Súlovské vrchy 2010

Je sobota 9:17 ráno a my vystupujeme z vlaku ve vesničce Považská Teplá. Obloha je zatažená a lehce prší. Jdeme pár desítek metrů po červené značce podél trati, ale pak si cestu zkracujeme přímo přes koleje a silnici. Otáčíme se a všímáme si Povážského hradu. Míjíme první domky ve vesnici, napojujeme se opět na turistickou značku a za chvilku přicházíme k obchodu. Maru si zde kupuje kávu a také něco k zakousnutí pro místní kočky. Déšť nabývá na intenzitě a tak se oblékáme do nepromokavého. Maru oblečená do khaki ponča vypadá jak chodící stan :-) Cestou sledujeme místní chlapíky, jak chytají ryby z Manínského potoku. Jdeme dál po silnici a pomalu se blížíme k soutěsce. Oba Maníny mají vrcholy schované v mracích, stále prší. Přicházíme ke kempu, kde začíná naučný chodník. Míjíme vodárnu a vzápětí vstupujeme do soutěsky. Ta je asi 850 m dlouhá a místy jen několik metrů široká. Auta si tu musí při průjezdu dávat přednost. Za prvním zúžením se soutěska rozevírá. Přecházíme lávku přes Manínský potok a přicházíme k symbolickému cintorínu - pomníčky lezcům, kteří zahynuli na místních skálách. Odtud vede značený výstup na skalní vyhlídku (asi 10 minut). Na vrchu musíme být opatrní. Na mokrém vápenci to klouže, ale výhled na okolní skály stojí za to. Všímáme si i dvou lezců, kteří zdolávají jednu ze skalních stěn. Zatímco se vracíme se zpět, přestává definitivně pršet. Soutěska se dál opět zužuje na šířku jen několika metrů a vzápětí končí. Přicházíme k vesničce Záskalie. Je tu pramen s pitnou vodou. Zde svačíme a pak schováváme batohy (s výjimkou toho Jitčina) ve křoví. Pokračujeme nalehko. Tedy jak kdo :-) Ale nést Jitčin podstatně lehčí batoh pro mne není problém. Procházíme Záskalie a na vhodném místě uhýbáme na louku a cestu si zkracujeme. Jdeme jižním směrem a všímáme si skalního okna ve vrcholových partiích Velkého Manína. Východním směrem se nám zároveň ukazuje výrazný skalní převis Kostolecké tiesnavy. Dále se napojujeme na cestu se zelenou značkou. Potkáváme prvního turistu a po vstupu do lesa také modrý traktor. Výstup bukovým lesem je celkem jednotvárný. Míjíme dvě studánky a následně přicházíme na rozcestí. Odtud pokračujeme po žluté značce až na kótu Vápecová jaskyňa. Je již 13:00. Krátce hledáme jeskyni, ale neúspěšně. Nedaleko se nám ale otevírají úžasné pohledy na protější Malý Manín a Súlovské skály. Na to jaké bylo ráno počasí je nyní naprosto úžasně. Jeskyni nenašel ani mladý pár, který potkáváme. Nedá nám to a zkoušíme ji opět hledat. Scházíme po sotva znatelné pěšince a přicházíme k bivakovací chatě. Chata Severák je malá, ale útulná chatka. Uvnitř jsou kamínka, stolek a lůžko. Spát se dá i pod střechou. Stěny zdobí pěkné fotografie a je tu čisto. Z nedalekého skalního výběžku jsou opět parádní výhledy na Malý Manín, Javorníky, Půchovskú vrchovinu a tentokrát i část Považské Bystrice, Považskú Teplú a Považský hrad. Nepřehlédnutelná je dálnice vedoucí podél toku Váhu. Jeskyni stejně nenajdeme a výstup na hlavní vrchol Velkého Manína odkládáme na jindy. Výhledy z něj nejsou žádné a nás bohužel tlačí čas. Batoh si bere Jitka. Říká, že bychom se měli střídat. Klidně ho ponesu dál, ale když se jí chce, tak ani moc neodporuji. Ženy sebou bereme ne proto, aby se rozmazlovali, ale aby chodili a sáhli si na dno sil :-)) Sestupujeme stejnou cestou a za necelou půlhodinku jsme na louce pod Manínem. Scházíme do Záskalie a vracíme se k prameni. Zde vytahujeme naše batohy ze křoví a posilňujeme se z našich zásob. Poté pokračujeme dál. Opět procházíme Záskalie. Maru jako vždy kritizuje místní architekturu: "Takové domy sem přece nepatří." :-) Je to na delší diskuzi, ale v jednom případě jí stoprocentně dáváme zapravdu. Opět začíná pršet a zvedá se silný vítr. To už vstupujeme do Kostolecké tiesnavy. Ta je mnohem širší a otevřenější než Manínská tiesnava. Manínský potok zde odděluje Kavčiu skalu (601 m) a Drieňovku (639 m). Tato soutěska je výjímečná největším skalním převisem na Slovensku. Jedná se o tzv. Kostolecký dóm. Všímáme si i malého skalního okna na samém konci soutěsky. Naštěstí přestává pršet - byla to jen přeháňka (květnový děštík s aprílovým nádechem :-)). Procházíme vesnicí Kostolec, místní částí Na dolině. Podle názvu jsem skoro doma :-) Pozval bych holky domů na svíčkovou, ale nějak to tu nepoznávám :-) Chůze po silnici je docela úmorná, ale pomalu se blížíme do vesničky Vrchteplá. Zde se Maru zdržuje u nejstarší chaloupky s číslem popisným 1. Kdyby na dveřích nebyla petlice, tak by vlezla i dovniř. Takto alespoň nakukuje dovnitř okénkem a fotí si pec. Čekáme od ní obvyklou větu: "Tady bych chtěla bydlet.", ale tentokrát nic :-). Míjíme chatovo-zahrádkářskou kolonii, další domky, až přicházíme na náves. Jsou tu dvě hospody a nedaleko rozcestník. Rozhodujeme se, zda pokračovat po červené nebo zelené. Vyhrává turističtější varianta - zelená. Procházíme okolo modernějších domků, psi na nás štěkají a pak již vesnici opouštíme a stoupáme loukou do mírného kopce. Všímáme si stáda srnek a klid najednou narušují dva klučinové, kteří se právě vydali protáhnout své motorky-prskolety. Projíždějí okolo nás, křižují louku a pak se vracejí zpět do vesnice. Ten starší chce asi mladšímu ukázat, jaký má skvělý stroj :-) Nadělali dost hluku a toho smradu ... Tentokrát mi to ani moc nevadí. Chápu, že se to někde potřebují naučit. Kdyby se tu objevil dospělý chlap na čtyřkolce, tak by mě to pohoršilo mnohem víc. Ten už by totiž měl mít rozum. Míjíme posed a přicházíme ke křížku. Odtud již cesta (rozježděná od lesáků a rozblácená) klesá do obce Súlov. Je 17:30 když přicházíme k prvním stavením. Nedá mi to a kvůli lepšímu výhledu odbočuji na louku, zatímco holky pokračují po cestě. Fotím vesnici se skalami v pozadí a pak sestupuji do vesničky. Procházím okolo fotbalového hřiště, přeskakuji potok a přes pozemek jednoho z penzionů přicházím k silnici. Pokračuji dál do centra, kde na mne čekají holky. Ty mezitím zjistili, kde leží chata Relax, kde má Jitka rezervované ubytování. Spaní venku je pro ni v této roční době ještě moc velké dobrodružství :-) Pokračujeme až k chatám Súlov a Súlovčaka, kde je odbočka na Súľovský hrad. Zde se s ní loučíme a domlouváme si sraz zítra na osmou hodinu. Zprvu stoupáme do prudkého kopce mezi skalama. Posléze se stoupání zmírňuje a skal ubívá. V jednom místě je jílovitá zem. Když je mokro, asi to pěkně klouže. Pravděpodobně proto tu je zem zpevněna dřevěnými schůdky a za nimi následuje výstup po krátkém dřevěném žebříku. Všímáme si "rozdvojených" stromů a pomalu se blížime ke skalnatému hřebeni s jedním z místních nejkrásnějších skalních útvarů - Gotickou bránou. Jedná se o 13 m vysoký skalní oblouk. Škoda, že nemáme čas, abychom bránou mohli prolézt. Musíme pokračovat dál. Vyhlídka střídá vyhlídku a zapadající slunce barví okolí do krásných odstínů. Všímáme si i kvetoucího kvítí na skalách (např. koniklec). Na hrad přicházíme v 19:15. Mám nutkání jít ještě na hradní vyhlídku, ale momentálně jsou důležitější věci - postavit stan a zahnat hlad :-) Přinášíme ještě dřevo na oheň, ale ten nakonec nerozděláváme. Únava je velká, citelně se ochladilo a tak honem do spacáku. Maru se svou velkou fantazií vidí v potemnělých zdech hradu dva umrlce - zazděnce a také lebku :-) To si raději poslechnu večerníček na dobrou noc - myslím, že to bylo něco o Jacku Londonovi :-)

Budík nás budí před sedmou. V noci navzdor předpovědi nepršelo, ale obloha je zamračená. Přemýšlíme, kdy asi tak může dorazit Jitka. Nám to sem včera trvalo 1:15. Když vyjde v sedm, tak tu bude okolo čtvrt na devět. Se vstáváním tedy nespěcháme. Je 7:45, když se zvenku ozývá Jitčin hlas: "Dobré ráno!" Jitka skutečně vyrážela v sedm, ale nikde se nazastavovala (ani na vyhlídkách) a spěchala, aby jsme na ni nečekali a my? My jsme ještě ve spacáku :-) Na chatě prý byla jediným hostem. V rychlosti tedy balíme, snídáme, ale i tak vyrážíme až v 9:00. Sházíme na louku u Indiána a pokračujeme dál do kopce po červené značce. Míjíme množství skalních útvarů a v 9:35 přicházíme do sedla pod Bradou. Pokračujeme dál, až přicházíme na Štefánikovu vyhlídku. Odtud jsou krásné výhledy na okolní skály, do Súĺovské kotliny a v dálce vidíme i oba Maníny. Viditelnost je ovšem oproti včerejšímu dni mnohem horší. V této roční době, kdy stromy ještě namají listy, lze při podrobnějším pátrání spatřit i jeskyni Šarkania diera. Tam se dnes chceme také podívat. Dále podcházíme nejvyšší skálu Brada (816,3 m) a pohledy do okolí se nám nabízejí z dalších vyhlídek. Ještě zdolat poslední kopec a jsme na rozcestí pod Roháčem (718 m). Zde odpočíváme, svačíme (hlavně já) a pak schováváme batohy. Následující úsek půjdeme sice nalehko, ale v rychlosti. Chceme ještě stihnout odpolední spoj domů. Následuje krátký sestup ke skalní bráně a dále sestupujeme prudkým svahem po žluté značce. Obcházíme, přeskakujeme a prodíráme se přes popadané stromy. Je to nefalšovaný prales. Holky říkají, že to ještě docela jde. Jóó, to ještě nevíte, co bude za chvilku :-) Vcházíme totiž do úzké a prudké soutěsky. Tady už je to zajímavější, že :-) Ale není to nic hrozného. Ještě zdolat žebřík na jejím koci a pokračujeme opět lesem. Cesta se zde zrácí ve změti popadaných stromů, ale cíl je jasný. Musíme dolů až na louku pod Roháčem. Zde uhýbáme vlevo a začínáme stoupat k jeskyni Šarkania diera. Již ji vidíme ve svahu nad sebou. Překonáváme opět několik padlých stromů a prudce stoupáme vzhůru, až přicházíme ke kovovému žebříku. Ten se sice ve spodní části nepříjemně naklání, ale překonat se dá. Jitka se přesto raději rozhoduje dál nejít a počkat na náš návrat. Za žebříkem nás čeká opět prudké stoupání. Ve skále pravděpodobně dříve býval řetěz nebo lano. Nyní tu jsou jen kovová oka, ve kterých býval řetěz upevněn. Přidržujeme se tedy alespoň kořenů a to již jsme u vstupu do téměř 60 m dlouhé jeskyně Šarkania diera. Všímáme si skalních oken u stropu jeskyně a stoupáme dál sutí až přicházíme na její konec. Samá suť, rovina žádná, ze stropu kape voda ... Ještě si Maru myslíš, že je to dobré místo na spaní? ;-) Ale lidé tu spávají, což dokládájí zbytky ohniště. Ostatně lidé tuto jeskyni obývali již v době kamenné. Scházíme opět dolů a již společně s Jitkou se vracíme na louku pod Roháčem. Odtud pokračujeme po nám již známe cestě. Stoupáme lesem a poté zdoláváme soutěsku. Ve stoupání pod skalní bránou si uvědomujeme zajímavou věc. Já se s Jitkou vracím stejnou cestou, jakou jsme před hodinou scházeli dolů. Maru taktéž, ale ta si ve změti větví, kmenů a listí vybrala jinou cestičku. Říkám Jitce, že jsme ve většině, takže my určitě nenormální nejsme ... :-)) Ve 12:30 jsme opět v Roháčském sedle. Zde bereme batohy opět na záda a sházíme po zelené značce. Cesta je mnohem lépe značená než před 4mi lety. Blátivá je ale stejně. Přicházíme k potoku, který přitéká ze sousední doliny a dále pokračujeme střídavě po jeho levém i pravém břehu. Ocitáme se v soutěsce. Ta se sice dá obejít po turistické značce, ale to by nebylo to pravé dobrodružství. Je to zde totiž docela divoké. Prodíráme se skrz větve padlých stromů, jdeme potokem a skáčeme po kluzkých kamenech. Jitka mi naznačuje, že jsem mrtvý muž :-) "Dobře, ale nejdřív mne musíš dohnat." :-) Míjíme dvě jeskyňky. Kaňon se postupně zužuje, až přicházíme k místu, kde je potřeba překonat asi dvoumetrový spád. Na mokré skále to klouže. Kluzký je i dřevěný špalek, který tu tvoří jakýsi schod. Sám jsem to neměl jednoduché a tak se nedivím, že o něco menší Maru se do toho nechce. Holka si ale umí poradit. Přitáhne si jednu z větví a z ní si vytvoří další schůdek. Šikovná holka! Nyní jsme nad Hlbockým vodopádem. Při pohledu na sestupovou cestu s ocelovým lanem mne holky proklínají. "To holky dáte ;-)" Lezu dolů a ukazuji jim, že to není tak hrozné jak to vypadá. Jen dole je lano zákeřně roztřepené - pozor na první pohled to není vidět. Jitka se na chvilku šprajcla, prý to raději obejde. Když ale vidí, že to zvládla i Maru, překonává strach a bravurně slézá dolů. Chvilku se mnou nemluví :-), ale opravdu jen chvilku :-) Nyní si můžeme prohlédnout a vyfotit několikametrový Hlbocký vodopád a okolní načervenalé skály. Jen pár metrů od vodopádu se napojujeme na zelenou značku (vodopád se skutečně oficiálně obchází). Zakrátko vycházíme z lesa a vpokračujeme po asfaltové cestě, která nás vede až do obce Hlboké nad Váhom. Procházíme okolo prvních domků, když tu se nad našimi hlavami něco děje. Velké hejno holubů rychle krouží mezi domky. Jsou to takové "nálety", když se se s výrazným zvukovým efektem opakovaně prohánějí nad námi. Na místním hřišti se právě hraje fotbalové utkání. Fanoušci povzbuzují svůj tým pokřikem "Hlboké! Hlboké!". A to již přicházíme na křižovatku. Na autobusové zastávce zjišťujeme, že nám v dohledné době nic nejede a tak musíme po svých dál. Přicházíme k hlavní silnici a rychlým tempem pokračujeme směr Bytča. Nejdeme až přímo do Bytči, ale míříme k vlakové stanici, která leží asi 2km za Bytčou. Bohužel právě projíždí vlak mířící z Žiliny do Považské Bystrice. Tak ten už nestihneme :-( V celokoženných pohorách to po asfaltu moc rychle nejde. Navíc mne bolí vaz v koleni a tak se za holkama opožďuji. Šlapky mne už pekelně pálí, ale konečně je tu nádraží a u něj stojí vlak do Žiliny. Holky na mne mávají, ať sebou hejbnu ... Z posledních sil dobíhám k vlaku. Lístky sice nemáme, ale to nevadí. Kupujeme si je přímo ve vlaku od ochotného a trpělivého pana průvodčího, který kvůli mně zpozdil vlak :-) Ta trpělivost je potřeba, protože nám dobu trvá, než se domluvíme, kam vlastně jedeme :-) Ale je to přesně ten spoj, který potřebujeme. V Žilině máme dvě minuty na přestup na rychlík do Trenčína. Je to zvláštní - před chvílí jsme šli na jih, pak jedeme na sever a zase stejnou cestou se vracíme na Jih. Bytču tedy míjíme celkem 3x :-) V Trenčíně přesedáme na autobus do Uherského Hradiště. Cestou zastavujeme u motorestu Rasová, kde si konečně dáváme pivko - uherskobrodský Janáček. V Uherském Hradišti se loučíme s Jitkou a mě s Maru ještě čeká trochu nečekaná exkurze v sirných lázních Ostrožská Nová Ves :-)