Vtáčnik 2010 - .: Artie :.

Je 4:10 a vyjíždíme z Jihlavy. Drkocáme se po D1 do Brna. Cesta ubíhá celkem rychle s jednou jedinou komplikací - u Velmezu jsou na silnici nějaké cizí předměty, vysypané pravděpodobně z nějakého kamionu. Prvnímu předmětu se vyhýbám, na druhý už najíždím pravým kolem. Pro jistotu zastavujeme hned na příšťí benzince, ale kolo naštestí vypadá dobře. V 5:30 přijíždíme do Brna. Zde vyzvedáváme Majku a pak pokračujeme dál směr Slovensko. Čas ubíhá rychle. V okamžiku kdy míjíme Trenčín, dochází mi, že bychom nemuseli stihnout autobus v Prievidze... Šlápnu na to ... Projíždíme Bánovce nad Bebravou, míjíme Nováky a v 8:30 přijíždíme do Prievidze. Zde celkem snadno nacházíme místo k parkování. V rychlosti se převlékáme (Jsou i tací, kteří celou cestu řeší, zda si vzít sebou šustákovku a ještě teď se nemouhou rozhodnout ;-)) a pak již poklusem míříme k nádraží. Je přesně 8:51 a náš autobus nám bohužel ujíždí před očima. Obcházíme i ostatní autobusová stání v naději, že by to mohl být právě ten náš, ale je to marné. To je mrzuté, protože další pojede kdoví kdy. Vytahuji z batohu papír s odjezdy dalších spojů a pak už jen volám na ostatní: "Honem! Za 3 minuty nám jede vlak!". Vlakáč je naštestí hned vedle autobusáku. V rychlosti kupujeme lístky a pak již nastupujeme do vlaku, který se rozjíždí v 8:59 směr Handlová. Uf! Bylo to těsné, ale vyšlo to. Dnes vlastně vše stíháme na minutu přesně, tak jak jsme si stanovili - Jirka přijel přesně ve 4:00 do Jihlavy, přesně v 5:30 jsme přijeli do Brna a teď na poslední chvíli stihli vlak (i když to vlastne původně měl být autobus :-)). Po 30ti minutách vystupujeme v městečku Handlová. Zde se nějak špatně orientuji v mapě a mám za to, že nádraží leží jinde, než ve skutečnosti (to jsou ty mé černobílé kopie orig. map ...). Jirka mi říká, že to mám zorientované blbě ... :-), ale vždyť je to přece jasné :-) - jdeme do centra. Asi po 400 m přicházíme na náměstí k Hotelu Baník. Zde je rozcestník turistických tras, a až zde mi dochází, že se musíme vrátit :-) Nevadí. Jirka si může alespon koupit čerstvé pečivo a najíme se na lavičkách. Majka zjištuje, že ve foťáku nemá paměťovou kartu (půjčila ji a dotyčný ji nevrátil, což zjistila až tady). Krátce po desáté se vracíme zpět k nádraží, uhýbáme vpravo, posléze přecházíme koleje a pokračujeme dál. Procházíme mezi domky a stoupáme až na konec městečka. Zde se nám nějak ztratila naše červená značka. Jdeme stále po zelené a to není správné. Vydáváme se na průzkum okolí, ale červená nikde. Rozhodujeme se vrátit k poslední značce. Ještě se ale podívám, zda není něco na blízké cestě. Nic vidět není. Ale vidím člověka přicházejícího po jiné cestě od městečka. Jdu mu naproti, ale právě telefonuje, takže ho neruším. Jdu směrem do města a potkávám nějakou paní. Ta ale cestu na Velký Grič nezná. U jednoho domku se ptám starší paní. Povídá, že na Vtáčnik prý musíme přes Tri studničky. To bychom si tedy zašli... Přesi musíme přes Velký Grič. Ukazuji jí mapu, ale moc to nepomáhá. Jirka s Majkou, jsou už kdovíkde a tak je musím co nejdrív najít. Naštěstí nejsou daleko. Jsou na louce nade mnou. Volám na ně ... Mezitím na nás ještě volá ta paní, co jsem s ní před chvilkou mluvil. Mezitím se poradila s manželem a prý máme pravdu. "Na Vtácnik se jde přes Velký Grič. Grič je tam, tak jděte tam. Ale je to nebezpecné ...". Tak tedy jdeme. (Zpětně vzato jsme se právě nacházeli v Banické kolónii a šli špatným směrem.) Proč paní říkala, že je to nebezpečné? Asi proto, že se tam sesouvá jeden svah ... Značení opět žádné. Později se ptáme pána u osamoceného domku. Prý jdeme dobře. Stále po cestě a až přijdeme do dolíku tak odbočit vlevo ... Pokračujeme dál, cesta se pomalu ztrácí, přicházíme na jakousi louku (asi ten dolík co myslel pán), kde se napojujeme na nějakou další cestu. Je nám to podezřelé, protože ta směřuje na Malý Grič a tam rozhodně nechceme. Naštěstí je tu blízko stavení. Ptám se chlapíka na správnou cestu a ten jen potvrzuje naše podezrení, že jsme úplne špatně. Vysvětluje nám, jak se nejlépe dostaneme na značenou cestu. Jeho maminka navrhuje, že nás se svým malým vnoučkem kus povede. Procházíme přes jejich pěknou zahradu, paní nám otevírá vrátka a překračujeme Račí potok. Zde vidíme spoušť, co jim tu způsobily nedávné lijáky a povodně. Paní měla dřív v Česku syna i dceru, ale oba se museli po rozdělení státu vrátit na Slovensko. Dnes tu všichni vědí, že odtržení nebyl správný krok. Hodná paní nás vede až k hrázi rybníku Konstantin. "Podívejte, zde bude most a po něm se dostanete na hráz. Aha tak most už tu také není. Také ho odnesla voda ...". Zde se s ní i jejím vnoučkem loučíme a moc děkujeme. Přeskakujeme potok a obcházíme rybník. Na jeho druhé straně se po pár desítkách metrů lesem dostáváme k cestě - pěkně široké a s turistickým značením. Je 11:45. Blouděním jsme ztratili docela dost času, ale naštěstí jsme se již našli :-) Turistická cesta je zároveň naučnou stezkou věnovanou historii těžení uhlí v Handlové. Lom Konstantin byl po vytěžení zásob uhlí zaplaven vodou a vzniklo jezero - dnešní rybník Kostantin. Jdeme po příjemné cestě a pozvolna stoupáme. Přicházíme k prameni, ochutnáváme místní vodu a doplňujeme naše zásoby. Kousek za pramenem se turistický chodník odděluje od široké cesty a my stoupáme do prudkého krpálu. Cesta je vymletá od vody a jdeme spíš korytem potoka v prudkém svahu. Malý potůček tu stále teče. Zdoláváme nejhorší úsek a pokračujeme po lesní pěšině, která nás dovádí až k vrcholovým partiím Velkého Griče (971 m). Ukazuje se nám výhled západním směrem na Strážovské vrchy. Poznávám Rokoš. Zatímco fotím, Jirka s Majkou jdou napřed najít místo k odpočinku - je 12:50. Následně jdu za nimi a nacházím jen opuštené batohy. Určitě se šli podívat na samotný vrchol. Shazuji taky batoh a jen s fotákem jdu za nimi. Za chvilku potkávám Majku a společně jdeme za Jirkou, který už stojí na skalnaté vyhlídce. Výhled je famózní. Údolí s Handlovou máme jako na dlani a za nimi je pěkne vidět Velká Fatra (Ploská a Ostredok). V průhledech mezi stromy severním směrem je vidět i Malá Fatra zakončená výrazným vrchem Stoh, za kterým vykukuje Velký Rozsutec. Společně s námi tu je slovenský pár s lezeckým vybavením. Ptám se jich, zda sem vylezli. Prý ani nelezli, ale vede sem cesta zajištená řetězy a občas se pouze jistili. Říkám, že bychom to mohli také někdy vyzkoušet a hlavně Majka má pro to pochopení :-). Postupně sem přichází čím dál tím víc lidí a tak se raději vracíme k batohům s pokračujeme dál. Pokračujeme dál. Potkáváme partu dřevorubců a ptáme se jich, zda si nechtějí odvézt naši Majku. Chtěli by, prý mají pěkný domeček s dvorečkem ... ale Majce se nějak nechce :-) Zhruba po hodině cesty bez vetších výhledu přicházíme na Biely kameň. Odbočka na skalnatý vrchol Biela skala (1135 m) není značená a vstup na samotnou skálu je zakázán. Eroze skály je zde patrná. Je to tu samá puklina a není radno tam vstupovat. Musí nám stačit výhledy, které poskytují průhledy mezi stromy. V údolí vidíme vesničku Nová Lehota. I tento svah, na kterém stojíme je samá puklina a tak raději jdeme dál. Po dalších 20ti minutách si dáváme odpočinkovou, či spíše převlékací :-) pauzu. Další výhledy do Klacké doliny na nás čekají až v oblasti Orlí kameň. Následne scházíme k rozcestí Pod Jarabou skalou a stoupáme na Jaraba skala (1169 m). Pod ní nacházíme vhodné místo k odpočinku. Zde konečně zakusujeme něco většího k jídlu. Po pauze pokračujeme dál. Následuje nepříliš záživný úsek. Cesta vede lesem bez výhledů. Světla pomalu ubývá - slunce se již sklání k obzoru. V 17:15 přicházíme k rozcestí Tri chotáre (1147 m). Za dalších 10 minut jsme u rozcestí Kanie studně, kde doplňujeme vodu z pramene a následně stoupáme na Malou Homolku (1298 m). Pomalu se porozhlížíme po vhodném místě k přenocování. V lese ovšem spát moc nechceme a tak jsme rádi, že na Vtáčnik je to už jen 35 minut chuze. Terén už naštestí není tak jednotvárný. Krátce po 18:00 přicházíme na vrchol Vtáčnik (1345,8 m). Slunce pomalu zapadá. Majka jde fotit a já s Jirkou hledáme vhodné místo pro stan. Po postavení stanu vaříme večeři a teplý čaj. Ve večerním chladu nás zahřívá i výborné víno. Noční výhled na svítící Nováky a Prievidzu nemá chybu. Spát jdeme ve 21:00.

Ráno se budíme v 7:00. Venku je námraza, ale ve stanu bylo celou noc příjemně. Slunce osvětluje stan a tak lezeme ven. Balíme veci a pak se jdeme podívat na výhledy, které jsou parádní. Bez přehánění vidíme půlku Slovenska. Vlevo nad úchvatnou a nepřehlédnutelně dýmající elektrárnou Nováky jsou Strážovské vrchy s výrazným Strážovom. V jejich popředí je partný hřeben Magury, který jsme s Jirkou šli před rokem. Rozeznáváme i Temešskou skalu. Následuje výrazný Klak a Velká lúka v Jižní části Malé Fatry. Za nimi se táhne hřeben s malofatranskými Kriváňmi, Rozsutec a Stoh. Za Velkou Fatrou vykukuje Velký Choč. Následují Západní Tatry posléze Nízké Tatry a ta výrazná špička úplně vzadu je Kriváň ve Vysokých Tatrách. Majka prohlašuje, že jsem chodící zeměpis :-). V údolích stále ještě leží mlha, sluníčko svítí a hřeje :-) A všude okolo bukový les, vybarvený mistrem podzimem. To prostě nemá chybu. Jirkovi bohužel odešly baterky ve foťáku a tak břímě odpovědnosti za fotodokumentaci odteď již leží jen na mě :-) Zapisujeme se do vrcholové knihy, kterou Majka přináší a pak už zabalujeme dosud schnoucí stan do batohu a vyrážíme na samotný vrchol. U vrcholového kříže je parta Slováků. Majka se jich ptá, zda nepotřebovali vrcholovou knihu, kterou jsme si dočasně přivlastnili. Prý ji nepotřebují. Kdyby se do ní měli psát pokaždé, tak už tam jsou nejméně tísíckrát :-) Necháváme se od nich vyfotit u kříže a pak pokračujeme dál na jih. Je již 9:30. Sestupujeme k rozcestí a po chvilce přicházíme k odbočce k prameni. Majka má vody dost a tak k prameni schází jen mužská cást výpravy. Pramen je to pěkný a velmi vydatný. Po doplnění zásob vody pokračujeme v cestě. Listí nám šustí pod nohama a zakrátko přicházíme na Klaštorská skala (1278,7 m). Soustava velmi pěkných skal poskytuje parádní výhled. Všichni lezeme až nahoru a vychutnáváme si výhled na Vtáčnik, Jaseňovu skalu a výrazný Hrádok. Pokračujeme po cestě vedoucí lesem po hřebeni a v 10:40 přicháme k dalším skalkám - Kamenná vráta. Tentokrát je vše kompletně zarostlé a bez výhledu. Krátce, ale prudce klesáme a pak již míříme k rozcestí Rúbaný vrch (1097 m), kam přicházíme přesně v 11:00. Je zde velká paseka a asi 10 minut chůze východním směrem útulna Míla na Plešině. My ovšem máme namířeno na druhou stranu - na západ až na Buchlov. Nikoli ten moravský (neboj Majko, tak daleko nepůjdeme :-)), ale na nedaleký vrchol. Opouštíme červenou značku a pokračujeme po žluté. Procházíme okolo oplocení lesních školek a později potkáváme dva mladé Slováky, mířící na Vtáčnik. Nemají mapu a jsou rádi, že jim má kdo poradit. Prý pod Buchlovem ztratili značku i cestu a bloudili v pralese ... V 11:46 přicházíme na Zadnú lúku (912 m). Je tu značený pramen s vodou (asi 10 minut) a malé odpočívadlo z kulatin. Dáváme krátkou pauzu na tatranku, oběd si necháme až na Buchlov. Ten je odtud pěkně vidět, ale cesta vede nahoru a to se nelíbí Majce. Brblá, ale tím si nepomuže :-) Víš, co by ti řekl Wabi Daněk? "Tak do toho šlápni, ať vidíš kus světa ..." :-) Jdeme tedy nahoru lesem a přicházíme pod skály. Cesta na vrchol vede úzkou průrvou mezi skalami. Při výstupu je tu ku pomoci i krátký kovový žebřík. Ve 12:20 jsme nahorě. Batohy necháváme pod vrcholem a těch zbývajících pár metrů již jdeme nalehko. Je tu mladý slovenský párek. Obědváme a ochutnáváme produkty světové kuchyně - korsický kozí salám, španělskou šunku, italská sušená rajčata, moravskou domácí papriku atd. :-) Ten výhled opravdu stojí zase za to. Byli jsme tu skoro sami, ale během půl hoďky se to tu jen hemží turisty ("Od Buchlova vane vietor ..."). Jdeme se ještě podívat k vrcholovému kříži, odkud je výhled i směrem na západ. Vidíme hřeben, po kterém zakrátko půjdeme i naši cílovou vesničku Oslany. V dálce je vidět Povážský Inovec. V 13:30 se vydáváme na další cestu. Sledujeme žlutou znacku, scházíme zalesněným svahem, ale značku ztrácíme. Nedá se nic dělat. Přesně jak říkali ti dva dnes dopoledne. Naštěstí víme, kam máme jít. Musíme sestoupit ještě níž a trefit se do sedýlka. Hlavně se držet hřebene. Ten je sice skalnatý, takže to nejde přímo po něm, ale skálu musíme podejít. Zpětne vzato, značená cesta vede asi podél skály z její druhé strany. Konečně přicházíme do sedla. Podle mapy musíme jít kousek na sever a tam na to musíme trefit. Přesouváme se asi 30 metrů a najednou je tu pěšina a na stromě žlutá značka. A hned vedle další a vzápětí vidíme 4 značky najednou :-) No paráda, neztratili jsme se :-) Bohužel mne rozbolel kotník a to natolik, že mám problém při každém kroku. To jsou ty nové botky... Majka mi půjčuje náplast, která alespoň trochu bude tlumit ten tlak, ale není to o nic lepší. Nezbývá nic jiného, než to rozchodit. Vycházíme na Sladná skala 913,4 m. Je zde skalnatá plošina s výhledem na Buchlov a okolí. Jirka s Majkou leží na skále a prý ať si taky lehnu. Prý jen furt pobíhám a neumím odpočívat :-) No nakonec mne ukecávají a také zkouším jaké to je, se válet :-) No jen jsem si lehl, už abychom zase šli :-) V lese míjíme několik skalek a scházíme do sedla pod Žarnovom a krátce stoupáme na Žarnov. Zvláštně to tu voní ... to dva kluci si na ohýnku opékají buřty. Je tu pěkný výhled západním směrem od vrcholového kříže. Následuje nepříliš záživný sestup lesem. Zpestřením je pouze přechod dřevené lávky přes potok. Doplňujeme zde také zásobu vody. Z lesa vycházíme až v oblasti Durišove štále. Usedáme na pěknou louku a já zaháním z největšího hlad. Jirka s Majkou se mne ptají, kdy že nám to jede ten autobus. Jede nám přesně v 17:00 a koukám na hodinky, je 16:55 :-) Vlak nám jede v 17:49 a další spoj až okolo osmé. Takže musíme máknout. V rychlosti dojídám a vyrážíme v 17:08. Přicházíme k prvním stavením a dál pokračujeme po asfaltové silnici. Kupodivu hned za prvním domem je hospoda. Kdybychom to věděli, tak jsme si mohli odpočinout zde :-) Pivko by bodlo, ale já stejně nemužu :-( Zkoušíme stopovat, ale je to marné. Příliš nevěrím, že ten vlak stihneme. Čím víc se ale blížíme do Oslan, tak tím vetším jsem optimistou. Často kontroluju cas a koukám do mapy. Už jsme v Oslanech, přecházíme hlavní silnici a jdeme stále rovně k nádraží, které je vzdálené ještě 1,5 km. Míjíme poslední domky, podcházíme vedení vysokého napětí. Vše souhlasí. Ještě dvě minuty ... Kdyby jel vlak, tak bychom ho už museli slyšet. Na nádraží přicházíme dvě minuty po oficiálním času odjezdu a vlak zatím nikde. Už to ale v dálce houká. Máme ještě čas koupit lístky a pak už vlak přijíždí. Opět jsme to zvládli naprosto přesně. Všechno nám vychází na jedničku. Do Prievidze přijíždíme v 18:15 a míříme rovnou k autu. Převlékáme se a pak jdeme hledat nějakou restauraci. To se ovšem ukazuje jako problém. V neděli večer je vše zavřené. Ptáme se jedné paní, zda nám nějakou nedoporučí. Prý by jedna mohla být otevřená. Ještě si to telefonicky ověřuje u svého syna, který dělá kuchaře a číšníka. Zavede nás k ní, prý to má při cestě. Je to jen kousek od našeho auta. Bohužel právě zavírají (je teprve 19:00). Za celý den měli jen jednoho zákazníka ... Ale doporučují nám motorest na naší cestě, což nám momentálne připadá jako nejlepší varianta. Děkujeme jim, vracíme se k autu a už uháníme směr Nováky, u nichž se motorest Dolina nachází. Jirka s Majkou jsou rádi, když si mohou dát halušky s brynzou. Mé těstoviny jsou také chutné. Po jídle se již jen odkutálíme do auta, kde všichni spokojeně usínají. Samozřejmě všichni kromě řidiče :-)

Vtáčnik može byť očividne hlavné mesto vtáčie. Buky skrutené má jak huslové klúče.