Zakarapatská Ukrajina 2008

Je čtvrtek večer a přijíždím autobusem do Brna. Volám klukům kde jsou. Prý na mě již čekají v nádražní hospodě. Nádražka - no to nám to tedy pěkně začíná :-) Máme asi hodinu čas a tak si dáváme pivko. Probíráme naše plány a Ivoš vypráví zážitky z cyklosčotu do Dalešického pivovaru. Devátá hodina se rychle blíží a tak se zvedáme. Východ z hospody vede přímo na perón, kde je již přistaven náš vlak. Naloďujeme se do lůžkového vagónu a zabydlujeme se v přidělené kajutě. Průvodčí nám nabízí pivo, ale my vytahujeme vlastní zásoby - víno. Je to ze začátku příjemný chlapík. Postupem času ale jeho sympatie k nám ochabují. Cestou nás několikrát upozorňuje, že jsme příliš hluční a jsme slyšet na celý vagón. Dále se neustále couráme kolem jeho otevřené kajuty na WC, a tak nemůže spát. V Ostravě už sami uznáváme, že to dnes již stačilo a jdeme lehnout. V ten okamžik ovšem Miloš dostává hlad. Láduje do sebe celé balení plátkového sýra (ne že jsme mu nepomohli) a pak přichází opět žízeň. Nakonec jde ještě naposled na záchod. Když právě míjí kajutu průvodčího, vidí jak se průvodčí převaluje z boku na bok a z jeho úst slyší: "Bože!!!" :-) Míla ještě z okýnka studuje logistiku přepojování vagónů v Bohumíně a pak již definitivně jdeme spát a s námi i zbytek vagonu, včetně průvodčího.

Ráno v 7:00 přijíždíme do Košic. Na vlak do Michalovců máme dostatek času a tak jdeme na snídani do restaurace. Objednáváme si míchaná vajíčka na cibulce. Ty jsem již neměl... ani nepamatuji. Jsou vynikající. V obchoďáku ještě nakupuji čerstvý chléb a už je čas jít na vlak. Do Michalovců přijíždíme okolo desáté hodiny. Autobusové nádraží je hned vedle vlakového. Chvíli hledáme tu správnou zastávku, odkud jezdí autobusy do Užhorodu. Jako na potvoru, je to až ta poslední :-) Centrum města je docela daleko, navíc je venku vedro a tak nějakou dobu trávíme v čekárně. V 11:00 se otevírá místní restaurace. Je to spíš jídelna a tak zatím dáváme přednost vedlejší hospůdce. Po pivku se přesouváme do jídelny, kde obědváme hodně ostrou dršťkovou polévku. Jídelna i hospůdka je vlastně jeden podnik. Stejná je i obsluha, takže je to docela veselé. Na točené pivko se opět přesunujeme vedle, i s našimi batohy :-) Ve 13:00 nám jede autobus. Kupujeme si lístky i s drobným příplatkem za batohy a řidič nám rozdává papírový formulář. Ten musíme vyplnit a na hranicích odevzdat celníkům. Jedeme dále na východ a projíždíme okolo přehrady Zemplínská Šírava a sledujeme kopce Vihorlatu. Ani nevím jak se to stalo, ale najednou se probouzím na hranicích :-) Kluci taky spali. Přichází ukrajinský celník a odevzdáváme mu pasy i vyplněné formuláře. Následuje čekání. V autobuse je nás celkem jen sedm cestujících a tak to snad nebude trvat dlouho. Nakonec je to celkem jen 45 minut (dobrý čas) a můžeme jet dál. Hned za přechodem nás vítá velký pomník a vzápětí vjíždíme do Užhorodu. Jedná se o téměř stotřicetitisícové město ležící na řece Už. Když vystupujeme z autobusu, hned si nás všímá jeden z místních nahaněčů. Ptá se, kam máme namířeno a nabízí taxi do Volovce. Když odmítáme přemrštěnou cenu, chlapík vzápětí slevuje na polovinu. Odmítáme i tak a jdeme na blízké vlakové nádraží. To je velmi pěkně opraveno. Ve směnárně měníme Eura na Hřivny a kupujeme lístky na vlak. Ten nám naštěstí jede za chvilku. Až na nástupišti zjišťujeme, že máme místenku na konkrétní vagón i sedadla. Jedná se vlastně o lůžkáč. Koleje tu mají větší rozchod a tak je více místa i uvniř vlaku. Ten je klimatizovaný a zajímavě řešený. Některá lůžka se dají rozložit tak, že vzniknou dvě sedadla a stolek. Cestou projíždíme město Čop, které leží u maďarských hranic. Jedná se o křižovatku tratí vedoucích z Maďarska a Slovenka a širokorozchodné ukrajinské trati. Vlak dále staví v městě Baťovo. Město se jmenuje po Tomáši Baťovi, který tu za první republiky měl továrnu na výrobu obuvi. Zde také vystupuje většina lidí jedoucích v našem vagónu, včetně několika velmi pěkných studentek. Stále rovinatou krajinou pokračujeme dál. To, že se blížíme do Mukačeva nám napovídá hrad Pelanok, který je vidět již z dálky. Za Mukačevem se již objevují první kopce. Projíždíme údolím podél řeky Latorica. U ní je vidět množství rybářů. V dálce se již objevují holé vršky poloniny Boržava a v 19:00 přijíždíme do Volovce. Při vystupování z vlaku nám spolucestující přejí, ať cestou nezabloudíme. Vyskakuji z vlaku a ani se nerozhlížím a jdu po nástupišti ve směru jízdy vlaku. Kluci mě slepě následují. Najednou si uvědomuji, že jdeme na opačnou stranu, než je nádražní budova :-) No to se povedlo - zabloudili jsme hned na začátku :-) Pokud to viděli lidé z vlaku, tak co si asi o nás myslí :-) Na nádražní budově nic zajímavého není my jdeme dál. Hned pod nádražím je centrum městečka s několika restauracemi a hotelem. V něm se právě ubytovávají turisté, které přivezl autokar. Sedáme si ke stolu hned u první hospody a ochutnáváme lvovské pivo. Konstatujeme, že nic moc. Obsluha se nás tu asi bojí. Navíc to nevypadá, že by vařili a tak se půjdeme najíst jinam. Ptáme se místních, zda je tu je nějaká jiná restaurace a ukazují nám pizzerii v hotelu a naproti ní je další restaurace. Jdeme tedy naproti. U stolku před vchodem sedí tři ženy. Uvnitř nikdo není. Vzápětí však přibíhá jedna z žen, která seděla venku, přináší nám jídelní lístek a ostatní peláší do kuchyně. Točené pivo sice nemají, ale výběr jídla docela solidní. Dáváme si telecí steaky s hranolky. Jako předkrm vajíčkový salát s krabími tyčinkami. Nato ochutnáváme různá ukrajinská piva. To tu již zdaleka nejsme jediní hosté. Pobavit se sem přišla i místní omladina. Se zavírací dobou opouštíme restauraci a jdeme hledat místo ke spaní. Jdeme po hlavní cestě směrem do hor. U kostela zahýbáme vlevo a podcházíme železniční most. Dále jdeme dlouze do kopce podél temných domků. Doprovází nás štěkot psů. Jednoho jsme vyděsili natolik, že nás málem pokousal. Snažíme se držet rad z průvodce - držet se hlavní cesty a nikde neuhýbat. No konečně jsme za městem. Už to bylo úmorné. Jsme sice již v kopcích, ale u říčky je trocha rovného místa a tak zde nocujeme.

Vstáváme v 7:30. Snídáme, balíme batohy a v 8:45 vyrážíme. Jdeme po široké cestě, míjíme malou přehradu a za ní překračujeme most. Vše odpovídá popisu v průvodci. Překračujeme další potůček a podél něj přicházíme pod svah s výraznou cestou vzhůru. Nejsme si jisti, zda jdeme dobře, ale moc jiných možností tu není. Stoupáme tedy vzhůru pod elektrickým vedením, kterým je cesta lemována. Je to docela krpál a asi jsem přepálil začátek, protože mě začíná bolet achilovka. Vycházíme nad úroveň lesa. Zde je již vidět hlavní hřeben a nám je jasné že nejdeme na Temnatij, ale na Plaj. V paměti si vybavuji cestopisy, které jsem četl - hodně lidí šlo podle průvodce na Temnatij a nakonec přišli na Plaj, stejně jako my :-) No nevadí. Zastavujeme se ve stínu stromů a doplňujeme energii. Po pauze pokračujeme dál. Stoupáme výš a přicházíme na širokou cestu vedoucí odněkud z údolí. Zde již pěkně vidíme hřeben. Nad námi je Plaj (1334 m) a v pravo Temnatij (1344 m). Zřetelně jsou vidět i zbytky zákopů. Míjíme ruinu turistické chaty a pokračujeme na Plaj. V 11:50 jsme nahoře. Je tu meteorologická stanice a vysílač. Pohled odtud na Veliky vrch a hlavně nejvyšší vrch celé poloniny Stoj (1681 m) je parádní. Vše je porostlé zeleným borůvčím. Celkový dojem mi kazí jen cesta vyježděná od aut, která vede přímo po hřebeni. Na fotkách z minulých let ještě nebyla. Pokračujeme po hřebeni dál. V dálce vidíme stádo ovcí a poměrně rychle přicházíme pod Veliky vrch. Zde zastavujeme a radíme se co dál. Na vrchol je to již jen kousek, ovšem bude potřeba doplnit zásoby vody, která je v údolí pod námi. Stáčíme se tedy směrem na Stoj a zde v závětří vaříme oběd (je 13:00). Po obědě jdeme s Mílou pro vodu. Sestupujeme borůvčím ke sněhovému poli, ale ani pod ním voda není. Musíme tedy ještě níž. Nakonec jsme úspěšní a následuje hrozná cesta zpět. Nést 3 lahve do takového krpálu není žádná sranda, ale nakonec jsme přeci jen zpět u Ivoše. Krátce jdeme směrem na Stoj a pak se napojujeme na cestu vedoucí na Veliký vrch. Zde potkáváme jednoho ukrajinského turistu. Je 15:15 a přicházíme na Veliky vrch (1598 m). Je tu parádní rozhled nejen na celou poloninu Boržava, ale i na okolní poloniny a údolí posetá políčky a vesnicemi. Pokračujeme dále po hřebeni. Bohužel se zatahuje a v dálce na severu prší. K tomu se navíc přidává studený vítr. Už si oblékám bundu, když se zase objevuje slunce - je hodně proměnlivo. Okolo sedmé hodiny přicházíme k pěknému místu pro přenocování. Jsou tu zbytky dvou ohnišť a rovné plácky. Rozhodujeme se tu zůstat. K večeři vaříme špagety a poté stavíme stan a jdeme lehnout.

Ráno je parádní den. Po včerejší oblačnosti ani památky a tak nás slunce vyhání ze stanu. Vyrážíme okolo 9:00. Pokračujeme přes další kopečky po hřebeni a pomalu klesáme až na úroveň lesa. Chceme se dostat až do sedla Prislop, ovšem lesní cesta nás vede stále níž a jiná tu není. A když už se snažíme po sotva znatelné pěšině dostat dál, přicházíme pouze k vodnímu prameni. Vracíme se zpět na cestu a pokračujeme dál. Nyní již opravdu sestupujeme do údolí. Vidíme i vesničku kam jdeme a hádáme, jak se bude jmenovat. Pravděpodobně to bude Tužka. Je 11:30 a vycházíme z lesa na louku. K vesnici po ní vede cesta. Vedle ní je vymleté hluboké koryto a vedle něj další, již zarostlé trávou. Vypadá to, že když jim velká voda zničí jednu cestu, místní začnou jezdit vedle a tím vytvoří cestu novou. Jenže pak přijde velká voda, která opět vymele kráter a tak se zase začne jezdit vedle :-) První domky jsou jak ze skanzenu. Dřevěné chaloupky jsou obestavěné dřívím. Čím více se přibližujeme k cetru vesnice (kostel), tím více přibývá zděných domků. V kostele se právě koná nedělní mše. Ptáme se kolemjdoucí paní, jak se jmenuje tato ves a dovídáme se, že se skutečně jedná o Tužku. Schováváme se před sluncem ve stínu stromů a obědváme. Musíme se nějak dostat do Mežhorje. Místní nás posílají po silnici, ale to je oklikou. Zkusíme to po místních cestách přes kopce. Jdeme směrem na jih až na samý kraj vesnice a zde odbočujeme na cestu vedoucí na parádní louky. Směr je víceméně jasný, jen je potřeba vybrat vždy tu správnou cestu, aby nás nezavedla někam bokem. Takto překonáváme asi tři kopce a přicházíme do Ložanského. Hned na začátku vesnice potkáváme chlapíka, který si nese láhev piva. Ptáme se, kde ho sehnal. Prý v jednom z následujích domků je něco jako magazín. On se nás zase ptá odkud jsme, odkud jdeme a zda máme pušku na medvědy :-) Dosela veselý chlapík. Prý pochází z Ruska, ale tady žije většinu svého života. Loučíme se a pokračujeme dál. Magazín tu nikde nevidíme. Místní prostě vědí ke komu jít. Vesnice je to hodně dlouhá, ještě delší jak Tužka. Pomalu se však blížíme ke středu vesnice. Cesta je tu již široká a jezdí po ní auta. Zdravíme se s místními a malé děti na nás volají česky: "Ahoj! Ahoj!". Přicházíme ke kostelu. Vypadá to, že se tu koná pohřeb. Lidé jsou oblečeni ve smutečním a zajímavé je, že se ženy drží zvlášť od mužů. Tu je skupina mužů a přes ulici zase skupina žen, ale nikdy ne společně. Hned za rohem je místní hospoda. Jdeme dovnitř a usedáme k jedinému volnému stolu. Lidé tu čekají na smuteční průvod. U stolů sedí opět ženy i muži zvlášť. Popíjíme pivko Oboloň a k němu si dáváme sýr. Je zmrzlý z mrazáku, ale jen ho nakrájíme, dá se jíst. Místní k nám postupně chodí. Beze slova nám podají ruku a zase jdou po svém. Někteří se nás ptají odkud jsme, ale viceméně je to všem jasné. Najednou se všichni zvedají a jdou pryč - již je tu průvod. Jsme tu sami, ale ne nadlouho. Přicházejí dva mladí kluci. Jeden z nich je kompletně oblečený v Adidasu (na Ukrajině ta nej značka). Ptá se odkud jsme a povídá, že v Česku pracuje - v Liberci. Prý tu má dva domy, ale chce se přestěhovat do Čech natrvalo i s rodinou. V Liberci má už bratra i bratrance - to je prý mafián :-) No dověděli jsme se zajímavé informace, ale musíme jít dál. Loučíme se a opouštíme lokál. Venku pálí sluníčko a po třech pivech je to náročná cesta. Po 40ti minutách přicházíme do Mežhorje. Přecházíme most přes řeku (opět je tu hodně rybářů) a přicházíme k hlavní silnici. Turbáza i motel jsou bohužel na opačné straně města. No a jak jsou tu dlouhé vesnice, tak ve městě je to ještě horší. Čěká nás tedy ještě dlouhá cesta. Naštěstí potkáváme magazin s výčepem, kde si můžeme oddychnout a osvěžit se. K pivku tentokrát místo sýru zkoušíme klobásku, ale není to ono. Je hodně moučnatá. Později opět vyrážíme na cestu. Procházíme centrum a navečer jsme u motelu. Ten je podle některých informací snad i levnější než turbáza. Pro nás je ale důležité, že je blíž. Točí tu pivo, ale nevaří ... snad jen pelmeně by nám prý mohli udělat. Raději zkusíme něco ve městě. Pronajímáme si jeden pokoj, v rychlosti se sprchujeme a vyrážíme zpět do centra. Hledáme restauraci, kde budou vařit, ale to se ukazuje jako problém. Hospod je tu dost, nacházíme i diskotéku, ale nikde nám touto dobou (20:00) již neuvaří. Ptáme se taxikářů a prý snad jen na kolibě, kam se dostaneme jen taxikem... Oni tu asi místní nemají moc kaček a tak ani nejsou zvyklí chodit na jídlo do restaurace ... tak proto. Zklamaně se tedy vracíme a doufáme v pelmeně na motelu. Tam přicházíme celé dvě minuty před desátou hodinou a výčep se právě zavírá. Pelmeně nebudou, ani pivo již nebude :-( Na pokoji alespoň z největšího zaháníme hlad chlebem s kusem salámu a jdeme spát.

Noc to byla žhavá - alespoň ve vedlejším pokoji :-) Ráno jdeme na snídani do výčepu. Sledujeme jak si místní chodí nechat natočit cosi tmavého do PET láhví - to nebude cola, ale kvas. Bereme batohy na záda a vydáváme se (snad již naposled) po silnici do centra na autobus. Jsme asi v půlce cesty, když nám zastavuje maršrutka. Do Strihálně nás prý vezme za čtyřicet hřiven. Zkoušíme ho ukecat na nižší cenu, ale nedá se. Nevadí, i tak jsme docela rádi. Jedeme směrem na Siněvir a poté odbočujeme na rozbitou cestu do Strihálně. Chlapík nás veze až na samý konec malebné vesničky, jak vystřižené ze skanzenu. Teprve se rozkoukáváme, když okolo jdou dva chlapíci, kteří nesou kládu. Najednou kládu pokládají na zem a podávají nám ruce. Ptáme se jich, zda tu není magazin. Jeden z nich nám to prý ukáže, druhý tu na něj počká i s tou kládou. Kličkujeme mezi domečky a přicházíme k malé chaloupce, která vypadá jako ty ostatní. Uvnitř je ovšem obchod se smíšeným zbožím. Kupujeme si vodu, ovoce a také zmrzlinu, kterou tu mají ve velkém mrazícím boxu. Když ji venku konzumujeme, přichází ke mě stařičká bábuška a chce, abych s ní šel za roh ... Nevím co má za lubem, ale jsem zvědavej :-) Tak aby to neviděla paní z obchodu, vytahuje z tašky pětilitrovku plnou brinzy. Nevím zda jsem jí dobře rozuměl, ale cena mi připadá přehnaná. Nojo bábuško, děkujeme, ale to my nepotřebujeme. Dojídáme zmrzlinu a už se máme k odchodu, když přichází paní z obchodu a nabízí nám snad dvě kila špeku. Povídá: "Jdete do hor, bude se vám hodit." a nic za to nechce. Bohužel s díky musíme odmítnout. Paní se nás snažila uctít tím nejlepším - místní horalé a dřevorubci ho v horách jedí. Ale my jsme již zhýčkaní západní civilizací a špek nemusíme. Jdeme okolo několika posledních domků za vesnici. Je tu soutok dvou potoků a cesta stoupá vzhůru. Krátce jdeme lesem a pak již stoupáme po krásných loukách. Po 40ti minutách jsme v sedle. Je tu nádherná krajina. Jsme na rozcestí a tak hledáme radu v průvodci. Jdeme dál, ovšem cesta se za chvilku stáčí na Toruň a tam rozhodně dojít nechceme. Vracíme se tedy zpět na rozcestí a vydáváme se druhou cestou. Ta snad již vede na Kamjonku. Opět stoupáme a vcházíme do lesa. Zde doplňujeme vodu z pramene u cesty a poté přicházíme k rozcestí. Cesta vpravo pravděpodobně vede na Kamjonku, my se ovšem vydáváme vlevo směr Siněvirské jezero. Krátce klesáme a pak pokračujeme téměř po vrstevnici až pod vedlejší hřeben. Po krátkém výstupu přicházíme na horskou louku, kde obědváme. Po odpočinku jdeme dál, ale kudy vlastně? Cesta se nám ztratila. Hledáme ji, procházíme okolo stáda koní a nakonec objevujeme pěšinu, která ovšem končí v polomu. Obcházíme a přelézáme padlé stromy a není to nic příjemného. Za polomem cesta klesá z kopce a následně přecházíme louku plnou lopuchů. Zde je pravá část svahu vytěžená a tak se jdeme podívat, kde to vlastně jsme. Zjištění je nemilé. Pod námi není očekávaná Siněvirská Poljana. Jsme o údolí vedle a musíme se dostat na protější hřeben... Vracíme se tedy zpět. Opět prolézáme polomem a cestou necestou, přímo po vrstevnici se prodíráme lesem a prudkým svahem na druhou stranu údolí. Dokonce objevujeme medvědí stopy, ale krátce nato již přicházíme na louku, kde je patrná pěšina vedoucí naším směrem. Ta sice později vede opět příliš do údolí, ale zde se již orientujeme dobře a stoupáme na hřeben. Cesta opět z ničeho nic mizí a my přelézáme na druhou stranu hřebínku, kde ji opět objevujeme :-) Nyní je již v údolí pod námi vidět Siněvirská Poljana. Přicházíme na vrchol Menčuluk (1382 m) a vzhledem k pozdnímu času se rozhodujeme sejít nejkratší cestou do Poljany. Cesta ale několik desítek metrů pod vrcholem opět záhadně končí, ale to nás již ani nepřekvapuje. Pokračujeme tedy dál po hřebeni, prodíráme se kosodřevinou a ocitáme se v lese. Jdu za Ivošem, který se najednou zastavuje. Zvedám hlavu a zpoza stromu na nás kouká velká chlupatá hlava s nastraženými ušisky. Medvěd!!! - hrkne v nás. Následuje pár vteřin ticha, které protíná hlas zpoza chundeláče: "On Vám nic neudělá ... " :-) Za houštím je schovaná parta sedmi českých chlapíků a z medvěda se vyklubal pes - dlouhostrstý německý ovčák. Chlapíci jsou kopletně oblečení v maskáčích a jsou ztraceni. Koukají do svých map a vůbec netuší kde jsou. Nadávají, že tu není žádně značení. Dosud prý šli podle pohozených PETek, ale tady nejsou ani ty :-) Cíl mají stejný jako my. Říkáme jim, že to již není daleko, a ať jdou za námi. Pokračujeme dál po hřebeni. Hafan jde ještě kus s námi a pak se vrací ke svým pánům. Z vrcholu Ozernoja (1496 m) je již vidět jezero a vede tu cesta dolů. Z větví a kamenů tu ještě budujeme šipky, aby za námi jdoucí chlapíci nezabloudili. Sestup dolů je sice prudký, ale cesta je zde již dobrá. Je 21:15 a přicházíme k Siněvirskému jezeru. Podle legendy se dívka Siň a pastevec Vir milovali. Zámožní rodiče dívky však jejich vztahu nepřáli a nechali zabít chudého Vira. Dívka pak plakala tak dlouho, až vyplakala jezero. Vir je prý pohřben na ostrůvku v jezeře. Podle geologů je však jezero obyčejného ledovcového původu :-) Dnes tu jsou Siň i Vir vytesáni ve dřevěných sloupech na břehu jezera. Nedaleko je dřevěné zastřešené pódium, kde asi budeme spát. Z protějšího břehu jezerá k nám doléhají nějaké hlasy. Že by byla turbáza otevřená? Obcházíme tedy jezero po cestě, která je lemována dřevěnými přístřešky a přicházíme k turbáze. Skutečně je otevřená a restaurace funguje!!! Objednáváme si hřibovou polévku, šašliky a pivo. Mají lahvové a servírka nám nepřináší ani sklenice, ani otvírák. Prosíme ji tedy alespoň o otvírák a ona povídá, že to není potřeba a před námi otevírá láhev rukou. Nejdřív nám spadne brada, pak přichází smích a to již servírka otevírá druhou láhev. To není možný, to musím zkusit také a třetí láhev již otevírám sám. Je to snadné - láhev i uzávěr mají závit :-) Mezitím přicházejí první dva Češi v maskáčích. S ostatními se dorozumívají vysílačkou a motivují je informací, že je tu hospoda. Ostatní tedy také postupně přicházejí. Většina z nich je od Sázavy. Vyprávějí, jak přejížděli hranice oblečení do maskáčů a ukrajinský celník se jich ptal: "A što vy stě za armádu?" :-) Šašlik byl výborný, ale hlad máme opravdu velký a tak si objednáváme navrch pelmeně. Ty jsou již pro nás zklamáním. Jsou udělané z polotovaru, maso je hodně umělé a jinou než slanou chuť nemají. Jdu se podívat na hafana, který je přivázán venku. Je to krásný pes a strašně chytrý a kamarádský. Jsou mu čtyři roky. Jeho majitel vypráví, jak je před chvilkou vedl. Hafan šel v našich spopách a dovedl je až k jezeru. Prý také dokáže sám cestovat vlakem. Pak majiteli vždy volá policie, že ho má tam a tam a ať si pro něj přijede :-) Ochutnáváme místní vodku. Je super levná a hodně dobrá. Druhého panáka jsem sice již nechtěl, ale kluci mi ho stejně objednávají :-) No aspoň se bude dobře spát :-) V 1:00, po dlouhém upozorňování na zavírací dobu, nás konečně servírka vyhání ven a jdeme zpět na protější stranu jezera, kde si všichni rozbalujeme spaní pod střechou pódia. Miloš nemůže najít svůj telefon a tak ho ještě hledá po širém okolí. Kdo ví, zda nakonec nezburcoval ještě i turbázu. Nakonec ho nachazí ve svém batohu :-)

Ráno si fotíme jezero a v době, kdy sem přicházejí první turisté se loučíme s našimi kolegy. Nejprve jdeme k turbáze. Od ní pak sestupujeme po silnici k hranici parku. Je tu nekolik kolib, stánky se suvenýry a velké parkoviště. Jdeme směrem k Siněvirské Poljaně a před silným sluncem se schováváme v jedné kolibě. Dáváme si výbornou hřibovou polévku a pivo. Později pokračujeme dál a přicházíme do Siněvirské Poljany. Procházíme vesnicí a zastavujeme se v jednom výčepu na pivo. Bohužel nikde tu nevaří. Nejbližší koliba je prý až v Siněviru. V magazinu tedy kupujeme alespoň chléb. Za vesnicí odpočíváme ve stínu stromů a společnost nám dělají tři krávy, které se k nám přišli pást. Zde se definitivně rozhodujeme, že nepůjdeme ke klauzuře Ozerjanka. Před pár lety ji zničila velká voda a stále nemáme informace, zda je již opravena. Po dalších několika kilometrech podél řeky Terebla přicházíme k jejímu soutoku s Ozerjankou. Je tu odbočka k muzeu vorařství, ale jak jsme se již rozhodli, půjdeme přímo do Siněviru. Ten je již blízko. Krátce se zastavujeme u řeky, ve které si chladíme naše unavené nohy. Po pauze opět pokračujeme dál. Procházíme okolo zbytků opevnění linie Arpád, pomocí něhož se ke konci druhé světové války snažili Němci zastavit sovětskou ofenzívu. Kam se to hrabe na naše opevnění. Nevěřícně kroutíme hlavou, co tímto chtěli dokázat. Byl to asi jen zoufalý pokus. Následuje již jen několik zatáček a přicházíme do Siněviru. Hned na jeho začátku je koliba a téměř naproti turbáza. Jsme hladoví a tak jdeme rovnou do koliby. Polovinu jídel z nabídky sice nemají, ale maso po poloninsku chutná výtečně. Navečer se jdeme ubytovat do turbázy a poté se opět vracíme na kolibu. Opět máme hlad a tak nám kuchařka připravuje řízek ve vaječném těstíčku. Na to dáváme ještě jedno pivko a jdeme spát na turbázu.

Ráno se vydáváme dál po silnici. Míjíme silniční odbočku na Mežhorje a jdeme dál podél chalup roztroušených okolo silnice. Každý dům tu má svou vlastní studnu a hodně z nich je opravdu pěkně vyvedeno. Lidé po nás zvědavě pokukují. Děti na nás volají ahoj a ptají se, zda máme bombóny. Jedno se mě dokonce ptá na cigarety. V cetru jsme okolo poledne. Jdeme do hospody na pivo. Tady nepijí alkohol jen muži, ale i ženy. Přijdou i s dětmi do hospody. Dětem koupí limonádu a sobě kávu a velkého panáka vodky. Hrc to do sebe a za chvilku jdou dál. Ptáme se řidiče maršrutky, zda nás nehodí do Koločavy, ale prý právě musí jet na druhou stranu. Takže zase jdeme po svých. Je tu i malý trh s ovocem a zeleninou. Mě lákají hlavně třešně, ale po tom pivu nebudeme riskovat :-) Procházíme další vesnicí Nehrovec a na jejím konci nám staví maršrutka. Je to ten samý chlapík, který nás vezl z Mežhorje do Strihálně. Veze nás asi tři zbývající kilometry do Koločavy, kde nás vysazuje kousek za bývalou četnickou stanicí. Z ní je dnes udělaná restaurace a pension. Jeho majitel je pan Valerij Tumarec, manžel paní učitelky Natalie Tumarec. Její dědeček se osobně znal s Ivanem Olbrachtem - spisovatelem, který tuto oblast proslavil ve své knize Nikola Šuhaj Loupežník. V restauraci jsou již tři Češi, kteří nás před chvílí předjížděli na svých terénních motorkách. Ti po jídle pokračují dál. Valerij nám přináší točené pivo v plzeňských půllitrech. Plzeň to sice není, jen Oboloň, ale to nevadí. Spát prý můžeme za malý poplatek i pod stanem na zahradě. Jsme tu sotva 15 minut a venku se strhává silná průtrž mračen. Proud vody má asi 45 stupňů a padají i kroupy. K jídlu si dáváme výbornou rybu s opékanými brambory. Okolo prochází paní Natalie a kontroluje zda nám chutná :-) Přijíždí sem zájezdový autobus z Čech. Jedná se o malou cestovku z Nasavrk. Osazenstvo zájezdu tvoří převážně mladí študáci, kteří si připravují batohy a poté se vydávají na skoro třídenní tůru do hor. Vedoucí zájezdu Luboš a řidič Jirka tu budou čekat na jejich návrat. Je již po dešti a my tu také nebudeme zahálet. Batohy si schováváme pod schodiště a nalehko vyrážíme ven. Přicházíme k místní základní škole. Před školou stojí busta Ivana Olbrachta. Mnozí tu podnikají výlety po kostelech a po hřbitovech, hledajíce hrob Nikolaje Šuhaje a jeho bratra Jury. To ale není nic pro nás. Nás lákají spíš okolní kopce. Jeden z nich - výrazná hora Strimba (1719 m) nás láká natolik, že se rozhodujeme na ni zítra vystoupit. Nyní alespoň zjistíme, kudy se k ní jde. Jdeme stále po hlavní silnici směrem na Chusť a u památníku za kolibou odbočujeme. Cesta je blátivá, plná kaluží. Jdeme podél turistického značení (asi jediného v celém Zakarpatí), až přicházíme ke dvěma vedle sebe stojící kostelům - pravoslavnému a římskokatolickému. Nakukujeme do toho pravoslavného, kde kněz právě křtí malé miminko. Kousek se vracíme a jdeme směrem ke Strimbě. Ptáme se domorodců, kudy se na ní dostaneme - prý rovně a pak doprava :-) V magazínu si pak kupujeme něco k snědku (někdo sýr, někdo zmrzlinu) a vracíme se do četnické stanice. Večer si objednáváme svařené domackoje víno. Prý je trpké a všichni ostatní si do něj sypou cukr. To přeci nebudu dělat ... ochutnávám ... a také sypu :-) Postupně sem přicházejí mladá děvčata a je jich čím dál tím víc. Jsou to mladé studentky biologie z .., které tu jsou tento týden na praxi. No a celkem poklidný večer se mění v diskotéku. Jdeme se také podívat na paní Natalii, která na zahradě potmě sází kytky :-) Diskotéka končí v 1:00. Restaurace se vylidňuje a my jdeme spát na zahradu.

K snídani si dáváme vaječnou omeletu s klobásou. Doplňujeme láhve vodou ze studny a pak vyrážíme na tůru. Po přečtení průvodce se rozhodujeme, že na Strimbu nepůjdeme včera vybranou trasou, ale o něco delší variantou přes sedlo Prislop. Jdeme stejnou trasu jako včera, míjíme starou školu, následně oba kostely a pokračujeme po turistické značce. Potkáváme hodně místních lidí a také zvížectvo - kozy atd. Vedle cesty teče říčka, která je opět plná PETek. Koločava je jasným příkladem toho, jak jsou zakarpatské vesnice roztahané. Jdeme již více jak hodinu a jsme stále v Koločavě. S Mílou se shodujeme, že jít v Jihlavě z Točny na Brtník je podstatně kratší než přejít Koločavu :-) Od rána je oblačno a Strimba zahalená v mracích. Míjíme rozestavěnou kolibu a zakrátko přicházíme ke křižovatce. Značku nikde nevidíme, a tak si cestu vybíráme dle naší intuice (tentokrát nás zklamala :-) ) a uhýbáme vlevo směrem ke Strimbě. Přecházíme říčku a začínáme stoupat vzhůru. Cesta vede lesem podél potůčku a najednou se ztrácí. Už tušíme, že jsme v Koločavě špatně odbočili... Jsme ovšem již dost daleko, abychom se vraceli. Navíc vlastně víme, kam jdeme a minout to nemůžeme :-) Stoupáme (spíš lezeme po čtyřech :-)) pralesem do hrozného krpálu. Pěkně u toho nadáváme, až přicházíme k nějaké cestě. Vydáváme se tím směrem, kde tušíme vrchol. Stoupáme jen málo - jdeme víceméně po vrstevnici. Překonáváme několik padlých stromů, ale po 15ti minutách chůze začínáme klesat. To se nám vůbec nelíbí, a tak se vracíme zpět a zkoušíme to na druhou stranu. Jsou tu další popadané stromy a cesta také mírně klesá. Přes vršky stromů občas zahlédneme část hřebene, ale kde je samotný vrchol, to spíš jen hádáme. Již cítíme únavu a dochází nám, že dnes úspěšní nebudeme. Doplňujeme energii a jdeme dál. Nakonec přicházíme k rozcestí. Doprava to vede k vrcholu, ale my již rezignovaně cházíme dolů a vycházíme z lesa na krásnou louku s ještě krásnějším výhledem na Koločavu a její okolí. Natahujeme se do trávy a užíváme si ten výhled. Celou jednu hodinu tu odpočíváme. Poté sestupujeme do vesnice a vracíme se. Zastavujeme se ještě na kolibě na pivo a v 18:45 se vracíme na četnickou stanici. Valerij s Lubošem připravují šašliky a ze srandy se nás ptají, kde jsme byli? Prý se koukali dalekohledem na Strimbu a neviděli nás tam :-) Nedá se nic dělat, musíme s pravdou ven :-) Za chvilku si již o tom šušká celá hospoda :-) Šašliky k večeři jsou výborné. Přijíždí sem parta Slováků na kolech. Je s nimi i jedna Češka. Prý budou bydlet naproti u souseda. Večer opět přicházejí holky ze školy a diskotéka se opět rozjíždí naplno. Slovenští bratři si sedají k našemu stolu a ukazují se být správnými chalany. Je vidět, že umí zapařit. Největší hvězdou mezi nimi je Mišo, který tančí na place a volá na nás: "Co jsme vyjeli z Bratislavy, tak jsme ještě nevystřízlivěli!" :-) Kecáme i s místními mladými borci. Jeden z nich si neodpouští poznámku: "To jste vy, co nevylezli na Strimbu?" :-) Prý také maká v Čechách - ve Vysokém Mýtě. Ale zná i kostelecké Ferodo a častolovický Orsil. V 1:00 perfektní večer končí (až na ty popáleniny ;-)) a jdeme spát opět na zahradu.

V noci přichází déšť a tak se přesouváme pod střechu na verandu. Ráno pak na zahradě sbíráme věci, které jsme v tom spěchu vytrousili do trávy :-) Snídáme opět vaječnou omeletu a loučíme se s rodinou Tumarec i s Jirkou a Lubošem. V Koločavě i v celém Zakarpatí jsme strávili pěkné chvíle. Jedeme autobusem přes Mežhorje do Chusti. Poté nás čeká divoká jízda taxíkem do Mukačeva a následující den přijíždíme "električkou" do Užhorodu. Nutno podotknout, že odtud utíkáme rychleji než němečtí vojáci za války před Rudou armádou (Ty čérešně v Mežhorje jsme si asi neměli kupovat ... :-)).