Rumunsko 2004 - .: Artie :.

Vyrážíme v sobotu 24.7.2004. Po páté hodině odpolední mě zbytek výpravy nabírá v Kostelci a vyrážíme směr Rumunsko. Ve Svitavách děláme krátkou zastávku v obchoďáku, kde nakupujeme potraviny a rychle jedeme dál. V 6:00 přijíždíme do rumunské Turdy.

Najít blízkou Turdskou soutěsku není žádný problém. Za vesnicí Mihai Viteazu odbočujeme doprava a za vesnicí Cheia se již nalézá soutěska. Zastavujeme na blízkém pahorku a kocháme se soutěskou. Sluneční paprsky již dostatečně ozařují skalní stěny soutěsky, pod kterou se nalézá turistická chata a množství volně postavených stanů. Po dlouhé cestě na nás padá únava a tak uléháme do trávy a usíname. V 9:00 je již slunko docela vysoko, začíná nepříjemně pálit a tak burcuji ostatní k nějaké činnosti. Nasedáme do auta a sjíždíme do údolí. Tam už to docela žije. Stánky s občerstvením jsou již v plném provozu a lákají nás na prvního Ursuse. Ten bude ale až za odměnu, po zdoláni soutěsky. Nemilé překvapení pro nás je fakt, že je nutné zaplatit vstupné (10.000 Lei). Je to sice pakatel, ale znamená to jediné - jsme v turisticky frekventované lokalitě. To ostatně dokazuje množství turistů, kteří tu jsou s námi. Dalším zklamáním je pro mě první část samotné soutěsky. Říčka Raul Hastade, která tudy protéká je špinavá, občas přes ni vedou železobetonové mosty a díky vysokým stromům ani nic nevidíme. Soutěska se po chvilce začíná zužovat, porostu ubývá a konečně jsou vidět okolní skalní stěny. Mé počáteční zklamání střídá radost a spokojenost. Skalnatý chodník je občas mokrý, musíme tedy dávat pozor, abychom neuklouzli. Slunce silně pálí a tak vítáme možnost se ochladit v malém vodopádu. Jedná se jen o malý pramínek stékající po skále, ale voda je studená a příjemná. Na konci soutěsky vybíháme do svahu k poměrně velké jeskyni. Je zde trochu smrad a nakáleno. Jediný kdo z toho má radost je BJ. V protějším svahu je pak vidět další jeskyně. K ní již nejdeme, kdoví jaké by nás tam čekalo překvapení ... . Na konci soutěsky je již "turistická zácpa" a opět vyběrčí vstupného. Ještě si chci vyfotit soutěsku a říkám klukům, jaký je to zrovna krásný pohled. Ti se mi jen smějí a říkají, ať se raději ohlédnu, že to je ještě hezčí pohled. Dvě lištičky (nahoře bez) se opalují v trávě a já fotím i jejich krásu. Cestou zpět soutěsku obchazíme. Znamená to výšlap do prudkeho kopce. Fyzickou námahu kompenzuje pěkný výhled na vesničku Petrestii de Jos a okolí. Z vršku se nám naskýtá i pohled do soutěsky a sledujeme i dva paraglajdy nad údolím. Následuje prudký sestup k turistické chatě. V jednu chvíli mi ujíždí nohy na suti a ocitám se na zemi. Za to sklízím posměch všech ostatních. Později objevujeme sršní hnízdo. Snažíme se ho obejít dříve, než na něj BJ začne házet kameny. To se nám nakonec daří a úspěšně (bez bodnutí) přicházíme na chatu. Chuť na pivo je obrovská a proto naše první kroky míří hned k stánku s občerstvením. Ursus, byť jen v plastovém kelímku, je naši spásou. Po odpočinku a poradě co a jak dál sedáme do našeho transportéra a jedeme směrem na jih k nedalekému pohoří Trascaului. Je velké vedro, rádi bychom se někde vykoupali a když vidíme koupajicí se lidi v řece Raul Aries, zastavujeme a převlékáme se do plavek. Řeka je obsypána kempujícími Rumuny. Nejčastější obrázek je následující: stojící Dacie, a vedle ní rodinka připravující něco k snědku na grilu. To vše u nějaké řeky nebo potoka. Takto se zde traví dovolená. Po chvilce hledání konečně nacházíme vhodné místo ke koupání. Je zde sice silný proud, ale alespoň čisto. S odpadky si zde hlavu nikdo neláme. Okolí řek je často znečištěné odpadky. Po očistě těla pokračujeme dále k vesnici Coltesti. Naším cílem je zřícenina hradu Cetatela Trascaului. Cestou máme možnost obdivovat horský masiv Piatra Secuiului. Není vyjímečný svou vyškou (1129 m), ale spíše krásou. Okolní krajinu prevyšuje o více než 600 vyškových metrů a je to něco úžasného. Kousek za vesnicí nacházíme pěknou louku. Jedná se úpatí kopce, na němž hrad stojí. Zde dnes přenocujeme. Po vydatné svačině se uvelebujeme v trávě a usínáme. Po páté hodině se probouzíme a zjišťujeme, že Honza s Irčou zmizeli. Chvíli čekáme, že se někde objeví, ale nakonec vyrážíme k hradu sami. Jdeme nejkratší možnou cestou - po hřebeni kopce. Jaké je naše překvapení, když už, už si myslíme, že jsme u hradu, se před námi se otevírá díra jako ... a my zjišťujeme, že náš kopec má prostě dva vrcholy. Čeká nás ještě jeden, mnohem prudší kopec. Lituji, že jsme na hrad nešli hned po příjezdu. Nyní je již podvečer a slunce mi dělá problémy při focení. Z hradu je také skvělý výhled na masiv Piatra Secuiului. V kombinaci s okolní typicky rumunskou krajinou - kopcovitou, posetou drobnými políčky, roztroušenými stromy a kupami sena - se jedná o krásný pohled. Po prohlídce ruin se vracíme již po oficialní přístupové cestě k hradu. K autu přicházíme zároveň s Honzou a Irčou. Přicházejí směrem od vesnice. Šli také na hrad, a když nás nenašli u auta, hledali nás ve vesnici. Alespoň objevili hospodu. A co udělají Češi v této situaci? - jdou přece na pivo. Cestou jsme atrakce pro domorodce. Postupně vykukují z domečků a jdou se na nás podívat. Snaží se o nás něco dozvědět. Ale když mi jim nerozumíme a ani oni nám :-(. Hospoda je takový sál pro dvacet stolů a jsou zde čtyři. Kupujeme lahvového Ursuse a jdeme si sednout na zápraží před vedlejší obchod. S úsměvem sledujeme přijíždějící traktůrek. Má zlomenou nápravu a vlastně jede po třech kolech. Tím čtvrtým si pomáhá jen v dolících k lepší stabilitě. V dálce slyšíme zuřící bouřku a tak se raději příliš nezdržujeme a po nakoupení zásob lahváčů se vracíme k autu. Stavíme stany, večeříme a dlouho do noci popíjíme.

V noci kupodivu nepršelo a je opět krásné počasí. Po snídani vyrážíme zpět směr Turda a dále na severovýchod. Krátce se ještě zastavujeme ve vesnici a myjeme se v napajedle pro krávy. Voda je čistá, jen je třeba občas koukat, kam člověk šlape. Pavel s Pumpou jdou dokonce do plavek a ponořují se do napajedla. Naším dnešním cílem je jezero Lacu Rosu a Bicazská soutěska. Cestou zastavujeme ve městě Tirgu Mures. Procházíme historické centrum a nakupujeme něco k snědku. Cestou ještě doplňujeme pitnou vodu v jedné vesničce v podhůří hor Calimani.

K Lacu Rosu přijíždíme okolo 17:00. Jedná se o jezero s mrtvými stromy, nakonzervovanými pryskyřicemi a solemi. Je zde docela docela dost turistů a samozřejmě i stánky se suvenýry. Kupujeme si typicky rumunský válcovitý sladký koláč, který je pečen na dřevěných válcích a slazen skořicí a cukrem. Já si kupuji pár pohledů, BJ zase klobouk, který mu bezpochyby sluší. Před výletem se ještě posilňujeme pivem a vyrážíme na procházku okolo jezera. Je zde možnost zapůjčení loďky, ale to nás příliš neláká. Říčku překonáváme přes kmen padlého stromu. Trochu to klouže, ale všichni bez problému přecházíme na druhý břeh. Po nás to zkouší ještě nějaký Rumun a všichni sledujeme, jak si povede on. Škoda - nespadl :-) Stezka vede okolo jezera a čas od času je možnost posedět na lavičce. Na východní straně je přítok jezera přehrazen a je zde malá přehradní nádrž. Jdeme se na ni podívat, ale zjišťujeme, že tam není moc věcí k vidění. Ještě jednou procházíme stánky se suvenýry a jedeme k nedaleké soutězce v údolí Bizazu. Cheile Bicazului patří k nejvelkolepějším přírodním partiím v Rumunsku. Bystřina si proráží cestu úzkou, místy jen 4 m širokou průrvou, nad níž se tyčí skalní stěny do výše 300 m. Silnice se stáčí do údolí v serpentýnách a my sledujeme okolní skalní stěny. Parkujeme v dolní části soutěsky u stánku se suvenýry, na které si již pomalu zvykám. Běžím zpět po cestě a vše fotím. Okolní stěny se ale do foťáku ne a ne vejít. Co se dá dělat. Už se stmívá a my se rozhodujeme, že tu někde přenocujeme. Vracíme se několik kilometrů zpět, k jezeru Lacu Rosu a v kempu stavíme stany. Po našem příjezdu hrajeme místním divadlo. Postupně přeparkováváme našeho transportéra tak dlouho, dokud s jeho umístěním nejsme všichni spokojeni. Stanování je zde zadarmo, placené jsou jen chatky. No a je čas na pivo. Vyrážíme na obchůzku po všech hospůdkach, restauracích a hotelích v okolí a zjišťujeme, že všude již mají zavřeno. Stále si nemůžeme zvyknout na časový posun - máme o hodinu méně. Poslední otevřená restaurace je přímo u nás v kempu. Obsluha s námi vydržela až do dvou hodin ráno. Nutno ale říci, že poslední hodinu již byla poměrně nervózní. Teď ještě ujít těch pár metrů ke stanu, vzbudit všechny lidi okolo a dobrou noc.

Ráno máme v úmyslu jít se umýt do místní sprchy. Chodíme postupně, ale jen do doby, než jsme odhaleni. Sprcha je prý přístupná jen pro lidi ubytované v chatkách. Bohužel patřím k těm, kteří se osprchnout nestihli. Vyrážíme směr Bizaz a masiv Ceahlau. Na mapě masivu nás zaujala jeskyně Tosoroc. Nic o ní nevíme, ale BJ se pro ni nadchnul a nikdo mu neodporujeme. Ve vesnici Bicazu Ardelean uhýbáme doleva a po nepříliš kvalitní cestě jedeme až za vesnici Telec. Jeskyně nikde není značena a tak se ptáme staříka, který jde stejným směrem. Prý je to asi hodina cesty. Jdeme s ním a doufáme, že nám ukáže správnou cestu. Za odměnu mu BJ dává hrst piškotů. Stařík děkuje a děkuje, piškoty dává do torničky a dostává ještě další. Po několika stech metrech nás dojíždí ARO a stařík do něj nasedá a ujíždí nám. Ani se nesnažíme zeptat, zda nás svezou na korbě. Honza s Irčou se opožďují a nemá cenu, aby na nás auto čekalo. Zanedlouho nacházíme množství podloubáků v těsné blízkosti cesty. Škoda, že sebou nevezeme další suroviny - mohla být smaženice. Odbočka k jeskyni není v mapě značena turistickou značkou, jedná se pravděpodobně o lesní cestu a tu marně hledáme. Už začínám být skeptický, když potkáváme pár domorodců. Jedná se o mladého klučinu, maminku a babičku. Ptáme se jich na pesteru a oni nás posílají zpět. Jdeme tedy společně zpátky k vesnici a proklíname staříka, který sežral piškoty, špatně poradil a ujel nám. Neseme domorodcům jejich zemedělské náčiní. Jedná se o pár vidlí, hrábě, sekyru atd. Asi v půlce cesty nás maminka s babičkou opouštějí, jdou na borůvky a posílají s námi klučinu - prý nám ukáže cestu. Když už jsme zpět u auta, v místě kde jsme potkali staříka, klučina ukazuje do svahu na lesní cestu a prý je to asi dvacet minut chůze. Vracíme mu nářadí, chudák ho ani nemůže pobrat a loučíme se s ním. Šlapeme tedy do prudkého svahu, cesta je občas značená, ale v druhé polovině je špatně průchozí a plná kopřiv. Říká se, že prý dobrého nepálí - ale mě pálej fest. Skutečně asi po dvaceti minutách přicházíme k jeskyni. Není nikterak velká, ale to už nějakou dobu všichni tušíme. Je rozdělena do dvou částí. S Pavlem a Pumpou lezeme přes úzký průchod do druhé části a zjišťujeme, že dál vede již jen poměrně dlouhý komín. Při zpáteční cestě k autu potkáváme dvojici turistů, kteří mají namířeno také k jeskyni. Ptají se nás na cestu a my jim odpovídáme, že jeskyně není sice příliš velká, ale cesta je v pohodě :-) Asi nás později pěkně proklínali. Ještě než jedeme dál, koupeme se v potoce, který kousek za vesnicí vytváří pěkné lagunky. Každý si nachazíme svou a v příjemné vodě se koupeme. Později obědváme a vyrážíme na další cestu. Za městečkem Bicaz přijíždíme k velké přehradní nádrži - Lacul Izvoru Muntelui (Bicaz). Zdržujeme se jen krátce a pokračujeme k blízkému masivu Ceahlau. Ten se nám schovává v mracích, na nějakou tůru není tedy příliš pomyšlení. Jenom bychom zmokli. Přijíždíme na docela pěknou louku zároveň s novým Renaultem Laguna. Sedí v něm párek lidí a zjevně vyčkávají co budeme dělat. Pravděpodobně si tu chtěli udělat romantickou chvilku. My jim ale nedáváme šanci - louka je naše a tak naštvaně odjíždějí. Vedeme spor co dál. Já chci pokračovat a podívat se na vodopád, který je na severní straně masivu. BJ se chce zase vrátit. Někdo se přiklání na mou stranu, někdo na stranu BJ a najdou i nestranní. Nakonec vyhrávám a pokračujeme tedy dál. Přijíždíme na vrchol krásného svahu. Pase se zde stádo krav a je odtud pěkný výhled na přehradu a okolní krajinu. Zkoušíme jednu kravku podojit, ale nejde to. Prostě nemáme v ruce ten správný grif :-) Jsme již na severní straně masivu a k vodopádům to nebude daleko, jen musíme najít nejvhodnější místo k zastavení. To nám nějakou dobu trvá, musíme se dokonce kus cesty vracet. Ptáme se i několika turistů a dozvídáme se, že je to na hodinu chůze. To mě nějak nesedí s mapou, ale smiřuji se s faktem, že moje mapa není přiliš kvalitní. Honza s Irčou zůstávají v autě a zbytek výpravy vyráží směr vodopád Cascada Duruitoarea. Časové údaje se v horách uvádějí s určitou rezervou a tak jsme přesvědčeni, že to zvládneme za půl hodiny. Jsme přeci mladí a když kus poběžíme, tak to bude chvilka. Od začatku nasazujeme vysoké tempo, jdeme do prudkeho kopce, později kus po vrstevnici. Sledujeme turistickou značku (červený křížek). Do mapy se raději nedívám - vůbec neodpovídá skutečnosti. Půl hodina už je dávno pryč a vodopád nikde. Přicházíme ke korytu nějakého potůčku. Je tu dřevěný mostek, ale vody poskrovnu. To přeci nemůže být ono. Několik minut řešíme co dál. Můžeme naslepo pokračovat po značce nebo se vrátit. Vyhrává první varianta. Kluci si ze mě dělají srandu, že prý za tento výlet dostanu do držky. Prý jestli ji chci rozbít hned nebo až později. Ukecávám je na večer a jdeme tedy dál. Po chvilce počet potůčků přibývá a je již slyšet nějaký hukot. Je to dobré znamení. K vodopádu přicházíme po 55 minutách. Hned je ale jasné, že námaha spojená s cestou se vyplatila. Vodopád je nádherný. Kluci lezou nahoru k němu, já je fotím a později si role vyměňujeme. Cesta zpět je přeci jen o poznání rychlejší. Litujeme BJ. Utrhl si podrážku u boty a zpáteční cesta je pro něj dost namáhavá. Po 35 minutach jsme u auta, hlady skoro nevidím a od smrti mě zachraňují 2 arašídové horalky. Ještě jednou koukám do mapy, na kterou jsem celou dobu nadával a zjišťuji, že zase tolik nekecá, a že jsem se spletl já při překreslování mapy. Tento fakt si raději nechávám pro sebe. Mám se přeci jen rád a výhružky mých kamarádů nemusejí být jen planné. Stačí, že si dělám srandu a oznamuji, že mám ještě v plánu návštěvu nějaké zříceniny, kterou jsem našel vyznačenou v mapě. Zanedlouho jsme ve vesnici Ceahlau. Je zde množství hotelů a pensionů. Nezdržujeme se - čeká nás dlouhá cesta do Brašova. Objíždíme celou nádrž a až teď si uvědomuji, jaká je to ohromná vodní plocha. Potkáváme pravé kočovné cikány. Na odpočívadle vedle silnice stojí dva povozy a celá rodina stojí okolo ohně. Hned k nám běží malý klučina a žebrá. V městečku Bicaz kupujeme zásoby vína a jedeme směr Brasov. Za dnešní nepříliš vydařený den jsem zbaven velení a novým velitelem se stává BJ. Zadní polovina vozu je sice na mé straně, ale dobrá. Přestávám navigovat a budu pít na žal. S Honzou a Irčou sedíme na zadních sedadlech, pijeme víno a hrajeme slovní hru "žouželení". Později se k nám přidává i Pavel. Asi po dvou hodinách opět začínám sledovat cestu a zjišťuji, že nikde nevidím ukazatel na Brasov. Pavel mě tuto skutečnost potvrzuje a tak beru do ruky mapu a zjišťuji, že jedeme totálně špatně. Místo na Brasov jedeme na Bukurest a jsme již docela daleko. BJ si myslel, že silnice na Bukurest vede přes Brasov a tak jel stále na Bukurest. Jo to je to nové velení :-). Narychlo měníme plány a domlouváme se, že se podíváme do Bukuresti. Asi 40 Km před Bukuresti zahýbáme na vedlejší silnici, projiždíme vesnicí a stanujeme vedle pole s kukuřicí. Naneštěstí začíná pršet. V noci se probouzím a zjišťuji, že nám teče do stanu. Ráno se pak probouzíme v louži vody.

Všude je mokro a bahno, ale naštěstí přestalo pršet. Pod autem se nám usídlilo psí štěně. Pravděpodobně hledalo skrýš před deštěm. Náš nový kolega je skřehlý a vyhladovělý, proto ho krmíme vším co máme. V Bukuresti jsme za chvilku. Zastavujeme ještě na benzince, abychom si umyli naše zablácené boty. Kupodivu tu v trávě nacházíme volně rostoucí rostlinu marihuany. Někteří z nás by jistě věděli co s ní dělat :-). V hlavním městě Rumunska náhodně vybíráme parkoviště a zastavujeme. Hned se k nám hrne výběrčí parkovného. Mluvíme na něj anglicky a tak si bere na pomoc nějakého človíčka. Ptáme se ho na metro a on nám sám navrhuje, že nás do centra zaveze. Je zhruba stejně starý jako já, ale zřejmě je za vodou. Na nohou má boty z hadí kůže a k dispozici luxusniho Patrola. Honza musí sedět v kufru, ale jinak se do něj krásně vejdeme. Človíček nás vozí po městě, ukazuje fotbalový stadion místního Dinama, Vítězné náměstí se sídlem vlády. Zde jsme s BJ před dvěma lety demonstrovali (viz cestopis Transilvania 2002). U Vítězného oblouku nám dává 20 minut rozchod a my běžíme do blízkého parku Herastrau. Pár fotek parku s jezerem, pár fotek Vítězného oblouku a už je tu zase Nissan Patrol, kterým projíždíme okolo nejvýznamějších ambasád a muzeí. Nakonec nás vysazuje u House of People. To vše zadarmo. Ještě jsme se stihli zeptat na jeho bussiness - prý staví domy. Hm, asi jsem se měl taky učit stavět domy :-). Samozřejmě fotíme jednu z největších budov na světě a pomalu se vracíme metrem k našemu autu. To zde kupodivu stojí. BJ si ještě kupuje nové botky, na tržnici kupujeme meloun a nějakou zeleninu. Jestě si dáváme zmrzlinu a něco většího k jídlu a jedeme dále. Kousek od Bukuresti je vesnička Snagov, kde je monastýr s hrobkou Vlada Tepese (Draculy). Monastýr je umístěn na ostrůvku uprostřed jezera a dá se na něj dostat pomocí loděk. Před dvěma lety, kdy jsme podnikali výpravu, tématicky zaměřenou na Drakulu, jsme se sem nedostali, proto nás to sem láká. Samotný Snagov je pro mě překvapením - jedná se o velký turistický komplex, pravděpodobně nedávno vystavěný. Turistů je tu všeho všudy asi 10, takze je zde překvapivě klid. Loďky se dají půjčit na recepci. Recepční nás ale šokuje cenou. Za dvě loďky pro šest osob chce 80 Euro! Tak to tedy ne. Zklamaně odcházíme a recepční za mnou běží a slevuje na 60 Euro. Stále je to moc - na to, že jsme v Rumunsku. Děkujeme a odmítáme. Po chvilce ještě za námi přicházejí další dva človíčci, že prý za 40 Euro. To vychází méně než 200 Kč na osobu, a když uvážím, že s námi bude průvodce, tak to není zas tak moc. Nicméně je to v podstatě jen hřbitov a ještě navíc jen legenda ... Se Snagovem se tedy loučíme a jedeme na sever.

Dnešním cílem je vesnička Busteni pod horským masivem Bucegi. Jedná se o lyžařské středisko. Přijíždíme tam v podvečer a hned hledáme nějaké místo k přenocování. Kemp, který je zakreslen v mapě, již pravděpodobně nefunguje a tak zkoušíme jeden pension. Neúspěšně. Možná jsme si nerozuměli, ale byli jsme odmítnuti. Nakonec se rozhodujeme přenocovat na plácku v blízkosti železniční trati. Místo je vyhlídnutý a tak se vracíme do Busteni, do hospůdky. Nacházíme docela pěknou zahradní restauraci, kde popíjíme pivečko. Oznamuji všem, že se opět samozvaně ujímám velení výpravy. Sice zase slyším rejpání, že asi dostanu na držku, ale na to už si zvykám :-) Se zavírací dobou restauraci opouštíme a jedeme se utábořit. Už při stavění stanu je nám jasné, že dnešní noc nebude klidná. Jedná se o hlavní a velmi frekventovanou trať na Bukurest. BJ ríká: "Občas tu projede nějaký vlak, ale opravdu jen občas." To jeho "občas" znamená každých 5, maximálně 10 minut :-).

Ráno se vydáváme opět do Busteni k hotelu Silva. Od něj jezdí lanovka, kterou se chceme dostat na hřeben. Je zde strašně přelidněno a čekáme poměrně dlouhou frontu. Lanovky jezdí dvě proti sobě. Jedna jízda trvá 15 minut a lanovka pojme okolo 30ti lidí. Nakonec čekáme frontu celé 2 hodiny! Lístek na horu Babele (2200 m) stojí 130.000 Lei. Procházíme skrz nefungující turniket. Komické je, když strčím lístek do turniketu a z druhé strany mi jej vyndá opravář, který se zrovna hrabe ve strojku. Lanovka jede docela rychle a těch 15 minut uteklo jak voda. Jsme ve výšce 2200 m nad mořem, fučí zde vítr a my na sebe nabalujeme další vrstvy oblečení. Na vrcholu v blízkosti horské chaty jsou zajimavé skalní útvary, u kterých se fotíme. K jednomu se dá dostat pouze přes kovový plůtek s ostrými hroty. Sledujeme jednoho pána, co se snaží plůtek překonat tím způsobem, že se staví na jeden z hrotů a odráží se ... Hrot se boří hluboko do boty a pán má co dělat, aby to rozchodil :-). Dlouhým čekáním na lanovku jsme ztratili poměrně hodně času a tak padá možnost zdolání nejvyšší hory masivu (Omu - 2550 m) a asi i jeskyně Iomita, která se nalézá v následujícím údolí. Uvelebujeme se v trávě, v místě kde příliš nefouká. Poblíž je stádo oveček a Pavel objevuje v trávě masožravé rostliny. Rozhodujeme se k pěšímu sestupu zpět do Busteni. Jedná se o velmi pěkný sestup, prudkým svahem s nádhernými výhledy na okolní stěny a vodopády. Cestou potkáváme skupinky lidí, některé v protisměru, některé předbíháme. V těžších úsecích je cesta zajištěna řetězy, ale i tyto úseky se dají zdolat bez jejich použití. Za 2,5 hodiny jsme zpět u hotelu Silva a doplňujeme zásoby jídla - chléb a bochník sýra, který si rozdělujeme. Opět usedáme do auta a jedeme do blízkého Brasova. Parkujeme blízko centra a snažíme se rozměnit peníze. Jdeme k první směnárně, kterou potkáváme. Už chci jít dovnitř, když registruju, ze se BJ domlouvá s nějakým domorodcem, který ho oslovil a nabízí mu lepší kurz a bez poplatku. Jediné co jsem z jejich rozhovoru vyslechl je to, že jejich směnárna je bez poplatků, narozdíl od té naší vyhlédnuté. OK, jdeme tedy s ním přes ulici, kde ukáže do nějakeho obchodu a řekne: "To je můj šéf, ten vám peníze vymění". Je mi to podezřelé - stojíme v nějakém fashion obchodu a měníme peníze. Na nás si ale nepřijdou, máme již své zkušenosti. Zkouší na nás klasickou fintu se záměnou balíčků bankovek. V okamžiku kdy hlásím problém, BJ rychle reaguje a vrhá se na "šéfa" s křikem: "PROBLÉÉÉÉÉÉM !!!" a vytrhává mu naše bankovky z ruky. Vybíháme z obchodu a za námi ještě běží borec se slovy "uděláme oficiální výměnu". Posílám ho do prdele a jdeme do jiné nejbližší směnárny. V centru je zajímavé naměstí s radnicí a blízká tzv. Černá katedrála. Katedrála Panny Marie je největsi gotická stavba v zemi. Svůj název má od začazení při požáru v 17. století. Po rychlé prohlídce centra usedáme na zahrádku v jedné z restauraci na náměstí a sledujeme okolní hemžení lidí (hlavně lištiček). Pivo je zde drahé - lahvový Ursus vyjde v přepočtu na 35 Kč. Po zaplacení útraty se vracíme k autu přes park, kde lidé tráví volný čas. Jsou zde stolky, u kterých probíhají utkání ve hře v šach a ještě v jednu, nám neznámou stolní hru. Park je plný laviček a je zde i dětské hřiště, v kterém testujeme skluzavku. Opět usedáme do auta a jedeme směr Sighisoara. Cestou míjíme zříceninu hradu, kterou si prohlídneme určitě někdy příště a již za tmy přijíždíme do Sighisoary. Zjišťujeme, že ve městě vypukne následující den rockový festival. Ulice jsou plné lidí a atmosféra úžasná. Náš oblíbený hotýlek je plný, takže budeme opět stanovat. Odmítáme nabídku k ubytování od nějakého místního cikána, i když se snažil cenu stlačit hodně nízko. Jedeme omrknout kemp nad městem. Slečna servírka ve vyhlídkové restauraci nám tvrdí, že stanování v kempu je dnes zadarmo. To bude asi diky festivalu, říkáme si a rozhodujeme se tu dnes stanovat. Teď už ale honem rychle zpět do města, tam to žije. Objevují se hlasy, že nepojedeme na Bihor, jak jsme měli původně v plánu, a že zůstaneme zde. V historickém centru nacházíme restauraci, kde si dáváme něco k jídlu a samozřejmě k pití. Začínají se pít panáky (já se držím zpátky a u svého piva). Objednává se vodka a také místní pélenka - cujka. Jenom sleduju, jak to všem leze do hlavy. Nejvíce to působí na BJ. Je k neudržení. Následující dění se již nedá popsat. Děláme ostudu v této i ve vedlejší hospodě, na ulicích atd. Velké positivum je seznámení s jednou pěknou lištičkou - Marinou. Je to němka z Lipska. Společně s Pavlem jsme s ní perfektně pokecali a opravili si názor na německá děvčata. Asi by si nechala říci, ale s Pavlem jsme si řekli, že ji prostě nedáme :-). V pět hodin ráno přijíždíme do kempu a k našemu nemilému překvapení, je uzavřen. Stanujeme tedy na nedaleké louce.

Vstáváme někdy okolo poledne, přesouváme se do kempu, kde se konečně sprchujeme a odpočíváme po divoké noci. Nyní je již jasné, že se zde zdržíme déle. Přichází vedoucí restaurace a chce po nás peníze za stanování. Zvláštní, včera nikdo nic nechtěl a dnes již ano. Za tři stany a auto platíme 10 Euro. Vedle nás si staví stan nějaký Rumun. Má roztrhaný stan a půjčuje si od nás lepící pásku na spravení. Vypráví, jak ho včera v Sibiu někdo přepadl - rozbili mu stan, ukradli jídlo a ještě ho škrtili. Pozdě odpoledne asi hodinu prší a poté se vydáváme do města. Jdeme zkratkou, přímo z kopce po pěšině, nepěšině. Pod kopcem narážíme na soukromý pozemek a dva divoce štěkajíci psy. Majitel domečku se přichází podívat, co se děje a jen mlčky sleduje šestici cizých lidí, jak mu přecházejí přes dvůr, otvírají branku a mizí. V centru to vypadá stejně jako včera. Na ulicích posedávají hloučky mladých lidí a zpívají za doprovodu kytar a jiných nástrojů. Máme obavu, aby nás někdo nepoznal a naše zlé tušení se naplňuje. Netrvá dlouho a z dálky na nás někdo volá ahóóóój ... . Sledujeme vystoupení šermiřské skupiny za doprovodu hudby k filmu Braveheart. Tak to asi bude William Wallace :-). V jiné části zase hraje naživo kapela atd. Usedáváme opět v jedné hospůdce a máme štěstí. Chvilku nato se strhavá obrovský a vytrvalý liják. Je zde příjemná atmosféra, hraje nám živá muzika. Nejprve saxofonista, pozdějí houslař. Také se zde griluje. V ceníku je nějaké mititei po 15.000 Lei, carnati za 60.000 a stejky za 120.000. Pumpa si objednává mititei a po pěti minutách mu přinášejí malý kousek masa, něco na způsob u nás známého čevabčiči. Je to taková jednohubka. Já si objednávám 1x carnati a 1x mititei. Za 5 minut mám na stole dvě klobásy a jeden kousíček již zmiňovaného mititei. V okamžiku, kdy přestává pršet se zvedáme a jdeme se projít. V ulicích je již mnohem méně lidí. To bude tím dešťem. V místech kde hrála kapela, je prázdno a společně s Pavlem lezeme na pódium a řveme: "Kdo neskáče není Čech. Hop, Hop, Hop ...". Chodíme po městě sem a tam a samozřejmě někde ztrácíme Honzu s Irčou. Vidím, že se u stánku s občerstvením něco griluje. Nejprve typuju na prase, přicházíme bliž a Pavel mě opravuje, že to asi bude tele. Najednou se vedle nás ozve: "Je to kráva jako prase". Jééé, jsou tu další tři Češi! Hned s nimi usedáme k pivku a zjišťujeme, že jeden z nich je z Dobrušky a zná se s Honzou. Škoda, že ten zrovna někde courá. Chlapíci jeli na Fagaras, ale vyhnalo je špatné počasí a tak jsou tu. Kecáme o Rumunsku, horách a rumunskejch lištičkách. Nakonec se loučíme a my jdeme hledat Honzu s Irčou. Potkáváme je a Honzovi vyřizujeme pozdrav od kamaráda z Dobrušky. Je z toho docela vysmátej. Pomalu to dnes balíme a jdeme pěšky do kempu. Je to docela dálka, ale musíme to zvládnout. V kempu zjišťuji, že ve stanu máme opět vodu a tak jdu spát do auta. BJ spí s klukama ve vedlejším stanu.

Ráno balíme všechny věci a jedeme domů. Krátce se zastavujeme ve městě a nakupujeme nějake potraviny a víno. V Huedinu nás zastavuje policie, ale jen se zastavuje doprava. Důvodem je mezinárodní folklorní festival. Po silnici prochází průvod v narodních krojích jednotlivých zůčasněných zemí. Vidíme rumunskou, moldavskou, řeckou, bulharskou, čínskou, ruskou, francouzskou a ukrajinskou výpravu. České zastoupeni zde chybí. Cesta dál je rychlá a bezproblémová. Již za tmy přijíždíme do Budapešti a vydáváme se na prohlídku maďarske metropole. Je to krásné město - vše je pěkně nasvíceno. Po návratu do auta likvidujeme poslední zásoby jídla a pokračujeme v cestě domů. V 5 hodin ráno jsem v Kostelci, kde opouštím zbytek výpravy. Vyšlo nám téměř vše, co jsme měli v plánu, přes držku jsem nedostal :-) a tak expedici hodnotím jako velmi zdařilou.