Povážský Inovec 2009

Je sobota ráno a my přejíždíme hraniční přechod Starý Hrozenkov. Blížíme se k Trenčínu a na obzoru sledujeme siluetu pohoří Povážský Inovec, který je předmětem naší výpravy. Krátce po osmé hodině přijíždíme do vesničky Mníchova Lehota a zastavujeme na konci vesnice u jakéhosi odpočívadla. Parkujeme u opuštěné prodejny sýrů. Na druhé straně parkoviště právě začala pracovat parta dělníků. Rozkazy jim udílí jakýsi chlapík, který zanedlouho začíná odměřovat velikost parkoviště. Když nás míjí, ptáme se ho, co se tu chystá. Ne že by nám odpověděl, ale obratem se ptá se on nás, co že tu pohledáváme. Říkáme mu o našich plánech a ptáme se, zda tu můžeme nechat auto do pondělí... Chlapík si pod vousy zabrumlá: "Hm, do pondělí ..." a pak významně pokývne hlavou a odchází :-) Pravděpodobně je to majitel vedlejší budovy a tímto nám dal svůj souhlas :-) V 8:30 vyrážíme. Vracíme se pár desítek metrů po hlavní silnici a u autobusové zastávky odbočujeme vlevo. Procházíme okolo několika domků a přicházíme na rozcestí. Zelená značka vede vlevo do Krásne doliny, my ovšem pokračujeme dále po červené. Stoupáme lesem a najednou proti nám běží nějaký chlapík. Zdravíme se s ním a napadá nás, že asi spěchá na vlak, který za chvilku přijede od Trenčína ... Jdeme dál a za chvilku proti nám běží dvojice chlapíků ... asi také na vlak :-) Když pak potkáváme čtvrtého běžce, tak už nám to připadá hodně divné. Přemýšlíme, co to může být za "blázny". Slunce začíná hřát a tak odkládáme některé svršky a stoupáme dál po docela široké cestě plné loňského listí. V 9:15 se nám po pravé straně otevírá výhled na Trenčín a blízké okolí. Zatímco odpočíváme, foťák nezahálí. Krátce po desáté hodině přicházíme na Jarabský vrch (794,8 m), kde dáváme krátkou svačinu. Dohání nás skupina dětí. Jedná se asi o školní výlet. Děcka chodí v roztroušených skupinkách a tak střídavě jdeme a čekáme, abychom s nimi nešli v houfu. Při jedné z dalších zastávek Jindra leze na strom, prý ho mám vyfotit :-) Následně si Jindra ověřuje na vlastní kůži, že je snažší na strom vylézt, než z něj slézt :-) Už vidíme samotný Inovec a sjezdovku na jeho severním svahu. Scházíme z kopce a přicházíme k asfaltové cestě, kde se k naší červené připojuje zelená značka. Potkáváme další lidi a máme pocit, jako bychom je už dnes viděli... Vzápětí přicházíme k turistické chatě Pod Inovcom. Chata je otevřená a tak se jdeme občerstvit. Objednáváme si pivko se zajímavým názvem Urqepils (s plzní to nemá nic společného) a guláš na víně se špenátovými haluškami. Po více než hodině odpočinku, s plným břichem, nějakým tím promilem v krvi a veselou náladou pokračujeme dál. Přicházíme ke sjezdovce a stoupáme do travnatého svahu. Proti nám sbíhá svah skupinka osob. Zdravíme se s nimi a jeden z chlapíku nám říká: "Chalani, tentokrát je to naozaj naposled, čo sa dnes míjíme..." Zajímá nás, co se to tu děje a dozvídáme se, že se jedná o akci nazvanou Inovecký maratón. Nejedná se o závod, ale o turistickou akci, kdy se musí za jeden den absolvovat tři výstupy na vrchol Inovce, přičemž každý výstup i sestup musí být absolvovám jinou trasou (tedy celkem 6 tras). Celková délka je 35 km a celkové převýšení 2100 m. Vítězem je každý, kdo absolvuje celou trasu. Chlapíci navíc tvrdí, že v květnu každoročně podnikají jednodenní přechod celého pohoří, až do Hlohovce. Musíme před nimi smeknout. Pokračujeme dál, ale mezitím nás opět dohání houf dětí ze školního výletu. Dáváme se do řeči s jejich učitelem a společně s ním pozorujem okolí z horní části sjezdovky. Výhled je bohužel špatný - vše je zahaleno oparem. Jakš takš je vidět Trenčín, ovšem ze Strážovských vrchů je vidět jen silueta. Vršatecké bradla nejsou vidět vůbec. Vstupujeme do lesa a pokračujeme k vrcholu. Díky severní straně a stínu lesa je zde ještě množství sněhu. Zastavujeme se na skalním výběžku s výhledem. Fotíme se a pak pokračujeme dál. V 13:15 jsme na vrcholu Inovec (1041,6 m). Jsou tu dva přístřešky a rozcestník. Jen kousek od vrcholu se tyčí vysílač. Zpočátku tu jsme sami, později přichází další turista. Jedná se o Poláka, který přichází ze Selece. Povídá: "Češi a Poláci, potkali se na Slovensku." :-) Pokračujeme dál a po chvilce se dostáváme na kótu Palúch (1 004 m), kde jsou výhledy východním i západním směrem. Zasněžená cesta pokračuje dál lesem. Po 15ti minutách přicházíme k mítině. Je tu startovací plocha pro paraglide a jeden z vyznavačů tohoto sportu tu "čeká na vítr". Jeho kolega již krouží na obloze. Prohodíme pár slov a pak už ho neruším. Je tu výhled na náš hřeben až po Panskou Javorinu. V údolí pak rozeznáváme hrad Beckov. Když člověk stojí pod ním, říká si, že hrad stojí na vysoké skále. Odtud to ovšem vypadá, že leží na rovině :-) Jdeme dál a na následujícím kopci svačíme. Náš paraglidista se mezitím na druhý pokus vznesl k nebi. Naše cesta pokračuje lesem a občas se objeví mítina. Ve sněhu pozorujeme množství stop lesní zvěře. Procházíme okolo plotů lesních školek. U jedné z nich jsou vrátka a šipka k prameni pod Jakubovou, který je vzdálený 200m od cesty. Nezdržujeme se, vody máme zatím dost a k dalšímu prameni nám bohatě vystačí. Pokračujeme dál podél ohrady a procházíme lesem. Následně stoupáme na Ostrý vrch. Odtud je pěkný výhled na Panskou Javorinu a Prieľačinu. V dálce v údolí pak vidíme Nové Mesto nad Váhom. Sestupujeme do sedla, kde je velký dřevěný slovenský kříž a odpočívadlo. Za chvilku pak přicházíme k významové odbočce k útulně Na Izbe. Scházíme k ní. Útulna je sice opuštěná, ale my se rozhodujeme postavit si vedle ní stan. Nabíráme vodu v blízkém prameni (pramen Kalnického potoka) a vaříme večeři. Přichází k nám pan hajný, který jde právě okolo. Vyzvídá, co tu děláme. Já jsem zase zvědavý, na co má tu flintu. Prý jde na sluku. Ptáme se ještě, jak je to tu s medvědy. Pan hajný tu prý v zimě nedaleko odtud viděl medvědí stopy, ale prý tu jen migrují. Přeje nám dobrou noc a my jemu zase úspěšný lov. Už je tma a Jindra má radost, že máme výhled na svítící obce a Nové Mesto nad Váhom v údolí. Ještě umíváme nádobí a věšíme ešus na kliku od dveří útulny, aby pod střechou přes noc oschl. Pan hajný se vrací s nepořízenou, sluku nespatřil. Vrací se domů (auto má prý nedaleko) a my jdeme spát.
V noci se budím a slyším nějaký šramot. Najednou se ozývá rána. Následuje hrobové ticho a vzápětí kolem našeho stanu cosi s dupotem probíhá ... (divoké prase). Říkám si, že asi spadl ešus a jdu ven zkontrolovat škody. Rozsvěcuji čelovku a v lese se ozývá útěk srnce nebo jelena. Byl jen kousek od hranice lesa a tím světlem jsem ho vyplašil, což mi dává najevo hlasitým nadáváním. Ešus je na svém místě, tak to musela být jedině prázdná konzerva ... tu jsme nechali na stole (měli jsme ji alespoň zabalit do igeliťáku). Konzerva je fuč. Divočák ji shodil ze stolu a pak s ní utekl. No tak to ti přeju dobrou chuť :-) Vracím se do stanu a opět usínám. Později se opět budím a můj pohyb registruje srnec (nebo jelen), který opět číhá nedeleko a scéna s útěkem a hlasitým nadáváním se opakuje. Vedle útulny je mokřina, ke které se chodí zvěř napájet. A náš stan stojí milému srnci (nebo co to k čertu vlastně bylo) v cestě. Noc je to opravdu zajímavá a to ještě není všemu konec. Okolo třetí hodiny ranní slyšíme zvuk motoru auta ... Za chvilku už vidíme světla reflektorů a auto zastavuje vedle nás. Vyskakují z něj tři chlapíci a jdou do útulny. Jeden z nich furt něco mele. Uvnitř něco kutí asi 15 minut, aniž by dotyčný zavřel pusu a pak zase odjíždějí ... V útulně se svítí, možná tam někdo zůstal. Spíme dál a do rána se kupodivu už nic zajímavého neděje.

Ráno vstáváme po sedmé hodině. Útulnu moc nezkoumáme. Pokud v ní někdo je, tak určitě nestojí o to, abychom ho budili. Snídáme a balíme věci. V 9:45 vyrážíme. Stoupáme zpět na hřeben. Je to asi nejprudší stoupání, jaké na Inovci za celé tři dny půjdeme :-) Pokračujeme po červené značce a po několika minutách přicházíme do sedla Ostrý vrch (830 m). Je tu rozcestník a rozcestí s modrou značkou. Pokračujeme dál a stoupáme na Panskou javorinu. U dalšího rozcestí shazujeme batohy a jdeme nalehko směrem k vrcholu. Až na samotný vrchol ale nejdeme. Časem nemůžeme plýtvat a tak se spokojujeme s aktuálním výhledem. Vracíme se k batohům a pokračujeme dál. Je tu ještě docela dost sněhu a občas se boříme víc, než je nám milé. Návleky ovšem zůstávají v batohu. Opět sleduji stopy ve sněhu. Kromě lesní zvěře (vysoká, divoké prase a myslím, že jsme viděli i stopu vlka) tu před námi dlouho nikdo nešel - ve sněhu jsou patrné již starší stopy sněžnic. V 10:15 jsme na vrcholu Prieľačina (893 m). Jsou tu menší skalky a většímu výhledu brání vzrostlé stromy. Kousek za Priľačinou je velká kaluž (průsak vody), ke které se chodí napájet zvěř. Následuje množství popadaných stromů přes cestu, takže je to taková překážková dráha. Naše úsílí je ovšem odměněno výhledem na Bezovec a hřeben Tematínských vrchů s hradem Tematín. Pokračujeme dál a zastavujeme se až u odbočky k prameni (asi 150 m). Pramen vody se schovává nalevo ve svahu a je zakryt stříškou. Doplňuji své zásoby. Jindra má prý vody dost (spoléhá se, že dostane vodu v Bezovci, což se mu nemusí vyplatit). Pokračujeme dál. Po asi 100 metrech přecházíme potok a po chvilce se značka napojuje na širokou vozovou cestu. Ta vede převážně po rovině, až do sedla pod Skalinami. Následně stoupáme na Skaliny. Ocitáme se na velké louce s výhledem zpět na Prieľačinu a Panskou Javorinu. Přecházíme louku a vcházíme opět do lesa. Zde je v jednom místě svahu tak silná vrstva listí, že se bořím snad až po kolena, klouže to a jsem rád, že mám hůlky. Vzápětí přecházíme na lepší pěšinu a přicházíme ke špatně označenému rozcestí. Správná cesta vede vpravo mírně dolů a traverzuje vrchol Bezovce (742,8 m). V 13:30 přicházíme k lyžařským vlekům. Odpočíváme a pokračujeme k rozcestí. Přímo nad hlavní sjezdovkou jsou lavičky. Blížíme se k jedné z nich a Jindra povídá: "Až budu jednou starý muž, tak tu budu sedět a sledovat krajinu.". Ale nevšiml si, že na vedlejší lavičce, schovaný za stromem, sedí chlapík :-) Jdeme jěště kousek dál a zastavujeme se na louce, kde obědváme s výhledem na okolní krajinu. Mezitím okolo nás procházejí skupinky lidí, kteří mají stejný cíl jako my - hrad Tematín. Po jídle schováváme batohy v křoví a nalehko jdeme po modré značce. Míjíme pramen vody a zanedlouho jsme u hradu. Hradu vévodí zbytky čtyřboké hranolové věže. V rychlosti procházíme jeho zákoutí. Z hradeb je vidět celá severní část pohoří. Jižním směrem je vidět elektrárna Jaslovské Bohunice a přehrada Sľňava. Podle ní tušíme polohu Piešťan, které jsou schovány v mlžném oparu. Na zpáteční cestě doplňujeme vodu v prameni a vracíme se do Bezovce. Batohy nacházíme na svém místě. Chata Šport je otevřená a tak si dáváme točené topolčianské pivo (Topvar) a plněný bramborák. Večer se již blíží a tak pomalu vyrážíme. Okolo chatek a pěkného pensionu scházíme k hlavní silnici. Zde sice značka vede pár metrů po hlavní silnici, ale vzápětí odbočuje vlevo. Jdeme po vozové cestě mírně do kopce. Míjíme usedlost jejíž okolí je poseto odpadky a doprovází nás štěkot psů. Přicházíme na Veselý vrch (562 m). Je tu pěkný výhled a dnes tu přenocujeme. Zatím co stavíme stan, po cestě klusá kůň s jezdcem. Chlapík si nás všímá, přechází do cvalu a pak zase pobízí koně k běhu... Pomalu se stmívá a na východě svítí Topolčany a je vidět i jejich nasvícená dominanta - Topolčianský hrad. Celý den ho vyhlížím a on byl jen opět zahalen v šedi oparu. Zatímco Jidra večeří, lezu do spacáku a usínám, ani nevím jak :-)

Vstáváme před sedmou hodinou. Čeká nás dlouhá cesta do Piešťan a následně domů. Snídáme a okolo nás opět projíždí ten samý jezdec jako včera - pouze v opačném směru. Vyrážíme. Scházíme z Veselého vrchu a přicházíme ke koňské ohradě. Přecházíme asfaltovou cestu a pokračujeme do mírného kopce. Jdeme střídavě po cestě a po louce a přicházíme k rozcestí Horáreň (498 m), odkud pokračujeme po asfaltové cestě. Ta vede až na statek Jelenie jamy. Za ním cesta končí. Procházíme okolo závory a seníku. Následuje rozcestí, kde odbočujeme vpravo a stoupáme až k rozcestníku se žlutou značkou v sedle Marhát (690 m). Je tu informační tabule o místním archeologickém nalezišti. Stoupáme dál a v 9:40 přicházíme na Marhát (748 m). Je tu sotva rok stará rozhledna, velký kovový kříž a dva turistické přístřešky. Kvete tu množství sněženek, i jiného kvítí. Z rozhledny je docela pěkný výhled na západ. Vidíme kopce, které nás ještě dnes čekají (tzv. Krahulčie vrchy). Jinak je to zase samá šeď. Obědváme a po hodině strávené na vrcholu pokračujeme dál. Přicházíme k rozcestí se zelenou značkou. Schováváme batohy do křoví a jdeme se podívat po blízké Mačacie jeskyni. V zápalu hledání vylézám až na Visiace skaly, ale jeskyni nenacházíme. Asi by to neměl být problém, ale je ukrytá někde v houští a chtělo by to více času. Vracíme se na rozcestí a pokračujeme do sedla Gajda (548 m). Přecházíme Krahulčie vrchy a později oblast Panského lesa. Později přicházíme na rozcestí Plešiny a odsud je to již jen pár minut do sedla Havran (390 m). Zde je to návrat do tvrdé reality - hlučná a frekventovaná silnice. Občerstvujeme se v motorestu a jeden z místních chlapíků nám radí nejkratší cestu do Piešťan. Scházíme po neznačené pěšině k chatové oblasti a u studny se dáváme vpravo. Mírně stoupáme a následně odbočujeme vlevo a stoupáme do prudkého svahu. Uf! Přiznám se, že jsem myslel, že už do kopce nepůjdeme. Chlapík teď určitě sedí někde na stromě, pozoruje nás a škodolibě se nám směje :-) Konečně jsme nahoře. Přicházíme ke sjezdovce lyžařského střediska Ahoj. Nesestupujeme přímo po sjezdovce, ale pokračujeme dál po cestě. Ta nás později přivádí do okrajové části Piešťan. Ocitáme se v luxusní čtvrti. Soudíme tak podle mnohých domků vystavěných ve stylu tzv. "podnikatelského baroka". Pokračujeme ke kostelu a odtud míříme na most přes kanál Váhu a vstupujeme na Kúpelný ostrov. Mezi pacienty a místní omladinou na kolečkových bruslích tu působíme jako exoti a tak raději rychle pryč (spěcháme na autobus). Přecházíme most přes Váh na hlavní kolonádě a procházíme centrum. Je tu hodně luxusních obchodů, ale stačí jít trochu dál a je to obyčejné slovenské město. Zajímavostí je, že Piešťany nemají jediné volně přístupné koupaliště. Termální koupaliště i koupaliště Eva jsou již zavřené a ostatní termální prameny se využívají komerčně v hotelech. Autobus již nestíháme a tak do Trenčína jedeme vlakem. V Trenčíně přesedáme na autobus a o půl deváté přijíždíme do Mníchovy Lehoty k našemu autu a vracíme se do ČR.