|
|
| předmět: Re: Optimální rodičovská role |
10:48:38 |
|
| zpráva: |
Napíšu extrémní názor, ke kterému jsme včera navečer dospěli s jedním zkušeným trenérem mládeže. Když jsme (ne
poprvé) probrali zhoubnou roli rodičů, kteří když už neprudí přímo na sněhu, volají třeba 3x denně do Rakouska
dítěti s dotazy, jak probíhá den, definoval jsem položertem-polovážně ideálního svěřence: sirotek z děcáku. S
čímž onen trenér vřele souhlasil.
Protože se ale lyžování bez velké angažovanosti (včetně finanční)
rodičů neobejde, je skoro nemožné odstrčit takto angažovaného rodiče do role nekibicujícího platícího sponzora
a občasného nekvalifikovaného pomocníka.
Je to zjevně hodně velký problém.
Ještě jedno:
při
tréninku je NUTNÉ se taky bavit! Oficiální rakouská metodika dokonce hlásá 3 otázky, jež je třeba položit si
po každém tréninku, a jedna z nich je: zasmáli jsme se?
Příklad Záhrobských a Kosteličových
(Girardelliho) je dost zavádějící. Vedle těchto a podobných vzácných příkladů, kdy se svěřenci prosadili i pod
tzv. "nekvalifikovaným" vedením otců-nelyžařů (samo o sobě je zavádějící a silně zjednodušující formulace),
občas dokonce tak, že takového závodníka ani trenér nedokáže zničit, je mnohonásobně víc takových, jež právě
rodiče zničili a znechutili totálně. Pro úspěch se musí sejít řada faktorů a absence jediného z nich už
diskvalifikuje. Ale to celkové je velké a složité téma na disertační práci. V povrchních diskusích na webu
(nic proti nim) se izolovanými výroky problematika nemůže přiměřeně probrat. |
|
|
|
|
|
