Bihor 2007 - .: Artie :.

Vyrážíme v sobotu 28.7. V 18:30 mě ostatní nabírají v Kostelci a pak už uháníme směr východ. Cestou se stavujeme v brněnském Tescu, kde nakupujeme jídlo. BJ ho má plný vozík. Vypadá to, že se ani vše nevejde do auta, ale nakonec se daří. Hlad nebude :-) Pokračujeme dál přes Slovensko, Maďarsko a ráno v 7:00 jsme u rumunských hranic. Pasová kontrola je rychlá a bez razítek. Rumunsko je již součástí Evropské unie. Měníme peníze na novou rumunskou měnu - RON. Kde jsou ty časy, kdy jsme dostávali milionové bankovky... Pokračujeme přas Oradeu, Beius a poté přijíždíme do vesnice Sudrigiu, kde odbočujeme vlevo a pokračujeme do vesničky Chişcau. Na jejím konci je pestera Ursilor - Medvědí jeskyně. U placeného parkoviště je množství stánků se suvenýry. Z parkoviště vede cesta do kopce ke vstupu do jeskyně. Po zaplacení vstupného 7 RON pokračujeme po schodišti do patra, kde je bufet s terasou. Máme štěstí, prohlídka právě začíná. Vstupujeme do jeskyně a rychle se oblékáme, neboť teplota prudce klesla. Z výkladu v rumunštině toho opravdu moc nemáme, jen občas zachytíme nějaké to mezinárodní slovíčko. Jeskyně je zajímavá svou sintrovou výzdobou a skutečností, že zde bylo nalezeno množství medvědích lebek. Hodně kostí je tu dodnes. Jedná se ale o atrapy. Máme dva průvodce. Jeden podává výklad a vede skupinu návštěvníků. Druhý jde vždy poslední, zavírá dveře, zhasíná světla a hlídá, aby se nido neztratil. Jsem z něj trochu nervózní. Ačkoli nemám lístek, rád bych fotil. Mám za to, že chlapík konroluje, aby fotil jen ten, kdo si přikoupil lístek. Přicházíme do nádherného hlavního dómu a pokračujeme na konec jeskyně, kde je naaranžovaná kompletní kostra medvěda. Lístek nelístek, jdu fotit... A zdá se, že to ani nikomu nevadi :-) Prohlídka trvá asi 45 minut a jeskyně je to opravdu pěkná. Vycházíme ven a hned nás praští hrozné vedro a dusno, které panuje venku. Vracíme se na parkoviště a cestou se ještě zastavuji u stánků se suvenýry. Zajímají mě turistické mapy. Jsou ovšem hodně vybledlé od sluníčka a 20 RONu za ně nedám, ani kdyby právě vyjely z tiskárny. Určitě je seženu levněji jinde. U auta se převlékáme, vracíme se několik kilometrů zpět a na křižovatce odbočujeme do vesnice Pietroasa. Kousek za ní zastavujeme nad korytem říčky a jdeme se vykoupat. Voda je ledová a hodně osvěžující. Už se pomalu vracíme, když Šrůťa uklouzne a je celý od bahna a vodních řas. Koupe se tedy podruhé :-) Po osvěžení usedáme do aut a pokračujeme dál. Cesta je úplně stejná, jako před lety. Předjíždíme českou Karosu, která tu asi bude marně bojovat a stoupáme dál. Chce se to hodně pomalu a opatrně vyhýbat dírám na nerovné cestě. I tak se občas ozve rána od výfuku nebo ramen náprav, jak se o ně otře nějaký ten kámen. Někdy je potřeba z auta vystoupit, snižit zátěž, případně zatlačit. Hodně se práší a je vedro. Naše auto klimatizuje, ale chudáci kluci v Krupónovi. V jednom místě zastavujeme a necháváme vychladnout motory. Pak pokračujeme dál. Náhorní plošina už by neměla být daleko. Jěště několik esíček a jsme nahoře u chaty a křižovatky nad Uvala Balileasa. Dáváme krátkou fotopauzu. V dálce mezi stromy je stádo koní. No nic, drkotáme se dál a přijíždíme na krásnou paseku, kde jsme posledně potkali stádo koní. Nyní je tu jen několik oslů. Tenkrát jsme ten krásný pohled nikdo nevyfotil a dodnes mě to mrzí. Teď sice fotíme, ale bez těch koní to nějak není ono. Drkotáme se dál a za chvilku jsme již na Padisi. Na první pohled se tu moc nezměnilo. Přibyla jedna nová hospoda (spíš takový přístřešek) a staví se tu 3 nové domy. Vybíráme vhodné místo k táboření u potůčku ve stínu stromu a stavíme stany. Pak jdeme na pivo. Stará dobrá hospoda je stále stejná a babka v ní také. Na výběr máme točenou Timisoarenu, ale lahvový Ursus je lepší volba. Po pivu se chce všem spát. Snažím se je ukecat na výlet na kopec Biserica Motului, který je nad námi. Na vrcholu je z dálky viditelný kříž a vyhlídka. Prý se nejdřív vyspíme a pak půjdeme. Nejraději bych šel hned, ale samotnému se mi nechce. Tak si taky na chvilku schrupnu, potřebuji to také jak sůl. Budím se před šestou hodinou. Vedle jsou již také vzhůru. Všechny nás vzbudilo stádo krav, které si to kolem nás namířilo cestou z pastvy. Můžeme tedy vyrazit. BJ s Renčou nejdou. Stoupáme do kopce. Pěšina tu není, ale určitě na nějakou narazíme. Všímáme si party, koupající se u jezírka, které je na potůčku asi 150 metrů nad námi. Jestli se nám to nezdá, tak odtud slyšíme češtinu. Přicházíme pod skálu, kde sice pěšina je, ale nevíme zda jít doleva, či doprava. Volíme možnost jít doleva. Po chvilce cesta prudce stoupá a mění se v malou pěšinku. Sice tu už asi nikdo dlouho nešel, ale napanikaříme - směr máme dobrý. No a zanedlouho jsme nahoře. Je tu dřevěný přístřešek se svatými obrázky a svíčkami. Pokračujeme o pár metrů níže na vyhlídku. Vidět odtud je celý Padis i s hlavním hřebenem. Přichází sem i jedna osamocená holčina. Chceme se společně vyfotit a tak vymýšlíme, jak to provést. Po chvilce se holčina nabízí plynnou češtinou, že nás klidně vyfotí. Aha, Češka :-) Všem se nám honí hlavou, zda jsme dosud na její adresu něco neřekli ... no snad ne :-) Ale na jazyk si pozor musíme dávat. Prý patří k té partě u jezírka. Ptá se, jakou cestou jsme se sem dostali. Ona to prý šla "pravou" cestičkou a obcházela celý kopec. Pomalu se vracíme zpět a cestou sbíráme dřevo na oheň. V táboře se ještě spí a tak jen odhazujeme dřevo na kupu a pokračujeme rovnou do hospody. Sedíme tam do setmění a pak se vracíme rozdělat oheň. Nemáme žádné roští a tak se nám zprvu moc nedaří. Naštěstí je v okolí množství šišek a tak jsme nakonec úspěšní. V okolních táborech také hoří ohníčky a tak se snažíme, aby ten náš byl největší :-) Bavíme se dlouho do noci a pak jdeme spát.

Ráno nás budí babka, která nabízí plačentu s čokoládou, marmeládou nebo brinzou. Prodává je po jednom RONu a není to špatné. Lehce nakyslé těsto naplněné výbornou marmeládou. Je 11:00 (místního času - my se ale spíš řídíme podle toho našeho) a vyrážíme směr Cetatile Ponorului. Cestu si už úplně nepamatuji a mapu máme bídnou. Ještě že je tu BJ, který tu byl před dvěma lety a má to ještě vše v hlavě. Míjíme ovčáckou salaš. Venku sedí tři chlapíci a hádají se. Rychle pryč než dojde na nože :-) Pokračujeme přes krasovou louku a lesem scházíme k Poianě Ponor. Zastavujeme se ještě u vyvěračky Izbucul Ponor. Vody je tu méně než posledně a tak je o něco více vidět vnitřek jeskyně. Voda je tu ale stále stejně ledová :-) Pokračujeme na Poianu Ponor. Je to tu stále stejně krásné, ale zase škoda, že tu nejsou koně. Zatím jsme jich tu moc neviděli. Prohlížíme si malou jeskyňku a koryto ponorné říčky. Dnes je z ní jen potok a tak si můžeme prohlédnout díry, kterými se voda ztrácí v podzemí. Cesta dále krátce stoupá do kopce a následně klesá na silnici. Za silnicí jsou již ukazatele, které nás informují, že za 15 minut jsme u Cetatile Ponorului. A skutečně. Zanedlouho už sházíme na dno propasti. Chce to dávat trochu pozor - na suti se to smeká. Vzdušnější části jsou jištěny řetězem. Na dně propasti se pod ohromným portálem skrývá vchod do jeskyně, kterou zde vytvořila ponorná řeka. Vcházíme dovnitř a za svitu baterek skáčeme z kamene na kámen. Dostáváme se až do míst, kde jsme se museli posledně pro vysoký stav vody otočit a vrátit se. Letos je stav vody podstatně nižší a můžeme jít dál. Zhruba ve dvojnásobné vzdálenosti je východ. Ale jeskyně pokračuje mnohem dál, je stále schůdná a takasi ve čtyřech lidech pokračujeme dál. Následuje další velký dóm. Světlo sem již neproniká žádným skalním oknem a je tu úplná tma. Jdeme ještě kus dál a zjišťujeme, že za námi přichází nějaké světlo. Nejdřív máme za to, že se jedná o někoho z našich, ale je to nějaký Slovák. Chvíli kecáme jak je to tu super a o svých dalších plánech. Snaží se nás přemluvit, ať jdeme ještě dál, ale nám opatrnost již velí vrátit se zpět. Loučíme se a vracíme se k východu. Chlapík má docela odvahu, shodujeme se. U východu na nás už čeká Renča s Karlosem a společně stoupáme k otvoru, kterým se dostáváme na dno další propasti. Venku je zase hrozné vedro. Uf! Lehce svačíme a oddychujeme. Teď nás čeká prudký výstup ven z propasti. Začíná poprchávat. Stupáme a nejednou se nad našimi hlavami ozve varovný výkřik: "Piatra!!! Piatra!!!", a okolo nás se řítí několik kamenů. Do propasti sestupuje skupina rumunských turistů. Vidí nás a pouští nás nahoru. Stoupáme dál a začíná pršet. Ještě že jsme už z jeskyně venku. Jestli tam stoupne voda, tak ten Slovák bude mít co dělat ... Jedná se ale jen o krátkou přeháňku. Nahoře krátce odpočíváme na lavičkách a pak pokračujeme k první vyhlídce. Je vidět, že se o ni nikdo nestará a je ve značně zchátralém stavu. Je z ní výhled na dno propasti a my obědváme. Po jídle pak pokračujeme na další tři vyhlídky, které jsou v podobném stavu, jako ta první. U čtvrté vyhlídky se rozdělujeme. S Fufu a Karlosem si výlet prodloužíme na Cheile Galbenei. Ty jediné se mi podařilo ukecat na bonusový výlet :-) Ostatní se pomalu vrátí. Možná se ještě zastaví u jeskyně Focul Viu. Ještě jim podle mapy vysvětluji cestu. Je 16:00 a vyrážíme. Budeme rádi, když do devíti budeme zpět a tak od začátku nasazujeme ostré tempo. Vracíme se okolo vyhlídek, přicházíme na rozcestí a pokračujeme dál na východ. 15 minut stoupáme a přicházíme na vrchol zalesněného hřebene. Jen kousek odtud je propast Bortig. Pěkná kruhová díra do země. Je zataženo a v lese málo světla a tak to je s focením těžké. Ale i tak se snažíme. Pokračujeme dál. Následuje dlouhé půlhodinové klesání k soutěsce. Na jejím začátku je lagunka s vodopádem. Jedná se o další vyvěračku. Po odpočinku jdeme dál. Cesta vede v prudkém svahu nad říčkou, která vytváří různé laguny a vodopády. Cesta je místy tak strmá, že pomáhá jištění řetězem. V jednom místě se říčka ztrácí ve skále a později vyvěrá v podobě velkého vodopádu. Pod vodopádem se míjíme se skupinkou několika Čechů. Když mi jeden z nich dělá místo, abych mohl projít, vrávorá ... a padá mezi kameny. Říká, že je v pohodě ... ale myslím, že v dobrém na mě nevzpomíná :-) Následuje úsek, kde je potřeba za pomoci ocelového lana vystoupat do skalního okna, prolézt do a opět slézt za pomoci řetězu. Další těžký úsek, jak si pamatuji z minulosti, se musel přebrodit, nebo přeručkovat po ocelovém laně. Dnes tu jsou řetězy i na nohy a tak to jde mnohem lépe. A jsme na konci soutěsky. Ptám se kluků, zda nelitují, že šli se mnou. Prý rozhodně ne. Ale raději se jich zeptám ještě jednou, až se vrátíme :-) Teď nás totiž čeká to nejhorší - stoupání zpět. Po krátkém výstupu lesem přicházíme na louku s kupami sena. Pamatuji se, že prostředkem louky vedla vyšlapaná cestička. Ta tu již není. Cestičku nenacházíme ani v lese a tak se rozmýšlíme co dál. Vracet se nám nechce a tak pokračujeme lesem. Je to ale čím dál tím horší. Musíme se prodírat houštím ostružin. Plody mají velké a sladké, ale jejich trny jsou ostré. Cesta je někde nad námi. Vím, že nemůžeme zabloudit, a to nás žene dál. Nakonec cesta přeci jen existuje a jsme rádi, že jsme na ní. Následuje dlouhé a únavné stoupání k propasti Bortig a zde se rozhodujeme, zda se vracet přímo, nebo zvolit prodlužovačku přes jeskyni Focul Viu. Fufua bolí koleno, Karlos už to taky nechce moc hrotit a je mi to líto, ale už bych to taky nehrotil. Vracíme se tedy k vyhlídkám nad propastmi a později přicházíme k silnici. Zde se nám nedaří najít modře značenou cestu a tak jdeme po silnici k místu, kde jsme dopoledne silnici přecházeli. Zanedlouho jsme již na Poianě Ponor a vracíme se na Padis. Také mě začíná bolet koleno. Vracíme se okolo salaše, kde jsou již ovce, které se právě vrátily z pastvy. Jdeme po cestě v jejich bezprostřední blízkosti a najednou se proti nám řítí dva ovčáčští psi. Takle rozzuřené psy jsem už dlouho neviděl. Jdeme se staženými půlkami a už už cítíme, jak nás koušou do lýtka. Marné je volání jejich pánů. Nejlepší je si jich vůbec nevšímat a co nejdřív zmizet. Stejně bych jim nevysvětlil, že nám ovce stály na cestě, a že jsme jim vůbec nechtěli ublížit. No vyvázli jsme bez újmy a jen pár minut po deváté hodině jsme u stanů. Už se stmívá a jsme docela hotoví. Ostatní jsou do hospody. Převlékám se a jdu s nimi. Fufu s Karlosem nejdou. Zalezli do stanu, vaří večeři a půjdou spát :-) Tentokrát jdeme do horní hospody, kde nejlépe vaří. Objednávám si Barbeque s brambory. Ostatní si dávají vydatnou a výbornou polévku. Střídavě tu obsluhují 4 pěkné holčiny, pravděpodobně sestry. Sranda je, že neznají svařáka. Vysvětlujeme jim, to jako "hot wine" a skutečně nám přinášejí ohřátou lahev vína :-) Není to špatné a účel to plní dobře. Zahřeje to a rozveselí :-) S tím ohříváním mají ale asi nějaký technický problém, protože dodávky vína se zpomalují a poslední čtvrtou láhev nám už prostě nepřinášejí :-)

V noci prší, ale ráno je celkem pěkně. Sotva někdo vykoukne ze stanu, už přichází babka se snídaní. Domluva je s ní jako vždy těžká - mluví jen rumunsky. Ještě že existují mezinárodní slovíčka, jako "marmelade", "čokolade" atd :-) Pomalu se připravujeme na dnešní výlet na Cetatile Radesei. Fufu s Karlosem nejdou. Asi jsem je včera pěkně vyřídil :-) A nejen je. Koleno mě taky bolí. Vycházíme v 10:30. Cestu si zkracujeme přes les. Později přicházíme na louku, kde potkáváme stádo ovcí. Místní dřevorubci tu zpracovávají dřevo. Po krátké zastávce jdeme dál. Přicházíme na hlavní cestu a prozkoumáváme zbytky dřevěného domku, který tu stojí. Venku se povalují srnčí kosti a uvnitř rujny jen malé místo pro spaní a ohniště. Pokračujeme okolo pěkného jezírka. Okolo nás bača prohání stádo ovcí a konečně jsou tu i koně. Jdeme si je pohladit. Nejmilejší je malé hříbě a pohladit se nechá i jeho máma. Zdržujeme se tu docela dlouho. Ostatně není se co divit, je tu krásně. K našemu cíli je to již jen kousek. Odbočujeme ze silnice do lesa a scházíme k jeskyni. Přidržujeme se řetězu a slézáme vápencovou skálu. Jsme u vstupního portálu. Vyndáváme baterky a čelovky a jdeme dovnitř. Potmě slézáme dřevěné žebříky procházíme jeskyni. Vody je tu také málo, takže se skoro ani nenamočíme :-) Potkáváme tu dva Čechy. Jdou na Padiš, takže se ještě uvidíme. Za jeskyní začíná soutěska Somesului Cald. Tentokrát do ní nepůjdeme. Přiznám se, že jsem docela rád. Koleno mě už bolí docela dost a tak pajdám jak Jofrey de Peirac. Nakonec to ještě skončí tak, že já budu ostatní prosit, abychom nikam nechodili :-) Jdeme se podívat k blízkému vodopádu a obědváme. Pak se vracíme okruhem zpět. Nejdřív vylézáme na skálu a vracíme se nad jeskyní. Shora vidíme místa, kudy jsme před chvilkou šli. Procházíme okolo skalních oken a zanedlouho jsme zpět u vstupu. Vracíme se stejnou cestou a překvapeně zíráme, jak na louce nad silnicí mezitím doslova vyrostl stanový tábor. Banda Čechů právě dorazila. Možná to jsou ti z té Karosy, kterou jsme viděli první den. Vyzvídají od nás nějaké informace o jeskyni a soutěsce. Zastavujeme se opět u koní a poté se po hlavní cestě vracíme zpět. V 16:00 jsme u stanů. Zaháníme hlad a pak jdeme do hospody k babce. Jsou tu ti dva Češi, které jsme potkali v jeskyni a také slovenský pár, který také známe z dnešního dne. Dávají si pálenku, kterou tu babka stáčí z velkých lahví. Prý to chutná jako naše borovička. Timosoarena nám moc nechutná a tak jdeme na ursuse do horní hospody. Je tu skoro prázdno, ale holky tu jsou. Dnes je nebudeme trápit vínem a zůstaneme jen u piva. Později si dáváme výtečnou polévku s feferonkami. Venku prší a tak tu trávíme celý dlouhý večer. Jsme docela veselí. Nejlíp asi vypadá Šrůtek ... jako vysmátý medvídek :-) Při návratu se pak odehrává humorná příhoda, kdy blokujeme cestu projíždějícímu náklaďáku :-) Kdo tam byl, tak ví ...

Ráno pak balíme věci a chystáme se k odjezdu. Loučíme se s babkou, která nám naposledy přinesla snídani. BJ ji říká, že by to chtělo zlepšit tu angličtinu. Jsme tu již poněkolikáté a je to furt stejný ... :-) Startujeme auta a ouha. Krupón nechce naskočit. Otevíráme kapotu a zkoumáme motor. Napadají nás děsivé myšlenky, jako vadné čerpadlo atd. A jak bychom řešili opravu na tomto místě? No, je lepší na to nemyslet a zkusit s tím něco udělat. Kluci postupně prověřují palivový systém a objevují problém v jeho zavzdušnění. Odsáváme tedy všechny vzduchové bubliny a motor naskakuje!!! Paráda!!! Můžeme jet za dalším dobrodružstvím!!! Vracíme se delší trasou, ale přece jen po něco lepší cestě, než jsme přijeli. Krátce se zastavujeme u stáda koní a pokračujeme dál. Cesta je lepší, ale i tak si někdy škrtneme spodkem auta o zem. Postupně klesáme níž a projíždíme okolo rozsáhlých polomů. V jednom místě je cesta doslova lemována několikametrovou hradbou vytěženého dřeva. Po 3 hodinách drkocání sjíždíme z hor a jedeme na Huedin, kde odbočujeme na Sighisoaru a jedeme za dalším poznáním.