Korsika 2007 - .: Artie :.

Je pátek večer a okolo sedmé hodiny večerní přijíždíme vlakem do Calvi. Nejbližší autobus nám jede až zítra po poledni, takže do Calenzany nakonec jedeme taxíkem. Cena je přijatelná a hlavně ... neztratíme zbytečně půl den. Necháváváme se zavést přímo ke kempu, který je v severovýchodní části vesničky. Platíme ubytování a večeříme ve společenské místnosti. Následuje sprcha a před spaním ještě dáváme partičku ve fotbálku, který tu je k dispozici. Krtek s Ivošem nás pěkně vydrtili :-) Spíme pod širákem.

Po předchozí, téměř probdělé noci na nádraží v Livornu, spíme hodně tvrdě a ráno se budíme až v osm hodin. Následuje snídaně a finální přebalení batohů. Kemp opouštíme v 10:00. Ve vesnici ještě kupujeme čerstvý chléb a poté definitivně vyrážíme na GR20. Výrazné červenobílé značení začíná již ve vesnici. Jdeme po hlavní silnici a za chviku přicházíme k výraznému ukazateli začátku dálkové trasy GR20. Uhýbáme tedy vpravo, do křivolaké úzké uličky. Zde jsme ještě většinou schováni ve stínu, ale jinak je znát, že se sluníčko hodně snaží. Kousek za vesnicí je rozcestí s odbočkou na stezku Mare e Monti. My však pokračujeme po GR20. Stoupáme do kopce krajinou s převážně nízkým, ale hustým porostem. Pod nohy se nám plete množství ještěrek - je dobré koukat, kam šlapeme. Postupně se nám otevírají výhledy na Calenzanu, okolní vesničky, mořský záliv i s Calvi. Po pauze u prvního skalnatého výběžku Capu di Pratu (828 m) následuje krátký sestup, ralativní rovinka a opět výstup do kopce. Sem tam jsou vidět ohořelé stromy a jiné stopy po požárech. Ale zdá se, že místní příroda se s nimi dokáže docela dobře vyrovnat. Osvěžujeme se a doplňujeme vodu ve vydatném pramenu a jdeme dál. Nyní dokonce vidíme nedaleké letiště. Cesta vede svahem, který pravděpodobně nedávno postihl požár. Jsou tu jen ohořelé zbytky keřů, nic víc. Pak již překračujeme hřeben a dáváme polední pauzu. Je to krasné místo s výhledy do vedlejšího údolí a na Monte Grosso (1937 m). Po obědě dáváme krátkou, dvacetiminutovou siestu. Ležím na skalce a sluním se v odpoledním slunci. Je tu pěkně, klídek a pohodička, ale musíme dál. Takže batohy opět na záda a jdeme. Vstupujeme do lesa. Terén je to ovšem náročnější - samá skála. Po chvilce les ustupuje, ale skály zůstavají. Přicházíme na hřeben, překračujeme pomyslnou hranici národního parku a odtud již vidíme cíl dnešní cesty - Ref. de l'Ortu u Piubbu. Trvá to ovšem ještě asi hodinu než k ní přicházíme. Je 17:45 a hned se jdeme občerstvit a domluvit ubytování. Za 4 Euro je možné bivakovat v blízkosti chaty. Zároveň je k dispozici sprcha a kuchyňka včetně plynových vařičů a nádobí. Pietra stojí 5 Euro a co na tom, že leze rychle do hlavy ... jen to ve mě zasyčí :-) Sedíme venku, odpočíváme a poté jdeme najít místo ke spaní. Hodně plácků je již obsazených, ale jestě nacházíme jeden volný, kde se vejdeme všichni čtyři. Následuje sprcha a příprava večeře. V kuchyňce vaří již jeden frantík, který si ve volných chvilkách čte nějakou knížku. Ptá se mě, zda nechci horkou vodu, která mu zbyla. Překvapeně mu odpovídám česky: "Nóóóó ... to se hodí." a vzápětí chci odpovědět anglicky, ale chlapík krčí rameny a odvrací se. Aha, on to první slůvko pochopil francouzsky :-) El. proud tu v zásuvkách není. Krtek je proto nemile překvapen, nemůže si dobít mobil. Během cesty tolik smskoval, že už ho má vybitý. Říkáme, že si od toho aspoň odpočine, ale to Krtka jen tak nevyvede z míry - v batohu má schovaný ještě jeden telefon :-) Se setměním jdeme spát. Ležíme, koukáme na jasné nebe s hvězdami a najednou se ozývá slabé chrápání. Ivoš: "Krtku! Ty spíš!" Krtek: "Nespím. Jen jsem zavřel oko." Za chvilku se chrápání opakuje. Ivoš: "Krtku! Ty spíš!" Krtek: "Nespím. Jen jsem zavřel oko." A to samé se opakuje ještě dotřetice :-)

Ráno vstáváme opět okolo osmé hodiny. Všichni již jsou fuč. V nedalekém potůčku doplňujeme pitnou vodu a v 9:45 vyrážíme. Stoupáme údolím na hřeben. Procházíme kolem červených věží Capu Ladroncellu (2145 m) a otevírá se nám pohled na jižní část. Nádhera. Zde již mají hory alpský charakter. V dálce na vrcholcích v oblasti Monte Cinta je ještě hodně sněhu. Cesta zde začíná klesat. Chvilku sestupujeme a nacházíme vhodné místo pro odpočinek. Obědváme a dáváme si půlhodinovou siestu. Pak ještě krátce sestupujeme a následuje část, kdy jdeme střídavě nahoru, dolů a vše mezi skalisky. Zde cesta ubíha docela pomalu. Poté již následuje dlouhý a únavný sestup k chatě Ref. de Carrozzu. S ubývající výškou stoupá okolní teplota a pomalu nám dochází voda. Předháníme jeden francouzský pár, který známe z předchozího večera. Celkově scházíme přes 700 výškových metrů a naše nohy jsou nakonec hodně rády, když přicházíme na chatu. Zabíráme jeden ze stolů na verandě a kupujeme si pivo. Chatař se nás rovnou ptá, zda jsme češi :-) Pietru nemá. Má jen třetinkový Kronenbourg, takže si vzápětí objednáváme další. Ostatní turisti jsou vesměs ti samí, které známe ze včerejška. Je tu i chlapík s knížkou. Po očku pozorují, jak nám na stole přibývají plechovky s pivem a sami popíjejí korsickou colu. Chatař k večeru chatu opouští a tak najednou ani nemáme komu zaplatit nocleh. Dnes tedy budeme spát zadarmo. Nevadí, nám to nevadí :-) Co stojí za zmínku je místní sprcha. V lesíku je místečko se zavěšenou hadicí, která přivádí vodu z potoka. To je v podstatě vše. Soukromí zajišťují plachty z celtoviny, pověšené mezi stromy. Není neobvyklé, že se z těch míst ozývají různé výkřiky právě se otužujících se lidí. I my se ze sprchy vracíme s rozprouděnou krví v těle :-) K večeři vaříme maďarský guláš s těstovinami a do toho přidáváme jěště jednu vepřovou konzervu. Je to asi nejlepší jídlo, které jsme během cesty vytvořili. Dokonce nám to chválí i ostatní turisti. Krtek (dnešní kuchař) zaslouží pochvalu. Po večeři kluci hrají mariáš, já studuju mapu atd.

Vstáváme opět jako poslední. Od chaty je krásný pohled na západ, vidět je i moře. Ivoš má spálený krk, a tak si bere šálu. Vypadá jak Juraj Kukura :-) Tentokrát vyrážíme v 9:45. Kousek za chatou přicházíme k provazovému mostu Spasimata a postupně houpavým krokem překonáváme říčku. Následuje stoupání po šikmých skalních plotnách nad soutěskou. Cesta je zezačátku jištěna lany. Naprostá většina cesty však zajištěna není a při deštivém počasí by mohla být nebezpečná. Příroda je tu ale nádherná. Údolí je zakončeno pěkným vodopádem. My míříme k jezeru Lac de Muvrella, kde vaříme oběd a odpočíváme. Odtud je v dálce vidět moře a Calvi. Pak následuje výstup po sněhovém poli pod vrchol Muvrella (2.148 m). Místy je cesta vedena docela odvážně, ale o to je to zajímavější. Sestupujeme pár desítek výškových metrů a opět stoupáme do dalšího sedla. Zde potkáváme starší francouzský pár. Hluboko pod námi je chata Asco a na obzoru se rýsuje dlouhý hřeben s hlavním vrcholem Monte Cinto (2.706 m), nejvyšší horou Korsiky. Fotíme se a víme, že už není kam spěchat. Věčně tu ale také být nemůžeme, takže sestupujeme. Jde to docela rychle, ale jedná se o nějakých 700m, takže nohy trpí a několikrát odpočíváme. Nakonec jsme přeci jen dole a přicházíme k turistické chatě. Batohy skládáme na terase a kupujeme si čerstvý chléb a 4 piva. Od vedlejšího stolu se na nás usmívá děda s knížkou. Po očku sleduje, jak posilněni pivem a ve veselé náladě chléb trháme na kusy a likvidujeme :-) Haute Asco je bývalé lyžařské středisko. Jsou tu rezavé zbytky lyžařského vleku a hotel s restaurací. Mezi vším tu pobíhají krávy. Jako každý den, vybíráme místo na spaní, sprchujeme se a večeříme. Na chatě je proud, takže můžeme sedět uvnitř i po setmění a hrát karty.

Ráno nakupujeme další chleby a v 9:30 vyrážíme. Cesta ubíhá rychle. Krátký a prudší výstup střídá mírné a dlouhé stoupání pod hřebenem s vrcholem Punta Missoru, až přicházíme ke dvoum jezírkům a velkému sněhovému poli. Po něm pak stoupáme do sedla pod vrchol Punta Minuta (2.556 m). Překonali jsme 600 m převýšení a nyní následuje Cirque de la Solitude, který je považován za nejtěžší úsek GR 20. V sedle krátce odpočíváme, posilňujeme se horalkami a čekáme, až k nám dorazí dvojice, která právě zdolává řetězy. Jedná se o francouzský pár. Chlapík v ruce drží cepín a jeho polovička ... té věnujeme větší pozornost - hodně, opravdu hodně opálená tmavovláska se sportovní postavou. Hodně zajímavá žena. Jak podotýká Krtek, taková indiánka. Ale teď nebudeme koukat po holkách, jdeme do Cirque ... Lezeme skoro kolmou stěnou 300 m dolů po řetězech. Skály jsou ale svou strukturou samý stup a chyt, takže kde není řetěz, dá se to dobře zvládnout. Dále procházíme pod vodopádem, překonáváme sněhové pole a následuje dalších 300 m řetězů, tentokrát nahoru do sedla Bocca Minuta. Celkově nám trvá asi hodinu a třičtvrtě než zdoláváme celý Cirque a vzdušnou čarou tak zdoláváme nějakých 300 m. Následuje sestup o 700 m níž k chatě Tighiettu. Na chatě jsou zatím jen dva turisté. Jednoho z nich dobře známe - děda sedí na zápraží a čte si :-) Chatař nám prodává pivo, a když se ptáme na sprchu, odpovídá: "Shower is kaput." A poté francouzsky vysvětluje, že se mu porouchala. Zvažujeme zda tu zůstat nebo pokračovat na další chatu, která je nedaleko. Volíme jistotu a zůstáváme tu. Nejdřív se ve stínu občerstvujeme a poté si jdeme lehnout na vyhřáté skály. Najednou dostáváme nápad. Voda tu teče z hadice a stéká po asi 3 m vysoké skále a vytváří tak jakýsi vodopád. Stačí, když jeden člověk veme hadici do ruky, palcem ji částečně ucpe a namíří spršku vody na druhého, který si stoupne pod skálu. A sprcha je hotová :-) Je to úžasně osvěžující. Samozřejmě je to veké pobavení pro ostatní turisty. Bohužel, Miloš si u této srandy rozřízl nohu o porcelánový sřep, který byl pohozen na zemi. Po večeři kluci opět hrají mariáš a se setměním jdeme spát. V noci nas budí Ivoš. Prý mu něco přeběhlo přes spacák. Spíme dál a myslíme si své :-) Za chvilku nás opět budí Ivoš: "Chlapi, je tu liška!" Mžouráme do tmy a je to tak. Malá lištička. Cítí, že máme něco k jídlu a přišla na hostinu. Zahání jí sprška kamenů. Ležíme dál a najednou z druhé strany slyším šramot. Další lištička a další salva kamenů. Vidíme, že i ve stanu nad chatou se svítí ... asi mají stejný problém. Zanedlouho odháníme lišku ještě jednou a pak nám již definitivně dávají pokoj. Jediný Miloš lištičky neviděl. Ze spacáku se vyhrabal vždy pozdě, až když byli lišky pryč :-)

Ráno sestupujeme dále do údolí. Překračujeme potok, který vytváří pěkné lagunky a zanedlouho přicházíme k další horské chatě. Nijak se nezdržujeme a pokračujeme dál. Vcházíme do lesa a klesáme až k říčce. Zde krátce odpočíváme a doplňujeme zásoby vody. Následuje zdlouhavé stoupání do sedla a následně k chatě Ciottulu di i Mori. Odtud je pěkně vidět velké skalní okno v Caupu Tafunatu (2.335 m) a Paglia Orba (2.525 m). Přiznám se, že mě láká výstup jak na Pagliu Orbu, tak do skalního okna, ale musím si to nechat na jindy. Krajina zde již naní tak skalnatá, dokonce se objevují náznaky horské louky a mě to tu trochu připomíná Rilu. Na chatě doplňujeme vodu a vaříme oběd. V 15:15 chatu opouštíme a pokračujeme dál. Sestupujeme podél říčky Golo, která zde vytváří krásné kaskády de Radule. Nelze odolat a koupeme se v nich. Voda je sice studená, ale úžasně osvěžující. Když pak ležím na rozpáleném balvanu, je to paráda. Sestupujeme dál podél říčky typickou korsickou krajinou s množstvím mohutných borovic. Hlavu si můžu vykroutit, jak sleduji okolní krajinu. Nedávám již tolik pozor, kam šlapu a najednou cítím ostrou bolest v kotníku. Jen tak, tak, že jsem si ho nevyvrtl. Teď už vím, kde mám jakou šlachu a vaz :-) Přecházíme mostek a zanedlouho přicházíme ke kamenným salaším. V tuto chvíli jsou však již opuštěné. Pokračujeme dál a najednou zjišťujeme, že chybí značení. Je tu sice vyšlapaná "dálnice", která vede pravděpodobně k silnici. Ale po silnici se nám chodit nechce. Chvilku hledáme a poté pokračujeme po evidentně málo používané stezce. Zbytky značek jsou jen těžko rozeznatelné a v orientaci nám pomáhá jen sem tam nějaký kamenný mužík. Sice jdeme do kopce, což je trochu podezřelé, ale podle mapy jdeme dobře. Definitivní klid máme až na rozcestí s cedulí na hotel Col de Vergio. Ještě nějakou dobu jdeme lesem a pak přicházíme k silnici. Hotel s kempem jsou hned za zatáčkou. Restaurace je otevřená a z její terasy se na nás směje děda, který má v ruce otevřenou knížku :-) Zajímalo by mě, co je to za knížku a klidně bych se i vsadil, že zítra přijdeme do Porta a on tam zase na nás bude čekat :-) Autobus do Potra tu žádný nejezdí. Budeme tedy muset stopovat nebo jít pěšky. V restauraci si kupujeme chléb a zároveň se zde platí za kemp. Ten je hned vedle a je oplocen - ochrana proti prasatům, kterými se to v okolí jen hemží, a která dokáží být velmi nepříjemná. Po večeři jdu do sprchy. A to co tu vidím, znám jen z filmů. Voda se pouští zatáhnutím za kovový řetízek. Připadám si jak strojvedoucí v lokomotivě, jen to nějak nehouká :-)

Ráno nikam nespěcháme. Já jdu koupit bagety, kluci píšou pohled do Veselic. S Milošem se cítíme docela dobře a nejraději bychom šli až do Vizavony. Navrhujeme jít do Evisy pěšky, ale kluci jsou proti. Už cítí blízkost civilizace a již se jim nechce udělat ani krok navíc. Dobře tedy, budeme stopovat a uvidíme. Opouštíme kemp a dělíme se na dvě skupiny. Odděleně jdeme na parkoviště s vyhlídkou a průběžně stopujeme. Jenže provoz je hodně špatný. Na parkovišti je obchod s korsickými specialitami a bílá socha. Nevím o koho jde, ale myslím, že to bude průkopnice místního alpinismu :-) S Milošem pak sledujeme marné stopování kluků. Po půl hodině je všem jasné, že je to marné. V dalším postupu ovšem stále nejsme zajedno a tak se definitivne rozdělujeme a do Evisy jdeme na vlastní pěst. Kluci půjdou po silnici a budou dál stopovat. S Milošem jdeme pěšky lesem. V Evise pak na sebe počkáme. Jdeme tedy ve dvou po stezce Mare a Mare Nord. Cesta je dobře značená oranžovým pruhem a vede převážně lesem. Místy si připadáme, jak v českém lese. Asi po hodině přicházíme k říčce s krásnými lagunami. Cesta vede dál podél říčky, ale ta se zařezává do údolí ostřeji a vytváří tu malý kaňon. Naše cesta naopak zase stoupá a následně již zase sestupujeme k říčce, která tu vytváří přírodní bazénky Piscines d´Aitone. Zde jsou již i turisté, kteří se koupou v chladivé vodě. Tomu nelze odolat a tak zastavujeme. Lezu do vody, ale ta je tak příšerně ledová, že se jen brouzdám po kolena a i to vydržím jen chvilku. Jedná se o říčku Porto, která dále vytváří soutěsku Spelunca a v Portu se vlévá do moře. Kousek dál pak překračujeme provazový most a zanedlouho jsme u silnice. Ukazatel nám oznamuje, že do Evisy je to ještě 45 minut chůze. Zatím se cítím dobře, ale síly postupně ubývají a prázdný žaludek se začíná ozývat. Těsně před Evisou likviduji poslední musli tyčinku a ta mě zachraňuje. Jdeme po naučné stezce a francouzsky si čteme něco o roubování stromů. Konečně je tu Evisa. Cesta ze sedla Col de Vergio nám trvala přesně tři hodiny. První domek a u něj pobíhá korsické prase. Tento kousek ještě moc velký není, ale konečně aspoň nějaké vidíme. Přecházíme cestu a jdeme úzkou, stáčející se uličkou dolů. Najednou jsme před hospodou a koukám, zda na zahrádce nesedí kluci. Nejsou tam a můj pohled směřuje víc vlevo na ulici a tam vidím dvě postavy, jak se sklání u rohu ulice nad turistickou značkou - kluci :-) Seděli v hospodě, obědvali a už byli na odchodu, když si všimli na rohu ulice turistické značky a napadlo je, že z toho směru musíme přijít. Podívali se tím směrem a my se zrovna objevili :-) Usedáme tedy v hospodě všichni, tentokrát obědváme my a vyprávíme si zážitky. Kluci šli asi 1/2 cesty po silnici a nakonec stopli pár z Normandie, který je svezl. V restauraci mají zrovna siestu, takže to tu moc neodsejpá. V 15:30 jdeme dál. Spíš se motáme. Pietra je silná a navíc to sluníčko ... Na konci Evisy, za hřbitovem, odbočujeme doprava a následuje 700 m sestup zalesněným porostem do soutěsky. Občas jsou tu pěkné výhledy do soutěsky i na okolní skály. Je tu ale hrozné dusno a již nemáme vodu. V té euforii jsme uplně zapoměli doplnit vodu. V 16:20 jsme na dně soutěsky u prvního janovského mostu Pont de Zaglia. Jsem úplně hotovej :-( Vody je tu sice hodně, ale s její pitelností je to tak na hranici. Přecházíme most a jdem dále. Moc toho vidět není. Ve výhledu nám brání vysoké stromy. Ale v této situaci jsme za to i rádi. Pokud by na nás pařilo slunce, bylo by mnohem hůř. Za dalších 30 minut jsme na konci soutěsky u mostu. Zde se jdeme smočit. Na větší radovánky opravdu nemám náladu a jen se válím na kameni a nohy máchám v řece. No, přeci jen je mi líp. Druhý janovský most Pont Génois si již prohlížíme jen z dálky a do Oty pokračujeme po silnici. Ota je malá a pěkná vesnička. Zastavujeme se na plácku s lavičkami a hned jdeme plnit láhve vodou z pramene. Během chvilky jí vypíjím celý litr. Po krátkém odpočinku pak pokračujeme do Porta. Moře a pro Porto charakteristickou janovskou věž vidíme již zdálky a pomalu se k nim blížíme. Dnes jsme ušli 33 km a již se opravdu nemůžeme dočkat pohody u moře. Ta je teď před námi společně s poznáváním dalších korsických zajímavostí.