.: Artie :.

Ahoj lezecka obec,

Mt Ariples je obrovsky krystal piskovce asi 4 hodiny cesty z Melbourne do Adelaide. Krajina je tam jedna velka rovina a najednou se z ni vyloupne zelvovity kopec a to je Ariples. Teda jeste predtim se na leve strane mihnou Grampians a narusi tak jednotvarnost scenerie o neco drive.

Mt Ariples je mekkou tradicniho lezeni. Je tam pres 3000 cest 1-6 delkovych, ale nytu a skob tam je jak safranu. Material skaly je zkrystalovany piskovec, ktery se od nasich piskovcu lisi hlavne v tom, ze je tvrdy skoro jak zula. Skaly z odstupu pripominaji tvarem rozbite vapencove stity Dolomitu, jenze rozdil je markantni v okamziku kdy se nastoupi do cesty - zadne volne sutry, pevna skala, vyborne treni. Dalsi nemene podstany rozdil je, ze tu neni zima, neprsi ani nehrozi bourky. Sestup za tmy neni zadna tragedii naopak nekteri horolezci, kteri se uz stalym lezenim nudi, pro zpestreni vyrazi dobyvat vrcholy za tmy s celovkama, povzbuzeny silnymi drinky. Okoli jsou suchem stradajici farmarska pole, samotna hora a kousek buse kolem je narodni park. Rano kdyz vyrazite k nastupum, obvykle potkate par klokanu a i odpoledne je z vrchu muzete pozorovat jak unavene poskakuji v zaru zapadajiciho slunce. Je tu maly kemp pod jehlicnatymi stromy se splachovacimi zachody a par umyvadly s pitnou vodou. Bohuzel zadne sprchy. Obyvatele jsou temer vyhradne horolezci z celeho sveta. Lidi prijizdi na vikend, tydeni dovolenou pripadne tu ziji trvale i nekolik mesicu. Poplatek za den a osobu je $2. Asi 8km odtud je skomirajici mestecko Natimuk s postou, smisenym zbozim, zajimavym horolezeckym shopem a hotylkem. Jeste pred 8 lety tu meli jezero a bylo to oblibene rekreacni stredisko s kempem, vodnim lyzovanim plavanim atd. Dnes tu po vode neni ani pamatka a v opustenem kempu se spinavy horolezci muzou za $5 osprchovat. O 20 km dal je pomerne velke mesto Horsham, kde se da poridit vse i pripadne zajit do kina.

Nas vylet zacal jednoho sobotniho rana, kdy jsem jel vyzvednout Chrise znameho asociala z Paynes Ford a okopavace cecha Tomase, abysme vyrazili na letiste. Privital me vycerpany zjev s kubanskou cepici ve stylu Fidela Castera, na ktere se vyjimal portret revolucionare Che Geuvary. Oznamil mi, ze prave prisel z nejake dance party, akorat vcas aby se nabalil. Dorazili jsme na letiste, Chris do sebe jeste ve spechu hodil par hamburgeru u Mc Donalda (Che Geuvara se na to spokojene dival z rozhledu te cepice, ale asi se musel obracet v hrobe) a na posledni chvili jsme dorazily k nasi Gate, kde nas cekal Charles s manzelkou. V letadle upadl Chris do komatu, cehoz jsem vyuzil a snedl za nej snidani. V Melbourne jsme v duty free nakoupili chlast (cca 2 flasky tvrdeho na hlavu) a vyzvedli v pujcovne auto, ktere nas melo stat $150 na osobu a cely tyden, jenze se skrytymi priplatky (napr. za druheho ridice) a $100 za ztracenou poklici se to vysplhalo na 200. Bez zdrzovani jsme vyrazili na cestu. Zastavili jsme se jen u nejakych velkych sutru, ktere slouzi jako atelier mladym nadejnym umelcum, asi nez vyrazi do sveta udelat karieru v metru nektere americke ci evropske metropole. V poslednim velkem meste jsme udelali nakup proviantu v mistnim supermarketu. Taky jsme nezapomeli na basu piv Tuborg, ke ktere jsme dostali 2 sklenice. Jelikoz jsme ctyri, museli jsme koupit jeste jednu. Dojeli jsme do kempu, vybalili, postavili stany. Ja dostal za ukol popsat fixem chladici boxy, do kterych jsme dali proviant nachylny na vyssi teploty. Otevru prvni, zasmeje se na me 6 lahvacu, zavru a pisu beer, otevru druhy, zavru a pisu beer, to same treti a teprve ve 4 nejake syry, mleko apod. Zkonstatoval jsem, ze by bylo jednodussi popsat jen tuhle napisem Not Beer. Po veceri se ve sklenicich Tuborg namichali 4 black Russians a slo se bouldrovat za svitu mesice. Druhy den rano jsme nadsene vyrazili, pozdravili cestou mamu s klokanetem a ja s Chrisem vybehl nejakou cestu za 17, zatimco Charles kousek vedle vypotil s manzelkou neco za 12. Pak jsem hned skocil na nejakou devatenactku, jenze ouha na Chrise to bylo moc. A tady Charles ucitil sanci, ze by si mohl tuhle dovolenou poradne zalezt, rozumne usoudil, ze Chris se se mnou bude zbytecne trapit,a pri tom si muze pekne zalezt s jeho zenou na cestach obtiznosti 10-16. Od toho okamziku a do konce tydne uz lezem spolu a me stejne bylo jedno komu taham. Odpoledne jsme vyrazili na Watch tower right face a strihli tam peknou 3 delkovou 18 Skink. Druhy stand byl vysici ze tri malych vklinencu. Na hore jsme pomerne dlouho cekali na druhou dvojku, kteri cestou byli zbrzdeni protoze narazili na vehlasnou Toilet Girl, velkou lasku Jarise z Pioneer hut, kterou ji nevyznal jen proto, ze podobne hluboke city skryval i k jejimu zrzovlasemu horskemu vudci, znalci vsech toaletnich systemu v Jiznich alpach a nevedel pro koho z tech dvou se rozhodnout. Hned jsem ji nepoznal, az kdyz spustila to svoje hrozne krakorani mi doslo o koho jde a chvili jsem vahal, jestli se mam pripomenout, ale pak mi me dojeti prikazalo jit s pravdou ven a i ji se objevili v ocich slzy, kdyz si vzpomela na nase spolecne chvile. Nastesti na dlouhe reci nebyl cas, uz za tmy jsme rychle slanili a vratili se do kempu. Vecere, par piv a black Russians, cloveku pak ani nevadilo pomerne chladnejsi nocni teplota.

Druhy den rano bylo poradna kosa a vitr, navlekli jsme se, abysme pri lezeni neprochladli, jenze jak jsme vyrazili a slunce vylezlo krapet vis, zacali jsme se radne potit a prebytecnymi svrsky jsme vycpali posledni misto v nasich batuzkach. Chris to zhodnotil, jako ze podle nej vstavame moc brzo a ze je lepsi pockat, az se teplota stabilizuje. Po nejakych jednodussich cestach jsme s Charlesem vyrazili na hlavni masiv. Prvni delku jsme vylezli cestou Morfyd za 19. Previsovite lezeni, s oblymi chyty, ktere ujizdi z nervoznich rukou. Prvnich par metru mi svou obtiznosti vyrazilo dech, byl jsem asi 4 metry nad zemi, ruce mi tuhly, jak sem premyslel jak dostat svou tezkou prdel nad tenhle previsek. Uvedomil jsem si, ze posledni jisteni ve 2 metrech znamena podlahu a zoufale jsem se snazil necim zajistit. Prvni vklinenec ve sparce nade mnou nedrzi, sakra zkusim druhy, taky ne. Seru na to capnu maleho mikrofrienda a vsi silou ho narazim do skaly, aniz tusim, jestli je ve sparce dobre posazeny. Cvakam lano, pokousim se jeste par zoufalymi pohyby usek prelezt, ale asi metr nad friendikem ztracim prehled a skacu. Pohupuju se na lane a prekvapene koukam na tu drobnou vecicku ve sparce - drzi! No pak uz jsem se uklidnil, zvykl si na charakter cesty a v pohode jsem to dolezl. Nahore jsem vyvedl Missing Link 17 - klasiku z obalky horolezeckeho pruvodce. Stenove lezeni po malych chytech s ridkym jistenim a opet za tmy sestupujem dolu.

Dalsi den za nadherneho pocasi lezu s Charlesem 3 delkovou Eurydice za 18. Podobny styl jako Morfyd, ale lehci, takze si to clovek prijemne uziva. Dostavame se opet k Missing Linku, tentokrat z druhe strany. Zkousim jeho variantu za 18. Opet stena s jeste mensimi chyty a horsim jistenim. Sleduje me skupinka mladych horolezcu a pomalu ani nedychaji. I me je jasny, ze 8 metrova podlaha neni prijemny zazitek a pomalu se s vibrujicimi koleny sinu k jedinemu nytu, ktery jsem v Ariples videl z blizska (asi byl duvod ho sem dat). Vse dobre dopadlo, bohuzel uz nezbyl cas na nadherny Thunder crack - diagonalni sparu pres obrovskou previslou stenu za 20. Dnes koncime totiz driv, Charles ma 40 a jede se slavit do Natimuku. Zajeli jsme se podivat na vyschle jezero a pak hura na veceri. V hospode klid, kuchar jeste nedorazil, tak si dame pivo a hrajem kulecnik. Po ocku pozoruji mistni obyvatele vetsinou farmare, jak se pomalu schazi u baru. Jeden s velkym pupkem tam sedi a saje pivo. Par ostatnich na nej mluvi, ale on neodpovida a kouka do prazdna, nevadi jim to. Dalsi dva sedi mlcky. V tom jeden povida Co myslis, jak bude zitra? Druhy pokrci rameny a utrousi No, rek bych ze nejak podobne jako dnes. Tak to asi nezaprsi usoudi prvni a oba pokyvou hlavami a pokracuji v mlceni. Neco mi rika, ze tahle konverzace tady sedi na 350 dni v roce. Celkem dobre vari, asi 3 jidla. Samozrejme si davam klokani steak - obrovska krvava flaksa s hranolkama, pri jidle se mi pred ocima mihaji ty prerostle krysy jak si vesele poskakuji v busi a sousto si obcas dlouho rozmysli, kterym smerem se vydat - jestli nahoru nebo dolu, ale jinak dobry. Vecer se rozjizdi, prisedaji k nam dalsi horolezci, pivo tece proudem a vypravi se historky. Samozrejme ze dojde i na legendarni Kachoong - nejznamejsi a nejvic focena cesta na Ariples, na kterou se schodou okolnosti chystame zitra. Vyslechnu si par vypraveni o rozbitych kotnicich, vykloubenych kolenech a jinych hrdinskych cinech z dobivani teto cesty a trochu mi ubyva kuraz. Bohuzel uz jsem si dopredu koupil tricko Kachoong Ascentionist a bylo by mi trapne nosit ho aniz bych to vylezl.

Druhy den jsem se probudil se sviravym pocitem v zaludku. Ruce se mi mirne chvejou a ja tusim, ze me ceka neco neprijemneho. Jo dneska se jde na Kachoong uderi me tvrda pravda v me ospale mysli. Po snidani autem vyjedem z druhe strany na vrchol hory k vysilaci telecomu. Odtud se rychle sestoupi k utesu s velkym previsem - Kachoong 21. Strmy sraz pod nim dodava ceste pocit jeste vetsi expozice. Jsem nervozni, v hlave mi huci vcerejsi historky a navic bych to hrozne rad dal on sight. Vylezu prvni kolmou cast za 18 a ztracim sebevedomi. Prislo mi to dost tezky a to me ceka o 3 stupne horsi lezeni strechou. Jeste z kolme steny cvakam skobu v previsu a jelikoz vim kolik padu uz chytila pridavam jeste frienda do spary vedle, vic toho uz asi nedam. Zhruba 10 minut cekam na nejaky zachvev odhodlani a pres celkem pohodlnou polohu u zacatku previsu zbytecnem ztracim silu. Ok jdu, chytnu se obema rukama velkeho prilepu a nohy vkladam do strechy do protitlaku. Prechazim do druheho prilepu, v hlave mi duni Spadnes! Spadnes! Prilep konci, co dal? Musim natocit cele telo a hodit paticku na vycnelek na konci previsu, pak uz jen dostat ruce do steny nad previsem a pomalu se z nej vytahnout nahoru. Dole se uz oziva potlesk, ale ja jeste porad nemam nejtezsi za sebou a trochu panikarim. Tesne pred padem jsem se uklidnil, pritahl se az mi kruplo v lokti a z poslednich sil sem se vyhoupl nad previs. Zbytek uz byla pohoda. Jeste si nepamatuji, ze bych nekdy byl z nejake cesty tak vystresovany. Charles to po me vylezl na druho s jednim odsednutim. Tim pro nas lezecky den skoncil. Ja mel stresu dost a loket potreboval uklidnit. Ostatni neprotestovali a tak se jelo do mesta na obed a nakupy. Vecer se popilo z horskym vudcem Timem z Wanaky (zna Tibora), ktery patri mezi permanentni obyvatele kempu.

Druhy den lezem jen lehce na Castle craig, kde jsme dali jednu 17 a ja pak solem nejakou lehci cestu uprostred. Vsechno se to fotilo, jenze, kdyz jsem se vratil dolu a koukl do digitalu, zadny fotky nebyly. Charles jen zaostroval, ono to piplo a myslel si, ze to vyfotil. Ok dal jsem to jeste jednou. Pak jsme na Declaration Craig vylezli jeste jednu sparu za 20 a odjeli do Grampians. Cestou jsme se stavili na jidle v Natimuk hospode. Grill mix je dobra alternativa pokud mate moralni zabranu jist klokany. Prespali jsme u jednoho starsiho kiwi paru, ktery zde zije a pronajima pokojik se sprchou za $6 na osobu.

Druhy den jsme nacpali jeden chladici box pivama, druhy rock melounem a sandwichi a vyrazili jsem na misto, ktere povazuji za nejkrasnejsi skalu v me horolezecke kariere. A myslim tim nejen esteticky dojem, ale i kvalitu skaly. Jedna se o Taipan wall v Grampians. Ty barvy me uchvatily a skala je hodne kvalitni - taky nejaky krystalizovany piskovec (mnohem tvrdsi nez nase pisky). Ma asi 100 m na vysku a 200-300 m na sirku. Bohuzel na te stene nejlehci cesty jsou 7b a vyse. Zadne nyty ani skoby na jisteni, od toho jsou prece friendy a vklinence. Uplne na kraji jsme nasli 2 lehci cesty 6a a 6b, tak jsme si je dali. Kamos Chris mel mensi nehodu. V dlouhem traverse uklouzl, prvni jisteni urvalo kus skaly a jen diky tomu, ze vyletl i druhy friend a on se zhoupl, mu ten sutr neskoncil na hlave. Pak jsme jeste zkusili prvni delku jedne tezsi cesty a bylo to super. Potreboval bych trosku natrenovat a jeste nekoho do party, abych se sem mohl vratit. Co Zdendo, Jaris zajet sem tak na 2 tydny po expedici New Zealand 2006?

No nic, zbyva posledni den a na ten jsme si nechali tri hvezdickovou cestu Auto Da Fe 21, 2 delky 90 m. Chris s Shelly vedle zkusi nejakou 3 delkovou 16, takze je budem mit na dohled. A jeste si s nima domlouvam, ze pokud to bude mozny mi ve druhe delce strihnou nejake pekne fotecky. Vetsina nasi cesty je plotna, jen ve druhe delce je pekny previs. Charles se nabizi, ze vyvede prvni delku, je to sice poprve za tenhle tyden, navic celkem tezka cesta (21 = 6b+), ale vecer predtim stravil celou hodinu a 2 piva diskusi s Timem, ktery to lezl a ten ho krome detailniho popisu cesty ubezpecil, ze prvni delka je mnohem lehci nez druha. Musim rict, ze to zvladl dost bravurne a ja sam sem se v tom na druho necitil nejlip, dokonce sem mu nabizel, ze si ma dat i druhou 50m delku. No neprijal, takze jsem se do toho vrhl. Od 2 nytoveho standu jsem vylezl maly lehky previsek a po prilepu jsem stoupal vys. Nejtezsi misto bylo nad koncem prilepu, ve kterem jsem dal pekne mikrofrienda ze spodu do sparky a pak jeste miniaturni vklinenec (RP) o kousek vis. Chvili jsem vahal vydat se po malych listach nahoru, hlavne proto, ze jsem nevedel jaky to bude dal, ale po cca 3 metrech delikatnich kroku jsem dorazil k pekne vodorovne spare, kde jsem se opet zajistil. Pak uz to bylo celkem prijemne lezeni az k velkemu previsu. Bohuzel v zapalu boje jsem nevnimal, co se deje vedle. Chris nalezl do nejakeho tezkeho mista, nemohl ani nahoru ani dolu, posledni jisteni 3m pod nim. Byl dost nervozni, nadaval, nohy se mu klepali a uz si domlouval s nejakyma klukama nad nim, aby mu spustili lano, az dolezou. Ja netuse co se deje, jsem na nej pred nastupem do previsu rozverne zavolal svoji lamanou anglictinou, jak se vede a jestli je dost safe na to aby mi udelal par fotecek. No nebudu do tohoto slusneho vypraveni uvadet jeho odpoved a asi tusite, ze fotecky nemam. Previs byl celkem v pohode a v bezpeci nad nim me vyfotil aspon Charles ze spoda. Pak uz to bylo jednoduche az skoro nahoru, jen my doslo lano a musel jsem jeste delat provizorni stand, na ktery mi uz nezbylo dost matrose, nastesti vedle lezl jeden par a pujcily mi 2 friendy. Kluci se Chrisovi zatim marne snazili hodit lano, nemohli se k nemu trefit, byl o 40 m pod nima a bali se aby ho tim jeste neschodili. Nakonec k nemu nekdo slanil, podal mu lano a on na nem na druho vylezl. Pak jsme vsichni slanili, vratili se do tabora, Chris s Shelly jeli nakoupit basu piv pro sebe aby se uklidnil a pro zachrance za odmenu. Ja s Charlesem sel jeste vylezt jeho vysnenou cestu Tannin 19. Vecer se zbalilo a posedelo u vecere, piva a tequily s Timem a Chrisovymi zachranci. Kupodivu zacalo prset a kolem litali obrovske mury, jedna se snazila spachat sebevrazdu na nasi svicce. Vytrvale strkala hlavu do plamene a mi se uz nemohli divat, jak se pri tom sviji, tak jsme ji zadupali do zeme. Rano se brzo vstavalo, hajzl byl plny tech obrovskych mur, az sem se bal tam jit. Dojeli jsme do Melbourne, odevzdali auto a leteli domu. Na Zelandu, jak jsou citlivy na cizi spinu, nam celnici zadarmo vypucovali vsem boty a vyprali stany.

Tot vse a pokud nemate dost a chcete si precist jiny pohled na vec, Charles sepsal podstatne strucnejsi story a publikoval ji na nejakych lezeckych webovych strankach.

Mejte se vsichni fajn.