Capatinii 2009 - .: Artie :.

Tento článek navazuje na článek Paring 2009

.

Po rozloučení s našimi rumunskými přateli se ještě neúspěšně snažíme najít v okolí pramen s vodou, ale ten (pokud skutečně existuje) bude pravděpodobně až někde dál směrem k vesnici Ranca. Jsou tu jen velké louže se stojatou a špinavou vodou. Nevadí. Dnes ještě vydržíme a zítra nabereme pod sedlem Micaia. Rozhodujeme se tu ještě zdržet a vaříme večeři. Po jídle se vydáváme na další cestu. Jdeme po pozvolně stoupající široké cestě, ale zakrátko ji opouštíme a pokračujeme přímo po zatravněném hřebeni na Vf. Cioara (2123 m). Fotíme převážně jižní údolí i vesnici Ranca. Píši sms druhé skupině, která vyrážela z ČR o den později a jde pohoří v opačném směru z vesnice Brezoi. Jsme domluveni, že se někde potkáme. Připadá mi to jako když Angláni a Frantíci razili tunel pod La Manche :-) Také nevěděli, kde se střetnou :-) V našem případě to bude někde na hřebeni Capatinii. Odpověď je: "Jsme kdesi v pr..li ve východních Capatinech. Je to tu mazec, hrozně skalnaté a bloudíme." No to se máme na co těšit ... Krátce klesáme do sedla Saua Tidvele (2070 m) a vzápětí stoupáme na Vf. Galbenul (2137 m), kde se rozhodujeme přenocovat. Odtud je v dálce na východě vidět i náš cíl - vápencový hřeben Buila-Vinturarita. Stavíme stan u kamenné ohrádky a posléze si vychutnáváme zapadající slunce, které okolní kopce barví do neskutečných odstínů.

Nad ránem mi je docela zima. Asi jsem se měl na noc lépe vybavit. Ve snaze ušetřit na váze a objemu batohu jsem to asi přehnal a nevzal si žádnou mikinu. Příští dny si již budu půjčovat fleecovou mikinu od Jindry. Ten má nový péřák Sir Joseph a tak řeší spíš opačný problém :-) Nevím, zda je to tím teplým spacákem nebo krásným počasím, ale Jindra má nový nešvar - ranní kochačka. Ráno vyleze ze stanu a zatímco já snídám a balím, on se někde kochá a fotí. V okamžiku kdy již mohu vyrazit na další tůru, se Jindra vrací a začíná snídat, balit ... a to vše se svou ohromující rychlostí :-) Dnes to nebylo ještě tak hrozné, navíc jsem ještě obrněn trpělivostí, takže vyrážíme téměř současně v 9:40. Do sedla pod Galbenul přicházím jako první. Nechávám tu batoh a jdu rovnou do údolí pro vodu. Vracím se svými plnými lahvemi. Jindra tu má batoh a sám se určitě někde kochá nebo sbírá brusinky. Beru tedy i jeho lahve a hurá podruhé do údolí. Když se vracím, vidím ho, jak si to vykračuje napřed (nějak si nevšiml, že jsem mu vzal lahve). Volám na něj: "To ti mám nosit i vodu?!" Nerozumí mi a pokračuje dál :-) Notně zatížen se ho tedy snažím co nejdříve dostihnout. To se mi daří až nad sedlem Micaia. Uf! V sedle se zastavujeme a posilňujeme se před následujícím výstupem. Tím je 2170 m vysoká Micaia. Výstup na ni patří mezi prudší a tím pádem náročnější v tomto pohoří. Ve 13:00 stojíme na jejím vrcholu. Dále se držíme hřebene a sestupujeme na Vf. Pristosul (2075 m). Následuje prudký sestup do sedla Curmatura Oltetului (1615 m). V sedle jsou dvě salaše. Ta spodní je obývaná pastevci. Horní menší salaš je opuštěná a lze v ní i přespat. Momentálně tu ale nikdo není. Ze sedla stoupám po široké cestě do kopce, až přicházím na louku se dvěma zrezivělými torzy čehosi (nejvíce to připomíná autobusovou zastávku :-)). Zde čekám na Jindru, který se zdržel při sestupu ke Curmatuře. V udolí oddělující Capatinii (Kloboukové hory) od severně ležícího pohoří Latoritei je vidět část přehrady lacu Galbenul. Není vidět, ale v údolí pod sedlem se nachází ještě další přehrada lacu Petrimanu navazující na soutěsku cheile Petrimanului. Dále na východě řeka Latorita vytváří další soutěsku - cheile Latoritei. Svačím a doplňuji zásobu vody z pramene u cesty asi 100 m pod touto loukou. Posléze přichází i Jindra a společně vybíráme cestu kudy dál (jsou tu tři možnosti). Nakonec vítězí ta nejudržovanější cesta. Jak se zakrátko ukáže, je to správná volba. Jedná se o horskou silnici, vedoucí podél hřebene Capatinii. Pozvolna po ní stoupáme a relativně snadno nabíráme ztracené výškové metry. V sedle čekám na Jindru, ale čekání mi je dlouhé a tak pomalu pokračuji dál. Procházím pod prvním vrcholem Negovanu (nevím proč, ale jmenují se tak dva sousední kopce) a již jsem skoro v sedle, když ouha... v dálce vidím stádo ovcí, které se vrací po naší cestě zpět do salaše. Asi 30 metrů ode mne je ovčácký pes. Zmerčil mne, ale zatím neštěká. Jen se otáčí a běží zpět ke stádu (za chvíli se jistě vrátí s celou smečkou). Je mi jasné, že tu jen tak neprojdu. Musím počkat jak na Jindru, tak i na stádo a na Baču. Čekám, čekám a už tu jsou hafani. Nejdřív je to velký koncert (haf, haf, haf ...), posléze si většina hafanů uvědomuje, že jsem neškodnej a tak různě polehávají v okolí (ten největší z nich mi leží skoro u nohou :-)). Stěkají už jen dva mladí, podle vzhledu bráchové. Když už přestane štěkat jeden, začne druhej ... Ach jo. Naštěstí přichází i bača a poté co je důrazně okřikuje, ti dva skrčkové stáhnou ocas a dávají pokoj. Vysvětluji mu odkud a kam jdeme, že spíme pod stanem atd. Později přichází i starý bača. Podávám si s ním ruku a vysvětluji vše nanovo. Stařík v dálce vidí Jindru. Všímá si, že kulhá a ukazuje si na koleno. Ne, ne koleno to není - ukazuji na kotník. Už chápe :-). Vysvětluje mi, že jsou z Curmatury Oltetului. Zanedlouho, za štěkotu psů, přichází Jindra a stařík ho vítá stejně jako mě. Dokonce nás zve na večeři a přenocování. Děkujeme, ale my musíme jít dál. Loučíme se a pokračujeme přes sedýlko pod druhý vrchol Negovanu (2064 m). Zde vybíráme místo k přenocování (je nejvyšší čas). Nedaleko od nás na rozcestí stojí starší terénní auto. Jeho majitelé tu jsou někde poblíž na výletě. Následuje každovečerní rituál - stavění stanu, večeře, západ slunce, meruňovice, spacák ...

Ráno vyrážíme v 9:30 a směřujeme dál na východ [Dojít tak až tam, kde z nejzažšího kraje země a z vod oceánu stoupá na oblohu sluneční vůz - k mysu Tamaros, zakreslenému ve starých mapách ...]. Jdeme po cestě pod Vf. Negovanu a v následujícím sedle se jdeme podívat ke skalkám. Je odtud parádní výhled na hřeben Tirnovul Mare s krásnou dominantou - skalnatým vrcholem Piatra Tirnovului (1879 m). Bohužel příliš klidu zde není. Jen kousek odtud spravuje cestu buldozer. Pokračuji dál, procházím pod Vf. Nedeia (2130 m) a čekám na Jindru na La Nedei (2108 m). Čekání je to dlouhé (zvlášť, když Jindra sbírá brusinky) a tak jdu dál. Cesta následně pozvolna klesá. Míjím pozůstatek rozcestníku a pomalu se blížím k Vf. Capatina a Vf. Ursu, které nás vzápětí čekají. Musím počkat na Jindru a tak zastavuji. Jdu se podívat k blízké rozsedlině, zda tam neteče voda. Teče. Opticky hledám nejlepší způsob, jak se k ní dostat. Nebude to jednoduché, ale půjde to. S prázdnou lahví v ruce sestupuji dolů k zurčícímu potůčku. Je to taková malá, ale pěkná soutěska. Potůček tu vytváří kaskádu lagunek, a ani takový špindíra jako já nedokáže odolat a musí se ošpráchnout. Vracím se k batohu, kde už čeká svačící Jindra. Dávám si také něco k jídlu a následně jdu do rozsedliny pro další vodu. Poté scházíme do sedla Funicelui, kde roste množství brusinek a hub. Po pár hrstech brusinek začínáme stoupat na Vf. Capatina. Nejprve jdeme po pěšině vedoucí na jižní hřbet. Podél pěšiny roste opět hodně hub a je tu i množství zvířecích stop. Na hřbetu se pěšina ztrácí a tak míříme přímou cestou na předvrchol a následně pod hlavní vrchol, kde si dáváme tatrankovou pauzu. Převlékám se a mokré tričko suším na kamenech. Po odpočinku zdoláváme zbývajících pár metrů na hlavní vrchol a následně pokračujeme dál. Najednou si uvědomuji, že jsem někde ztratil mapu. Nepamatuji se, kdy jsem ji měl v ruce naposled, ale kousek se vracím. Vzápětí si uvědomuji, že nemám nejen mapu, ale zapoměl jsem i sušící se triko :-) Ach ta hlava :-) Vracím se na místo naší zastávky a nacházím jak triko, tak i mapu, která mi musela vypadnout z bedeního pásu batohu. Pokračujeme dál po travnatém hřebeni a k večeru přicházíme na vrchol Ursu (2124 m), kde naše cesta pro dnešní den končí. Samotný vrchol je poměrně kamenitý, ale kousek níž místo na stan nacházíme. Na obzoru vidíme kopce, ke kterým chceme zítra dojít. Jindra to tak optimisticky nevidí. Říkám mu, že když si odpustí ranní hodinovou kochačku, tak to určitě zvládneme. Po západu slunce ještě sledujeme noční oblohu. Tolik hvězd jsme už dlouho neviděli (široko daleko není žádná civilizace - nejbližší vesnice je 20 km daleko).

Ráno Jindra opět vstává na východ slunce a jeho ranní kochání trvá celé 2 hodiny! Jsem už sbalený, když se vrací ze svých ranních toulek :-) Dnes už na něj čekat nebudu. Beru si od něj láhev vody a jdu napřed podívat se po vodě. Scházím do sedla, kde nechávám batoh a jdu kousek na sever po široké cestě. Ani nemusím scházet do údolí - prameny jsou přímo u cesty. Vodu již mám načepovanou, svačím a hlídám, až půjde Jindra. Doufám, že mne viděl, a že mezitím neprošel okolo a nečekám na něj zbytečně. Ale to opravdu nehrozí, protože ho zanedlouho vidím, jak teprve začíná scházet z Ursu. Někdy je fakt na roztrhnutí ... !!! Je 11:15, když přichází do sedla. Dávám mu vodu, beru si svůj díl stanu a pokračujeme v cestě. Potkáváme terénní auto s rumunským párem na výletě. Pod kopcem Valeanu (1847 m) stojí dvě Dacie a táboří tu skupina dalších rumunských turistů (asi dvě rodinky). Jsou docela hluční, takže si jen fotím nedaleké salaše a pokračuji dál. Obcházím následující kopec a za ním se na jižním hřebeni objevuje něco nečekaného - relativně nová a velká stavba, vypadající jako hotel. V okolí je několik menších domků, asi salaší. Následuje sedlo se salaší - Curmatura Rodeanu. Za sedlem vcházíme do lesa a potkáváme zde dva houbaře. Prý jsou z vesničky Romanii de Sus. Když slyší, že jdeme na cabanu Cheia, radí nám lepší cestu než námi plánovaný modrý pruh - prý máme jít přes vrchol Bogdana Mare. No uvidíme. Pokračujeme dál a na dalším rozcestí se dáváme vlevo a přicházíme na Curmatura Zanoaga. Přecházíme horskou louku a u lesíku s potůčkem vaříme jídlo. Po jídle a odpočinku stoupáme do Saua Zmeuret, kde se je rozcestí s modrým pruhem. Do zítřka se musíme rozhodnout, zda pújdeme dál po hlavním hřebeni nebo začneme scházet po modrém pruhu. Pro dnešek budeme nocovat pod bezejmenným vrcholem (1979 m) a zítra ráno se definitvně rozhodneme. Hřeben Buila-Vinturarita máme doslova na dosah. Škoda, že je vidět jen jeho šedá silueta. Sledujeme tentokrát jednoznačně nejlepší západ slunce a jdeme spát.

Ráno po předchozích zkušenostech nikam nespěchám. Jindra opět pobíhá po okolí a ze spacáku lezu, až v okamžiku, kdy se vrací. Vyrážíme v 10:00. Kluci z druhé výpravy se neozvali (poslední zprávu máme 1,5 dne starou - to byli na Buile), takže nakonec vítězí varianta, kterou nám doporučili houbaři (přiznávám také, že nás láká možnost dojít celý hřeben Capatinii). Osvěžujeme se v potůčku u cesty a pokračujeme přes Vf. Preota (1954 m) na Vf. Gera (1886 m). Zde je mimojiné pěkný výhled na masiv Cozia, od kterého nás již odděluje jen jeden hřeben (za ním již je údolí řeky Oltu a Červenověžský průsmyk). Obědváme a řešíme možné varianty sestupu. Hřebínek s Vf. Bogdana Mare je dostupný snadno, ale odrazuje mne následující prudký (a podle mapy neznačený) sestup lesem. Houbaři jsou asi zvyklí chodit všude, ale já nechci riskovat, že nějakému medvědovi vlezeme přímo do doupěte. Jako lepší varianta se mi jeví možnost jít ještě kousek dál na východ a následně sestoupit po úbočí hřebínku Bagdana Mare (podle mapy lepší cesta). V blízkosti ještě vidíme salaš. U ní by podle mapy také měla být nějaká cesta, ale takto z dálky nic nevidíme a chodit na průzkum se nám ani jednomu nechce ... Vítězí jistota - varianta č. 2. Jdeme dál na východ, vstupujeme do lesa a sestupujeme do údolí. Cesta je značená žlutým trojúhelníkem (dle mapy červeným pruhem). Zde řešíme rozpor s Jindrou, zda jdeme skutečně dobře. Dokonce se i kousek vracíme, abychom následně zjistili, že jdeme vlastně dobře. Po téměř hodině a půl (13:20) přicházíme do sedýlka se salaší Stina Batrina a zde uhýbáme vpravo. Tato cesta pro změnu není značena vůbec a evidentně po ní již dlouho nikdo nešel. Na řadu přichází mé tleskání a falešné zpívání na zaplašení případných medvědů :-) Přecházíme čtyři potůčky. U jednoho z nich 10 minut odpočíváme (ve skutečnosti to bylo minimálně 20 minut, že Jindro? :-)). Ve 14:30 konečně přicházíme k rozcestí na krásné horské louce s výhledem na Vf. Stogsoare. Odtud již pokračujeme po značené cestě (modrý kříž a červený trojúhelník). Že je cesta nadále průchozí (není např. stržená povodní atd.) nám dokládají relativně čerstvé stopy koňských kopyt. Z jehličnatého lesa vcházíme do lesa listnatého. Pod nohama nám šustí spadané listí a na jednom místě se zastavujeme na ojedinělé vyhlídce na vápencovou parádu - Vf. Stogsoare. Později přicházíme k místu, kde najednou končí značka červeného trojúhelníku. Jsme pravděpodobně v sedle ve výšce (1322 m). Slezením prudkého západního svahu bychom se teoreticky měli dostat ke cabaně Cheia. Pěšinu ani značku nikde nevidíme. Do dobrodružného sestupu se pouštět nehodláme a tak pokračujeme po modrém kříži dál. Tak dnes si ještě pěkně zajdeme ... :-( Klesáme do údolí a obcházíme severní část masivu. Přicházíme na širokou cestu vedoucí dlouze přímo na jih a následně na rozcestí. Zde končí náš modrý kříž a začíná jiné, trochu divoké značení. Turistická značka v tomto úseku má tu vlastnost, že během krátké chvíle několikrát změní svůj tvar i barvu :-) Postupně opět nabíráme ztracené metry a blížíme se ke skalnímu masivu. Cesta vede dlouze na sever a vypadá to, že přicházíme téměř na stejné místo, kde jsme byli před více než hodinou. Turistická pěšina s modrým křížem a tato silnice jsou od sebe vzdáleny snad jen 20 metrů a jsou odděleny houštinou bez pěšiny. Clověk neví, zda se má smát nebo nadávat :-) Já zatím zkouším to první :-) Zakrátko již přicházíme přímo pod skalní masiv. Silnice zde ústí do tunelu, vedle stojí kaplička a dále je tu odpočívadlo, ohniště a cedule s mapou a informacemi o národním parku. Vzhledem k již pokročilému času zde chceme tábořit. Pak si ale uvědomujeme, že již nemáme žádnou vodu a tak se rozhodujeme pokračovat na snad již nedalekou cabanu. Procházíme tunelem a za ním přicházíme k rozcestí s turistickým rozcestníkem. Na cabanu vede jak samotná silnice, tak turistická stezka, která je časově rychlejší. Hurá tedy dolů do údolí. Scházíme prudký svah podél potůčku a slyšíme hlasy lidí v údolí ... Pokračujeme dál a přicházíme řece Cheia, kterou brodíme (most tu dříve asi byl, ale dnes je tu jen betonové torzo) a se setměním přicházíme na chatu Cheia. Vítá nás její majitel George. Můžeme si tu postavit stan a uvařit večeři uvniř chaty, kde mají plynový sporák. Dá se tu nabrat pitná voda a mají tu dokonce improvizovanou venkovní koupelnu i se zrcadlem. Hned za koupelnou je uděláno posezení pro hraní oblíbené stolní hry s dřevěnými kostkami. Jsme tu jediní turisté. Místní tu právě chystají nějakou oslavu - griluje se maso a popíjí se. Mezitím co vaříme, George nám prostírá stůl na terase a přináší nám chléb (když dojde dostáváme další). Navíc dostáváme i zeleninový salát, konzervu paštiky a plechovkové pivo Tuborg. Jsme tak vyhládlí, že to v nás mizí vše najednou :-) George nám dokonce pouští českou folkovou muziku - kazetu mu kdysi přivezl někdo z Česka. George je veselý a správný chlapík. I když tu má své přátele, věnuje se nám. Sedí s námi u stolu, krájí česnek a probíráme vše možné - od hudby (je to rocker), až po ředitele národního parku :-) George pochází z Ramnicu Valcea a sem jezdí na víkendy trávit volný čas s přáteli z klubu (Clubul sportiv "Lovistea" Rm. Valcea). Ptáme se zda tu nebyli včera naši kolegové z druhé výpravy (Radek odpoledne psal, že jsou na cestě na hřeben, a že doufá, že se potkáme. Bohužel :-( Škoda, že zpráva nedorazila dřív.). George tu nebyl, takže neví, ale je to možné. Dále nám poskytuje důležité informace o dopravě z a do Baile Olanesti. Dopíjíme a jdeme spát.

V noci lehce pršelo a ráno je zataženo. George se nás ptá, zda nechceme k snídani vajíčka. Děkujeme, ale my už jsme po snídani. Dáme si rádi, ale až se vrátíme ze soutěsky. Věci necháváme ve stanu a v 9:45 vyrážíme do soutěsky. Cheile Cheia je 2 km dlouhá, 400 m hluboká a na nejužším místě 5 m široká soutěska, která patří k těm nejužším v Rumunsku. Cesta vede nejprve po kamenech podél koryta řeky (s lagunami a vodopády) a poté šplhá do vyšších partií soutěsky. Překonáváme suťovisko a pokračujeme po úzkém chodníčku nad strmým srázem. Občas je nutné se přidržet kamenů, případně kořenů. S velkým batohem by to bylo jen těžko průchozí. Na konci soutěsky nás čeká vyhlídka. V soutěsce je i několik jeskyní, ale bohužel nemáme čas na jejich byť jen částečný průzkum. Na zpáteční cestě ještě krátce prozkoumáváme spodní část soutěsky a také se zastavujeme u nástupu do lezeckých cest. Po návratu balíme věci a jdeme na oběd - zeleninová polévka s fazolemi, vajíčka na cibulce, chléb, zeleninový salát a cujka :-) Navíc dostáváme bochník chleba na cestu. Když se ptáme na naši útratu, George se lišácky usměje a povídá: "Stan 10 Lei, 2 piva 10 Lei a to je vše." Kroutíme hlavama, že je to nějak málo a chceme dát víc. Vždyť nás tu doslova hostili. Vysvětluje nám svou filosofii a také mu jsme sympatičtí svým přístupem a tím co a jak děláme. Chceme se s ním vyfotit. George se směje a povídá, že to přeci nejde, že na sobě nemá frak :-) Vzápětí ale dostává nápad a odbíhá do chaty. Vrací se oblečen do trička POLICE a na hlavě má vojenskou přilbu :-) Jo to je SUPER! Fotíme se a nás zajímá ta přilba. Jedná se o rumunskou vojenskou. George dostává další nápad, opět odbíhá do chaty a přináší nám ukázat originál přilby NATO. I když je z kevlaru, je těžká jak ... Ale také kvalitní, což dokládá stopa po kulce. Prý to není z boje. To jen George se svými kumpány jednou v dobré náladě zkoušeli přilbu prostřelit z pušky :-) Pif!!! :-)) Navíc dostáváme výslužku - vlašské ořechy, broskve a jablka. Je 14:00 a nejvyšší čas vyrazit. Navíc přichází čtveřice nových turistů - lezců a tak se loučíme. Mulcumesc. Snad se ještě někdy uvidíme. Na cabanu Cheia máme výborné vzpomínky - doporučujeme!!! Nejprve jdeme jižním směrem po levém břehu potoka. Cesta tu není žádná, ale zanedlouho překračujeme potok a přicházíme na značenou pěšinu (modrý pruh). Včera tu museli jít kumpáni z druhé skupiny ... musím jim ještě odepsat. Stoupáme lesem do kopce a po dvou hodinách přicházíme na rozcestí u Stina Comarnice. Rozhodujeme se, že to zkusíme vzít nejkratší cestou na hřeben. Odbočujeme tedy na cestu značenou žlutým kolečkem (na mapě červené kolečko) a krátce klesáme ke korytu malého potůčku. Zde odpočíváme a jíme broskve a jablka od George. Poté opět stoupáme. Po 30ti minutách přicházíme do sedla Curmatura din Oale. Zde je sice značená cesta na Vf. Vinturarita (tuším, že červený trojúhelník), ale je označená jako obtížná a časový údaj 3 hodiny je tak, tak do setmění. Když už jsme tady, tak to alespoň zkusíme. Hřebínek je hodně členitý a je navíc hustě zalesněn. Značení sice existuje, ale je nutné značky hledat, protože ani pěšina není znatelná. Brzo nám je oběma jasné, že se musíme vrátit (spát v sedě objímajíc strom, se nám ani jednomu nechce). Vracíme se tedy do sedla a vracíme se zpět na rozcestí (Builu jsem podrobně nestudoval a teď se nám to vymstilo). Z rozcestí pak pokračujeme na Curmatura Comarnice a dále jdeme po červeném trojúhelníku dál na jih. V podvečer přicházíme na pěknou louku (Poiana Frumoasa) a rozhodujeme se zde přenocovat. Jindra jde na podrobnější průzkum okolí a hlásí, že v horní části pod skalami našel salaš. Není to asi klasická salaš, spíš bych řekl dřevěný srub (pravděpodobně pro myslivce). Jsou tu dvě dřevěná lehátka, ohniště a i věci základní lidské potřeby (toaletní papír atd.). Jedno lehátko je vystláno senem - to pro nás alergiky není. Já tedy budu spát na druhém lehátku a Jindra na zápraží. Vaříme večeři a Jindra se snaží rozdělat oheň na venkovním ohništi. Po značném úsilí se mu to daří. Spaluje vše v širém okolí, takže zítra bude muset na klestí :-)

Ráno je zataženo. Vrcholky masivu Buila-Vinturarita i vrcholky Capatinii jsou v mracích. Balíme věci a opouštíme náš dočasný příbytek. Pokračujeme dál na jih, až pod sedlo Curmatura Builei. Potkáváme tu skupinu rumunských turistů a doplňujeme zásoby vody z pramene. Výstup lesem do sedla po značce žlutého kolečka trvá papírově 20 minut. Jsme tam za chvilku. Je tu salaš a pěkný dřevěný turistický útulek s patrovými pryčnami. V okolí pak jsou nádherné vápencové skály. Následuje rychlý výstup na Vf. Muntele Piatra (1643 m). Škoda, že nemáme více času na podrobnější prozkoumání okolí a případný výstup na Vf. Buila (1849 m). Ze sedla sestupujeme po cestě značené modrým křížem (cesta není v mapě) vedoucím do nejbližší vesnice - Barbatesti. Přicházíme k rozcestí, které ukazuje pouhých 15 minut k Schitul Patrunsa. Rozhodujeme se, že se tam podíváme. Po 20ti minutách přicházíme k prvním lidským obydlím a potkáváme ochotného chlapíka. Vyzvídá kam jdeme a radí nám cestu do Baile Olanesti přes schitul Pahomia a vesničku Cheia. Prý je to tak na 4 hodiny chůze. To zní docela dobře a líbí se nám to, i když ta vzdálenost na mapě je podezřelá ... Jdeme navštívit pěkný kostelík Patrunsa s krásnou výzdobou - dřevěný, částečně pozlacený oltář s ikonami svatých a další malované fresky na zdech a stropě. Krásné jsou i samotné vchodové dveře - celodřevěné, ručně vyřezávané. Pokračujeme dál ke kostelíku Pahomia. Cesta je značena červeným křížem a stojí u ní množství kapliček. U kapliček je často i pramen vody. U jedné kapličky potkáváme blonďatou paní. Zatím ji jen zdravíme, ale zanedlouho se s ní budeme mít možnost seznámit. Další kaplička je obvzlášť pěkná. Je celodřevěná a sedí u ní starý kněz. Bohužel přicházíme právě v okamžiku, kdy se sem přiřítil dav Rumunů - dětí, otců, matek a babiček a dědečků. Jedná se snad o nějaký zájezd. Udýchané babičky se nás ptají, jak je to ještě daleko na Patrunsu ... Raději mizíme. Přicházíme k silnici, kde jsou zaparkována auta, včetně malého autobusu (to bude ten zájezd). Jsou tu i nějací lesníci s traktorem. Ptáme se jich na správnou cestu. Ukazují, že dál po silnici. OK. Cesta je to zdlouhavá a pomalu nám dochází, že to bude delší štreka, než uváděl chlapík u kostelíku Patrunsa. Doufáme, že alespoň něco stopneme. Štěstí se na nás usmívá a najednou slyšíme jedoucí auto. Stopujeme dacii se třemi ženami. Jedna z nich je ta blonďatá paní, kterou jsme asi před hodinou potkali (později se představila jako Laura). Ptáme se, zda jedou do Pahomie. Prý ano a klidně nás tam hodí. Dovnitř se již nevejdeme a tak si musíme vlízt do nákladového prostoru. U Pahomie vystupujeme a paní za volantem se nám snaží vysvětlit, že tu není ubytování. Gestikulujeme, že se tu chceme zdržet jen krátce a ubytovat se chceme až v Baile Olanesti. Aha, už chápou. Navrhují nám, že na nás počkají a posléze odvezou někam k hlavní silnici, odkud se již do Baile Olanesti dostaneme bez problémů. V rychlosti si prohlížíme schitul Pahomia. Malý pěkný kostelík je vystavěn pod skalním převisem - moc pěkné. Laura se nás ještě ptá, zda chceme vidět i schitul Izer. Nechceme je zdržovat a asi je to podobné jako zde, tak s díky odmítáme. Skáčeme opět do auta a jedeme dál. Při projíždění vesnicí Cheia jsme svědky toho, jak pastevci ženou obrovské stádo ovcí přes vesnici. Doprava samozřejmě kolabuje. Tvoří se kolona aut v obou směrech a některá auta se snaží projet mezi ovcemi. Od Pahomie již jedeme asi hodinu. Pokud bychom to měli jít pěšky, tak bychom to do večera určitě nezvládli (později jsem dohledal informaci, že cesta Patrunsa - Baile Olanesti trvá 8 hodin a ne 4, jak nám tvrdil onen domorodec). Naše zachránkyně nás nakonec vezou až přímo do Baile Olanesti a vysazují před levným hotelem. Povídají, že hotely vystavěné v "socialistickém stylu" jsou ty levnější. Tento má celé dvě hvězdičky, jmenuje se Paring a tak není co řešit :-) Loučíme se s Laurou a jejími kamarádkami a ubytováváme se v hotelu (dvoulůžkový pokoj za 90 Lei). Sprcha z nás zase dělá lidi a večer trávíme v restauraci luxusního hotelu Central.

Následující den si pak prohlížíme lázeňské město a jedeme autobusem do Ramnicu Valcea, odkud pokračujeme vlakem přes Sibiu do Mediase, kde přestupujeme na zpáteční rychlík DACIA. Za zmínku stojí také fakt, že při pasové kontrole nemohl rumunský celník poznat ani jednoho z nás, dle fotografií v dokladech :-)

Myslím, že se akce celkem vydařila. Kvůli problému s kotníkem, který si Jindra přivodil v zápalu ladění formy jen pár dnů před odjezdem, jsme dokonce zvažovali, že nepojedeme vůbec. Nakonec jsme to riskli a myslím, že ani Jindra nelituje toho, že to nakonec neskrečoval ani na brněnském nádraží (chvíli to tak vypadalo). Stejně si myslím, že to na mne celou dobu s tím kotníkem jen hrál, abych nosil asi o 5 kg těžší batoh a chodil mu pro vodu :-)