Rila 2006 - .: Artie :.

Vyrážíme v úterý brzy ráno z Veselic. Ivošuv tatínek nás veze do Blanska na nádraží. Přichází i Krtek, který kupodivu nezaspal :-) V ruce drží igelitku s lahváči - svačina na cestu. Jsme tedy kompletní. V Brně přestupujeme na rychlík, který nás veze do Bratislavy. V Bratislavě se pak přesouváme autobusem MHD na letiště M.R. Štefánika, odkud nám v 9:50 letí letadlo do Sofie. Letíme se společností SKY EUROPE. Let probíhá klidně a zhruba po dvou hodinách letu přistáváme v Sofii. Hned sledujeme vrcholky pohoří Vitoša, které se tyčí přimo nad hlavním městem Bulharska. Jsou tam ještě stopy po sněhu a Krtek začíná brblat, že nikam nejde :-) Drobná komplikace nastává při pasové kontrole. Vypadává proud. Bohumil, který jako jediný stihl projít, se na nás směje zpoza "čáry". My zatím stojíme ve frontě a čekáme, až bude dodávka obnovena. Není to nijak hrozné, asi 10 minut. Ve směnárně měníme část peněz na Leva a kupujeme si lístky na MHD. Ptáme se, jak se dostaneme na vlakové nádraží - gara. Paní ve stánku mluví jen bulharsky, ale je velmi ochotná a tak si nakonec rozumíme. Jedeme stařičkým kloubovým autobusem Mercedes. Strkám lístek do přístroje na oražení, ale nic se neděje. Aha, tady to ještě pracuje na manuálním principu :-) Jedenkrát přestupujeme a už skoro přijíždíme na nádraží, když nás kontrolují revizoři. Lístky máme, ale prý jich je málo. Máme velké batohy a na ty prý musíme mít zvláštní jízdenku. Mávají nám před nosem nějakým zmačkaným papírem s ceníkem jízdného a prý bude pokutička - 5 LV pro každého. Nejdříve odmítáme zaplatit, ale po chvilce dochadování, ač neradi, platíme. Je to jen pár korun a nemá cenu si dělat problémy. Všude se toto řeší maximálně domluvou, ale tady viděli, že jsme cizinci a na těch se vždy dá vidělat. Na nádraží zjišťujeme spojení do Kostence, batohy ukládáme do úschovny a míříme do centra města. Musíme koupit plynové náplně do vařičů. Jdeme po ulici "Hristo Botev" a hledáme outdoorový obchod STENATA, kde by je měli mít. V Sofii mají dva obchody. Jejich adresy a pozice máme zakreslené v mapě, přesto se musíme několikrát ptát, zda jdeme dobře. Obchod je to pěkný, mají tu kupu hezkých věcí, ale nápně CampingGaz nemají. Z regálu na nás koukají jen šroubovací Colemany a Primusy. A to nám nějaký Ivan Ivanov psal email, že CampingGaz CV270 mají skladem!!! Prodavač je přesto ochotný a snaží se nám pomoci. Tvrdí, že je určitě seženeme v jednom obchodním domě. Ten je bohužel někde na kraji města a navíc mimo naši mapu :-( Prý je nedaleko ještě jeden krám, kde by je mohli mít, ale to je jen domněnka. Ochotně nám zakresluje jeho pozici v naší mapě a loučíme se. Naše situace vypadá vážně. No, když bude nejhůř, tak si někdo z nás koupí nový vařič :-), ale nepředbíhejme. Zkoušíme ještě Sportisimo, které je hned za rohem. Prodavačky tu mají krásné, ale plynové náplně nemají :-(. Vracíme se tedy po hlavní ulici zpět a asi po deseti minutách chůze přicházíme k obchůdku s velkými propan-butanovými bombami. To má být ono. Nedáváme si velké naděje, vstupujeme dovnitř a kupodivu, z regálu se na nás smějí modré cartrige CampingGaz. Kupujeme poslední tři kusy, které mají skladem a tím je náš hlavní úkol splněn. Momentálně nás ani nelákají památky Sofie, snad na zpáteční cestě. Máme hlad a tak jdeme do restaurace, kterou jsme si již předem vyhlédli. Je vlasně nedaleko, stačí jen přejít ulici. Na dvorku jednoho, na první pohled naprosto obyčejného domu, je pěkná restaurace Melnik. Název je sympatický, stejně jako prostředí. Je tu krásný klid a chládek na rozdíl od ulice. Objednáváme si pivo Zagorka a k jídlu telecí steaky. Trávíme tu zbytek odpoledne, až do okamžiku kdy je nejvyšší čas jít na vlak. Vracíme se tedy na nádraží, vyzvedáváme batohy z úschovny, kupujeme lístky a v 17:20 vyrážíme do Kostence. Po sedmé hodině jsme v Kostenci. Odtud potřebujeme jet autobusem do Borovce. Autobusová zastávka je vzdálena jen asi 200 m od vlakového nádraží, blízko náměstí. Jízdní řád je velmi jednoduchý a tak se raději ptáme kolemjdoucích, jak se dostaneme do Borovce. Dnes již nic nejede, musíme počkat do zítřka. Nacházíme tu dvě nadějně vypadající hospody. Vyhrává samozřejmě ta, kde mají točené pivo. Kluci hrají mariáš a já si pročítám průvodce po Bulharsku. Podnik opouštíme mezi posledními hosty okolo půlnoci. Jdeme směrem z města a po chvilce hledání nacházíme kus posečené louky. Tady to bude ideální.

Ráno vstáváme okolo sedmé. Následuje krátká snídaně, balení věcí a vracíme se k autobusové zastávce. Zajímavé je, že skoro na každém komínu tu je čapí hnízdo. U nás čápů ubívá, tady jich je hodně. Autobus by podle jízdního řádu měl jet v 9:00. Nejsme si ovšem jisti, zda mu dobře rozumíme. Nějaké autobusy skutečně jezdí, ale žádný naším směrem. Uklidňuje nás ovšem skutečnost, že tu nečekáme sami. Nakonec autobus skutečně přijíždí v 9:20. Co bychom chtěli - jsme přece na balkáně :-) Překvapuje nás, že se zde lístky nekupují u řidiče, ale prodává je mladá holčina, která za jízdy obchází nové pasažéry. Krtek, jak si sedne, okamžitě usíná a my se bavíme na jeho účet. Náš rozhovor pobaveně poslouchá mladý pár, který sedí několik sedadel před námi. Vypadá to, že nám rozumí - jsou to Češi. Ptají se, kam máme namířeno atd. Oni jedou k Rilskému monastýru a poté se možná vydají k Rilským jezerům. Bohužel na delší rozhovor není čas, už musíme vystupovat. Jsme v Borovci. Jedná se o největší turistické středislo v Rile. V obchůdku kupujeme chléb a vodu. Převlékáme se a přebalujeme batohy. Poté vyrážíme do kopce směrem na jih. Je tu množství hotelů, restaurací a krámků se suvenýry. Teď v létě je ovšem vše opuštěné. Hlavní sezóna je tu zima. Největší hotel, hotel Samokov se ani nevejde do objektivů našich fotaparátů. Držíme se stále hlavní cesty, která vede k hotelu Bistrica. Za ním se cesta stáčí pod lanovku a začíná zde turistický chodník. Popravdě, my odbočujeme o pár desítk metrů dřív a kousek bloudíme. Šli jsme také po turistické značce, ale ta se brzo ztratila. Je tu možnost jet nahoru lanovkou, ale tuto možnost zavrhujeme. My si ten kopec vyšlápneme :-) Cesta vede podél krásné říčky plné peřejí - Musalenské Bistrice. Zanedlouho ji přecházíme po dřevěném mostku a za ním je první odpočívadlo. Někteří navrhují zastávku, ale většina ji zamítá. Jdeme tedy dál a pauzu dáváme až podstatně výše. Oddychujeme, pojídáme první tatranky a najednou se zvrchu řítí biker - sjezdař. Když nás vidí, lehce přibržďuje, zatímco my se mu hodně rychle klidíme z cesty. Během následujících tří vteřin je pryč. Pokračujeme dál. Podle průvodce bychom měli stoupat borovicovým lesem, ale skutečnost je jiná. Les převážně smrkový. Les se rozestupuje a objevují se první výhledy na skalnaté svahy našeho údolí. Ve 12:30 jsme u dalšího odpočívadla. Jsou tu lavičky, ohniště a zbytky po nějaké pařbě - různě poházené láhve od alkoholu. Vaříme tu oběd a doplňujeme vodu z pramene, který je přímo u mostu přes říčku. Dokonce tu nacházíme dvě nenačaté dvoulitrovky červeného vína. Evidentně tu neleží dlouho. Pravděpodobně se někomu nechtěli nosit do kopce a tak je tu nechal. Schválně jednu otevíráme. Degustátor Bohumil vyhodnocuje vůni i chuť vína za nezkaženou a tak poctivě degustujeme všichni :-) Dobrovolník, který by se nabídl, že je přibalí ke svému nákladu, se nehlásí a tak je tu necháváme svému osudu (třeba další partě :-)) Cestou dále potkáváme skupinky dělníků, kteří tu upravují cestu. No snad tu nechtějí stavět asfaltku. Dále proti nám jede terénní auto, zastavuje u nás a chlapík se nás perfektní angličtinou ptá, kam jdeme. Když mu prozrazujeme naší národnost, povídá že včera se nahoře na chatě ubytovala skupina snad 12 Čechů, kteří pili, pili, až vše vypili :-) Odpovídáme, že pro Čechy pití není problém :-) Sympatický chlapík, ještě chvilku kecáme a pak už musíme jít. Vidíme odtud budovu konečné stanice lanovky pod vrcholem Jastrebec a na svazích pak několik sjezdovek. Je tu i meteorologická stanice. Cesta se již zužuje v chodníček vedoucí mezi "kosoklečí", což je oblíbený Krtkův výraz :-) V jednom místě nám cestu kříží široký potok. Přicházíme k němu v okamžiku, kdy ho brodí jedna bulharská rodina. Prý je někde o kus dál most. Kluci se ho vydávájí hledat, ale vrací se s nepořízenou. Já mezitím potok přecházím po kamenné hrázi. Boty mám do poloviny pod vodou, kameny kloužou, ale jsem úspěšný. Kluci se nakonec zouvají a brodí ho po kolena ve vodě. Krtek si nechce namočit boty, kdyby náhodou uklouznul a tak mi je hází. První bota letí vysoko nade mnou a padá do bláta. Druhý hod ale nemá potřebnou dělku a bota padá do potoka. Skáču za ní a lovím ji ven. Mokro v botech tedy máme oba :-). Sehráli jsme tu pěknou komedii - něco podobného jako před rokem v El Chorru :-) V 15:30 přicházíme k chatě Musala. Jedná se o nedostavěné betonové monstrum vedle kterého stojí "náhradní" chata Musala. V okolí pak stojí dřevěné boudy, které asi sloužily jako ubytovny pro dělníky při stavbě nové chaty. Ale nejzajímavější je tu jezero s krásným výhledem na okolní hory. Na chatě si dáváme lahvového Tuborga a chatař nám ochotně doplňuje zásoby vody. Zapoměli jsme ji doplnit v potoce a jiná až na chatu Grnčar nebude. Chatař se nás dále ptá, kde budeme spát, a když mu odpovídáme něco v tom smyslu, že třeba někde pod stanem, tak nám vyhrožuje horskou policií a pokutou. Od té doby se s námi nebaví. Asi když zjistil, že z nás kšeft nebude, tak se přestal snažit. Náš cíl je zaslon pod Musalou. Prý by tam měl být i bufet. Vzdušnou čarou to je kousek, výškově pak dalších 400 m. Cesta vede okolo několika dalších velmi pěkných jezer. Překonáváme první sněhová pole a pomalu se přibližujeme k Musale, jejíž vrchol se dotýká spodní hranice mraků. Zaslon zdálky vypadá jak plechový jehlan posazený v kopci. Síly postupně ubívají, hlavně je problém to udýchat. K zaslonu přicházíme totálně hotoví. Vítá nás štěkot obrovského, huňatého hafana. Na vrcholu Musaly je krasně. Šedé mraky jsou fuč a svítí tam sluníčko. Padají návrhy, jít se ještě dnes podívat nahoru - zítra třeba bude šeredně. No nejdřív si dáme pivo a pak se uvidí :-) Zaslon je spíš taková malá turistická chata. Je tu bufet a placené ubytování. Nejprve se jdeme ubytovat. Nahoře s ostatními hosty spát prý nemůžeme (asi je tam již plno), ale dostáváme pro sebe celou místnost z druhé strany chaty. Možná tu není takový komfort (např. v místnosti bez oken nesvítí žádné světlo), ale víc nepotřebujeme a je to i o něco levnější. Vaříme večeři a vychutnáváme si atmosféru pod nejvyšší horou Balkánu. Kousek od zaslonu je Ledeno jezero, které je dle svého jména kompletně zamrzlé. Vrchol ozařuje večerní slunce a někdo v kopci hraje na flétnu krásnou melodii. S přicházejícím večerem se ochlazuje a tak jdeme posedět do chaty. Při kupování pití musíme kontrolovat babku, jaké ceny si kalkuluje, neboť počítat asi moc neumí :-) Za chvilku se u nás projevuje vedlejší efekt pití. Záchody tu nejsou, ale vybavuji si, že někde před chatou byl na kameni nápis se šipkou. Krtek se je vydává hledat. Vrací se napůl vyděšený, napůl vysmátý. Záchody nenašel, a když zjistil, že nejsou ani v boudě vedle chaty, rozhodl se, že vykoná potřebu přímo na místě. A jak tam tak stál s rozepnutým poklopcem, z boudy se na něj vyřítil ten velký pes, který se zastavil jen metr od něj :-) Krtek měl velký štěstí, že hafan byl uvázán na řetězu :-) Jdeme spát, ráno chceme brzo vstávat.

Budíme se v devět hodin. Zaspali jsme!!! Do naší kopky neproniká ani trochu světla a tak jsme furt spali. První vstává Ivoš. Jde ke dveřím a otevírá je. V tom okamžiku nás všechny oslepuje zář slunečního světla. Okamžitě si přes hlavu přehazujeme spacáky. Chudák Ivoš, ten má vypálenou sítnici snad ještě dnes :-). Vycházíme ven z kopky, mžouráme ..., stojí tu kluk s holčinou a sledují Musalu. Rozumějí našim poznámkám, jsou z Česka :-) Teď, ale není čas na seznamování, stojím tu jen v termoprádle, vypadám jak Harapes :-), nic nevidím a tak se raději vracím zpět. Oni když vidí co se děje, raději také odcházejí. Rozkoukáváme se, snídáme, balíme a vyrážíme vzhůru. Je krásně - azuro. Klasická cesta je neschůdná - pokrývá ji z velké části sněhové pole. K vrcholu je nutné jít přímo po hřebeni podél kovových tyčí s ocelovým lanem. To je potřeba několikrát podlézt nebo překročit a spíš se nám tu plete :-). Výstup je namahavý a ještě štěstí, že jsme sem nešli včera - to by nás asi dodělalo. Krátce po 11:00 stojíme na nejvyšší hoře nejen Bulharska, ale i celého Balkánu (2.925 m). Stojí tu meteorologická stanice a dá se tu koupit nějaké drobné občerstvení. Nyní vidíme nejen celé údolí s Musalskými jezery, ale otevírá se nám nádherný pohled i na jih. Vidíme téměř celou Rilu a v dálce se rýsují i vrcholy Pirinu. Rozprcháváme se do všech stran a fotíme co to jde. Nakonec se přece jen vracíme zpět a děláme vrcholovou fotku. Ve 12:00 začínáme sestupovat. Jižní svah Musaly, ani následující hřebínek není nikterak ostrý a tak cesta ubíhá rychle. Mají tu líné pavouky - lepí se na nás hejna much, hlavně na Milhause. Ten jich nese snad kilo na klobouku :-) Raději si od něj držíme odstup, aby mouchy nepřeletěli :-). Zdoláváme vrcholy Malik Bliznak (2771) a Goljam Bliznak (2779) a u pramene vody potkáváme český párek, který nás viděl ráno vstávat. Mají namířeno na Ribna jezera a následně na Rilský monastýr. Část cesty tedy máme společnou. Určitě se ještě uvidíme :-) Pod vrcholem Ovčarec (2.768 m) pak vaříme oběd. Prochází okolo nás dva starší lidé. Ptají se rusky, kde jsme koupili plyn. Prý letěli samoljótom z Moskvy a nikde se jim ho nepodařilo sehnat. Je jim snad 70 let a přesto nesou velké batohy, pán i paní - obdivuhodné!!! Obědváme a také jdeme dál. Předháníme ruský pár, který přece jen jde svým tempem a sestupujeme do sedla. V 16:15 jsme v sedle a odpočíváme ve stínu kosokleče. V údolí pod námi je jezero s chatou Grnčar. Pokračujeme na Kovač (2.634 m) a později přicházíme k malému jezírku. Je tu skupinka Čechů. Ti evidentně nikam nespěchají, prý vyšli ráno z Grnčaru :-) Jsou z Českých Budějovic a z Plzně. Chvilku kecáme, ale musíme ještě dál. K Ribnym jezerům už asi nedojdeme, ale alespoň se jim přiblížíme. Následující sedýlko s rozcestím je pěkné. Je tu docela rovina a měkká tráva, ale ještě to zkusíme dál. Opět stoupáme a terén je čím dál tím víc kamenitý. Na jednom z vršků jsou ovšem kamenné zídky, u kterých to půjde. Místo pro stan tu není, ale budeme spát pod širákem. Přichází nám sms s výsledkem utkání ČR s Itálií. Je to zklámání, ale doma by to bolelo víc ... Večeříme a lezeme do spacáků.

V noci se budím a sleduji bouřku nad Pirinem. Blesky osvětlují celý hřeben. Je to daleko, ale od severu se k nám blíží také oblačnost. Mraky jsou naštěstí dost vysoko, ale přesto padá pár kapek. Je to jen krátce a skoro to nestojí za řeč. Ráno je oblačnost fuč a je krásně. Vyrážíme v 8:00. Jdeme směrem na Ribni jezera. Přicházíme k rozcestí. Je tu ukazatel jen na chatu Makedonia, na Ribni jezera nic. Cesta se ani nedá odhadnout, je tu velké sněhové pole. Pokračujeme tedy dál a snad na něco narazíme. Po chvilce je nám jasné, že jsme zabloudili. Vracet se nám nechce a tak to zkusíme cestou od západu. Modře značená cesta na Makedonii je někde pod námi, ale už jsme dost vysoko. Traverzujeme po nepříjemných kamenech, které se často viklají a je třeba dávat pozor. Napojujeme se na červenou značku a opět kousek stoupáme. Jsme na hřebeni a konečně vidíme Ribni jezera. "Západní" cesta je v tuto chvíli opravdu nejlepší volba. Pokračujeme tedy dál opět po červené značce. Blíží se mraky a v dálce začíná bouřit. Hřebínek je tu dost skalnatý, takže cesta nejprve klesá do údolí s pěkným jezerem a následně stoupá opět na hřeben. Chvilku jdeme po hřebeni a pak začínáme klesat k Ribni jezerům. Začíná pršet. Nejkratší cestou mažeme dolů. Přecházíme několik sněhových polí a luk s množstvím šafránu. Pod jedním sněhovým polem pak potkáváme tři Čechy, kteří jdou od Ribnich jezer. Dost na chataře nadávají. Přespat je sice nechali, ale pivo ani nic jiného jim neprodali. Směřují na chatu Makedonia a pak dále na Pirin. Zjišťujeme, že to jsou kolegové od těch čtyř Čechů, které jsme potkali včera. Přejeme si hodně štěstí a sestupujeme dál k chatě. Ve 12:15 jsme na místě. Prostředí je tu pěkné - pěkné údolí, dvě velká jezera, koníci... Mezi jezery stojí komplex několika budov. Ty jsou ale v bídném stavu. Vcházíme do turistické chaty. Je tu jídelna s kamny a několika obyčejnými stoly a židlemi. Teplá voda není, záchody jen turecké, čistě to tu moc nevypadá, ale alespoň jsme v suchu. Sušíme věci a vaříme oběd. Pivo nám ale prodávají. Mezitím přichazí český pár, který již známe. Ti našli správnou cestu, ale prý to byla velká rasovina, jak sněhové pole, tak i sestup serpentýnami do údolí. Později přicházejí i "plzeňobudějovičáci". Těm vyřizujeme pozdravy od jejich kolegů. Čas ubíhá, venku stále prší a je nám jasné, že tu budeme nocovat. Šéf po nás chce 10 LV na osobu, ale to je moc. Oponujeme, že na Grnčaru stojí ubytování 7 LV. To že tam je větší komfort se raději ani nezmiňujeme. Šéf se tváří tvrdě, ale souhlasí. Stejně je to pro ně kupa peněz. Večer nás šéfové vyhánějí od stolů. Stoly srážejí k sobě a začínají na ně nosit dobroty. Asi tu budou mít pěknou pařbu. Raději se klidíme. Balíme věci a jdeme se ubytovat nahoru. Bohumil je asi šéfikům sympatický a zvou ho ke stolu. Balíme dál a jen se ohlédneme ... Bohumil má v ruce panáka, balíme a zase se ohlédneme ... Bohumil má v ruce lžičku, už odcházíme a Bohumil jí něco, co vypadá jako zvěřinový guláš :-). Teda ten se má :-). V prvním patře jsou místnosti s patrovými postelemi. Můžeme si vybrat podle libosti. Za chvilku na pokoj přichází i Bohumil. Jen si odskočil a prý má dole ještě hodně povinností. Šel se podívat, kde vlastně spíme, aby pak v noci trefil a přinesl si sem batoh. Závidíme mu, ale na druhou stranu, Bohumil nám ostudu neudělá. Oznamujeme mu, že by se měl dobře nacpat, protože zítra nic nedostane :-)

Ráno zjištujeme, že Bohumil skutečně v noci trefil. Už jsme měli strach, aby nespal někde jinde :-) Vypráví nám, co vše spořádal. Zvěřinový guláš to prý nebyl, ale spíš něco na způsob boršče. No a pak to byla hlavně pečená játra, která se zapíjela rakijí. Venku již neprší a tak vesele vyrážíme dál. Bohumilovi se jde trochu těžce, ale to má za trest :-) Cesta mírně klesá do údolí a opět musíme překonávat potok. Ivoš si vymáchal jednu nohu, čvachtá mu v botě a tak si obouvá jednu sandálu. V 9:50 překonáváme říčku Marinkovica a začínáme stoupat na stejnojmenný hřeben. Nahoře se nám naskýtá krásný výhled nejenom na údolí, ze kterého jsme přišli, ale vidíme i sousední údolí s velkým jezerem, z něhož voda vytéká kaskádovitým vodopádem. Pohled na druhou stranu hřebene už tak pěkný není. Je tam sice také množství jezer, ale vše zakrývají mraky. Počasí se rapidně horší a zase prší. Co jsme dnes nastoupali, opět sejdeme. Cesta dále klesá do údolí až na 2.145 m. Je zde pasoucí se stádo koní a krav, a hlavně tu je zaslon Kobylino braniště. Je tu již jeden Bulhar. Obědváme, a jelikož nepřestává pršet, zalézáme pod deky. Jen Milhaus vyhlíží lepší počasí. Přicházejí se sem schovat další lidé, je tu docela těsno. Milhaus oznamuje, že se venku již vyjasňuje a prý se máme připravit k odchodu. Kluci se jdou podívat a prý je to jen planný poplach. Milhaus prý asi měl nějaké vidění :-) Po třetí hodině ti již vypadá mnohem lépe a tak vyrážíme dál. Čeká nás dalších 500 m stoupání. Cesta stoupá mírně a rychle ubíhá. Míjíme další jezera a teprve zde je stoupání ostřejší. Přicházíme k ohromné sněhové stěně. Její zdolání vypadá na velký oříšek, ale cesta naštěstí vede těsně po jejím kraji. Ostatně takových těžších míst je tu více. V jednom místě je nataženo ocelové lano a je potřeba dávat pozor - na mokré skále to klouže. Ocitáme se v mracích a ztrácíme z dohledu značení. Chvilku ho marně hledáme, viditelnost je mizerná a jdeme jen dle intuice. Jsme na velkém a prudkém sněhovém poli, když se na chvilku mraky rozestupují a v dálce je vidět tyčové značení. Výborně, jdeme dobře. Bohužel, během několika následujících vteřin se opět zatahuje a přichází bouřka. Padají kroupy a všude okolo blejská. Přicházím k místu, kde už je značení jasně viditelné a čekám na kluky. Ti ovšem dlouho nepřicházejí. Začínám mít o ně strach, ale v tomto počasí je lepší sedět na bobku a doufat, že si blesk nevybere nikoho z nás. Naštěstí se všichni objevují, bouřka je již mírnější a tak můžeme pokračovat. Je tu všude hodně sněhu a atmosféra je to opravdu zajímavá. Nakonec jsme ale všichni rádi, když přicházíme k velkému jezeru, nad kterým stojí zaslon. Uvnitř jsou již schovaní čtyři lidé. Je tu mladý pár z Ostravy. Ti přecházejí Rilu z druhé strany. Je tu naprostá tma a tak chodíme kecat na zápraží. Intenzita deště se často mění, ale naštěstí již nebouří. Je odtud pěkný pohled na zamrzlé jezero. V 17:00 již neprší a tak vyrážíme. Sestupujeme na chatu Maljovica. Míjíme další jezera, přecházíme sněhová pole a klesáme do údolí. Je tu strašně moc vody. Turistická cesta je zatopená, tak jdeme jedním velkým potokem. Ale to jen prohlubuje celkový zážitek z těchto hor a musím říci, že patří k nejkrásnějším, které jsem měl možnost vidět. Klesání je nekonečné. Až v 18:45 se nám otevírá pohled na chatu. Zbývá jěště asi 15 minut chůze a překonat říčku, která nás odděluje od chaty. K tomu tu slouží probořený betonový most a dřevěná lávka pokrytá plechem. Chata je to na místní poměry výborná - restaurace, televize, teplá voda, kvalitní sociálka a např. i ping-pongový stůl. Ubytováváme se. Půjčujeme si teplomet na sušení věcí, hlavně bot. Umýváme se a pak jdeme do restaurace. Objednáváme si smažený mletý řízek s hranolkami. Jako předkrm ochutnáváme místní bramborový salát, který je mnohem lepší a chutnější než ten náš. Maso chutná trochu polystyrénově, hranolky jsou přepálené, ale celkově je to super !!!. Ještě bychom mohli ochutnat nějakou pálenku. Vybíráme rakiju s ananasom a Ivoš ji jde objednat. Nevím jak to objednával, ale přinášejí nám režnou vodku. Fuj! Jediný Milhaus má radost, jemu chutná :-) Koukáme ještě na fotbal a ve 12:45 jdeme definitivne spát.

Je sobota ráno. Většinu věcí máme suchých. Balíme a snídáme před chatou. Počasí nic moc. Sice neprší, ale vypadá to, že každou chvilkou začne. Přesto po desáté hodině vyrážíme. Nejdeme přímo po turistické značce, ale stoupáme po levém břehu říčky a postupně překračujeme její přítoky. V 11:20 přicházíme k velkému balvanu, který je vlastně pamětní deska bulharských horolezců, kteří zahynuli v horách. Kousek odtud je již nástup do stěny. Stoupáme po sněhu. Viditelnost není dobrá, ale jdeme ve vyšlapaných stopách. Sem tam nám to lehce uklouzne, jednou se dokonce hluboko propadám, ale jinak dobrý. Míjíme Elenski jezera a nabíráme tu vodu do zásoby - je to na dlouhou dobu posledni zdroj. Ve 12:45 přicházíme pod Elenski vrch (2.654 m) a hluboko v údolí vidíme Rilský monastýr. Ovšem jen na okamžik, poté nám ho mraky zakrývají. Pokračujeme směrem na Maljovicu. Jdeme po hřebeni a zanedlouho přicházíme na rozcestí. Zde potkáváme skupinu Bulharů. Jsou celkem komunikativní. Jeden z nich jde dost nalehko - jen v sandálech. Tak to jsme teda zvědaví, jak se mu půjde po sněhu :-) Jdeme na vrchol Maljovica (2.729 m), který je nedaleko. Za dobré viditelnosti tu je určitě krásný výhled, ale my máme totálně zataženo. Přesto děláme vrcholovou fotku a vracíme se zpět na rozcestí. Odtud pak scházíme do sedla. Dostáváme se pod úroveň oblačnosti a přicházíme k rozcestí, kde se dá sejít přímo k Rilskému monastýru. Ten je krásně vidět v údolí. Vaříme oběd a odpočíváme. Z protisměru přichází skupina mladých Bulharů a obědvají vedle nás. Nemají toho tolik, takže se zvedají dříve než my a odcházejí. V 15:15 také pokračujeme. Stoupáme na Malyk Mramorec (2.598 m), Dodov vrch (2.661 m) a Vazov vrch (2.669 m). To je ale již na pohodu. Navíc se nám otevírá krásný pohled do údolí. Sestupujeme do sedla Razdela. Odtud má být prý jeden z nejkrásnějších výhledů v celém Bulharsku. Údolí Sedemte jezera je opravdu nádherné. Je tu celkem 11 jezer a dvě turistické chaty - chata Sedemte jezera a luxusní komplex Rilski jezera. Mimo to je odtud vidět kompletní Rila. V dálce pěkně vidíme hřebínek se stanicí lanovky nad Borovcem, odkud jsme vyšli. V samotném sedle je povalený rozcestník a jakási kovová konstrukce se zvonky, jejíž funkce nám zůstává utajena. Možná když do toho uhodí blesk, rozezvoní se to :-). Jdeme k chatě Ivan Vazov, kterou již vidíme v dálce. Cestou k ní je nutné překonat velkou sněhovou pláň. Sluníčko se do ní pěkně opírá a cesta je náročnější víc, než se původně zdálo. Vyčerpaní v 18:15 přicházíme k chatě. Vstupujeme dovnitř a hned se ptáme na pivo. Odpověď je následující: "Bíra nět, víno nět". Aha, to jsme teda dopadli :-(. Ptáme se na možnost ubytování. Zřízenec tvrdí, že není problém a jde s námi do kanceláře. Zapisuje si naše údaje do knihy, ale je tak nadranej, že nedokáže opsat ani pár údajů z pasu. Mluví jen bulharsky a anglicky umí jen jedno - "Nou problem". No nakonec se nějak zadařilo a tak nám jde ukázat pokoj. Vstupuje do jedné místnosti, ale odtud ho vyhání již ubytovaná bulharská rodina. Vede nás o patro níž a vybírá jiný pokoj. Na tom se mu ale něco najednou nelíbí a tak nás zase vede nahoru a furt nás ujišťuje, že "Nou problem". Následující pokoj je již v pořádku a tak se ubytováváme. Z okna pokoje dále máme možnost sledovat zřízence, jak štípe dříví. Rozmáchne se, zasekne sekeru a začne se svíjet bolestí, jak ho bolí v zádech. Při sbírání dříví pak tancuje pěkný taneček a evidentně je duchem úplně někde jinde :-) Jdeme dolů do hospody a zjišťujeme, zda mají něco k jídlu. Teď prý nic nemají, ale snad za 3 až 4 hodiny by něco mohlo být. To je teda podnik. K pití nic nemají, nevaří, elekřina tu není a zřízenec je pěkně zřízenej. Nějak to tu musíme přečkat. Bulharská rodina začíná nosit na stůl jídlo z vlastních zásob a připravují hostinu. Krájí zeleninu na salát a připravují sýr a chléb. Raději se tam ani nekoukáme. Hlad už máme velký a vlastní zásoby mizivé. Stmívá se a na stůl se nosí svíčky. Kluci hrají mariáš a já už přestávám doufat, že se tu ještě něco bude dít a tak jdu spát. V 11:00 mě budí Bohumil, že je jídlo na stole :-) Je to "jen" čočková polévka, ale je dobrá. Ještě chvilku sedíme, ale všichni již odcházejí a tak také jdeme na kutě.

Ráno pak vyrovnáváme útratu a vyrážíme směr monastýr. Část cesty se vracíme směrem k sedlu Razdela. Pak ale odbočujeme doprava po červené značce. Chvilku ještě stoupáme, ale je to již naposled. Předháníme bulharskou rodinu, která s námi byla na chatě a scházíme do údolí. Vysokohorskou louku střídá les, který se střídá s loukami, na nichž rostou divizny a poletují motýli. Okolo poledne vaříme oběd - poslední gulášovou polévku s houbou píchavkou, kterou jsme cestou našli. Je to výborné!!! Sestupujeme dál, občas se musíme prodírat kopřivami a krátce před 15:00 přicházíme k monastýru. Krátce okukujeme tuto nádhernou stavbu, ale ještě se sem vrátíme. Nyní se musíme ubytovat. Jdeme do 1,5 km vzdáleného kempu. Vypadá opuštěně, ale naštěstí se můžeme ubytovat v bungalovech. V rychlosti se sprchujeme - po dlouhé době v teplé vodě a vracíme se zpět k monastýru. Ten byl založen v 10. století Sv. Ivanem Rilským, poustevníkem kanonizovaným ortodoxní církví. Jeho asketické obydlí a hrobka se staly posvátným místem a byly přeměněny do klášterního komplexu, který hrál důležitou roli v duchovním a společenském životě středověkého Bulharska. Ve 14. století byl klášter zničen lavinou a znovu obnoven na pevnost s kostelem sv. Marie vladykou strumské Makedonie Chrelju. Z přestavby zůstala 25 vysoká věž zvaná "Chreljova kulata". Klášter byl pod carskou ochranou a po dobytí Bulharska Turky byl obnoven v polovině 15. století. I sultáni k němu byli shovívaví a např. jej osvobodili od placení daní. Po trojím vypálením při loupežích a požáru byl v letech 1833 až 1847 obnoven do dnešní podoby ve stylu klášterů na poloostrově Athos v Řecku, a to z výtěžku celonárodní sbírky. Nynější stavba je dílem domácích architektů a řezbářů. Z vnější strany je jen holé zdivo, uvnitř je klášter mnohem zajímavější. Dřevěné několikapatrové ochozy jsou bohatě zdobeny. Bohatě zdobený je i kostel. Krásné fresky na jeho zdech a klenbě ochozu právě vylepšuje několik restaurátorů. Uvnitř kostela je pak velké množství ikon. Zde je ovšem zakázáno fotit. Po prohlídce se přesunujeme do blízké restaurace. Kupodivu zde sedí bulharská rodina, kterou známe z chaty Ivan Vazov, a s nimiž jsme se dnes často potkávali. Objednáváme si velký vepřový steak s hranolkami a šopský salát. Sedíme venku na zahrádce, je tu krásně. Když se ale sluníčko schová za hřeben hor, ochlazuje se. Přesouváme se dovnitř a trávíme tu zbytek dne. Na řadu opět přicházejí karty. Později opět dostáváme s Milhausem hlad a dáváme si smaženou omeletu se sýrem. Když nás kluci vidí, dostávají chuť a také si ji dávají. Kuchař už byl na odchodu, ale musí se vrátit a dát se znovu do práce :-) V deset hodin se pak vracíme do kempu a jedeme spát.

Ráno opouštíme kemp a opět jdeme k monastýru. Obchody jsou ještě zavřené. Ještě krátce procházíme monastýr a jdeme na parkoviště, odkud jezdí autobusy. Bohužel, pokud něco jelo, tak už je to fuč a příští autobus jede až v 15:00. To jsme trochu podcenili - měli jsme si to zjistit lépe. Naštěstí otevírají obchod s potravinami. Kupujeme chléb a snídáme. Do jedenácti hodin je tu mrtvo. Poté začínají přijíždět první autobusy s turisty. Zkoušíme se ptát, zda by nás neodvezli do Rily. Nakonec jsme úspěšní a jeden mikrobus nás za 10 LV do Rily odveze. Cestou zjišťujeme, že se jedná o cestovku, která veze své klienty do Banska a zítra do Melniku. Zkoušíme je, zda by nás neodvezli co nejblíže Melniku a prý to není problém. Projíždíme Rilou a cestou ještě zdálky pozoruji Stobské pyramidy, které jsou vidět i ze silnice. Kopec nad vesničkou Stob je podobně erodován, jako v Melniku. Celková rozloha je ale mnohem menší. Vystupujeme v Simitli u autobusové zastávky. Loučíme se a děkujeme za odvoz. Podle jízdního řádu nám tak za hodinu (ve 14:20) jede autobus do Sandanski. Naproti přes silnici je motorest. Jdeme tam a ptáme se zda je to pravda. Servírka mluví jen bulharsky, domluva je těžká a tak si bereme na pomoc tužku a papír. Podle ní jede autobus ve 14:00. Nemáme již žádné peníze a tak vysíláme Mílu a Bohumila do města do směnárny. Zatím sedíme pod slunečníkem a pijeme pivko. Kluci se zakrátko vracejí. Centrum města je vzdáleno jen kousek, ale přesto jsou z toho vedra úplně hotoví. Blíží se druhá hodina a tak se přesouváme k zastávce. Autobusy jezdí, ale nestaví. Naštěstí tu nestojíme sami a to nás uklidňuje. Nakonec autobus přijíždí přesně podle jízdního řádu - ve 14:20. Koukáme, že přes silnici přebíhá servírka z motorestu. Že by taky chtěla jet? Ne to ne, ale přináší mi pouzdro na brýle, které jsem si tam zapoměl. V rychlosti ji děkuju a dochází mi, jakou jsem udělal hloupost. Uvnitř pouzdra mám brýle a 100 Eur!!! Škoda, že jsem měl tak málo času na poděkování, snad bych jí měl poslat na dálku alespoň pusu :-), ale už ji není vidět. A to jsem si dovolil o ní říci, že není moc pěkná. Beru to zpět. Krásná servírka !!! :-) Jedeme starší klimatizovanou Setrou a cesta je příjemná. V Sandanski pak přestupujeme na malý a stařičký autobus do Melniku. Jediná klimatizace tu jsou stažená okýnka. Cestou dostáváme nabídku na ubytování od jedné stařenky. Proč ne, zkusíme to. Přijíždíme do Melniku, vesničky s typickou bulharskou architekturou posazenou do pískovco-slepencových útvarů. Vystupujeme z autobusu a jdeme za babičkou. Nenápadně nás ještě oslovují další spolucestující a nabízejí nám ubytování. Prý respektují, že babka byla první, ale kdyby se nám to nelíbilo, můžeme jít k nim. Při pohledu na babku se divně pochychtávají. No to jsme teda zvědaví, do čeho to jdeme. Jdeme parčíkem se sochou Jana Sandanskiho, přecházíme starý most a stoupáme mezi domečky. A jsme tu - malý dvorek s několika šňůrami na prádlo. Dva můžeme spát dole a tři nahoře. Dole je obyčejně zařízená místnost a je tu trochu zatuchlo. Plýseň ale žádná, takže se to jen vyvětrá. Místnosti nahoře jsou mnohem lepší. Je tu dokonce hi-fi věž a mikrovlnka. Sprcha i WC jsou super a takže zbývá ukecat cenu. Babka navrhuje cenu 10 LV na osobu, ale souhlasí s námi navrhovanými 8mi LV. Určitě by kývla i na 5 LV. Dále nám doporučuje jednu z restaurací. Ubytováváme se, sprchujeme se a vyrážíme do vesnice. Vracíme se na autobusovou zastávku a pokračujeme mírně do kopce podél vyschlého koryta. Jsme tu jediní turisté, ale to je tím, že ještě není sezóna. Je to tu samá restaurace, hotel nebo obchod se suvenýry. Prodává se tu hlavně víno, převážně červené ze zdejší oblasti. To je prý vyhlášené, prý výborné, ale o bulharském víně máme své mínění. Dále se zde hojně prodává med a různé zavařeniny. Koukám na jednu z nich, jsou tam vidět kousky žlutého ovoce a prodavačka mi říká, že je to tykva. Aha tak to bude po našem dýně, ale prodavačka mi oponuje, že nikoli dýně, ale tykva. No nebudu se s ní hádat a až později koukám do slovníku a zjišťuji, že dyňa znamená meloun :-) Procházíme si vesničku a nakonec končíme v mecháně, kterou nám doporučila babka. Pivo mají jen lahvové, ale jinak to tu vypadá dobře. Chvilku sedíme na zahrádce, pak ale zjišťujeme, že je uvnitř televize s fotbalem a tak se přesouváme. Servírka nám ukazuje vinný sklípek. Chtěl bych si dát jehněčí. Sice ho tu mají v jídelním lístku, ale stejně jako všude jinde ho nelze objednat :-( Vybírám tedy z vepřového a nakonec ovlivňuji ve výběru i ostatní. Objednáváme jídlo a za nějakých 10 minut, přijíždí žigul a z něj vyskakuje kuchař :-) Sledujeme zápas Brazílie s Ghanou. Škoda jen, že tam místo Ghany nejsou naši reprezentanti... A už se nám nese jídlo. Každý máme dva špízy s vepřovým masem v žampiónové omačce s hranolkami. K tomu pak společnou mísu opečeného chleba. No je to výborné!!! Včerejší steak byl taky úžasný, ale toto je ještě chutnější. Později ještě dáváme šopský salát a objednáváme místní domácí rozlévané víno. Není špatné, jen trochu navoněné. Postupně ho vypíjíme 3 litry. V 22:00 opouštíme mechanu a vracíme se na náš "hotel" :-).

Vstáváme krátce po 7:00, snídáme a v 8:00 vycházíme. Jdeme stejným směrem jako včera, po hlavní cestě ven z vesničky směrem na východ. Cesta by měla být značená, ale žádné značky nevidíme. Přicházíme na rozcestí a pokračujeme předpokládaným směrem. Přecházíme staré fotbalové hřiště a ocitáme se v korytu vyschlého potoka. Směr bychom měli mít správný, ale tudy to asi opravdu nebude ono. Hlodají v nás pochybnosti, zda to nebyla ta druhá odbočka a tak se nakonec vracíme a zkoušíme to po ní. Nahoře je rozestavěný dům a dva lidé. Ptám se jednoho z nich, kudy se jde k Roženskému monastýru a on mi ukazuje doprava. Tam je napůl zarostlá pěšina. Znovu se ujišťuji, že je to opravdu ona a posílá mě tam (Když Bulhar řekne doprava, myslí tím rovně. Tady mi to ale jasně ukázal, takže mu musíme věřit). Stoupáme tedy po zarostlé pěšině, čas od času přijdeme na nějakou vyhlídku, ale to ještě není to co hledáme. Cesta pak klesá a pokračujeme po rovině. Pískové útvary jsou vidět okolo, ale už mi je jasné, že výhledy, která známe z fotek, jsou někde jinde. Nevadí, prohlédneme si monastýr, vrátíme se a zkusíme to jinde. Po rovině jdeme již docela dlouho a už to musí být blízko. Skutečně, je tu nějaká stavba. Přicházíme blíž, ale jedná se o hřbitov a za ním jsou rodinné domky. Začínám tušit zradu a ptám se chlapíka pracujícího na zahradě. Jsme ve vesničce Zlatolist, jižně od Roženě. Proklínám toho, kdo nám blbě poradil, ale je již pozdě. Nyní musíme co nejrychleji pokračovat k monastýru, abychom stihli popolední autobus. Uhýbáme vlevo a jdeme na sever. Ještě jednou se místních ptáme na správnou cestu a v trávě dokonce nacházíme želvu :-). Sem tam se nám ukáží pěkné pískové útvary. Rychle je fotíme a spěcháme dál. Je hrozné vedro, teče z nás a voda dochází. Potkáváme borce, který chytá motýly a prý to máme ještě 1,5 km k monastýru. To už je jen kousek a zanedlouho ho již vidíme na kopci nad naší cestou. Na rozcestí je několik pasoucích se koní. Míjíme kostel a přicházíme k monastýru. Nevypadá tak velkolepě jako Rilský, ale má své kouzlo. Před vstupem je malá a velmi pěkně udržovaná zahrádka. To je také poslední co fotím. V celém prostoru je zakázáno fotit a působí to tu na mě tak silně, že to plně respektuji. Přicházíme na dvůr. Je tu studánka, kde se okamžitě občerstvujeme. Po celém obvodu kláštera jsou dřevěné ochozy. Částečný stín nad dvorkem dělá popínavá réva a svislé dřevěné trámy obrůstají růžové keře. Přichází jeden mnich, ptám se ho na cestu do Melniku. Jde se mnou k východu a ukazuje mi směr. Působí velmi důstojně a stále mi dává přednost. Jdu se podívat na oltář. Zdobí jej také množství ikon a celkově tu celý interiér působí velmi staře. Škoda jen, že se tu nemůžeme zdržet déle. Je to oáza klidu a pohody. Pokračujeme dál a kupodivu narážíme na zelenou turistickou značku. Opět se nám ukazují pískové útvary a zde je potřeba dávat pozor. Cestička je vlivem vodní eroze na několika místech stržena a hrozí i to, že se s námi utrhne. Vybíháme na kopec a zde se nám naskýtá kompletní výhled na Melnické pyramidy. Je to jedno velké pískoviště :-) V dálce pak vidíme bílé domky posazené mezi pískovými útvary - Melnik. Fotíme, fotíme a pak už pelášíme dolů. Občas se zastavíme na nějakém zajímavém místě, vyfotíme krajinu a zase rychle dolů. V 11:30 jsme v Melniku. Zjišťujeme, že jsme původně šli vlastně dobře. Jen ne přímo po značené cestě, ale jen pár metrů od ní - po druhé straně koryta. Vracíme se k babce. Sprchujeme se a balíme věci. Při placení za noclech se ještě pro jistotu ptáme, kdy jede autobus a prý je to ve 13:00. To je o 30 minut později, než jsme očekávali (dle informací, které nám poskytli na informacích v Sandanski). Loučíme se a ocházíme na autobus. 30 minut pak čekáme ve stínu stromů na zastávce a poté jedeme klimatizovaným autobusem do Sandanski. V Sandanski následně zjišťujeme podrobnosti o autobusovém spojení do řecké Soluně. Nejen, že je třeba si rezervovat místenku několik hodin dopředu, ale i cena autobusu nám vyráží dech. Zkusíme tedy vlak. Jdeme po hlavní třídě, cestou si kupujeme broskve a procházíme okolo památníku slavného Spartaka, který se tu podle legendy narodil. Vlakové nádraží má být podle průvodce vzdáleno od centra města asi 2 km. Nevím, jak to autor průvodce zjistil, ale určitě tam nešel pěšky. Jsou to minimálně 4 km a jít to v tomto horku je očistec. Nádraží je na samotném kraji města až za továrnami. Přicházíme totálně hotoví. Shazujeme batohy na lavičky a po krátkém občerstvení u pramene vody jdeme zjistit spojení do Soluně. Vlak nám jede v 1:30 v noci. Cena je celkem dobrá (16 Eur) a tak rovnou kupujeme lístky. Vracíme se k lavičkám a kupujeme si lahváče a sendviče v bufetu. Sedí tu dva chlapíci - taxikář a řidič autobusu MHD. Když slyší, že jsme byli na Rile, tak nám povídají, že Pirin je lepší. Doslova pějí ódy na Vichren a tak. Prý jsme měli jít tam. Ale z jejich řeči je spíš cítit patrioticismus. Ale na Pirin se taky chceme v budoucnosti podívat. Dozvídáme se něco o městě. Je to vyhlášené lázeňské středisko. Na léčebné pobyty sem jezdí Američané, Němci a Rusové. V hotelu Sandanski dokonce teče místní minerálka i ve sprchách. Domlouváme se s taxikářem, že by nás mohl odvést zpět do centra do nějaké dobré a ne příliš drahé restaurace. Navrhuje nám dobrou cenu - 3 LV. Nejdřív ale odveze lidi od právě přijíždějícího vlaku od Sofie, pak se pro nás vrátí. Za chvilku je prý tu. Ani nestačíme dopít a už je tu. Házíme batohy do kufru jeho medvěda. Kufr sice nejde zavřít, ale to prý nevadí. Jedeme tedy s otevřeným kufrem a já se každou chvilkou otáčím, zda jsme něco neztratili :-) Zastavujeme a taxikář nám ukazuje restauraci, kam máme jít. Zrovna začíná pršet, takže se rychle schováváme pod střechou na její zahrádce. Jídelák tu mají jen v bulharštině a obsluha taky jinak nemluví, ale jinak dobrý. Přijeli jsme akorát včas, v okolí zuří silná bouřka, která trvá asi 30 minut. Silnice je plná vody, pravděpodobně tu není tolik kanálů. Tady asi neprší často :-) Ale netrvá dlouho a sluníčko zase silnici pěkně rozpaluje. Na úvod si dáváme šopský salát. Míla se jde projít, později i já s Ivošem a Bohumilem. Asi po 200 metrech přicházíme na pěší zónu. Je tu hodně restaurací a množství obchodů s převážně luxusním zbožím. Poté přicházíme ke zbytkům baziliky ze 4. století. Uvědomuju si, že jsem si zapoměl vzít foťák a tak se sem později vrátím. Krátce na to přecházíme most přes řeku a přicházíme k hotelu Sandanski a kolonádě. Hotel je klasická socialistická stavba s několika fontánami. Krátce si ještě procházíme kolonádu, kde ochutnáváme místní minerálku z několika pítek a vracíme se. Cestou ještě potkáváme našeho taxikáře :-) Sedí na zápraží jednoho obchodu, už má asi vyděláno. Ptá se nás, zda jsme spokojeni. Jasně, že jsme. Dobře nám poradil. (Byl to správný chlapík. Když jsme se o několik dní později vraceli ze Soluně do Sofie, vzpoměli jsme si na něj a koukali, zda náhodou nebude stát na nádraží jeho žlutý Mercedes. Auto tam stálo a taxikář byl u blízkého bufetu. Poznal nás a zamával nám :-) ) Vracíme se a zase si dávám něco k jídlu. Tentokrát ochutnávám Musaku. Pak se jdu zase projít, tentokrát již s foťákem. Je tu hodně stánků se zmrzlinou, která vypadá opravdu lákavě. Výběr z tolika druhů a s tak velkými kusy ovoce se u nás moc nevidí. Přesto nakonec odolávám. Už je večer. Lidé vyrážejí do ulic a začíná večerní program. Na prostranství před nejlepšími restauracemi za doprovodu muziky tančí děvčata v lidových krojích. Chvilku je sleduji, pak se vracím zpět. Trávíme čas, jak se dá, vlak nám jede až v noci. Později dáváme hlavní jídlo - šašlik. V 11:00 pak vyrovnáváme účet a jedeme taxíky na nádraží. Taxikář se diví, kam teď chceme jet. Horkotěžko mu to vysvětluji, až později mi dochází, že anglicky nerozumí. Když mluvím česky, rozumí mi víc. Navrhuje nám, že nás za 100 Euro odveze všechny do Soluně. To je sice zajímavá nabídka, ale byla by mnohem zajímavější, kdyby přišla odpoledne v době, kdy jsme ještě neměli koupené lístky na vlak. Stejně je nějak drahý. Chce po nás 4 LV, jiní tu jezdí za 3 LV. No měli jsme si cenu domluvit dřív :-( Nádraží je opuštěné. Uleháme na lavičky a usínáme. V 1:30 pak rychlíkem odjíždíme do Řecka za odpočinkem k moři. Ale to je již jiný příběh :-)