Malá Fatra 2001 - .: Artie :.

Organizátorem celé akce byl opět Alfi. Asi je to jediný člověk, který kromě toho, že dokáže vyhecovat další jemu podobné šílence k mírně extrémním akcím jakou byl právě letos pozdně zimní přechod Malé Fatry, umí také celou akci připravit a zabezpečit.

Sobota 2:00 ráno. Alfi nás autem posbíral po Jihlavě. Po mírném napěchování auta vyrážíme směr Brno, Olomouc, hraniční přechod Makov, Žilina, Terchová a cíl naší cesty Biely Potok a parkoviště u hotelu Diery. V 8:00 jsme na místě, kupodivu nikde kolem není vidět téměř žádný sníh. Po nezbytném převlečení a zkompletování naší výbavy, respektive výzbroje vyrážíme nahoru. Dnešní nocleh máme naplánován v sedle Medzihole 1185m.n.m. (Biely Potok cca 530 m.n.m.). I přes celkem velkou a čitelnou ceduli s nápisem Diery v zimním období uzavřeny se touto cestou vydáváme. Spodní úsek se jmenuje Dolnie Diery a je to taková pohodová procházka. Jde se skalnatým kaňonem, kterým protéká horský potůček. Občas nějáká lávka v těžším případě žebřík. Provádíme první fotodokumentaci, je slunečno a tak se držíme Pavčova hesla : "škoda každé fotky, kterou neuděláš". V některých chvílích asi musíme připomínat japonský zájezd na Pražském hradě. Po skončení Dolnich Dier přichází krátké intermezo, rovina a jsme u rozcestníku Podžiar, konečně první delší zastávka na sundání batůžku. Malinké občerstvení a už zase šlapeme, čeká nás horní úsek kaňonu tedy Hornie Diery. Tady se k lávkám a žebříkům přidávají i nějáké řetězy, respektive feraty. Cesta by to byla celkem pohodová, ale občas ten malý batůžek na zádech dosti překáží a tak v místech převisů nad žebříkama se jde v podřepu. Zastavujeme se častěji a na jednom takovém zastavení nandáváme návleky na boty, neboť s přibývající výškou nám přibylo i sněhu.

Kolem 12:00 se dostáváme k rozcestníku Pod tanečnicou a dostává se nám malinko za dosti učinění. Vidíme nádherně Malý Rozsutec. Pravda sluníčko už nesvítí, ale i tak zde zhotovujeme dalších pár foteček. Velký Rozsutec zatím není vidět celý, jeho vrcholky jsou v mracích. Po nezbytném odpočinku a posílení se, se vydáváme na vrchol Malého Rozsutce(1343.5 m.n.m.). Míjíme rozcestník Sedlo Medzirozsutce(1200 m.n.m.), sedlo Zákres(1225 m.n.m.) a už se prodíráme klečí k prvnímu řetězu. Necháváme v kleči batůžky, na vrchol si bereme pouze foťáky. Ve sněhu těsně pod vrcholem zahlídneme stopy nějákého zvířátka, prej medvídek, číslo nohy tak 49 1/2. Pár nezbytných foteček na vrcholku a hybaj dolů. Nasazujeme batůžky a pokračujeme dál ve výšlapu. Opět míjíme sedla Zákres a Medzirozsutce. Po první se nám zjevuje celý Velký Rozsutec, náš další cíl. Jsem asi nejslabší, možná si chci jen odlehčit batůžek a tak jako první začínám používat hůlky.

Cesta na Velký Rozsutec(1609.7 m.n.m.) začíná pěkně zhurta už od sedla. Boříme se po kolena a někdy i hloub do sněhu. Jediný Alfi jde a boří se jen velmi zřídka, ale když už se zaboří tak to stojí za to. Zastavujeme se snad každých pět minut možná i míň. Sil nám rychle ubývá a vrchol stále né a né přijít. Nevím po jak dlouhé době se dostáváme pod skaliska, kde už je sníh více zmrzlý a tak se boříme jen velmi málo, ovšem jsou zde i úseky kde doslova a do písmene lezeme po čtyrech a boříme se opět po kolena. Když se občas otočíme vidíme Vrcholek Malého Rozsutce už z ptačí perspektivy. Opět provádíme pár nezbytných fotek a znovu se pouštíme do boje se sněhem, s batůžkem a se svojí vlastní vůlí a v posledních úsecích i se žaketem. Konečně vršek, ještě tři, dva, jeden krok, a obrovské zklamání, to ještě není vršek, jedná se o jeden ze dvou mezivrcholků, které je potřeba přelézt, aby se člověk dostal na samý vrchol Velkého Rozsutce. Odpočíváme a nabíráme potřebnou energeii, cpeme do sebe tatranky a čokoládu. Počasí se začíná nějak zhoršovat, začíná fučet a sluníčko se pomalu ztrácí za tmavýma mrakama. Jsme v sedle, v protisměru se potkáváme s partou podobných šílenců, shazujeme batůžky a lezeme na vrcholek. Jak říká Alfi je to opravdový horský štít za který by se nemusely stydět ani Dolomity. Je 14:30 jsme na vrcholu Velkého Rozsustce, fučí a tak nahoře trávíme jen velmi malý okamžik, který není úměrný délce výstupu, ale tak to chodí. Nezbytné foto a tradá dolů.

Pokud výstup nahoru byl drsný, tak minimálně stejně náročný byl sestup. Kolena už nejsou tak pevná jako ráno a tak se častěji válíme ve sněhu. Cesta dolů je opravdu drsná, řetězy a hlubokej sníh. Až do dnešních dob jsem si myslel, že žaket mají jen sportovci vytrvalci, nečekal jsem, že se objeví i u nás. V půlce svahu sedíme a tlačíme do sebe další tatranku a čokoládu. Nevím ani jak a přesně kdy jsme se dostali dolů. Bylo asi něco kolem 16:00 - 17:00 sedíme na suché trávě v sedle Medziholie(1185m.n.m.) a pomalu přicházíme k plnému vědomí. Hodně rychle, skoro až zbrkle vybíráme místo pro postavení stanů, stany stojí a my se do nich pomalu stěhujeme, vaříme nezbytné jídlo, instantní polívka s nudlema chleba je najednou vynikající věc. Kolem 18:00 uléháme a usínáme, ale ne na dlouho! Ty tmavé mraky jak jsme je viděli zhora s sebou přinesli pěknou vichřici. Ze začátku si z toho nic neděláme, ale když po půlhodině naše stany spíše leží než stojí začínáme se trochu alarmovat a zajímat se o nocleh. Pavča a Alfi obchází okolí a zjišťují, že závětří v okolí není, mezi tím se Radek a Já snážíme zpevnit všemi možnými způsoby naše stany, nedaří se nám moc. Alfi zjišťuje, že mu praskl jeden umělohmotný díl stanu. Začínáme zvažovat co dál. Padnou různé nápady, některé hodně hloupé, zřejmě v důsledku pocitu jakési bezmocnosti. Nakonec se shodujeme na přestěhování stanů o několik set metrů níž. Je 21:00 úplná tma a čtveřice šílenců a téměř bezmocných postaviček se balí. Spacáky a karimatky necháváme ve stanu. Alfi a Já víme o místě kde jsme spali loni, snažíme se ho najít, je to celkem obtížné naše baterky bludičky svítí tak maximálně na metr. Fajn místo nacházíme, Alfi se rozhodl svůj stan nestavět a tak si s Radkem připravují lože jen tak pod stromem s přehozenou celtou přes sebe. Pavča a Já jsme si stan postavili je sice trochu více ve svahu, ale hlavně, že už stojí a že můžeme konečně zalíst do spacáku a spát. Ještě si pod sebou trouchu uboucháváme sníh a Dobrou noc. Neděle ráno 7:00 probouzíme se a zjišťujeme, že celkem fest prší. Z venku se ozývají kluci jsou asi už nějákou dobu vzhůru. Alfi žádá o vyfocení jejich bivaku. Zjišťujeme jaké újmy kdo utrpěl a zda se dá vůbec pokračovat dál. Po nedlouhém rozhovoru jsme se rozhodli k sestupu do Štefanovej. Důvody byli více než pádné : mokrý Alfiho a Radkův spacák a nepoužitelný jejich stan, nezbalitelný můj stan, a hlavně počasí totálně na HOVNO vítr a déšť a do toho hřebeny v mracích. I kdyby se nám podařilo ten hřeben přejít stejně by z něho nebylo nic vidět. Cestou dolů vypíjíme plechovkového radegasta, kterého jsem si nesl na přípitek na Velkým Kriváni.

V 9:30 jsme ve Štefanovej (625m.n.m.), malinko se umýváme v potoku, teda svoje boty a kalhoty. Dole je klid, neprší a nefouká. Zařizujeme si nocleh v jednom velmi příjemném penzionku, Alfi odjíždí autobusem pro auto a my se zatím dáváme malinko do kupy. Vybalujeme mokré věcy a rozkládáme je po horním patře penzionu. Máme štěstí jsme tu sami. Vaříme si něco k obědu. Příjíždí Alfi a domlouváme co na odpoledne, nakonec jsme naplánovali malinký výlet na blízké Boboty 1085.6 m.n.m. Je asi 12:00 a tak si do 14:00 dáváme spánek, potřebujeme ho všichni jako sůl. Ve 14:30 vyrážíme nalehko bez batůžků na Boboty, procházíme pod Tiesnavamy a o chvíli později již stoupáme nahoru. Bez těch batůžků je to daleko rychlejší, kluci fotí co to jde, myslím si, že se asi zapíšeme do knihy rekordů : za co nejkratší čas, co nejvíc fotek. Vrchol Boboty nic moc, je zalesněný, ale cesta na něj je nádherná. Takže bez většího zdržení scházíme dolů. Je 18:00 a my jsme opět na privátě. Chystáme si večeři, střídáme se ve vynikající, fantastické sprše k nezaplacení. Večer strávíme u karet, konečně i Pavča umí mariáš! Ve 22:00 uléháme, ještě předtím domlouváme zejtřejší odjezd.

Pondělí ráno. Balení věcí, nacpání všeho do auta, poslední snímky a bohužel domů. Ještě nějáké snímky v Terchový u sochy Jánošíka a pak podél druhé strany Malé Fatry domů, bohužel ani tam nic nevidíme je celá v mracích. Poslední zastávkou na Slovensku je hrad Strečno. Po vyjití nahoru jsme zklamaní jeho vzhledem, v kamených věžích jsou skla a až nahoru vede dlážděná cesta. Cestou domů ještě zastavujeme v brněnské Ikee, kde nakupujeme rámečky na ty naše fotky. V 17:30 jsme v Jihlavě, na večer se domlouváme do hospůdky na zhodnocení celé akce, bereme s sebou různé fotky a Alfi vypráví a ukazuje fotky z minulých přechodů nejen Malé Fatry. Ve 22:30 celá akce Malá Fatra oficiálně končí.

Nejsme úplně zklamáni, máme za sebou dva hezké vrcholy a pokud nic víc tak jsme zase o něco chytřejší a zkušenější. Takže další termín jsou velikonoce? Najdou se mezi vámi další šílenci, co do toho půjdou s náma?

Ánry