Horhany 2010 - .: Artie :.

V pátek krátce po druhé hodině přijíždím autobusem SA do Brna. Mám asi 20 minut zpoždění a tak pospíchám na hlavák do nádražky, kde na mne již čeká Jirka. V rychlosti do sebe cpu hrachovou polévku a zapečenou brokolici se sýrem. Dopíjíme pivo, platíme a jdeme na Zvonařku. Zajímavé je, že na lístku máme čas odjezdu 15:00, ovšem podle jízdních řádů má náš autobus jet až v 15:30. No uvidíme. Sledujeme hodinky: 15:00 - nic, 15:30 - nic, 16:00 - přichází nějaký chlapík a informuje nás i další cestující, že náš autobus má zpoždění. Jak veké zpoždění, to ale neví. Utrácíme zbylé české drobáky za plechovkovou plzeň. Kdo by se s tím železem po horách tahal, že? :-) Okolo 17:00 konečně přijíždí náš autobus - Neoplan. Ukládáme batohy do zavazadlového prostoru a jdeme do autobusu. Na našich sedadlech již ale někdo sedí. Pán se brání a říká, ať si sedneme jinam, že to je přece jedno. Nám by to jedno bylo, ale volné dvojsedadlo tu již není a my chceme sedět spolu (asi zvyk ze základní školy :-)). Prostě odbýt se nenecháme a pán si balí kufry, stejně jako jeho soused, který vzápětí přichází. No to jsme se na začátek pěkně uvedli ... :-) Vyrážíme z Brna. Přichází k nám šéf autobusu a kontroluje nám jízdenky. Ptá se kam máme namířeno a nabízí ubytování v Jasině. Domlouváme si s ním rezervaci na zpáteční cestu a dává nám svou vizitku s telefonním číslem. Je to sympatický chlapík. Při přejíždění silničních nerovností slyšíme v autobuse cinkání skla ... to ukrajinští dělníci vezou domů basy plzeňského. Napadá nás, že jsme se taky mohli na cestu lépe zásobit. Máme celé jedno pivo a tak se o něj dělíme. Jedeme směr Polsko. První zastávku máme na poslední české benzince. Pak již následuje hraniční přechod Cieszyn a zakrátko polské velkoměsto Bielsko Biala, známé především díky filmovým ateliérům. Všímáme si velkého množství kamionů a také dvou vlaků plně naložených malými Fiátky F500 a Panda. V nedalekých Tychách se evidentně neflákaj. Projíždíme Tychy, Katowice a Krakow. Ten poznáváme jen z odpočívadla u veřejných záchodků, kde asi na 15 minut stavíme. Takto jsem si návštěvu Krakova vždy představoval :-) Venku je již tma, navíc prší a tak místo sledování krajiny sledujeme palubní TV. Jedná se o ruský film Příběh salamandra. Zdá se, že tento dobrodružně-romantický film nemá konec. Nakonec jsem napočítal 9 asi hodinových dílů. No hrůza! Ještě, že jsme alespoň něco prospali.

Již za světla přijíždíme na polsko-ukrajinský hraniční přechod Krakovec. Vyplňujeme imigrační kartičku a čekáme ... čekáme ... stále čekáme. Je to docela nadlouho. Před námi je ještě jeden autobus a tak to docela trvá. Naše již tak velké zpoždění ještě více narůstá. Mohou za to asi problémy s kolem autobusu. Často jsme stavěli a jednou dokonce kolo měnili. Ale konečně nás celníci pouštějí dál. Zastavujeme hned na první benzince. Naši spolucestující (alespoň ti nejbližší) si hned kupují další piva. Vodu v PETce jsem již skoro vypil a tak bych si rád taky něco koupil. Bohužel peníze, stejně jako další voda, jsou v batohu v zavazadlovém prostoru :-( Musím šetřit. Projíždíme rovinatou ukrajinskou krajinou - louky, lesy, krávy ... Ve vesnicích si všímáme odlišné architektury oproti sousednímu Polsku. Zastavuje nás místní policie, ale je to jen krátké zdržení - běžná kontrola. Usínám a budím se až při příjezdu do města Lvov. Zastavujeme na lvovském externím autobusovém nádraží - Avtovogzal. Pár lidí vystupuje a pak frčíme dál. Počasí se lepší. Oblačnost je sice velká, ale již neprší. Za další hodinu a půl stavíme v dalším velkém městě Ivano-Frankivsk a krátce před polednem přijíždíme do města Nadvirna. Autobus nám zastavuje přímo v centru na náměstí s pomníkem. Chceme se ještě rozloučit s šéfem autobusu, ten je ale zaneprázdněn dofukováním stále ucházejícího kola a tak se zatím bavíme se dvěma našimi spolucestujícími. Zajímá je, kam máme namířeno a zda jsme již byli na Hoverle. Mimo jiné nám doporučují místní minerálky. Prý jsou mnohem lepší než ty naše - jeden z nich pracuje přímo v Karlových Varech v závodě Mattoni. Zdá se, že dofukování kola je opět nadlouho a tak jdeme přímo za šéfikem. Omlouvá se nám za zpoždění a slibuje, že zpáteční cesta bude určitě rychlejší. Ještě se s ním domlouváme na místě, kde nás za týden naberou a pak se loučíme. Tak za týden .... Prvně hledáme banku nebo směnárnu. Jednu banku jsme viděli již z autobusu a tak jdeme směrem k ní. Míjíme směnárnu, která je ovšem zavřená a tak pokračujeme dál. Posléze si ale uvědomujeme, že nejdeme správným směrem. Netrefili jsme tu správnou ulici vedoucí z náměstí :-) Vracíme se zpět a nyní již jdeme najisto. Procházíme okolo pěkného dřevěného kostelíku, míjíme supermarket a po dalších pár desítkách metrů přicházíme k bance, kde měníme peníze. V pekařství si kupujeme chléb a dále zjišťujeme, kde staví autobusy do Bystrice. Musíme přes náměstí a dále jít stále rovně ještě asi 200 m. Po levé straně je prostranství, kde staví maršrutky. Ptáme se jednoho chlapíka na tu naši ... rozhlíží se, odbíhá a ptá se okolních lidí. Vrací se s tím, že tu maršrutka ještě není, ale za chvilku prý přijede (podle neoficiálních informací jezdí autobus do Bystrice každé dvě hodiny). Odbíhám ještě do vedlejšího marketu koupit pivo - 2x Oboloň premium (po 5 Hřivnách). Vracím se v okamžiku, kdy již přijíždí náš bus. Vypadá ještě hůř než ty ostatní, ale nám se líbí nejvíc :-) Nastupujeme právě včas, protože venku začíná pršet. Otevíráme pivo a sledujeme okolní hemžení lidí. Někteří pojedou s námi, jiní se sem přišli jen schovat před deštěm. Místní omladina neustále něco vyťukává do mobilů ... Vzhledem k počasí se s Jirkou domlouváme, že se dnes přespíme v penzionu a do hor vyrazíme až zítra. V busu čekáme asi 40 minut, když se ozývá startování motoru a otřásající se autobus se rozjíždí. Venku stále prší a přes mokrá okna busu toho moc vidět není. Přesto se snažím sledovat okolní kopce. Chci vidět zříceninu místního hradu, která by měla tímto směrem ležet. Všímám si nějakého lomu za městem, ale hrad nikde. Nevadí. Když to nevyšlo teď, tak třeba na zpáteční cestě ... Řidič bus, na stále se zhoršující cestě, nešetří. Při přejíždění častých výmolů všichni pěkně nadskakujeme. I tak Jirka usíná ... Po hodině jízdy vystupujeme na konečné - ve vesnici Bystrica. Platíme řidiči dohromady 14 Hřiven. Pension Vodohraj se nenachází hned před zastávkou autobusu, jak se lze někde dočíst. Ptám se staříka, který v autobusu seděl vedle mne, jak se k němu dostaneme. Prý máme jít s ním, ukáže nám cestu. Vzápětí se ale dává do řeči s nějakou stařenkou a už si všímá jen jí :-) Ani to příliš nevadí, protože se potřebuji přezout. Místní blátíčko na sandály moc není :-) Před zastávkou je jakýsi market nebo nalévárna (ani jsem to moc nezkoumal), kde se v suchu přezouvám a ptám se na penzion. Musíme přejít most a pokračovat dál proti proudu říčky. Míjíme dřevěný kostelík a na křižovatce se raději opět ptáme na penzion. Je to již jen kousíček. Penzion Vodohraj je pěkná dřevěná stavba s restaurací a marketem. Jdeme do restaurace a slečny za barem se ptáme na možnost ubytování. Moc si nerozumíme, ale prý máme čekat. Slečna pro někoho odbíhá ... Později přichází majitel penzionu. Představuje se nám jako Viktor a ptá se odkud jsme (spíš než na Čechy, jsou zvyklí spíše na Poláky). Zavolá nám svou manželku, která nás ubytuje. Paní domu skutečně zanedlouho přichází a vede nás do patra. Ubytováváme se ve čtyřlůžkovém pokoji za cenu 70 hřiven/os. Sprcha s WC je společná. Teplá voda bude večer. Zaháníme z největšího hlad a pak se jdeme projít (je 17:00). Před penzionem je polský kostel a památník legionářů. V letech 1918-38, kdy tato část karpat patřila Polsku, se Bystrica jmenovala Rafajlowá. Během první světové války, přišla Rafailowé na pomoc II. Karpatská brigáda legionářů. Legionáři přišli přes průsmyk legionářů z Uher (z Teresvy) a udrželi obec od poloviny října 1914 až do konce ledna 1915 před obsazením ruskými vojsky. Ruská vojska ovšem v noci z 24. na 25. ledna podnikla protiofenzívu a vesnici obsadila. Po dobu více než tří měsíců zde vznikla tzv. "Rafailovská" neboli "Hallerowská republika" (podle podplukovníka legionářů Hallera). Dále přicházíme k turistickému rozcestníku. Velká Syvulja je vzdálena 18 km (7h), strž Peklo 15 km (5:30h) Bratkovska 15 km (6:15h), Tavpiširka 9km (4:15h) a Gropa 13 km (5:15h). Jdeme vesnicí dál po rozblácené cestě směrem k sedlu legionářů (pereval Legioněrov) a fotíme jednotlivá stavení a okolí. V dálce z poza mraků vykukuje hřeben Bratkovské. Až tam bychom chtěli dojít. Otázka ovšem je, zda nás počasí nevyžene z hor dřív. Víme, že dnes již pršet nebude. Asi by se dalo již dnes někam popojít, ale spát někde v mokřině se nám zatím nechce. Však si toho mokra určitě užijeme ještě dost :-) Fotíme děti trhající šeříky a pak se vracíme k rozcestníku a jdeme směrem na Syvulju, až na kraj vesnice. Cestou zpět se ještě stavujeme na hřbitově a pak se vracíme do penzionu. Po sprše jdeme do restaurace na večeři. Tak copak mají dobrého ... Luštíme ručně psaný jídelní lístek v ukrajinštině. Ubíhá asi 5 minut a nám se podačilo rozluštit celá dvě slova - makaroni a kartofele :-) Tudy cesta nevede. Zkoušíme to tedy slovní domluvou. Servírka nám nabízí ukrajinský boršč a pelmeně. Ještě se ujišťuji, že pelmeně nepocházejí ze zmraženého polotovaru (nedoporučuji) ... Prý jsou "domackoje". Super, bereme!!! Boršč je vynikající (červená řepa není sterilovaná, jako jsme zvyklí u nás) a pelmeně taktéž (kupodivu nejsou podávány se zakysanou smetanou, ale jen opepřené). Po jídle ještě studujeme mapy a průvodce a definitivně se rozhodujeme zítra vyrazit na třídenní trek na Syvulju a dále přes sedlo legionářů na hřeben Bratkovské. Dobošanku necháme na dny následující. Večeře dohromady (včetně dvou piv) nás stojí 41 hřiven. Je sice teprve 20 hodin, ale jdeme na kutě. Po noční probdělé noci v autobusu nám vůbec nevadí, že se venku připravuje diskotéka pro místní omladinu a spíme tvrdě až do rána.

Ráno vstáváme v 7:00. Rychlá snídaně, zabalit, zaplatit za nocleh a po osmé hodině vyrážíme. Potkáváme místního chlapíka. Ptá se, kam máme namířeno a dozvídáme se od něj, že za nějakou dobu pojede stejným směrem auto. Půjdeme a uvidíme, třeba nás vezmou. Jdeme po stejné cestě jako včera. Vody je na cestě znatelně míň než včera, ale i tak je to luxusní blátíčko. Na konci vesnice přecházíme most přes říčku Salatruk a pokračujeme dál. Cesta vede údolím a stoupá opravdu jen mírně. Obloha je zatažená, ale snad bude líp. Předpověď na dnešek byla pozitivní. Kupodivu tu existuje turistické značení. Je sice sporé, ale i tak je to pro nás překvapení. Uvidíme jak dlouho to vydrží (skutečně, červené turistické značky jsou až na Syvulju). Občas se pod cestou objeví nějaký domek, několikrát přecházíme most přes boční přítok říčky. Skutečně nás předjíždí nákladní auto s několika dřevorubci. Ale nejen, že nám nestaví, mi po tom ani nijak netoužíme. V jednom obzvlášť blátivém místě potkáváme staršího pastevce a manželkou a pravděpodobně vnukem. Nabízejí nám mléko, ale děkujeme, nechceme. Zásob jídla máme dost. Přibližně po hodině chůze přicházíme k rozcestí. Značka nikde a tak se zkoušíme zorientovat podle mapy. Jednoznačný závěr nemáme a tak zkusíme popojít a uvidíme. Držíme se vlevo u toku řeky a po pár desítkách metrů potkáváme značku :-) Za zatáčkou se nám naskýtá zajímavý podled na zvláštní hráz tvořenou železobetonovými zkružemi a kmeny. Druhá cesta z předcházejícího rozcestí vedla právě na tuto hráz. Ale ta již evidentně nesnese žádnou velkou zátěž a vjezd na hráz je zablokován. Obě cesty se za hrází opět spojují a my pokračujeme dál. Cestou ještě potkáváme jednoho pastevce a v 9:35 přicházíme na louku s několika salašemi. V jedné z nich dva chlapíci řežou dřevo. Dohlíží na ně stařeček. Počasí se lepší a objevuje se sluníčko. Zde naše cesta odbočuje vpravo, přímo na sever. My se ale ještě jdeme podívat na blízký vodopád. Nejprve si ho prohlížíme z uctivé vzdálenosti. Pro detailnější fotky je potřeba přebrodit řeku. Jdu do toho. Vybírám si vhodné místo a úspěšně se dostávám na druhý břeh. Ten břeh je vlastně taková přírodní hráz oddělující řeku od jezírka, které je napájeno vodou tekoucí z vodopádu. Na této hrázi je pěkné tábořiště - několik ohnišť a také kupky s odpadky :-( Fotím a vracím se zpět. Již přesně nevím, kde jsem se brodil a tak zkouším nelézt novou cestu. Bohužel slunce mám přímo proti sobě a vodní hladina je jak zrcadlo. Vůbec nevidím na dno. Zkusím to třeba tady :-) Chvíly dobrý, ale pak vstupuji do tak silného proudu, že mi voda teče do bot i přes návleky :-) Slunce pěkně pálí a tak mažu opalovák. Mezitím přichází stařeček ze salaše a chvíli se bavíme. Ptá se, zda máme dobré oblečení a kde prý máme děvčata :-) Loučíme se s ním a pokračujeme dál. Následuje úsek s několika brody. Později přicházíme k prudkému stoupání, které přímo po diretisimě vede až na Okopy. Krpál je to náročný a tak v něm dáváme pauzu a zakusujeme sušenku. Výhled již také máme solidní. Po pauze pokračujeme dál. Potkáváme pasoucí se krávy a těsně před pravým polednem přicházíme na krásnou horskou louku - Okopy (1244 m). Usedáme do trávy k odpočinku. Pod námi je salaš, v okolí se pasou krávy, pobíhají ovečky a kozy. Sledujeme okolí a obědváme. Dokonce i bača vylezl ze salaše a jde se podívat jakou tu má návštěvu (obchází nás v uctivém kruhu). Na západě vidíme hřeben Tavpiširka s vrcholem Talpič - 1450 m. Na jihu je již vidět Dobošanka (Dovbušanka) a v dálce Pietroš a ještě zasněžená Hoverla (nejvyšší hora Ukrajiny). Po odpočinku pokračujeme dál. Stoupáme až do horních partií louky a pak vcházíme do lesa. Horská (nebo spíše pastevecká) stezka chvíly pozvolně stoupá a posléze spíše jen traverzuje svah. Míjíme asi 3 pěkné prameny s vodou a u jednoho z nich odpočíváme (je 13:45). Mimo jiné tu čistíme naše zablácené boty. Po pauze jdeme dál a vzápětí se nám naskýtá pohled na již nedalekou strž Urva Peklo. Ve 14:15 jsme u ní. Tento mohutný erozní sesuv ukrajuje stále více z poloniny Ruščina (dříve nazývané též polonina Bystrá) a strhává sebou celé stromy do téměř sto metrů hluboké strže. Od strže je opět parádní výhled jižním směrem. Opačným směrem již vidíme i vrchol Malé Syvulji. Pokračujeme po polonině Ruščina, přecházíme potok Solotvinská Bystrica, míjíme řadu tábořišť, stádo krav až přicházíme k zarostlým základům, či spíš zbořeništi po polské chatě. Odtud pak strmě stoupáme lesem, posléze kosodřevinou až na vrchol. Horní partie jsou kamenité, jak je pro Horhany typické. Míjíme zbytky zákopů z první světové války a to jsme již na samotném vrcholu Malá Syvulja (1518,5 m). Je 15:30. Přicházíme sem společně s dalšími dvěma turisty. Prý jdou z Osmolody. Jsou to asi Ukrajinci (možná i Poláci), moc si totiž nerozumíme. Necháváme se od nich vyfotit u vrcholového obelisku a pak si jdeme každý svou cestou. My míříme na již nedalekou Velkou Syvulju. Scházíme do sedla, kde je opět výrazný zákop a následně stoupáme na nejvyšší vrchol celých Horhan - Velká Syvulja - 1836 m (na starých mapách chybně označovaná jako Lopušná). V 16:00 jsme nahoře. Výhledy jsou opravdu famózní. Vidíme celé Horhany. Krom již zmiňovaných vrcholů na jihu vidíme blízký Igrovec na severu. Západním směrem je pak mimojiné vidět Popada (1746,5 m), Grofa (1748 m) a ten výrazný vrchol musí být Strimba (před pár lety jsme se na ni pokusili neúspěšně vystoupit a zabloudili jsme :-)) Hřeben Svidovce je také vidět a ty kopce v dálce na západě ..., že by to byla Boržava? Možná. Musíme se také vrátit a tak scházíme dolů. Zdržujeme se ještě u poslední zbytků sněhu, a pak již opět stoupáme na Malou Syvulju a vracíme se stejnou cestou (sejít na poloninu Ruščina se dá i po lehce patrné pěšině vedoucí ze sedla mezi Syvuljami).