Súlovské skály 2006

Je úterý 17:00. Původní páteční termín odjezdu se vzhledem k vývoji počasí mění. Během několika málo minut se rozhodujeme jet již dnes v noci. Rychle měníme peníze a nakupujeme potraviny. Večer pak balíme a snažíme se v té rychlosti na něco nezapomenout. Je tu čas odjezdu 0:00 a světe div se, Jindřich je připraven!!! Cesta ubíhá rychle, nikde moc nestavíme a ještě za tmy přijíždíme do slovenské Bytči. Na benzínové stanici pak snídáme a balíme naše ruksaky. Poté nacházíme relativně pohodové místo pro parking a jdeme na autobus.

Je 6:30 - právě teď tu jsou dva připravené k odjezdu. Už chci do prvního z nich nastoupit, když mě Jindřich zastavuje, že si prý musí odskočit. No dobrá, ale ať nám to neujede. Vzápětí se vrací, že to stojí 5 Sk, ať mu je dám. Zkouška mých nervů opět začíná. Nejen, že nám autobus ujíždí, ale ani nám nevystačí drobné na lístek :-) Ale nebudu puntičkařit, je tu přeci ještě druhý autobus a ten tak tak stíháme. Až za jízdy si uvědomujeme, že nevíme, jak poznáme tu správnou zastávku. Letmý pohled do mapy mi říká, že to bude druhá v pořadí, ale jdu se pro jistotu zeptat řidiče. Prý nám otevře dveře... Při podrobném průzkumu mapy pak zjišťujeme, že je to třetí zastávka. Je 7:00 a jsme v Hričovském podhradí. Jdeme vesnicí na křižovatku, kde se napojujeme na červenou turistickou značku. Na ukazateli je chata Sulov 3 hodiny chůze. S trochou nadsázky říkám, že to co jsem naplánoval na celý den, se dá ujít za 3 hodiny. Sice mám v plánu jisté zacházky, ale i přesto to zní zajímavě. Kdybych ovšem věděl, jak to zase dopadne... Kousek za vesnicí začíná nedlouhé prudší stoupání. Přicházíme na louku pod hradem, kde odkládáme svršky. Sluníčko pomalu stoupá a znatelně se otepluje. Vstupujeme do lesa a stoupáme dále. Po levé straně máme hradbu skal, jdeme se tam podívat. Jsou odtud výhledy jak na protější kopec se stádem ovcí, tak i na samotný hrad. Trávíme tu celkem dost času, takže musíme dál. U rozcestí pod hradem schováváme batohy do lesa a pokračujeme ke zřícenině. Hričovský hrad byl postaven po vpádu Tatarů, poté vystřídal několik majitelů a koncem 17. století jej poničil blesk. Od té doby pustne. Je tu několik zachovalých zdí a pěkný výhled. Čteme si pověst, která se váže k hradu. Píše se v ní, že pokud se tu objeví nějaký tyran, pak obživne zkamenělý mnich. Jindřich se diví, že mnich neobživl, když jsem tu já :-) Prý ho týrám, když ho nutím k vyššímu tempu atd. :-) No, mnich neobživl, ale nevím kdo koho týrá víc :-) Zatímco fotím, Jindřich si zlepšuje své lezecké umění na hradních stěnách. Najednou nemůže ani nahoru ani dolů. Prý jestli bych mu nepomohl. Co mám s tebou dělat? A to jsem prý tyran. Po sté mu opakuji: "Jindro, ty si jednou ublížíš." Vracíme se k batohům a pokračujeme dále. Cestou poslouchám brblání, že se Jindra v noci moc nevyspal, a že by si nejraději někde lehl... Nezbývá než ho povzbuzovat a nějak motivovat. Jdeme hodně lesem, občas se nějaký výhled objeví, ale zatím nic moc. Najednou se metr za mnou ozývá výkřik a bác - Jindra leží na zemi a drží se za kotník. Nevím zda spal nebo měl hlavu v oblacích, ale zakopnul o větev, která tu na cestě leží, jediná široko daleko. Jindřich je již starý známý simulant-kotníkář, takže nám oběma zatrnulo. Prý to snad bude dobrý. Dáme pauzu - stejně je již čas oběda. Na nedaleké vyvýšenině by mohl být výhled, jdeme tedy tam. Odnáším tam oba batohy a Jindřich se také dobelhává. Výhled se nekoná žádný, ale salám se tu také dá jíst. Po obědě pak vymýšlíme vhodné obinadlo. Nejlépe se na to asi hodí plavky. Teď už jen vymyslet nějaký fígl, jak je nejlépe okolo kotníku omotat. Nutno říci, že během následujících dnů to Jindra dovedl téměř k dokonalosti. Potkáváme první turisty. Nejprve skupinu přicházející od Roháče a poté dvě děvčata, která jdou naším směrem. Pomalu jdeme dále a netrvá to dlouho a jsme u rozcestníku pod Roháčem. V plánu mám sestup k vodopádu. Jindřich se rozhoduje šetřit kotník a počká tu na mě. Bude hlídat batohy a prý se alespoň vyspí. Vydávám se tedy po zelené značce. Cesta je zprvu pohodová, jde se z kopce. Později se ovšem musím vyhýbat padlým stromům a hledat mezi nimi cestu. Značení se občas ztrácí a cesta je místy rozbahněná. Přicházím k potůčku, který teče z vedlejší rokliny a pokračuji podél jeho toku. Je to znamení, že jdu dobře. Ještě kousek a ocitám se ve skalní soutěsce. Ta je zakončena několikametrovým Hlbockým vodopádem. Slézám podél něj po řetězech a nyní si ho již můžu prohlédnout. Vody tu moc neteče, na jaře bude vodopád určitě vydatnější, ale své námahy nelituji. Dělám několik fotek a vracím se. Během cesty potkávám skupinu čtyř mladíků, kteří se mě ptají na cestu. Ukazuji jim svou pochybnou mapu :-), ale oni mají mnohem lepší. Popisuji jim vodopád a říkám, že na mě nahoře čeká kolega. Prý ho viděli - jak spí :-) Pokračuji dál a s cestou již namám problém. Dokonce mám pocit, že je tu dobré značení. Asi jsem se špatně koukal nebo málo otáčel :-) Po hodině a půl (ve 14:15) jsem zpátky u rozcestí. Budím Jindru a popisuji mu svou cestu. Mezitím se ještě posilňuju - docela mi vyhládlo. Za dalších 15 minut pokračujeme dál. Pokračujeme bukovým lesem podél skalních útvarů a přicházíme k první vyhlídce. Je z ní krásný pohled na Sulovské skály a louky Sulovské kotliny. Při tomto pohledu se nabízí srovnání s českými skalními městy. Rozdíl je patrný na první pohled. Zatímco u nás jsou skály tvořeny převážně pískovcem, zde jsou vápencové, což dokládá bílá barva skal. Ta pěkně kontrastuje se zelení okolního lesa. Pokračujeme dál. Přicházíme pod vrchol Brada, který je nejvyšším útvarem Sulovských skal (816 m) a zde se nám nabízí další krásný pohled. Zustaváme tu docela dlouho, ale čas běží, musíme jít dál. Říkám Jindrovi, že jdeme a vydávám se dál. Zanedlouho jsem u rozcestí v sedle pod Bradou a čekám na Jindru. Ten ale nejde. Stále čekám a Jindřich nikde. Sleduji čas a začínám být nervózní. Je mi jasné, že dnešní plán opět nesplníme. Vracet se mi pro něj nechce, je to do kopce a tak stále čekám. Konečně se v dálce objevuje. Vidím ho mezi stromy, ale opět se mi ztrácí z dohledu a čekám opět zbytečně. Nervy mi nakonec povolují a jdu si pro něj. Nacházím však jen jeho batoh, po Jindřichovi se slehla zem. Ještě prohledávám okolí a nakonec to vzdávám. Jdu dál sám, jeho problém. Od poslední akce je v pomínce, moc dobře to ví, ale příliš se nesnaží... Přicházím na Louku pod Hradem a zde budu čekat. Je tu pěkně. Často se tu táboří - o tom svědčí velké ohniště. Usedám na lavičku a vytahuji chléb se salámem - alespoň se zatím najím. Jindřich přichází v okamžiku, kdy již nemám skoro co jíst, prý se trochu zdržel... Lezl prý na nějakou skálu a odřel si u toho ruku - "Jindro, ty si jednou ublížíš...". Večer je již na krku a tak se rozhodujeme, že necháme batohy v křoví a nalehko vyběhneme k hradu, pokusíme se dostat co nejdále a se setměním se vrátíme. Doplňuji ještě zásobu vody v nedaleké studánce a honem rychle nahoru. Běžím napřed, chci se dostat až ke Gotickému oknu. Cesta k hradu je kratší, než jsem čekal. Občas se jde po schodech a lze se přidržovat i kovového zábradlí. V 18:05 jsem u Sulovského hradu. Jedná se o několik málo zbytků hradních stěn mezi okolními skalami. Výhledy jsou odtud opravdu famózní, takže se už nikam neženu a rozhoduju se zde zůstat. Však ona mi Gotická brána neuteče... Největší dominantou hradu je skalní věž - Zrkadlo. Teď večer je pěkně nasvícená podobně jako ostatní skály. Sledujeme západ slunce a poté se vracíme zpět na Louku pod hradem. Nocujeme nedaleko, na předem vybraném místě.

Ráno vstáváme až okolo osmé hodiny. Následuje snídaně a balení věcí. Hlavně ovšem musíme doplnit zásobu vody. Předpokládal jsem, že vodu seženeme v Sulově. Tam jsme ale včera nedorazili, dnes musíme pokračovat dál a kdo ví, kdy bude další přiležitost vodu nabrat. Bohužel místní pramen je slabý a musíme dlouho čekat, než nám voda doslova nakape do lahví. Proto vyrážíme až v 10:00. Scházíme po červené značce na lúku pri kamennom hribe a dále pokračujeme po žluté směrem k Roháči. Jindra cítí kotník a tak ho nechávám jít jeho tempem a pravděpodobně na něj počkám na louce pod Roháčem. Krajina je tu krásná, ne náhodou se tu točila pohádka Pán sokolů. Ze zelené louky vstupuji do lesa a po chvilce přicházím k prostranství s ohništěm, sezením a pramenem. Koukám do své mapy a zakreslen ho tu nemám. Jenže je to jen kopie, na originálu bude určitě. Přichází i Jindřich a shodujeme se, že se blíží čas oběda a není důvod ho odkládat. Po doplnění energie, pokračujeme na nedalekou louku pod Roháčem. Batohy schováváme v lese a jdeme k jeskyni - Šarkania diera. Přicházíme ke skalám. Zdoláváme kovový žebřík a poté pokračujeme prudce do kopce po neustále ujíždějící drobné suti k vchodu do jeskyně. Jedná se o 60 m dlouhou jeskyni s několika skalními okny ve stropní části vchodu. Děláme pár fotek a vracíme se zpět na rozcestí. Cesta pokračuje do krátké, ale hodně zajímavé skalní soutěsky. Je tu pár žebříků a soutěska se postupně zužuje. V jednom místě se jen tak tak s našimi batohy protáhneme. Odtud je to již jen kousek k velkému skalnímu oknu. Zde již potkáváme další turisty. Zdržujeme se jen na pár fotek a za pár minut jsme na rozcestí Roháč-Čiakov, kde jsme byli včera. Kruh se uzavřel :-) Jindra by si tu možná opět dal šlofíka jako včera, ale poháním ho dál. Tentokrát jdeme po zelené vystupujeme na perfektní vyhlídku. Celou Sulovskou kotlinu a skály tu máme jak na dlani. Vidíme i Bytču a hrad Hričov. Trávíme tu čas co to jde. Ten ovšem letí pekelně rychle a tak sestupujeme do Roháčského sedla. Je zde křížek a rozcestí. Je skoro 16:00 a vymýšlíme co dál. Za 3 hodiny bude tma a původní plán opět nesplníme. Hřebínek na Kečku si tedy projdeme jindy. Dnešní konečný cíl je hrad Lietava. Sházíme po křížové cestě do vesničky Podhorie. Cestou nacházíme slepýše a ve vesnici očesáváme švestky, co to jde. Mám opět docela náskok. Přicházím na náves (pokud se to tak dá nazvat). Je tu autobusová zastávka, obchod s potravinami a nad ním hospoda s terasou vystavěná v klasickém komunistickém slohu. Napadá mě, jaké by to bylo pro Jindru překvapení, kdybych ho při jeho příchodu vítal z terasy s již natočeným pivem. Je tu ještě nedaleko další hospoda a ta vypadá mnohem přívětivěji, takže ještě počkám. Jindřich posléze mou volbu schvaluje a jdeme tedy na točeného kozlíka. V nabídce tu mají i nějaké pochutiny, ale prý tu včera byla skupina Čechů a kompletně to tu vyjedla. Po občerstvení pak jdeme po modře značené cestě k hradu, který jsme v dálce viděli již před vesničkou Podhorie. První polovina cesty není příliš záživná, za zmínku snad stojí jen obří mraveníště, které potkáváme. Později přicházíme k vyhlídkám na vesničku Lietavská Svinná. V 18:30 přicházíme na rozcestí pod hradem, kde je prima místo k přenocování. Batohy tedy opět putují do lesa a jdeme rychle k hradu, dokud je ještě světlo. Mohutné zříceniny hradu Lietava patří k největším na Slovensku. Hrad byl založen okolo roku 1241 a své jméno dostal po staroslovanské bohyni Ladě (též uváděné jako Letava), která měla podle legendy na těchto skalách svou svatyni. Legenda dále praví, že se na západní straně hradních skal dodnes nalézají vyryté pohanské znaky bohyně Lady, které mají dovést ke starému slovanskému pokladu. Dnes tu pracuje skupina dobrovolníků, kteří se podílejí na záchraně a rekonstrukci hradu. Podle všeho je čeká hodně dlouhá práce. Je jich tu docela dost a pravděpodobně chystají na večer nějakou akci. Procházíme celý hrad a rozhodujeme se, že se sem ještě vrátíme zítra ráno. Ještě pozorujeme Žilinu, vzdálenou jen několik kilometrů a vracíme se zpět rozbít tábor.

V noci byla zima a navíc docela fučelo. Žádná sláva a tak není divu, že se po ránu projevuje tzv. Bobkův efekt. Z vyhřátého klobouku, vlastně spacáku, se Ráďovi moc nechce. Jindra jde tedy na hrad sám a já až posléze. Jindřich přes noc vypil skoro všechnu vodu. Večer jsem mu dal poslední plnou láhev a ráno v ní zůstaly tak 3 decilitry. Musí mi to stačit. Přicházím k hradu a slyším, jak na mě někdo zvrchu volá. Jindra sedí vysoko ve větvích jednoho stromu a volá na mě. Po sté si říkám: "Jindro, ty si jednou ublížíš..." Krátce ještě procházíme hrad, pozorujeme Žilinu a vidíme i hrad Hričov. Pak se vracíme k batohům a scházíme do Lietavské Svinné. Jdeme okolo kostela, koná se tu právě pohřeb a přícházíme k hlavní silnici. Je tu malá zvonička s původním zvonem z hradu Lietava. Ptáme se místních lidí na obchod s potravinami a je to odtud kousek. Kupujeme si nějaké jogurty a parenicu a obědváme. Poté se vydáváme po zelené značce směr Rajecké Teplice. Všímáme si sice šipky, ukazující směr na Rajecké Teplice, ale zelené značení vede jinam a tak slepě jdeme po zelené. Říkáme si, že to asi bude nějaká jiná cesta a ani nás nenapadlo, kouknout se do mapy. Míjíme sjezdovku a cesta stoupá do velkého krpálu. Je tu hodně bahna a nejlepší je jít po zpevněném kraji, který je nejen prudký, ale i dost zarostlý. Značení je fuč a tak se objevují pochybnosti, zda jdeme dobře. Už první pohled do mapy říká, že jdeme špatně. Jsme ale již docela vysoko a tato cesta vede také na hřeben, takže pokračujeme dál. Stoupání je úmorné, cesta se navíc ztrácí v polomu a tak pokračujeme lesem. Po pravé straně však vidíme sjezdovku, a tam je i správná cesta. Dělí nás od ní husté houští. Nedá se nic dělat, musíme ho překonat. Nakonec to není nic hrozného a konečně stojíme na té správné cestě, což dokládá zelená značka na jednom ze sloupů vleku. Sice nechápu, jak je možné, že nás značení zavedlo až za sjezdovku, ale teď už nic nenaděláme. Na hřebeni je pramen s výbornou vodou, můžeme tedy doplnit tekutiny, které jsme ztratili v tom sprostém stoupáku. Jindra se chce jit podívat ještě kus po hřebeni západním směrem. Je to určitě další z jeho zdržovacích triků, ale nakonec jdu s ním. Žádná vyhlídka se nekoná, vracíme se tedy k pramenu a pokračujeme na Rajecké Teplice. Stačí ujít jen pár desítek metrů a máme tu výhled na hrad a údolí skoro jak z letadla. Sestupujeme ke Skalkám. Jedná se o skalní útvary s několika vyhlídkami na Rajecké Teplice. Už odtud je vidět termální koupaliště, kam máme namířeno. Je tu již docela rušno. Je tu několik rodin s malými dětmi, které si musí všechno vylézt a je docela sranda je sledovat. Nebyl jsem jiný. Čekání na Jindru si krátím jídlem. Nejprve rozděluji konzervu tuňáka na dva díly. Jím svůj příděl a Jindřich stále nejde, tak jím i druhou polovinu. Později přeci jen přichází a smutně kouká na prázdnou plechovku. Kdo pozdě chodí... Sestupujeme do Rajeckých Teplic. Přicházíme k hlavní silnici s autobusovou zastávkou. Zjišťujeme odjezdy autobusů a jdeme na koupaliště. Nejedná se o termální koupaliště, jak se píše v mapě. Voda je pěkně studená. Termál tu je prý v nějakém hotelu. Nevadí, máme dvě hodiny na odpočinek a koupání. Kupujeme si langoše, zmrzlinu a dvě hodiny utekly jako voda. Je 17:00. Koupaliště se zavírá a my musíme na autobus. Ten jede v 17:13, má ale asi 20 minut zpoždění. V Žilině pak zjišťujeme, že máme 30 minut čas na spoj do Bytči. Máme čas tak na jedno pivo v nedaleké hospodě. Putika je to hrozná, ale můžeme sedět venku a pivo mají dobré. Do Bytči přijíždíme v 19:00. Jdeme rovnou k autu, které tu naštěstí stále je a jedeme do Hričovského podhradí. Není to daleko a bude tam klid na přenocování. Řídí Jindřich, který dnes nepil pivo. V Hričovském podhradí chvilku hledáme vhodné místo na parkování, ale nakonec jsme úspěšní. Jsou tu dva mladí kluci. Ptají se odkud jsme a vůbec jsou hodně zvědaví. Ptáme se jich na medvědy. Prý jich tu v okolí několik mají. Vyprávějí nám několik historek, které se tu staly v minulosti. Těžko říct, co z toho je vše pravda. Jdeme na konec vesnice. Je tu rovný plácek, kde nocujeme.

Ráno vstáváme po sedmé, vracíme se k autu a jedeme dál. Jedeme do Povážské Bystrice. Naším cílem je Považský hrad, který je vidět již zdálky, jak se tyčí nad Váhem. Parkujeme v Orlové u kostelíku. Odtud pak jdeme po modré značce směrem k hradu. Míjíme salaš. Chceme se tu zastavit na zpáteční cestě pro sýr. Jindřich se zastavuje u každé švestky, takže naše tempo není velké. Ne že bych si také neutrhl, ale nepřeháním to. Přicházíme k louce plné pasoucích se ovcí. Zanedlouho potkáváme i baču a dáváme se s ním do řeči. Radí nám zkratku na hrad. Rozhodujeme se, že se po ní vrátíme. Pokračujeme dál a cestu si zpestřujeme sbíráním bukvic. Ne všechny jsou poživatelné, ale dají se najít dobré kousky. Na rozcestí obědváme a poté pokračujeme po žluté značce. V poledne jsme na hradě. Není moc udržovaný, ale jsou tu pěkné výhledy. Vidíme i Sulovské skály a Maninskou tiesnavu. Tam jsem se taky chtěl původně podívat, ale dnes to již nestihneme. Vracíme se zkratkou a samozřejmě opět čekám na Jindru, který si určitě někde cpe kapsy švestkami. Jdeme k salaši. Je tu náš známý bača i s majitelem a jeho manželkou. Kupujeme si kilo ovčího sýra. Chvilku tu sedíme, ochutnáváme a pak se vracíme k autu. Pokračujeme po staré silnici do Ilavy, kde přejíždíme Váh a stoupáme do Vršatského podhradí. Celý skalní masiv je jasně patrný již z dálky. Parkujeme u hospody, převlékáme se a jdeme nahoru. Silnice vede až pod skály, je tu i malé parkoviště. Hrad se původně jmenoval Lví skála a kamenné skulptury lvů, byly kdysi vytesány i na hradní bránu. V minulosti to musel být úctyhodný hrad. Výškový rozdíl mezi dolní bránou a hradní věží byl skoro 100m!!! Dodnes se z něj zachovalo jen velmi málo. Šplháme ke hradu, je to hodně prudké, ale výsledek stojí za to. Výhled je tu nejen na ostatní skály a vesnici pod námi, ale i na celé údolí s Váhem. Vidět je až do Trenčína. Lezu na druhou skálu a zanedlouho se za mnou vydává i Jindra. Čekám, že na skálu vyleze stejnou trasou, jako já, ale překvapivě se objevuje na úplně druhé straně skály. Jindro kudy to zase lezeš!!! A po stoprvní se opět opakuji. Není tu moc místa a tak, když se sem škrábou i další návštěvníci, lezeme dolů. Prozkoumáváme ještě zbytky zdí ve spodní části a poté se vydáváme na vedlejší skalní masiv. Je tu cestička, která vede přímo na skálu. Není moc oficiální, lidé tu ale pravděpodobně chodí a tak to zkusíme také. Stoupáme nahoru a všímáme si, že nás sledují lidé z okolí. Některé z nich náš výlet inspiroval a vydávají se za námi. Jedná se o mladíka a dvě slečny. Cestička se ovšem pomalu ztrácí, jdeme ještě kousek dál, ale pak se rozhoduji pro návrat. Jindra je proti, chce vylézt nahoru, nakonec zůstává na místě. Technicky to není problém, ale nemáme tu co dělat a vyloupnout se tu někde nějaký ochranář, tak jsme v průšvihu. Na zpáteční cestě potkávám skupinku, která se vydala za námi. Popisuju jim cestu. Holky něco říkají, že se raději vrátí, ale nakonec jsou dál. Vracím se pod skály a jdu se podívat po cestičce, která vede podél nich. Ocitám se v lese, jdu asi 20 minut, výhled se žádný nekoná a tak se vracím zpět. Pod hrad přicházím v okamžiku, kdy se již všichni vrací z výstupu. Jindra nahoře nebyl, ostatní ano. Krátce ještě sedíme pod hradem a pak se vracíme do vesnice. Jdeme přímo do hospody. Objednáváme si klobásu a pivo, později se dojídáme i naším ovčím sýrem. V hospodě sedí i další skupinky lidí, kteří dnes budou hledat nocleh po okolí. Většina z nich půjde pod hrad. Rozhodně se s nikým nechceme dělit a naštěstí tu máme vytypovaných několik míst. Nakonec jdeme na louku za vesnici. Vypadá to, že bude pršet, měli bychom postavit stan. Jindra je ale proti. No jak myslíš. V pohodě usínám ale v 1:00 se budím - začíná pršet. Přetahuji přes sebe celtu od stanu, ale za chvilku se ozývá Jindra. Prý ať mu dám celtu. No co mám dělat, celta je jeho. Házím mu ji a rozhoduji se, že tu spát nebudu. Zvedám se, v rychlosti balím a jdu spát do auta.

Ráno je zataženo, ale již neprší. Suším věci, přebaluji batoh a kufr. Jindra nějak nepřichází a tak lezu na kupu štěrku, odkud ho v dálce vidím. Už je určitě taky na nohou. Jdu se umýt k prameni, který tu teče přímo v obci a zároveň jdu naproti Jindřichovi. Potkáváme se těsně za vesnicí. Ten déšť mu prý nijak nevadil. No já si to dokážu představit, moc dobře to znám :-) Sedáme do auta a jedeme směr Trenčín. Míjíme Trenčínský hrad (ten si necháme na jindy) a pokračujeme do Beckova, kam přijíždíme krátce po 10.00. Na 70 m vysoké vápencové stěně se tu tyčí jeden z největších slovenských hradů - Beckovský hrad. Po zakoupení lístků dostáváme tištěného průvodce a můžeme se volně procházet po hradu. Po prohlídce ještě vybíháme na nedaleký kopec, odkud si můžeme vyfotit hrad pěkně celý. Po obědě v místní restauraci pak pokračujeme přes Nové Mesto nad Váhom do Čachtic. Parkujeme na náměstíčku a vydáváme se po turistické sestě k hradu. Čachtický hrad patří k nejstarším na Slovensku. O jeho proslulost se zasloužila nechvalně proslulá Alžběta Bathoryová. Sadistická hraběnka má díky své obecně známé teorii na svědomí asi 650 žen. Její činy a historie hradu jsou podrobně popsány u jedné z hradních bran. Jindra odvážně leze po hradbách, najednou se pod ním zbytky hradeb hroutí a končí to odřeným kotníkem. Na co nestačil zub času, dokonal Jindra :-) Jednou z nejzachovalejších částí hradu je kaple, ve které byla hraběnka souzena. Pohled shora je docela zajímavý, je to pěkná výška. Napadá nás taková blbost - fotíme se na dně kaple v leže, jako po pádu. Při sestupu do kaple jsem docela spěchal, a pozdě jsem začal brzdit. Odnesl to odřeninou můj loket. On je to opravdu krvavý hrad :-) Z hradu pak jdeme kousek po hřebeni, odkud je pěkný pohled na hrad a poté se rozhodujeme v cestě po hřebeni pokračovat. Jdeme dále a při nejbližší příležitosti sestupujeme na hlavní příchozí cestu k hradu. Pomalu se vracíme. Opravdu pomalu, protože po cestě je množství švestek. Teď si dám rád i já, už není kam spěchat. Vracíme se do Čachtic a jdeme se najíst do pizzerie, jenž se jmenuje po krvelačné hraběnce. Jsme zvědaví, co nám budou servírovat, ale není třeba se obávat, pizzu mají výbornou. Následuje poměrně rychlý návrat do Jihlavy, kde jsme okolo deváté hodiny.