem nás vítala cedule s nápisem, že na kopci je vysílač a je zdraví škodlivé se u něj zdržovat déle než 6 hodin denně ve vzdálenosti kratší než 131 metrů a vůbec vstupovat do pásma o poloměru 30 metrů. Trochu jsem se podivil, že Jindra neodmítá vstupovat do nebezpečné zóny, ale za chvíli z něho vylezlo, že stejně každý den sedí u monitoru, takže na takovýhle nebezpečí je slušně připraven. Při odpočinku jsme se rozhodli, že půjdeme naplnit vodu k prameni, který je odtud vzdálen asi 300 metrů. Potom jsme udělali společné foto samospouští a vyrazili na Križavu. Tam je také televizní vysílač, který je mnohem vyšší a navíc je u něj postavena vcelku velká budova a celý areál je řádně ohrazen betonovými panely. Plot jsme tak museli obcházet a kousek za Križavou, když nás Jindra vyfotil při chůzi jsme to opět zapíchli a šli sbírat borůvky, kterých tu bylo opravdu hojně. Také jsme poznali, že nejsme sami, kdo se rozhodl si je nasbírat. Dále jsme viděli nějakého běžce, a to je potřeba zhodnotit jako husarský kousek běhat po horách. Pokračovali jsme stále po červené, mezinárodní dálkové trase E3, která vedla po hřebeni nejvyšších hor této části Malé Fatry. Pak jsme zahlédli, že se vrací zmíněný běžec a když už byl u nás, tak se zastavil, ukázal odznak a informoval nás o tom, jak se máme na horách chovat. To pro nás nebyla žádná novinka, a tak jsme se ho také snažili přesvědčit třeba tím, že jsem mu naznačil, že odpadky taháme s sebou. Podíval jsem se do mapy a oznámil jsem, že už nás žádné velké stoupání nečeká. Ostatně, to tak vypadalo. Jenomže jsme se dostali pod takový příšerný kopec (Minčol 1363,9) a já jsem nepochodil, že je to stoupání jako do Slepičáku. Na Slepičáku je sice 70 výškových metrů stoupání a tady jen o dvacet metrů víc, jenže v Jihlavě se to vystoupá na dvou kilometrech, kdežto tady na 300 metrech. Tímto omylem jsem byl docela jako terč posměchu, komu to vlastně dali do ruky mapu? Na Minčolu byl jako obvykle dobrý výhled, no špatná viditelnost. Já jsem přesto neodolal a vyfotil prakticky letecký snímek na Žilinu. Byli jsme totiž 1000 metrů nad ní. Zde jsme se také najedli a ukazovali Jindrovi, kam zítra půjde. Byli jsme totiž přesvědčeni, že byl vidět Velký Kriváň. Z našeho místa jsme také viděli kopec Polom, který se proslavil těžkými boji za SNP, ovšem nás spíš fascinoval tím, že byl zcela zničen těžbou kamene. Prostě bylo vidět, jak je vrchol kopce (asi 100 metrů) prostě seříznut. Jídlem jsme se řádně posílili, a tak jsme byli přesvědčeni, že až do Strečna nebudeme muset nijak zvlášť zastavovat. Času jsme tedy měli dostatek, ale měli jsme v plánu také prozkoumat ve vesnici zříceninu. Cestou jsme mohli opět vychutnávat pohled na město Martin-Vrútky. Dále jsme minuli pár děl a raketometů - památníků SNP. Pak jsme se však ponořili do lesa a začalo naše dlouhé sedmikilometrové klesání o 1000 metrů. Bylo to opravdu dlouhé a občas i dezorientované mou zásluhou, když jsem tvrdil, že jsme asi o 300 metrů níže, než jsme skutečně byli. Touto kapitální chybou jsem si vypil kalich hořkosti až do dna. V místech těženého kopce Polom nás minul další cyklista - sjezdař. Za pár kilometrů jsme už pozorovali hradní zříceninu Strečno, a těšili se, že tam za chvíli budem. Z chvíle se stala pěkná doba, ale všechno má svůj konec a tak i my tři bratři jsme slavnostně sestoupili z posledního kopce, a tím pochodová část výletu skončila. Jindra měl však ještě jiný, turisticko-poznávací plán. Naše touha navštívit hrad se nesnížila ani po té, co jsme zjistili, že na něj budeme muset vylézt (asi 50 výškových metrů). Láďa nám dole hlídal batohy, protože naše nadšení nesdílel. Na hradě jsme zjistili, že prohlídka začíná v 16:55 a měla trvat 45 minut. Láďovi jsme slíbili, že budeme dole co nejdřív, proto jsme nevěděli, jak tuto situaci rychle vyřešit (právě je 16:41). Nakonec jsme rychle sešplhali dolů, vyřídili Láďovi, co máme v úmyslu a rychle se vrátili. Prohlídku jsme stihli tak akorát. Hrad byl zříceninou už dlouho a dlouho taky pořádně chátral. Ale v roce 1978 se začal rekonstruovat a od 1994 je veřejnosti přístupný. Docela mě hrad nepotěšil, protože jediné co tam bylo původní bylo pár zdí, jinak vše dostavěno a modernizováno. Byl jsem také překvapen, jak se zde nehledí na historickou věrohodnost. Okna byla zasklená bez dělení, Na střechu se s klidem dávaly plastové vypouklé světlíky a vůbec to na mě působilo dost rozpačitě. Expozice muzea, která zde byla, měla jen několik vitrín a jednotlivé předměty nebyly popsané. Vzhledem k tomu, že hrad již nelze využít jiným způsobem, mohla být expozice mnohem rozsáhlejší a pestřejší. Nejvíce nás ohromila hradní studna, která je 82 metrů hluboká a protože bylo vidět až na hladinu, byla to docela síla. Hladina Váhu je však až na 101 metrech, takže tohle byla voda z nějakého potoka. Také jsme zde porušili zákaz focení, když jsme se na věži blýskli. Z věže jsme viděli Láďu jak nám hlídá batohy. Po prohlídce jsme se přesunuli k batohům a potom šli již na zastávku vlaku. Cestou jsme viděli slečnu průvodkyni, jak jede na kole do vesnice. Byli jsme totiž poslední prohlídka. Řeku jsme přešli po lávce pro pěší a k nádraží už to byl jenom kousek. Tam jsme se najedli a Jindra nám předal některé nedůležité věci, jako náhradní boty, stan atp. Také si od nás půjčil peníze a opsal si jízdní řád vlaku. Už dávno jsme poznali, jak hluboko je v něm zakořeněná touha zdolat Velký Kriváň, takže jsme se ho již nepokoušeli přemlouvat, aby jel s námi. V 18:50 přijel náš vlak do Žiliny a my viděli Jindru naposledy (nikoli v životě). Foto z vlaku na opuštěného kamaráda a jedeme domů. V Žilině přestupujeme na vlak do České republiky a zde si kupujeme noviny Pravda. Dozvídáme se, že Ludmila Formanová je mistryní světa na 800 metrů. Vlakem domů to trvá dlouho, v Bohumíně čekáme hodinu na rychlík do Jihlavy. V noci se snažíme spát,ale moc pohodlný to není. V Jihlavě (4:05) hrozně prší a tak si bereme taxík. Mě se to rozhodně hodí, protože nemám náladu jít domů pěšky (dobrých 6 kilometrů).

Pátek 27.8.99 (Jindra: 41,4 (5+30,4+6) km, 4452 (50+4352+90) výškových metrů)
Jak jsme se dozvěděli z vyprávění Jindry, jeho cesta nebyla nijak zvlášť náročná, zvládli bychom to i my. To nás ale moc nepřesvědčil, když se podívám na parametry jeho cesty uvedené v nadpisu. Z jeho popisu cesty si toho však už moc nepamatuji, protože přespříliš informací má někdy za následek, že to podstatné pak člověku z hlavy vypadne. Takže snad jenom to, že Jindra skutečně vrcholu Velkého Kriváně dosáhl. Cestou si však toho musel spoustu vytrpět, protože mu jistý bača povídal pěkně historky o medvědech. Když člověk dostane pocit, že v horách je jen on a spousta medvědů, potom to není nic moc veselého. Do Jihlavy se dostal v sobotu ráno tím samým vlakem, co jsme jeli my.