| zpráva: |
Amen.
Těžko něco namítat. Poznamenat snad lze jen, že zelený strom života se jako obvykle od těchto
ideálních předpokladů liší a že, jak víme, v praxi bývý vše pestřejší a složitější.
Ještě bych zopakoval,
že proti mediálně vděčným a propraným příkladům uspěvších rodinných minitýmů a la Kostelic lze postavit
mnohonásobně větší zástup těch, kdo touto cestou - samozřejmě v rozličných podmínkách - ztroskotali. Málokterý
rodič dokáže být na vlastní dítě pes riskující poničené rodinné vztahy a zničené zdraví - což všechno od
určité úrovně hrozí.
Taky si myslím, že přehnaně ambiciozní jsou spíše rodiče než trenéři. Ti zkušenější
od mládeže dávno znají procento odpadu a vědí, že - obrazně - z 99 ze 100 "povolaných" bude sotva jedno
jakžtakž "vyvolené". Spíše rodič si (mnohdy nekriticky) představuje, že superhvězdou bude právě to jeho.
Těch podtémat je mnohem víc. Např. i skutečnost, že lyžování od určité úrovně si dnes mohou dovolit dělat
většinou jen dobře situovaní, jejichž dětem často chybí ten správný hlad po úspěchu a jeho sociálním efektu,
neboť od malička doma zažívají relativní luxus a dostatek. Také proto ta moje předchozí definice "sirotka z
děcáku". U nás je to možná horší i proto, že prakticky všichni se k lepšímu materiálnímu standardu
propracovali rychle a nedávno, a proto se s ním ještě dostatečně nedokázali srovnat a vytvořit ve své rodině a
jejím okolí dobře fungující model rozumného života v relativním dostatku.
A takhle by se nám další
diskusí otevřel celý konglomerát faktorů, jež vstupují do hry. Ale to už by pak bylo opravdu na tu dizertaci. |
|
